Nošení dětí prospěje všem

Dnes nám připadá zcela samozřejmé, že miminka patří do kočárku. Jenže opak je pravdou. Po celá staletí, co se lidstvo vyvíjelo, se matky obešly bez kočárků. Vystačily si s vlastním tělem a kusem látky. Mnoho kultur tuto šátkovou tradici drží dodnes a západní kultura se k tomuto trendu začíná pomalu ale jistě vracet. Důvod je jednoduchý. Nošení prospívá oběma stranám, a to ve všech ohledech.

Vztah matka - dítě je základním kamenem osobnosti dítěte. Utváří se v něm primární důvěra ke světu a sám bývá prototypem budoucích vztahů. Pro matku i dítě je zcela přirozené cítit svou vzájemnou blízkost, teplo, slyšet tlukot srdce. Devět měsíců je totiž dlouhá doba, po kterou byli tito dva jedno tělo, jedna duše. Náhlé rozdělení je sice přirozené, ovšem pro oba alespoň zpočátku řekněme šokující.

Drobeček si najednou musí zvyknout, že teplo netvoří máma, že kolem je spousta prostoru a zajímavých věcí. Novopečená matka se zas musí srovnat s tím, že dítě reaguje na podněty zvenčí a projevuje se zpočátku pouze pláčem. Každá matka se musí probojovat strachem a obavami, zda je děťátku dostatečně teplo, zda jej nic nebolí či není hladové. Je prokázáno, že dítě s matkou komunikuje hlavně neverbálně, jen jsme si za poslední staletí zvykli toto tak trochu přehlížet.

Nošení dětí a vliv na jejich vývoj

Nošení dětí je i dnes běžnou součástí přirozeného života mnoha národů, zejména v Africe a Asii. Děti tráví většinu času s matkou, doprovází ji při denních činnostech. V Evropě tato tradice postupně zanikala od dob našich prababiček, a to díky vynálezu kočárku. Ale i v Evropě si některé národy (např. Rumuni) tradici zachovaly a nosí děti dodnes. S postupným rozvojem modernizace a ekonomickou vyspělostí západní Evropa odkládala šátky a přiklonila se k transportování dětí v kočárcích.

Den na mateřské

Našemu pejskovi a ségře se chce čůrat. Taky se mi chce. Aby ne, když mě něco mokrého studí na pipině. Dám mámě vědět. Plínu si sundat neumím.
Chce se mi čůrat, musím ještě vydržet - plína ještě není dole. Není jednoduché trefit se – mám na to asi tak dvě vteřiny.
Máma sundavá plínu. Přichází moje chvíle.
Čůrám. Máma se usmívá a žertovně mi domlouvá.
„Ty lumpice, ty se vždycky trefíš, když máš dole plínu.“
Trpělivě mi sundavá počůrané bodýčko, punčocháčky, ponožky, dupačky...
Líbá nožičky, ručičky, hlavičku, tvářičky.
řvu ať mě nechá …
vysvětluje si to jinak, vyndavá prso a cpe mi ho do pusy…SAJU
Pokládá mě do kolíbky a pouští hrací kolotoč. Ta melodie se mi moc nelíbí. Začíná mi svítit sluníčko do obličeje. Kdyby mě aspoň nehoupala. Upozorňuju na to mámu - vyndavá prso, cpe mi ho do pusy … SAJU
Pokládá mě zpět do kolýbky a pouští hrací kolotoč. Ta melodie mi začíná lízt na nervy - upozorňuju na to mámu.
Máma mě houpe – dělá se mi z toho blbě. Ozvu se - máma znovu pouští tu stupidní melodii. Hlava mě bolí jak střep, je mi zle od žaludku. Řvu.
Máma vytahuje prso, cpe mi ho do pusy... SAJU

Snídaně.
Kontroluju, co jí ostatní. Máma čerstvé pečivo se sýrem. Ségra jogurt, chleba s máslem, pes šunkovej. Tak proč jen já mám mlíko…. Stěžuju si na svůj úděl.
Dostávám prso. Cpe mi ho do pusy, co můžu dělat…SAJU.

Jedeme do města.
Chce se mi čůrat. Musím ale vydržet. Plína ještě není dole. Mám na to jen ty dvě vteřiny.
ČŮRÁM. Máma se neusmívá, shovívavě mi hubuje.
„ Ty dneska tý mamince dáváš, zase se musíme převlíknout.“
Netrpělivě mi sundavá počůrané bodýčko, punčocháčky, ponožky, dupačky a
Obléká to samé + mikinu, kombinézu, čepici, rukavice. Líbá mě na hlavičku.
Řvu, že je mi vedro.
Vysvětluje si to jinak, svléká mě a .... vyndavá prso. Cpe mi ho do pusy, tak co mám dělat …SAJU.
Maminka bere klíče od auta, ségru a psa. Béďa štěká, máma a ségra křičí. Nechápu, že jim taky někdo nenacpe prso do pusy. Vyjíždíme. TMA.
Asi jsme nikam nejeli. Probudím, se na přebalováku.
Sleduju, v které jsme fázi převlíkání. Málem jsem to prošvihla.
Čůrám. Máma se mračí, rozlobeně mi spílá.
„To snad není možný, ty na to snad máš radar.“
Máma ze mě rve bodýčko, punčocháče, tepláčky, ….
Nic nelíbá.

Oběd.
Máma a ségra maj brokolicovou polévku. No pane jo, to bude veselo. Nese na stůl druhý chod. No to nemyslí vážně - hrachová kaše s opečenou cibulkou, volské oko a párek. Zastavte někdo tu ženskou! Vždyť tohle mě roztrhne. Řvu - ať to nejí. Vysvětluje si to jinak a
Samozřejmě vyndavá prso....SAJU. (blbej sací reflex).
Řvu, saju, řvu, saju, - mlíko mi leze i ušima …
Máma si lehá na sedačku, ukotví mě polštářem, nacpe mi prso do pusy, nemám šanci se pustit.
Počkám si, až usne a pak jí to vrátím, za tu brokolicovou polívku.
Spí – počkám ještě pár minut, až spánek bude tvrdší.
Spouštím. Máma zmateně vyskakuje, řvu co mi síly stačí, snaží se mi nacpat prso do pusy, bráním se. Pochoduje se mnou po obyváku. Já ti dám spát. Řvu co mi plice stačí. Já ti dám hrachovou kaši. Takovej hnus...

Jdeme ven. Máma mě dává do kočárku. TMA.
Probudila jsem se na přebalováku. Asi jim do toho něco vlezlo, že se nikam nešlo.
Čekám na svou chvíli
Máma si připravuje plínu, koukáme si upřeně do očí - napětí by se dalo krájet - tak kdo z koho...
Máma během jedné nanosekundy, jedním pohybem vytahuje plínu , nadzvedává zadek, podkládá čistou plínu, tváří se vítězně a ….
Stejně jsem to stihla, ale bylo to těsně.
Máma brečí
Máma mi nechává počůrané bodýčko, tepláčky, ….
„já se z tebe …“ poslednímu slovu rozumím víc než dobře
a jo - dneska jsem málem zapomněla…Musím ale počkat na čistou plínu...
Nic nehubičkuje, řve na tátu ať si mě vezme, nebo že mi něco udělá.
Nic horšího, než mi nacpat prso, udělat nemůže, takže jsem v klidu …

Maminka říká u večeře našemu tatínkovi.
„Pane bože, už abych přestala kojit. Malá je takový žrout. Ona mě snad vysaje. Neustále řve – že má hlad. “

„Tak pane bože, vysvětli mámě, že to není z hladu, že už nechci bejt kojená, nebo aspoň udělej něco s tím sacím reflexem…“

( "ukradeno z FB" )

Ahoj 🙂

Už dnes se rozbíhá třítýdenní kampan s produkty značky Snoozebaby na Modrém Koníkovi! V průběhu celé kampaně se budete moci zapojit do velmi zajímavých diskuzí a nebo vyhrát mnoho hodnotných cen! Sledovat tuto kampaň budete moci opět v Kategorii fóra Měsíc se.... a tam také přispívat.

Už teď můžeme například prozradit, že jedním z hlavních bodů kampaně bude diskuze na téma Hračka, která pomáhá rozvíjet jemnou motoriku u dětí do 15měsíců. A pokud jste ještě na produkty firmy Snoozebaby nenarazily, zkuste se podívat na jejich webové stránky http://www.snoozebaby.cz/ a seznámit se s nimi třeba touto cestou pro začátek. 

