Když jsem dostala zprávu, že nás koník a Igráček vybrali do testování, byla jsem nadšená a vubec jsem tomu nemohla věřit. Radost v naší domácnosti byla vážně velká. Manžel se těšil, že se podívá, jak se Igráček změnil od jeho dětských let. Anetka se těšila a ptala, jestli tam bude i něco pro ni a Maty se těšil na "dájek"

V den, kdy měl balíček dorazit jsem byla strašně nervózní. No ano, nazveme to přesně... Natěšená víc jak ty děti 🙂 Všichni měli smé igráčky už doma a u nás stále nic. Postupem času jsem již ztrácela naději a nevěřila, že se ten den dočkáme. V tu chvíli mi zvonil telefon a na druhé straně sluchátka se ozvalo: "Dobrý den, paní Hejdová. Vezu vám balík. Budu u vás během 5 minut." Hurááá, balík je na cestě!

Zrovna jsem věsila prádlo, když v tom... Jistě to znáte... Pošťák zvoní dvakrát... V našem případě tedy pošťák nakukuje přes branku na dvakrát😀 

Dočkali jsme se. Máme doma Igráčka. U branky byla první Anetka, v závěsu měla tatínka, psa a Matýska. Pan doručovatel se smál a říká," mám tu pro vás balíček, uneseš ho?" A naše Anetka se na něj usměje a slaďoučkým hlasem, kterým by se dal mazat chleba prohlásila:" Se vsaď" 😀 

Velikost balíku nás hodně překvapila. Byl opravdu OBROVSKÝ! Anetce domů pomohl tatínek s Matýskem. Anet a Maty pištěli nadšením tak, že všechna divoká zvířata z přilehlého lesa vzala dozaječích, pes pro jistotu zůstal na zahradě a kočky zmateně opouštěli obývací prostory našeho domu.

Musím říct, že jsem měla krásně vymyšleno, jak budeme postupně vybalovat. Jak jim budu dávkovat každou věc a jak to všechno krásně zdokumentuju.... Jooooo, omyl, Hejdová, omyl. Ještě jsem se nestihla pořádně vyzout a už slyším manžela a děti" Anetko, uhni, já to otevřu nožem" A: "Božííí" Maty: "wow" ... a sakryš, sakryš... Mé plány vzaly za své. Pořádně nestíhám ani fotit vytahování všeho z balíku, se zvukových projevů nadšených dětí... A tatínka se mi dělají mžitky před očima a klepe se mi čočka foťáku v mobilu.

Fibromyalgie znamená hlavně každodenní bolest, která se nepředvídatelně a v různé intenzitě stěhuje do různých částí těla, pocit únavy, ze které se snažíte vyspat a různé další obtíže, například se spánkem, s mluvou, s koordinací těla. Co všechno čeká člověka při podezření až po potvrzení tohoto onemocnění?

Co je fibromyalgie?

Fibromyalgie je onemocnění způsobené neurologickou nerovnováhou v centrálním nervovém systému. Mezi hlavní  a prvotní projevy tohoto onemocnění patří chronická bolest, která mění intenzitu i místo bolestivosti.

Bolest doprovází únava, ze které je obtížné se vyspat, odpočinek nepomáhá. Únava je tak intenzivní, že připomíná vyčerpání těla i mysli, zároveň je však pro nemocné obtížné dosáhnout dobrého spánku, při kterém by si odpočinuli.

K chronické bolesti se poté přidávají i příznaky připomínající neurologická onemocnění, například roztroušenou sklerózu nebo následky mozkových příhod, včetně paralýzy nějaké části těla, potíže se zrakem, s mluvou a myšlením.

Co při fibromyalgii doprovází bolest?

 „Těšila jsem se na porod, epidurál jsem nechtěla, protože jsem si chtěla porod 'užít' se vším všudy. A nelituju tady toho přístupu, lepší, než se stresovat. A jinak já měla porodnici půl hodiny od baráku a prvních 12 hodin jsem strávila doma. Jela jsem, až když kontrakce byly +- kolem pěti minut. Dřív to stejně nemá smysl, pokud pojedeš, když budou kontrakce delší, je možnost, že tě stejně ještě pošlou domů,“ popisuje své zkušenosti s prvním porodem jedna z maminek.

Která budoucí maminka se netěší, až si konečně potěžká své miminko v náručí. Porodu se sice trochu obává, ale zároveň se ho už nemůže dočkat. A co si budeme povídat. Není to jen kvůli tomu, že se těší na miminko, ale ke konci těhotenství už bříško docela překáží, žena se sotva valí, nemůže si zavázat ani tkaničky, otékají jí nohy a zkrátka už se ani trochu necítí jako krásná budoucí maminka.

Spolu s porodem ale vyvstává také jedna otázka. Jak poznám, že už mám jet do porodnice? Zejména pro prvorodičky je tato otázka dost zásadní a my se pokusíme vám na ní odpovědět.

„Komplikace jsem si nepřipouštěla, byla jsem do poslední chvíle celkem aktivní a tak to bylo taky po příjezdu do porodnice velmi rychlé. Jasně, že to bolelo, zase tak nějak jinak, než to člověk zná. Zároveň víte, že ven to musí a zároveň se těšíte, až to bude za vámi a pak je vám to všechno úplně jedno. Já měla jeden problém, který mi přišel blbý: dostala jsem klystýr, měla čekat asi 10 minut, do toho po dvou minutách stahy - jak to udržet?

Taky jsem nevěděla, jak to poznám, jestli budu venku, praskne mi voda - lidi si budou myslet, že jsem počůraná. