Září je fuč, začíná nám říjen a školní rok je v plném proudu... Již jsme se oklepali z těch krásných, bezstarostných, ale i náročných prázdninových dní, již jsme si připomenuli všechno to, co jsme přes ty prázdniny zapomněli... A znovu se dostali do toho správného pracovního tempa 🙂

Občas od někoho slýchám, nebo čtu, že tu školu moc žeru... Že na ty děti moc tlačím, že to všechno příliš řeším, že to prostě beru až moc vážně... A já, když se nad tím zamyslím, říkám si: "Proč vlastně ne?" Tohle je naše domškola, náš život, náš způsob učení a naše organizace roku... Někomu vyhovuje učit se po celý rok (i v létě), někomu vyhovuje dělat si volno jak a kdy se mu zachce, učit se večer, o víkendech... Naprosto respektuji každého způsob, jakým to dělá... My se učíme dopoledne, protože odpoledne míváme kroužky. A také proto, že nám to po ránu lépe myslí 🙂 Samozřejmě ne příliš brzy po ránu. Až tak kolem té deváté, poté, co se v klidu nasnídáme, převlečeme, děti si chvíli pohrají a já si venku provětrám hlavu při ranním poklízení zvířat 🙂 Učíme se v sychravé podzimní a mrazivé zimní dny, kdy je člověk nejraději zalezlý doma, abychom si potom, s příchodem teplých dní, mohli užívat sluníčka, být venku, jezdit na výlety, pracovat na zahrádce... A nemuset i v tyto dny sedět nad učebnicemi 🙂 To neznamená zahálku. I během výletů či práce na zahradě se přece učíme 😉 Pouze už ne v tom klasickém "školním" režimu, ale spíš tak nějak přirozeně, samovolně, tak jak je všem normálním zvídavým dětem vlastní. Učebnice již máme tou dobou dokončené, takže zbývá jen občasné procvičování již probraného učiva, které zabere třeba hodinku obden... A zbývající čas jsme nejraději někde venku 😉

Momentálně jsme tedy v režimu "vysedávání nad učebnicemi". Nejhůře to snáší náš prvňáček, pro kterého je tohle všechno nové, a navíc ani nezažil klasickou školu, takže si toho luxusu v podobě domácího vzdělávání evidetně příliš neváží. Odbíhá, protestuje, mrčí, bručí, nadává, kroutí se jak žížala a vymýšlí blbosti 🙂 Každý den se vyloženě zapotím, ve snaze nějakým způsobem ho zaujmout, přemluvit ke spolupráci, a pokud možno se vyhnout vyhrožování, že když nebude spolupracovat, půjde do školy 😀 To starší děti - třeťák a čtvrťák - jsou úplně někde jinde. Učí se rádi, dobrovolně, zodpovědně... A pomalu se dostáváme k té mnou vysněné samostatnosti, kdy si každý dokáže sám přečíst zadání a sám si s úkolem poradit, i když nejsem zrovna po ruce, protože právě skáču kolem jiného dítěte...

Rozvrh hodin nám zůstal téměř stejný z loňska, neboť takhle nám vyhovuje nejlépe. Střídáme týden češtiny a týden matematiky, od pondělí do čtvrtka máme vždy "dvouhodinovku" češtiny nebo matiky (kromě prvňáčka, ten má "čtení", "psaní" i "počítání" každý den - pochopitelně, musí častěji opakovat a procvičovat 🙂 Ale ten to má celkově trošku jinak, nepracuje celé ty dvě hodiny v kuse, pouze po troškách, tak jak je schopen vydržet se soustředit, ale také podle toho, kdy si já na něho udělám chvíli), pondělí až středa po hlavním předmětu následuje půl až třičtvrtě hodiny angličtiny, a ve čtvrtek místo angličtiny něco jako domácí tělocvik a hudebka. Jelikož kluci ale chodí do kroužků, které tělocvik i hudebku pokrývají (fotbal, klavír, plavání...), je to spíš jen taková sranda, odlehčení... Společně si zahrajeme a zazpíváme písničku, ukážeme nějaké noty, no a pak si třeba zatancujeme na hudbu - to už je zase "domácí tělocvik" 😀 Občas si kluci dají pár přeskoků přes švihadlo, udělají pár dřepů, kotrmelců... a máme "splněno"...