Navíc budete moci po celou dobu kampaně využít 10% slevu na sortiment značky Snoozebaby, který si objednáte z nabídek partnerských shopů pro Českou republiku:

1. http://www.modrykonik.cz/katalog/firma/andilkove/
2. http://www.modrykonik.cz/katalog/firma/hrave_hracky/

Celou kampaň Měsíc se Snoozebaby budeme sledovat i přes naše facebook stránky http://www.facebook.com/Modrykonik.cz , kde mimojiné přibudou i nějaká ta kreativní alba právě z dílny Snoozebaby produktů.

Čím je odrážedlo YBike jiné?

Právě důmyslně promyšlené technické parametry, kterými oplývá odrážedlo YBike, ulehčí osvojování nových dovedností bez stresu. O vlastnostech a výhodách odrážedla se dozvíte více v následujícím článku.

Proč před pořízením prvního kola využít odrážedla

Mnozí rodiče se zamýšlí, jak naučit své děti jízdě na kole. Správně tuší, že se to neobejde bez nucení, přemlouvání a vysilujícího přemáhání. Může to však být zcela jinak.

My vám poradíme, jak na to. Tím klíčem k úspěchu je využití odrážedla jako startovního prostředku výuky rovnováhy. Koordinace těla a rozvoj hrubé motoriky jsou důležité předpoklady pro náročnější stupeň pohybové aktivity, kterou jízda na kole bezesporu je.

Sice by se dalo říct, že dětské kolo velikosti 12 palců by bylo díky balančním kolečkům ideálním nástrojem pro první cyklistické pokusy, jenže je tu jedna nevýhoda. Balanční kolečka sice udrží stabilitu, ale výška sedla je v nejnižší pozici stále 42 cm nad zemí.

r.2008

Brusle jsou dnes velice oblíbený sport.
Většina lidí má štěstí a na bruslích jezdí už léta bez jakéhokoliv úrazu.
Já měla smůlu začátečníka. 14.června jsem byla prvně na bruslích.
Pochopitelně jsem neopomněla žádné chrániče.
Chrániče na kolena - na ruce - na lokty - a pochopitelně nechyběla ani helma.
Co mi to ovšem bylo platné, když jsem spadla na zadek. Konkrétně na levou půlku zadku (čistý pád).
Ve Vinohradské nemocnici mi sdělili, že pádem jsem si roztříštila 12 obratel. Musím říct, že převoz a jakákoliv manipulace je setsakramentsky bolestivá. Tuhle bolest opravdu nikomu nepřeji.
Druhý den mě čekala operace, kde mi roztříštěný obratel nahradili štěpem z mých zad. Jako prémii mi přidali pár šroubečků a nějaký ten plíšek, aby to drželo všechno pohromadě (po roce by mi to železo měli operativně vyndat) Věřte mi, že jakýkoliv pohyb je velice bolestiví. Díky silným lékům na bolest a upoutání na lůžku, vám odchází svalová hmota. O to je velice namáhavější, když po vás chtějí jakýkoliv pohyb, kde musíte zapojit svalstvo.
Obléknou vás do korzetu a řeknou, že pouze s ním můžete vstávat z postele. I nandání není vůbec nic příjemného. Každopádně když už s obtížemi korzet obléknete, tak vám oznámí, že můžete vstát z postele. Háček je ovšem v tom, že vstávat můžete pouze z leže a to rovnou do stoje. Zkoušeli jste někdy vstát ať už z gauče a nebo z postele, aniž by jste si sedli a pak se teprve postavili. Zkuste to. Nic jednoduchého pro zdravého člověka natož pro někoho, kdo je po obdobném úrazu a nemá volby.
Prognóza doktora byla, že cca 3 měsíce si nebudu moct sednout. Takže buď můžu ležet, stát a nebo chodit. Ovšem stát a chodit je fyzicky vyčerpávající a namáhavé pro tělo, navíc za tím následuje bolestivá daň.
Další háček je v tom, že dokud se nedokážu zvednout z postele a dojít na toaletu, tak mě nepropustí z nemocnice. Podařilo se mi to po 10 dnech po operaci a 1 den před propuštěním.
Otec pro mé pohodlí vyvýšil moji postel u rodičů asi tak o 30 čísel. Máma se mnou byla měsíc doma, aby mě ošetřovala a bohužel musím říct, i obsluhovala. Nošení jídla, pití, pomoci se umýt (to mimochodem pouze v posteli s žínkou (do vany totiž nevlezete), převléknout ložní prádlo a pochopitelně, když to kvůli bolesti nejde, tak i pomoct otočit se na bok a nebo i na záda.
Dnes si mohu s korzetem sednout. Je to zhruba tak na půl hodiny. Mám dokonce povoleno chodit po bytě bez korzetu. Pro mě je to úspěch. Mám povolené procházky kolem domu i to je příjemné zpestření (bohužel stále s korzetem). Všechno s rovnými zády jako kdybych spolkla pravítko.
Jinak moje trávení času je s televizí, s PC a nebo s knížkou. Moc toho není co by šlo v leže dělat.
Takže opravdu dávejte pozor jak padáte. Tohle opravdu není příjemný zážitek.
Mimochodem jakékoliv převoz je pouze sanitou v leže. Pak záleží na sanitáři jak vám pomůže naložit se a jak s vámi jede po silnici. Tady je přesně vidět v jakém stavu jsou naše sanity a co jsou kolikrát v nich za .... (doplnit si může každý sám).

