...byl pátek 14.1.2011 a já jsem vyrazila na plánovanou kontrolu do porodnice. Byla jsem den po termínu a cítila jsem se skvěle. Na kontrole jsem šla nejdřív na KTG. Mimísek spinkal a všechno bylo naprosto klidné. Ani kontrakce žádné a to mě trápily už několik týdnů předtím časté poslíčky. Pak mě prohlídnul pan doktor a řekl mi, že to na porod v žádném případě nevypadá. Byla jsem úplně zavřená. Kouknul na miminko ultrazvukem a řekl, že bude veliké a že bych neměla riskovat rodit spontáně, že mám nastoupit v pondělí 17.1.2011 v 8 ráno do porodnice a že mi udělají císařský řez.... V ten moment jsem měla náladu pod psa. Tak moc jsem toužila rodit přirozeně, tak moc jsem toužila zažít ty pocity, které může prožít jen žena...ale vyhlídka císařského řezu to všechno zhatila. Šla jsem za manželem a řekla mu, že je všechno v háji, že prostě musím na toho císaře, že se nedá nic dělat...

...v sobotu ve dvě ráno mě probudila prudká bolest v břiše. V ten moment jsem ještě v žádném případě netušila, že porod už začíná...převalovala jsem se v posteli a bolesti se vracely přibližně po deseti minutách. Pořád jsem si říkala, že to nic není, že to určitě přespím. Ve tři ráno, už jsem musela vylézt z postele, bolesti byly stále častější a už jsem neuměla jen tak ležet. Řekla jsem si, že si dám sprchu a pak že to řeknu manželovi. Přišla jsem do koupelny a už viděla, že ze mně jde růžová voda a krvavý hlen. V ten moment mi teprve úplně došlo, že rodím! Chvilku trvalo, než jsem si dobalila tašku, probudila manžela, oblékla se...kolem 4 ráno jsme vyrazili do porodnice. Na příjem jsme přišli po půl páté, to už jsem měla bolesti co 3 minuty. Natočili monitor, sepsali všechny potřebné údaje. Pak přišla mladičká paní doktorka a řekla mi, že porod je zatím v úplném začátku, že jsem otevřená na 1 centimetr a že mi musela odtéct plodová voda. Ptala se kdy...já na to, že netuším 🙂  Asi, jak jsem se sprchovala...Začala mě přesvědčovat, že porod císařským řezem by byl pro mě opravdu lepší...já na to, že to chci zkusit normálně, teda pokud to jenom trochu půjde...pak mě vzala ještě na ultrazvuk a zase váhala, že mimčo prý váží 3980g, že to je fakt dost a že to jizva nemusí vydržet. Musím ještě podotknout, že bych si to sama vživotě nevzala na triko, chtít rodit normálně za každou cenu, ale byla jsem domluvená s primářem, který je zároveň mým gynekologem, že pokud půjde všechno dobře, tak že to zkusíme nejdřív přirozeně, že nebudem na prvním místě upřednostňovat císařský řez...Chvilku trvaly veškeré procedury spojené s příjmem a na porodní sál jsme dorazili v 6 hodin ráno. Převlékli jsme se do erárního krásného oblečení a mě položili do křesla. Začali točit monitor. Kvůli jizvě mě museli hodně hlídat, tak jsem ležela téměř celý porod na boku a na břiše měla pásy...Bolesti byly opravdu úkrutné a přicházely hodně často. Vždycky když na mě šla kontrakce, zaryla jsem manželovi prsty do paží, byl pak chudák celý poštípaný 🙂 Kolem 9 mě vzali zase na ultrazvuk, přišli 4 doktoři a dlouho se domlouvali, jestli mě mají nechat dál rodit přirozeně, nebo jestli mají udělat císařský řez. Nakonec jeden mladý pan doktor řekl, že se mu nezdá, že by mělo být miminko čtyř kilové, že to vidí max na 3,6kilo a že má hlavičku dole, takže to ještě chvíli zkusíme normálně a pokud by to nepostupovalo, pak, žebychom šli na ten operační sál a udělali sekci...to už jsem souhlasila a pomalu se s tím smiřovala, ale bolesti byly tak silné, že už mi to začínalo být jedno.  Kolem těch 9hod mě prohlídla porodní asistentka a řekla, že už jsem otevřená tak na 4-5cm, že to jde moc hezky! V tu chvíli jsem chtěla epidurál, já hrdinka jsem přestávala být hrdinkou a myslela, že už to nevydržím. Jenže přišel pan doktor a řekl, že žádný epidurál nebude, že bych necítila, kdyby se mi něco stalo z jizvou...takže jsem byla opět u stejných bolestí. A to ještě přišel, že mi dopíchne vodu, že je tam zbytek a že je tam ještě vak blan a že mi potom kontrakce ještě zesílí...chtěla jsem od tama utéct a běžet rovnou na sál pod kudlu, tolik jsem už chtěla, aby bylo po všem....