Pátek je projektový den. Probíráme učivo vlastivědy a přírodovědy formou projektů. Aktuálně pracujeme na několikatýdenním projektu, v rámci kterého si tvoříme vlastní velikou mapu České republiky, kam zakreslujeme města, pohoří, řeky... Další projekty jsou již naplánovány, vše jsem si připravovala již o prázdninách, takže už v průběhu roku nemusím nic vymýšlet. Vlastivědu/přírodovědu máme vlastně spojenou s výtvarnou výchovou, protože na dané téma vždycky něco tvoříme (a tím se to vlastně také učíme). Jedeme učivo nejstaršího syna, mladší školáci si odnesou jen tolik, co jsou schopní pobrat... Prvňáček momentálně spíš jen občas proběhne okolo, něco málo pochytí, sám od sebe se rozhodne na námi probírané téma něco namalovat nebo vytvořit... ale úplně všechno s námi v tomto věku zatím není schopen ani ochoten dělat, ovšem evidentně mu to tak stačí a úplně "bez vzdělání" i této oblasti rozhodně také není - pochytí víc, než kolikrát čekám...

Angličtinu děláme také společně. Každý je, i přes stejný přístup a postup, trošku jinde, protože, jak můžu sama pozorovat, nezáleží až tak úplně na mně, jakým super způsobem jsem schopná jim to "tlouct do hlavy" (neberte mě doslovně, nikomu samozřejmě nic netluču, angličtinu se učíme zábavným způsobem a děti si ani nevšimnou, že je jim něco vtoukáno do hlaviček), ale na tom, kdy je dítě k pochopení učiva zralé. Neustálé opakování (samozřejmě s postupným prohlubováním) již probraného je tedy pro nejstaršího syna způsob, jak si své znalosti upevnit, a pro mladšího je to vždy nová a nová příležitost, aby se dostavil ten očekávaný "aha efekt" - když ne dnes, tak třeba zítra... Prvňáček se anglicky učí zatím spíš v režimu unschoolingu - tak jako u vlastivědy/přírodovědy - občas proběhne okolo, občas se přidá (když děláme něco dostatečně atraktivního - např. koukáme nějaké video, hrajeme hru, učíme se říkanku...), občas něco pochytí. Již dnes ale, když se ho zeptám: "Do you like chocolate?" odpoví: "Yes, I do!" 😀 Odpoví jak se jmenuje, napočítá anglicky do deseti, zná anglicky barvy a pár zvířátek... Na začátek první třídy myslím že super 🙂

Když jsme se s manželem začali snažit o miminko, nedalo na sebe dlouho čekat. Po zhruba 2 měsicích snažení se to povedlo a můj test značil dvě čárky, nemohla jsem tomu uvěřit a udělala si test raději znovu a dalnice jak blázen tam byla ani ne po 10 sekundách. Hurá povedlo se nám to 🙂 a my budeme mít miminko. Během těhotenství vše probíhalo v pořádku, jezdila jsem na kole, v raných začátcích jsem jezdila na zimních bruslích ale to asi jen první měsíc, chodila jsem na tůry a bylo mi moc fajn. Vzhledemk  tomu že jse mhodně jedla spíše slané a kyselé tak si říkám, bude to určtiě kluk, ten kterého jsem vždycky chtěla. Jak běžel čas, tak jsem se pořád utvrzovala, že čekám chlapečka, vše tomu nasvědčovalo-velikost a tvar břicha, chutě, a další znaky toho že by to mohl být klučina. Všichni mi říkali, nebooj poznáš . že rodíš a já jim nevěřila, že fakt nepoznám. Až na pálení žáhy a občas tlačení a spíše čassté močení jsem neměla žádné jiné bolesti a potíže. Poté když pan doktro řekl už se to blíží, jste otevřená na 1 cm a hlavička je už hoodně dole a tlačí se tam, tak jsem byla ráda a nemohla se dočkat až se to malé narodí a budu ho mít v náručí. Ale od tohodle verdiktu jsem čekala bezmála další 3 týdny kdy se nic nedělo. Dne 25.10.2016 jsem byla na své první kontrole v  nemocnici, kde říkali, že porod muže být kdykoliv a že je miminko živější, n aozvách se hýbalo jak blázen. Dne 26.10.2016 mě začalo bolet v křížích a moc jsem tomu nevěnovala pozornost, říkám si že už mimi nemá moc místa a někdy ty bolesti museli přijít, vubec jse msi nemyslela, že moje snad teprve druhé křížové bolesti v těhotenství rozpoutají postupný příchod miminka na svět. Ješte ten večer mě manžel raději odvezl do porodnice, měla jsem strach a ikdyž to nevypadalo že budu rodit, tka jsem pro jistotu jela. V nemocnici mi řekli to samé jako na každých prohlídkách, že zatí mse nic neděje, otevřeno na 1 cm a přes moji nelibost si mě tam nechali. bylo mi tam smutno, ale říkala jsem si buď se mi po injekci porod konečně rozjede, nebo pojedu domů a bude to můj první planý poplach..

