"Pod vlivem supermatek a tchýně jsem nabyla dojmu, že jsem neschopná a malý skoro retardovaný, když ve 2,5 letech bojkotoval jakékoliv mé snahy o to, aby vylučoval do nočníku. Nepomohly sliby, vysvětlování - nic. Potom v létě - v těch 2,5 letech jsem ho nechala běhat po zahradě s holým zadkem a zalíbilo se mu, že když se vyčůrá, udělá to mokrou loužičku..."

Jedete na návštěvu ke tchýni a je vám jasné, že se vás bude zase (už asi po stopadesáté) hned ve dveřích ptát: "Tak už ten náš Honzíček umí chodit na nočník?" A při představě, jak se jí znovu snažíte vysvětlit, že jste vlastně ještě ani s odplenkováním nezačali, je vám mírně nevolno? Nejste v tom samy! Podobné zkušenosti mají i ostatní maminky. 

Pokud v tom máte jasno a je pro vás na "odplenkování" ještě brzy, berte tento článek jen jako info, které si odložíte na později. Možná ale, že máte miminko v odpovídajícím věku a už si říkáte, že možná nastal ten správný čas. Pak věříme, že vám tento článek poskytne pár tipů, jak na to.

Studie říkají, že dítě zvládne ovládat své svěrače a uvědomovat si proces vylučování mezi 18.-24. měsícem života, právě tehdy je prý tedy vhodné začít uvažovat o odplenkování. Není to však pravidlo a nejnovější poznatky ukazují, že není dobré tento proces uspěchat.

Jak tedy poznat, že je vaše dítě připravené?

• Projevuje zájem o nočník, toaletu nebo spodní prádlo.
• Rozumí základním pokynům a je schopné tyto úkony vykonat.
• Umí si říct, když chce čůrat nebo kakat. Případně jsou viditelné signály, že se schyluje k “akci”.
• Stane se, že během dne je plenka mezi přebalováním (alespoň 2 hodiny) suchá
• Když má plnou plenku, stěžuje si a dožaduje se převléknutí.
• Umí si samo sednout a zůstat sedět na nočníku.

Celý život mám problém s páteří - moje matka ležela od 6 měsíce v porodnici a já se vyvíjela v nepřirozené poloze, která způsobila, že mám od narození 3 vady páteře (dle mého ortopeda ale v krásné rovnováze). Bohužel 2 ze 3 jsou v oblasti pánve a beder. Laicky - mám bederní páteř hluboce vnořenou do těla a pánev, která je srostlá tam, kde nemá být. Přeskočím útrapy bolestí a růstu a přejdu k otěhotnění. Lékaři mi vždy říkali, že tělo si místo udělá a miminko bude malinké (což se u mého 3,69kg klučíka moc neprokázalo 🙂). První 3 měsíce byly standartní - nevolnost a únava, ale nic traumatizujícího. Ve 4 měsíci už mi začalo tvrdnutí břicha růst bříska velmi nízko. Doktorka mi nemohla ani napsat magnézium, protože zabírá až od 20týdne a tak mě čekal klidový režim. Naštěstí jsem mohla 2 dopoledne alespoň do práce a na procházky Bolesti zad se staly nesnesitelnými a já spoustu večerů proplakala. Ležet jsem nemohla, sedět už vůbec ne. V 27 tt mě překvapilo, že se náš maly hýbe tak nějak pořád pravidelně na jednom místě. Týden potom jsem se na kontorle dozvěděla, že jsou to poměrně silné kontrakce. Vyděšenou mě poslala do nemocnice, kde jsem si pár dní poležela - čípek naštěstí držel, ale kontrakce byly silné a bolestivé a nedaly sezastavit. Stále nikdo z doktorů netušil proč. Malý začal růst velmi rychle, břicho jsem měla jak těsně před porodem a mně jako laikovi bylo jasné, že je to tou páteří. Od 27 tt mě čekal naprostý klidový režim. Naštěstí mám práci, kterou můžu dělat z postele a tak jsem si alespoň troch udržovala zdravý rozum. Psychika a tělo šlo ale těžce do háje. Sportovec, aktivní člověk a najedou ze mě byla plačka, která odpočítává hodiny. O strachu o malého ani nemluvě. Blížil se čas termínu a porodu a začla bitka eg doktorů. Ortoped dal jasné doporučení na císař, docenti porodního to odmítali a chtěli další vyjádření. Můj ortoped jim vzkázal, že si nehraje na boha a pokud oni chtějí, tak je to jejich boj. Musím říct, že to mojí psychice nepomohlo. Místo sezení s profesorem porodního si mě jeho podřízení jen přehazovali až mi naplánovali vyvolání porodu den po termínu s odhadem malého 3,4 kg, což by bylo na hraně. V den nástupu si mě převzala slečna porodní asistentka a začal zmatek - odmítla mě porodit kvůli riziku a poslala pro nejzkušenější kolegyni v celé bohunické nemocnici. Ta se na mě podívala ve stoje (což do té doby žádný doktor), udělala UTZ vnitřní pánve ( to docenti opět neudělali) a zažádala profesora o vyjímku  - tedy plánovaného císaře . Podotýkám, že poslíčcci byly, zítka odešla, ale cesty úplně uzavřené. Profesor přišel na kontrolní odsouhlasení (viděl mě poprvé) - prohmátl mi břicho a jen pohledem zhodnotil, že je děloha úplně mimo cesty a dítě je velké a je nereálné, aby prošlo. Po císaři za mnou do pokoje přisla lékařka a oznámila mi, že jsme měli všichni víc štěstí, jak rozumu, protože malý byl nejen zaklesnutý nohama v žebrech (celý poslední trimestr byl natažený), ale také páteř jasně blokovala porodní cesty. Málem jsme doplatili na to, že ortopedické posudky nemají většinou u porodníků vážnost. Cena za to vše je ale krásný, zdravý chlapeček (teď už chlapák), který je až neuvěřitelně hodný. Můj rozum, city i tělo však říkají - UŽ NIKDY VÍCE.