Kolem čtvrt na 11 už jsem byla otevřená na 9 cm a na sále začal frmol...přišel doktor a řekl, že už mám vydžet posledních 6 kontrakcí a že budeme rodit! Skoro se mi tomu nechtělo věřit, jsem vůbec nečekala, že to půjde až tak rychle a že dopoledne bude Adámek s námi! Těch posledních 6 kontrakcí bylo pravda dost náročných, hekala jsem, vzdychala, dýchala jako pes, křičela, že už to nevydržím, že mě to hrozně tlačí na konečník... a pak přišly 3 zatlačení a Adámek byl venku a všechna bolest byla pryč! Dali mi ho na břicho a to už jsem brečela jak želva a neuměla to zastavit! Opravdu jsem krásnější zážitek nezažila a budu si to pamatovat do konce života!

Adámek vykouknul na svět v sobotu 15.1.2011 v 10:39hodin, vážil 3550g a měřil 51cm....

Momentálně prožívám období neskutečné euforie a obrovské lásky k novému človíčkovi a žasnu nad tím zázrakem, kerý se z nás rodí... a zaroveň pociťuju smutek z prázdného bříška, které bylo ještě nedávno plné života...ale věřím, že to brzo přejde a už budu pociťovat jen radost z lásky, která mi leží v postýlce!

...a s jistotou můžu říct, že se to nedá srovnat z císařským řezem, kde jsem byla sama, bez manžela, který mi teď byl obrovskou oporou a zase jsem si uvědomila, jak moc ho miluji (i po téměř 12 letech, co jsme spolu)..,Štěpánka jsem skoro ani neviděla, hned mi ho odnesli pryč a první dny jsem ho ani neměla u sebe...vím jistě, že tento zážitek chci prožít ještě jednou a už se těším na další těhotenství a další miminko! Určitě do toho zase do třetice půjdeme 🙂

Dobry den,nebo Ahojte maminy.Mam lukaska staryho 3 mesice a 14 dnu.Mali mi od zacatku zvracel kdyz se najedl tak to vyblinkal.Nakonec sme byli u doktora a ten nas poslal na vysetreni do nemocnice.Zjistili mu ze ma zvetsenej zaludek.V pondeli 24teho jde znovu na rentgen jestli se to zlepsilo tak doufam ze nam ho daji domu.Zustat sem tam s nim nemohlo protoze nekojim tak me poslali domu což nechapu!!!!Stalo se neco takoveho nebo podobneho  nektere z vas???

V pátek 14.1. 2011 jsem byla objednaná v 11:00hodin poprvé do porodnice na kontrolu. Ve středu jsem byla ještě u svojí doktorky, ale jelikož se pořád nic nedělo a v pátek už jsem měla termín, odeslala mě teda tam. Manžel mě vyzvedl doma, zavezl tam a čekal. Nejdřív mě v nemocnici chtěl nechat a přijet až mu pak zavolám, ale protože jsem vůbec nevěděla, jak to tam chodí a jak dlouho tam budu, zůstal nakonec se mnou. Asi ve 12hodin jsem se dostala konečně na řadu. Sestřička mi udělala monitor, na kterém nebyly žádné velké změny. Srdčíko v pohodě a kontrakce jenom velmi malinké. Pak jsem znova čekala skoro hodinu než jsem se dostala na řadu k panu doktorovi. Ten mě prohlédl a říká:" Paní, vy nemáte žádné bolesti?" Tak říkám, že ne. "No, ale vy už začínáte rodit". To jsem měla opravdu šok 🙂 Tak prý jestli tady mám věci a manžela, že se můžeme přesunout na porodní sál. Naštěstí věci jsem měla v autě (manžel říkal, že auto to uveze, že je raději vezme). Když mě sestřička vedla na porodní sál a v čekárně řekla manželovi, že má zajít do auta pro věci, že jdeme rodit, tak mu málem vypadly oči z důlku 😀