Ráno po probuzení, kdy jsem skoro v noci nespala mě vzali na ozvy srdička a pak se na mě podívali a řekli, že jsem otevřená na 2cm ale že to vypadá že se nic nechystá, jeslti chci jít už domů nebo tam ještě do odpoledne počkám jestli se to nerozjede. Říkala jsem si, tak co stejnak doma nikdo není a manžel mě přijde navštívit tak rovnou pojedu s ním domů. Další ozvy mi dělali okolo 12 s tím že jsme možná otevřená tak na 2,5 cm a že se uvidí v 16 kdy mi udělají ozvy a kdyby se nic nezměnilo tak mě pošlou domů. Při polsedních ozvách v 16:00 začal monitor ukazovat vysoké hodnoty a muj pokoj neustálé pípal, přišel doktor a řekl, že má miminko vysoké ozvy a musí ihned ven, ale snažili se porod vyvolat normálně. Nechali mi dokapat antibiotika - 30 minut a pak min echali dokapat oxytocin-dalších 30 minut, oxytocin mi dokapal tak okolo 17:30-18, píchly plodovou vodu přičemž zjistila že byla zkalená a proto asi ty vysoké ozvy, rozjížěl porod. Ikdyž to byl můj první porod tak jsem ze začatku nepociťovala nějak šílené bolesti, ty se dostavili až 30 minut před samotným porodem miminka, které se narodilo 20:26 hodin. Museli mě teda nastřihnout aby šlo miminko lehčeji ven a aby se nemuselo tak moc namáhat, jelikož mělo vysoké ozvy, ale mě to nevadilo, to jak ze mě malá vylezla bylo to nejhezčí v mém životě, ten pocit kdy byla venku hlavička a já na poslední zatlačení vytlačila ramínka bylo užasné, samotný porod při tlačení mě nebolel, spíše bylo úlevou, když sjem mohla při kontrakcích zatlačit ;). Nejhorší hnedka po odrození bylo cca 10 sekund kdy jsme neslyšela malou plakat, ale nakonec se šikulka rozplakala a dali mi ji na bříško 🙂. Sice jsme doufala, že budeme mít klučinu a po položení na mé bříško se slovy maminko máte holčičku jsem vyhrkla na manžela, tak ještě jedno ať je to kluk, ty oči porodní asistentky byly nezapomenutelné :D . Malá se krásně hnedka po porodu přisála a pak se čekalo 40 minut než se jim podařilo vytáhnout placentu, nakonec vše bez dalších zásahů a placenta vylezla sama, pak mě pan doktor zašil a ja jsem si mohla uživat ještě chvilku klidu s malou a mnželem než mě převezli na pokoj a malou si na pár hodin vzali k sobě, abych se v klidu vyspala a odpočinula jsem si. 

Úděl nás, rodičů, je neustále se strachovat o své dítě. Došlo v pořádku do školy a ze školy? Je už na kroužku? Nestalo se mu cestou nic? Nejen tyto otázky si klademe každý den. I když bychom dítě na cestě do školy nebo na kroužky rádi doprovázeli, není to vždy možné.

A nejde jen o cestu do školy a na kroužky. Komu z nás se ještě nestalo, třeba v obchodě, že se vám dítě ztratí ze zorného pole a na zavolání nereaguje. Pak nastává panika, slzy, pláč, hysterie.

I když se sebevíc snažíte, tak prostě nemůžete být na dvou místech zároveň. Na trhu je ale pomocník, který vám umožní mít děti „pod dozorem“ i ve chvílích, kdy spolu osobně nejste. Dětské chytré GPS hodinky.

Proč právě hodinky?

GPS lokátorů je na našem trhu velké množství. Některé jsou nepřesné, jiné složité a některé se prostě jen nehodí pro malé děti. A o ty nám jde především. GPS lokátor musí být snadno ovladatelný, poměrně přesný a neměl by dítě nijak limitovat. Jediný produkt, který připadal v úvahu, byl mobilní telefon. Ale ten přeci nedáte dítěti předškolního věku.

Náhoda to tak chtěla

Patříte-li k maminkám, které své dítko vedly tento rok prvně do školky, možná jste se již setkaly s názorem, že první rok ve školce pravděpodobně vaše ratolest promarodí. Je to tak skutečně? A můžete proti tomu něco udělat? Máme pro vás rozhovor s MUDr. Karlem Černým z dětské léčebny Olivovna v Říčanech. 

S nástupem dětí poprvé do školek je spojena zvýšená nemocnost. Nárůst nemocnosti mezi dětmi bývá znát pravidelně již od poloviny září a jedná se hlavně o respirační onemocnění a infekční nemoci, které se přenášejí vzduchem.

1. Pane doktore, s nástupem dětí do školky je mezi maminkami hodně probírané téma nemocnost. Říká se, že první rok ve školce děti promarodí a také, že je to potřeba kvůli budování imunity. Jak se na to díváte z lékařského hlediska? Je tvrzení založené na pravdě?

"Imunitní systém dítěte zraje a učí se od narození v průběhu celého jeho předškolního věku. Na základě praxe již naši předkové někdy v 17. století přišli na to, že i z hlediska zralosti obranyschopnosti proti infekcím nastává vhodná doba pro začátek pravidelné kolektivní školní výchovy ve věku 6 let. 

Mezi 3.-6. rokem může být pravidelný pobyt dítěte v kolektivu přínosný z hlediska jeho sociálního zrání, nicméně může být - a často také je - komplikován funkční nezralostí jeho imunitního systému. Záměrně zde nekomentuji skutečnost, že obvykle vlastním důvodem umístění dítěte ve věku kolem 3 - 4 let do kolektivního zařízení jsou spíše existenční zájmy rodičů.

Imunologické vyšetření v této době, prováděné z důvodu vysoké nemocnosti u takového dítěte na respirační (ale i močové atd.) infekty, může zaznamenat některé poruchy protilátkové či buňkami zprostředkované imunity. Jeden z častějších nálezů je např. defekt tvorby tzv. slizničních protilátek – imunoglobulinu IgA. Nicméně, nezřídka i celkem podrobné imunologické vyšetření neprokáže významnou patologii. Musíme totiž uznat, že i „středně“ podrobné imunologické vyšetření popisuje (převážně) jen kvantitativní parametry imunity, nikoli parametry funkční či dokonce koordinační a řídící. Obvykle to rodičům vysvětluji docela dobrou paralelou stavu armády, která může mít třeba i dostatek vojáků, děl, tanků, letadel a třeba i ponorek, ale je jí to k ničemu, jestliže má nezkušené (či dokonce hloupé) vedení.

Každý na to jde jinak: indiánský amulet do kolébky, obálka s penězi, zlatá cihla, nebo něco opravdu podstatného... A jak na to jdete vy? Možná vás inspiruje i následující příběh.

Všechny to známe, každá z nás je vedena láskyplnou touhou dělat pro své miminko to nejlepší a zodpovědně řešíme i jeho budoucnost. Leckdo už v porodnici zakládá děťátku stavební spoření a nejedno miminko dostalo zlatou cihličku do kolébky jako základ investičního portfolia. Příběh maminky Petry a její kamarádky Lucky nás však přiměl podívat se na snahy o finanční zabezpečení dětí z trochu jiného úhlu.

Jak to všechno začalo?

Petra s Ondrou k sobě sedli jak dva dílky z puzzle. Poznali se na Colours před pár lety. Tam zjistili, že oba bydlí na druhém konci republiky, jen 20 km od sebe. Pak spolu prožili 6hodinovou cestu vlakem a od té doby už se od sebe skoro nehnuli. Za dva roky se jim narodila malá Klárka.

Petřina kamarádka Lucka, sama maminka dvou batolat, k tomu říká: „Oni k sobě fakt patřili. Neměli moc peněz, ale nikdy jsem nezažila, že by se o něčem hádali. Petra chodila po večerech uklízet na zdravotní středisko, aby si přivydělala a Ondra hlídal Klárku. Neprotestoval, ani když měli hasiči své pravidelné akce, a on místo toho doma musel houpat mimčo. To by u nás neprošlo,“ směje se.

Nám se to nemůže stát?

V první řadě bych ráda moc poděkovala modrému koníku za možnosti testovat krém Baza plus. Od mala trpím atopickým ekzémem a syn jej bohužel zdědil. S čím nejvíce bojuji je svědění ekzému. Proto jsem byla nadšená, když jsme byli vybráni na testování a mohli vyzkoušet zase něco nového s nadějí pomoci hlavně od svědění. Syn má 2 roky a je to typický kluk, co chvila přijde s další odřeninou, modřinou... O mé šikovnosti raději mluvit nebudu.

Na co se krém využívá:

- svědění

- novorozenecká akné

- začervenání

- šupinky

Dvě nejdůležitější informace, které si z tohohle článku musíte o kojení odnést:

1. Máma potřebuje podporu okolí

To znamená žádné řeči o nedokonalých bradavkách, malých/velkých prsou, líných dětech, malém toku mléka, „slabém“ mléku, nedostatku mléka a podobně!

Potřebuje plnou důvěru v její mateřské schopnosti, ve schopnost kojit své dítě a důvěru v dítě, že to dokáže.

Vaše prsa jsou ta nejlepší prsa pro vaše dítě. Dokážou mu dát mléko přesně takového složení a přesně v tom množství, jaké dítě potřebuje.

Pokud někdo z okolí (babička, manžel, lékař, …) nedokáže mamince takovou podporu dát, měl by se komentářů na téma kojení zdržet. Psychika je mocná a i zdánlivě nevinná poznámka může nadělat pěknou paseku.