Existuje velmi rozšířený mýtus ohledně mléčných zubů. A to ten, že nemají kořeny. Je to ale nesmysl. Kořeny mají. Mnoho lidí tomu věří hlavně proto, že obvykle nemají kořeny při vypadnutí. Ale ani to není stoprocentní pravda, a proto bychom měli být obezřetní při každém viklajícím se zoubku. Někdy je zkrátka nutné nechat trhání mléčných zubu na odborníkovi.

Jak je to s kořeny u dočasných zubů?

Zuby se začínají vyvíjet již někdy kolem pátého až šestého týdne těhotenství. Prořezávat se začnou většinou kolem půl roku života dítěte a na tomto procesu se právě hodně podílejí zubní kořeny. Jak se v čelisti kořen vyvíjí a formuje, tlačí korunku ven z dásně. Každý ze zubů má tedy své kořeny, které působí proti viklání zubů a zabraňují jeho vypadnutí.

Aby trhání mléčných zubů nebolelo

Příroda je velmi moudrá a v době, kdy nastává čas, aby mléčné zuby přenechaly místo těm trvalým, se aktivuje vývoj kořene trvalého zubu, který postupně posunuje korunku tohoto zubu ven. Kořen mléčného zubu se postupně rozpouští a vstřebává se. V podstatě zmizí a mléčný zub se začne kývat, uvolňovat a po čase vypadne nebo je vytržen, pokud působí potíže.A tady často rodiče řeší otázku, zda mléčný zub vytrhnout, nechat vypadnout nebo jít s dítětem k zubaři.  

Když není žádný problém, zvládnete vše v klidu doma. Někdy zub vypadne a ani nevíte jak, jindy si ho děti vyviklají jazykem. Pokud tomu chcete pomoct a zub se viklá opravdu hodně, je nejjednodušší použít suchý buničitý čtvereček nebo složený papírový kapesník a zoubek rychlým pohybem dopředu jakoby vylomte. Takto se vyndavají přední zoubky. U zadních je to o něco náročnější a často si už musí rodiče pomoci nehtem. Jestliže se bojíte, že to vaše dítě bude bolet, nebojte se navštívit zubaře, který celý problém vyřeší za pár vteřin.

Předem bych se ráda omluvila za dvě věci. Ta první je, že se můžou v recenzi vyskytnout pravopisné chyby, budu ráda, když mě na ně upozorníte. Ta druhá, důležitější, že článek měl vyjít už včera. Jenže, viděli jste jak včera bylo? Navíc jsme si hnula se zády takže se mi včerra už psát nechtělo, to je taky důvod, proč nejsem novinářka. Teď už ale k recenzi.

Modrý koník moje děti vybral na testování igračka a jeho MultiGo. To bylo první překvapení, druhé bylo, když přišla obrovská krabice plná hraček. Fakt jsem to nečekala, a asi jsem se měla předem pořádně podívat, co nám to vlastně příjde. A co jsme vlastně ddostali? Několik autiček, dvě výmněné korby, domeček, ošetřovatele, policajta a ještě něco, ale sotva jsem to vyfotila a už si to rozebrali.

První pohled ohmatání: Igráček je ikona už hodně dlouhou dobu a jsem ráda, že za tu dobu neklesla kvalita plastu, ze kterého jsou Igráček a jeho propriety vyrobené. Kdybych to měla k tvrdosti a kvalitě k něčemu přirovnat pro lepší pochopení, bylo by to duplo. To mimochodem je kompatibilní na kostičky, které spolu s Igráčkem přišly. Všechny součástky vypadají, že pevně drží. Domeček je sice z kartonu, ale vypadá bytelně.

Druhý pohled rozbalení a skládání: Autíčka už jsou sestaveny, mají výměné korby na bajonetový závyt, takže je velmi jednoduché je vyměnit a zároveň pevně drží na autíčku. Všechny části jsou křížem na sebe kompatibilní. Problém nastal s Igráčkovým domečkem. Na krabici je sice nakreslený návod jak ho sestavit, ale to jsem si v prvotní euforii nikdo nevšiml a děti krabici roztrhly kde neměli. Druhý kámen úrazu je pak samotný návod. Domoček se sestavuje jako kostka, která pro mě ze začátku byla trošku rubikova, a zajišťuje se takovými knoflíky. Chvilku nám trvalo, než jsme přišli na to jakou stěnu kam nejdřív a jak strčit. Bála jsem se, že ten karton špatně ohnu a pak už to nedostanu kam mám. Dírky na spojování knoflíky, jsou ale vyraženy přesně.

Třetí pohled hraní: Kdo má doma 4 leté dítě ví, že hračky dostavájí pěkně na frak. U nás si snad kromě ledu a ohně prošli vším. Občas s námi i vařili, takže se nacházeli i v lednici. Koupali jsme je, hráli si s nimi v písku, padaly večer z palandy, jezdily po trávě i betonu, přežily žužlání 4 měsíčního miminka a v neposlední řadě prošly i myčkou. I když se Igráčci sestavují z malých částí, jsou kromě vlasů a čepic pevně připojené a malé dítě nemá šanci je sundat. Nedokázala jsem to ani já. Plast je opravdu kvalitní, ano, sem tam se vytvořil škrábanec, ale i neumyslné dupnutí na korbu popeláře mým mužem s ní nic neuddělalo. Protože děti už některé Igráčky mají a také máme Igráčky staré 20 a 30 let, mohli jsme porovnat jeji výdrž skrz generace a musím shledat, že Igráček je stále tam, kde kvalitou byl vždy, možná o chlup lépe. Domeček z papíru by ale za trošku vylepšení stál. Bylo by dobré vymyslet nějaké vyztužení, které by podpíralo strop v přízemí.  Papírový zásek totiž neni dostačující, zadní stěna se přirozeně prohýbá a strop se vysunuje ven a vzniká tak díra mezi stropem a stěnou.

Závěr?

Pro některé ženy je porod doma děsivou myšlenkou a pro jiné naprostá samozřejmost. Porodit v domácím prostředí je to nejpřirozenější, co můžete zažít. Teprve pak může žena poznat, jak mnoho podob může mít. Pokud se pro něj rozhodnete i vy, měly byste se na něj pečlivě připravit, abyste co nejvíce eliminovaly rizika, která jsou s porodem spojena.

Na ženy, které se rozhodnout rodit doma se stále ještě pohlíží jako na nezodpovědné osoby. A tento způsob porodu není příliš rozšířený ani v západních zemích. V Německu takto rodí asi 2 % žen, v USA asi 3 %. Oproti tomu v Holandsku se doma narodí až 30 % dětí. Ženy se k tomu kroku rozhodnou z různých důvodů. Velmi často je to proto, že mají špatné zkušenosti z předchozích porodů v nemocnici, nechtějí, aby jim do něj někdo zasahoval, nebo si chtějí vychutnat celou atmosféru zrození nového života doma se svými nejbližšími. Abyste skutečně mohla rodit doma, musíte mít naprostou jistotu, že to skutečně chcete a víte, že domácí prostředí vám evokuje bezpečí.

Kdy můžete o domácím porodu uvažovat?

Abyste o tomto způsobu porodu mohla uvažovat, musíte být naprosto zdravá a mít těhotenství bez komplikací. Zároveň je nutné neužívat žádné léky a samozřejmě ani návykové látky. Vaše děťátko by na konci těhotenství mělo spočívat v podélné ose a hlavičkou dolů. Jestliže již porod začal, může poklidně pokračovat, pokud se neobjevily žádné zdravotní překážky v jeho průběhu, dítě je stále uloženo v ideální poloze, kontrakce jsou pravidelné a sílí. Plodová voda musí být čirá a nezakalená.

Samozřejmostí je to, že nekrvácíte jasnou krví. Pro hladší průběh porodu je dobré, abyste při něm nebyla sama. Ideální je u sebe mít tatínka a porodní asistentku.

Porodní asistentku si musíte sama zaplatit, její péče není hrazena z veřejného zdravotního pojištění a někdy může být velký problém sehnat k porodu opravdu dobrou a zkušenou osobu. Stejně tak pamatujte na to, že některé administrativní záležitosti si musíte zařídit taktéž sama. Počítejte i s odsuzujícím pohledem některých lidí nebo lékařů, může být problém sehnat pediatra, který se na vaše novorozené miminko podívá do 24 hodin.

Když jsem dostala zprávu, že nás koník a Igráček vybrali do testování, byla jsem nadšená a vubec jsem tomu nemohla věřit. Radost v naší domácnosti byla vážně velká. Manžel se těšil, že se podívá, jak se Igráček změnil od jeho dětských let. Anetka se těšila a ptala, jestli tam bude i něco pro ni a Maty se těšil na "dájek"

V den, kdy měl balíček dorazit jsem byla strašně nervózní. No ano, nazveme to přesně... Natěšená víc jak ty děti 🙂 Všichni měli smé igráčky už doma a u nás stále nic. Postupem času jsem již ztrácela naději a nevěřila, že se ten den dočkáme. V tu chvíli mi zvonil telefon a na druhé straně sluchátka se ozvalo: "Dobrý den, paní Hejdová. Vezu vám balík. Budu u vás během 5 minut." Hurááá, balík je na cestě!

Zrovna jsem věsila prádlo, když v tom... Jistě to znáte... Pošťák zvoní dvakrát... V našem případě tedy pošťák nakukuje přes branku na dvakrát😀 

Dočkali jsme se. Máme doma Igráčka. U branky byla první Anetka, v závěsu měla tatínka, psa a Matýska. Pan doručovatel se smál a říká," mám tu pro vás balíček, uneseš ho?" A naše Anetka se na něj usměje a slaďoučkým hlasem, kterým by se dal mazat chleba prohlásila:" Se vsaď" 😀 

Velikost balíku nás hodně překvapila. Byl opravdu OBROVSKÝ! Anetce domů pomohl tatínek s Matýskem. Anet a Maty pištěli nadšením tak, že všechna divoká zvířata z přilehlého lesa vzala dozaječích, pes pro jistotu zůstal na zahradě a kočky zmateně opouštěli obývací prostory našeho domu.

Musím říct, že jsem měla krásně vymyšleno, jak budeme postupně vybalovat. Jak jim budu dávkovat každou věc a jak to všechno krásně zdokumentuju.... Jooooo, omyl, Hejdová, omyl. Ještě jsem se nestihla pořádně vyzout a už slyším manžela a děti" Anetko, uhni, já to otevřu nožem" A: "Božííí" Maty: "wow" ... a sakryš, sakryš... Mé plány vzaly za své. Pořádně nestíhám ani fotit vytahování všeho z balíku, se zvukových projevů nadšených dětí... A tatínka se mi dělají mžitky před očima a klepe se mi čočka foťáku v mobilu.

Fibromyalgie znamená hlavně každodenní bolest, která se nepředvídatelně a v různé intenzitě stěhuje do různých částí těla, pocit únavy, ze které se snažíte vyspat a různé další obtíže, například se spánkem, s mluvou, s koordinací těla. Co všechno čeká člověka při podezření až po potvrzení tohoto onemocnění?

Co je fibromyalgie?

Fibromyalgie je onemocnění způsobené neurologickou nerovnováhou v centrálním nervovém systému. Mezi hlavní  a prvotní projevy tohoto onemocnění patří chronická bolest, která mění intenzitu i místo bolestivosti.

Bolest doprovází únava, ze které je obtížné se vyspat, odpočinek nepomáhá. Únava je tak intenzivní, že připomíná vyčerpání těla i mysli, zároveň je však pro nemocné obtížné dosáhnout dobrého spánku, při kterém by si odpočinuli.

K chronické bolesti se poté přidávají i příznaky připomínající neurologická onemocnění, například roztroušenou sklerózu nebo následky mozkových příhod, včetně paralýzy nějaké části těla, potíže se zrakem, s mluvou a myšlením.

Co při fibromyalgii doprovází bolest?

 „Těšila jsem se na porod, epidurál jsem nechtěla, protože jsem si chtěla porod 'užít' se vším všudy. A nelituju tady toho přístupu, lepší, než se stresovat. A jinak já měla porodnici půl hodiny od baráku a prvních 12 hodin jsem strávila doma. Jela jsem, až když kontrakce byly +- kolem pěti minut. Dřív to stejně nemá smysl, pokud pojedeš, když budou kontrakce delší, je možnost, že tě stejně ještě pošlou domů,“ popisuje své zkušenosti s prvním porodem jedna z maminek.

Která budoucí maminka se netěší, až si konečně potěžká své miminko v náručí. Porodu se sice trochu obává, ale zároveň se ho už nemůže dočkat. A co si budeme povídat. Není to jen kvůli tomu, že se těší na miminko, ale ke konci těhotenství už bříško docela překáží, žena se sotva valí, nemůže si zavázat ani tkaničky, otékají jí nohy a zkrátka už se ani trochu necítí jako krásná budoucí maminka.