Abych podtrhla, že brusle opravdu nejsou jen zábava. Dneska mi volala kamarádka Martina, že včera byla na bruslích. Už na nich jezdila nějakou dobu. Kromě helmy měla též všechny chrániče a ani jí neochránily.
Spadla na pravou půlku zadku. Pádem si prý zlomila hrudní obratel. Doktoři v Krči jí sdělili, že pádem si obratel zploštila. Čeká na výsledky konzultace ze Střešovické nemocnice. Konzultace by měla rozhodnout jestli ji čeká operace a nebo ne. Každopádně útrapy jí čekají stejné jako mě. Vstávání pouze z leže rovnou do stoje. Opět doktor ji odhadem sdělil, že cca 3 měsíce si nebude moct sednout. Nošení korzetu atd.

Jen chci, aby jste si uvědomili, že se to může stát komukoliv a nejenom na bruslích. Stačí jeden nešťastný pád a dopad.

Spousta lidí si neuvědomuje, jak vzácné jsou pohyby které každodenně provádíme.
Jak je příjemné jít na toaletu a sednout si na ní.
Jak jíst v sedě a ne v leže nebo ve stoje.
Jak vstávat z postele.
Jak se vysprchovat.
Jak se procházet.
Jak se přepravovat autem, na kolen nebo i jen dopravními prostředky jako je MHD, vlak atd.
Dokonce i jak chodit do práce.

Ráda bych se podělila o novou zkušenost v mém životě a zároveň bych ráda zjistila Vaše příběhy a názory na stejné téma, které se před námi tento rok divotvorně otevřelo.

Bydlíme v Liberci na jednom z největších betonových sídlišť, které společně s námi obývá ještě cca 10.000 spoluobčanů (a asi milion psů, ale to je na jiné téma 🙂 V těchto místech existují tři mateřské školky. První (Kytička) měla koncem února zápis dětiček na školní rok 2012/2013. Protože mému synkovi budou v srpnu tři roky a doposud se nám nepodařilo pořídit mu sourozence, vypravili jsme se tedy k tomuto zápisu.

První nemilé překvapení - narváno, což se ovšem dalo čekat, tak jsme čekali. Myslela jsem si, že budou Honzíka nějak posuzovat, ale stačilo jen vyplnit žádost o umístění a mohli jsme jít domů. Verdikt měl padnout začátkem března. A padl. I já jsem málem padla, když jsem četla, že MŠ Kytička, kterou máme prakticky za dveřmi, přijímá děti narozené do 3.3.2009 (a sourozence těch, kteří již navštěvují školku). Nemusím být ani velký počtář, aby mi došlo, že tedy nejmladšímu dítěti, které do školky nastoupí, bude už skoro 3,5 roku...OK...co tedy máme dělat dál? Zákon, který tuhle "problematiku" (to jsem tedy netušila, že to skutečně PROBLÉM bude) upravuje, prý praví, že rodiče mohou žádost o umístění do školky podat pouze do jedné mateřské školky...ovšem zároven také neupravuje, jak budou trestáni rodiče, kteří i přesto své dítě do více školek zapíší. Takže plánujeme na duben zápis do druhé školky a abychom nevyšli ze cviku, ještě v květnu zápis do třetí školky. Tím vyčerpáme možnosti tady na sídlišti. Pokud i přesto bude Honzíček neumístěný, plánuji obvolat školky v centru a následně i v okrajových čtvrtích města, otázkou zůstává, s jakým výsledkem...