A vy, které máte obdobné problémy s páteří - bojujte za víc vyšetření a posudků, protože důsledky špatných rozhodnutí lékařů můžou být až fatální :(

"Já to měla od 15. týdne, kruté vystřelující bolesti zad, od toho křeč do nohy, připadala jsem si, jako by mi někdo tu nohu kuchal nebo chtěl urvat. Také jsem kolikrát brečela, nadávala, křičela. Snažila jsem se aspoň trochu protahovat, což sice moc nepomáhalo, ale aspoň něco. Mám pár tipů, které mi dříve trochu pomáhaly..."

Zátěž na záda během těhotenství, a to zejména v posledních měsících, je obrovská. Některé těhulky se s bolestmi páteře setkávají dlouhodobě, jiné spíše výjimečně. Každopádně jde o jeden z nejčastějších jevů postupující gravidity. Co je způsobuje a jak proti nim bojovat?

Se zvětšujícím se břichem se mění těžiště vašeho těla, číslo na váze pomalu narůstá, zvětšuje se děloha, děťátko začíná tlačit na nervová zakončení a také vaše páteř se pomalu připravuje na porod. Všechny tyto faktory se mohou podepsat pod bolestivé stavy, které pominou s největší pravděpodobností až po porodu.

Některé těhulky přiberou více, jiné méně. I proto je zátěž na tělo u každé jiná. Některé ženy bolí pouze jedna část zad, jiným "vystřeluje" tupá bolest spíše do kříže nebo se rozprostírá po celé ploše zadní části těla. Některé budoucí maminky si zase stěžují spíše na bolest v lopatkové oblasti nebo v okolí hýždí. Ať už je to tak či onak, jak si aspoň na chvíli ulevit?

"Já to měla od 15. týdne, kruté vystřelující bolesti zad, od toho křeč do nohy, připadala jsem si, jako by mi někdo tu nohu kuchal nebo chtěl urvat. Také jsem kolikrát brečela, nadávala, křičela. Snažila jsem se aspoň trochu protahovat, což sice moc nepomáhalo, ale aspoň něco. Mám pár tipů, které mi dříve trochu pomáhaly, teď už pro velké bříško moc ne. Podložit si bedra polštářkem a dát nohy nahoru - třeba na gymnastický míč. V lehu na boku si dát mezi nohy aspoň peřinu nebo overball. Nic víc jsem bohužel nevykoumala. Poraďte se s gynekologem, já to podcenila," popisuje svoji zkušenost jedna z maminek.

Pravidelný pohyb a správné cvičení