Spolu s porodem ale vyvstává také jedna otázka. Jak poznám, že už mám jet do porodnice? Zejména pro prvorodičky je tato otázka dost zásadní a my se pokusíme vám na ní odpovědět.

„Komplikace jsem si nepřipouštěla, byla jsem do poslední chvíle celkem aktivní a tak to bylo taky po příjezdu do porodnice velmi rychlé. Jasně, že to bolelo, zase tak nějak jinak, než to člověk zná. Zároveň víte, že ven to musí a zároveň se těšíte, až to bude za vámi a pak je vám to všechno úplně jedno. Já měla jeden problém, který mi přišel blbý: dostala jsem klystýr, měla čekat asi 10 minut, do toho po dvou minutách stahy - jak to udržet?

Taky jsem nevěděla, jak to poznám, jestli budu venku, praskne mi voda - lidi si budou myslet, že jsem počůraná. Nakonec jsem byla na kontrole, doktorka mě odloupla, dojela jsem k mamce (5 min autem od fakultky, tak jsem už třetí den sídlila tam) a po hodině něco začalo a protože to bylo stále a stále a byla jsem 40+3, tak mě poslíčci ani nenapadly. Nemá cenu se hnát hned rodit. Doma je doma - vana, gauč, pořád dokola, pak už to bylo po 3 minutách a jela jsem.“ 

Poslouchejte své tělo

"Mám doma předškoláka. Chodí do školky, od malička navštěvujeme různé kroužky, kamarády, jsme docela akční. Doma často kreativně tvoříme, mluvíme, čteme, kreslíme. Socializujeme se často. Ve školce má malý kamarády, rozumí si se všemi, konflikty nemá. Doma mi řekne vše, co je potřebné vědět v jeho věku - jméno, tvary, barvy, adresu atd. Komunikuje se známými lidmi zcela běžně a normálně. Jakmile je ve školce, tak mlčí, neřekne nic. Prý se stydí (jak říká sám). Dnes šel ze školky domů a cizí paní učitelka po něm chtěla, aby řekl na shledanou. Neřekl nic. Třikrát do něj ryla, ať to řekne a neřekl. Jakmile je na něj pak tvořen nátlak, tak zarytě mlčí. Proč se stydí? Máte někdo zkušenost?" Takto popisuje jedna z maminek svou zkušenost s malým stydlínem.

Dokud je vaše dítě doma, kde to zná a cítí se v bezpečí, je všechno v nejlepším pořádku. Jakmile ovšem vyjdete ze dveří, promění se v někoho úplně jiného. Schovává se za vaše sukně, nepromluví a táhnete ho za sebou pomalu smykem. Trápí vás, že máte doma stydlína, ale nevíte, jak mu pomoci, abyste dětskou křehkou duši nějak nenalomili?

V cizím prostředí a mezi neznámými lidmi se většinou dítě leká náhle pozornosti, bojí se cizí tváře a neví, co si o daném člověku myslet. To, že není hned hovorný, ale nic neznamená, zkrátka se nejdřív potřebuje rozkoukat.

Sebejistota dětí se zvyšuje několik měsíců po prvním roce. I tak je ale stále ještě hodně nejisté. Musí si postupně vše vyzkoušet a okoukat. Nebojí se žádných nových věcí, ale lidé mu mohou vadit. Když dítě vidí někoho cizího, ihned běží k mámě nebo tátovi a stulí se mu do náruče. Neví, co může od tak velkého a cizího člověka čekat.

Stejný problém řešila i uživatelka podskocka: „Mám dvouletého syna, který se bojí ostatních dětí. On je spíše klidné dítě, takže ho vždycky vyděsí, když jiné děti vykřikují a perou se. Ale to by bylo v pohodě. Problém je spíš v tom, že mu děti berou hračky a on se neumí bránit. Vždycky jsme ho učili, že nemá nikomu nic brát, a když něco chce, tak má poprosit. Takže on to tak dělá, ale jiné děti ne. On je z toho smutný a raději se dětem vyhýbá. Současný stav je takový, že když se k němu přiblíží nějaké jiné dítě, tak on jen ztuhne a čeká, co mu udělá.“ 

Měli byste dítě nutit?