Posledním řešením je dát Honzíka do soukromé školky, jejíž měsíční školné včetně stravy vychází v našem městě od cca 7.000 Kč. Vrátím-li se do práce na částečný úvazek, jak jsem měla původně v plánu, asi se mi nepodaří na ni vydělat a pokrýt i všechny výdaje s chozením do práce spojené. Manžel už víc než teď pracovat nemůže, už i tak ho vidíme zřídkakdy bez toho, aby byl přilepený ke svému pracovnímu notebooku. Zároveň ovšem nechci, aby byl se mnou Honzík další rok doma, protože už teď je hodně zvídavý a aktivní a kolektiv už zkrátka potřebuje, mámu má rád, ale už se s ní docela nudí. Navíc mi v srpnu končí pobírání rodičovského příspěvku a ačkoliv není jeho výše nijak závratná, v rodinné kase bude v případě, že zůstanu doma, chybět. Protože jsem stále zaměstnaná, asi mám nárok na nějakou podporu v nezaměstnanosti, ale asi to bude spíš symbolická částka a bude asi kolísat v průběhu toho půlroku, po který bych měla na podporu nárok. Následný půlrok už od ÚP nic nedostanu a SSZ mi taky nic nedá, protože jsem vdaná a manžel vydělá více než je 2,5 násobek životního minima, takže žádná sláva...

Tak to vypadá, že máme minimálně do září o zábavu postaráno. Marně se zatím snažím hledat v tom, co se děje, nějaký vyšší smysl (všechno svůj smysl má, jen někdy jej chápeme později). Usilovně se snažím najít nějaké řešení, které mě dosud nenapadlo. Jedna babička nám ještě pracuje a bydlí 50 km od nás, druhá je v důchodu, ale bohužel krapet z ruky (400 km), takže to nám taky moc nepomůže.

Máte někdo podobné zkušenosti? Máte některá nějaké povzbuzení? Máte některá taky takové trápení a jste taky tak naštvaná, že zrovna Vaše úžasné dítě odmítli? Dnes jsem se dozvěděla, že bylo 105 přihlášených dětí, brali 52....A přijde mi celkem beze smyslu, vozit prcka někam deset kilometrů, když máme tři školky v docházkové vzdálenosti...

Vážené maminky a tatínkové na Modrém koníkovi,

 dovolte, abych Vám představila

 punčocháče Bambi - skvělou novinku v punčochovém zboží pro děti.

Prodejní cena v našem internetovém obchodě Bílé Slůně 99Kč

Punčocháče Bambi mají UV efekt, fresh efekt a jsou antibakteriální, protiplísňové a antistatické. Punčocháče jsou vhodné pro alergiky.

Antibakteriální účinek výrobku je způsoben nanočásticemi stříbra, které zamezují bakteriálnímu dýchání a tím zabraňují jejich množení a přežívání.

Jak na to?

Ahoj maminky, souhlasíte se mnou, že se děti nedají naprogramovat, a že vystihnout na fotografiích jejich přirozenost je opravdu tvrdý oříšek? Také je pro vás důležité umět zachytit na fotografiích emoce a osobnost vašeho mrňouska?

Poté, co byly publikovány rozhovory s námi v časopise S dětmi v Praze, na naši e-mailovou adresu začaly chodit dotazy od maminek s prosbou        o radu. Proto jsem se rozhodla blog na našich webových stránkách využít k předávání  zkušeností s fotografováním dětí. Věřím, že vám můžeme pomoci se právě ve focení dětí zlepšit. Ať už tím, že budeme zodpovídat vaše dotazy nebo prozrazením pár fíglů, jak na to.

Těším se na vaše otázky a podněty, které můžete psát přímo do blogu k jednotlivým článkům nebo na naši e-mailovou adresu lupefoto@lupefoto.cz. Na stejnou adresu posílejte své fotografie, o kterých se chcete „pobavit“ (do předmětu, prosím, uveďte slovo „blog“). Některé z vašich fotografií v blogu zveřejníme a i vy, ostatní maminky, budete mít možnost se k nim vyjádřit.

Ptejte se na cokoli, co vás napadne. Na techniku, kterou je vhodné zakoupit, na lokality, kde je fajn fotit, opravdu na cokoli… Věříme, že můžeme pomoci nejen my, ale že i ostatní rodiče rádi přispějí svou troškou do mlýna.

Článek s názvem "jak na to?" v našem blogu najdete zde: http://www.lupefoto.cz/category/blog/