Na sál jsem si došla ve 13:00hodin jako bych šla někde na procházku. Opravdu mi nic nebylo. Byla jsem otevřená už ale na 5cm, tak mi doktor praskl vodu a čekali jsme dál. Pak už začali mírné bolesti. Po další době mi sestřička udělala klystýr (měla jsem z toho strach, ale dalo se to) a pak už jsem strávila asi hodinu ve sprše na balónu, protože to byla jediná poloha, ve které se daly bolesti aspoň trochu rozdýchat. Asi okolo 16hodiny mě přišel zkontrolovat asi už čtvrtý doktor (nechápu, jak to tam vedou, střídalo se to tam jak ponožky 🙂 ). Mladá paní doktorka mi navrhla epidurál, protože otvírání se zastavilo a říkala, že bysme tam mohli být až do rána. Tak jsem souhlasila. Doktorka z ARA přišla asi za 5minut a epidurál mi aplikovala. Hrůzou jsem málem ani nedýchala, ale vůbec to nebolelo. Spíš manžel měl hrůzu v očích, jak viděl, jak mi do páteře zavádějí asi 20cm jehlu.

Asi po 15minutách epi zabrala a byla to opravdu úleva. Bolesti na 90% ulevily. Jenže se to nějak nelíbilo té naší princezně, v klídečku si usla 🙂 Na monitoru mělo její srdíčko skoro rovnou čáru 🙂 Tak ji musela sestřička budit zvonečkem nad mým břichem. Jsem se až musela smát 🙂 Pak mi ještě pomohli kapákem oxytoxinu a když mě přišla doktorka zkontrolovat za půl hodiny, byla jsem otevřená na 9cm a kontrakce stále sílily (naštěstí bolesti ne 🙂 )! To bylo něco po 17hodině. No a pak už to šlo strašně rychle. Najednou maličká sestoupila úplně dolů, začaly strašné tlaky až jsem se nemohla pořádně nadechnout a na 3 zatlačení byla v 17:46 venku 🙂 Měřila 47cm a vážila 2,98kg.

Protože jsme nevěděli co se v bříšku skrývá, bylo to nádherné překvapení (všichni totiž celé těhotenství tvrdili, chytráci, že to bude kluk)! A ona se na nás smála nádherná holčička. Dali jsme ji jméno Dominika a od té doby ji šíleně milujem.

Protože jsem byla hodně úzká a malá by neprolezla, museli mě nastřihnout, což jsem ani nezaregistrovala a pak zašít celkem dost. Ale nebolelo to, spíš to bylo nepříjemné. Na druhý den se mi na hrázi udělala trochu modřina, ale oplachy Rosalginem, co mi dali v porodnici pomáhali a týden po porodu už bylo všechno skoro OK.

Po porodu jsme si užívali 2hodiny jen my 3 nádherné chvilky. Ani jsem nebyla moc unavená. Manžel rozesílal smsky a volal rodině s malou v náruči. Mě mezitím přinesli až na sál večeři - nudle s mákem (miluju je 🙂 ), tak jsem v klidu pojedla a pak už nás odvezli na pokoj. Dala jsem si sprchu, mezitím mi přivezli maličkou, manžel vybalil věci a už fičel domů, kde ho čekala celá rodina a začali slavit. V telce hrála zrovna pohádka Shrek, ale to mě ani tak nezajímalo. Musela jsem se pořád dívat na ten poklad v postýlce.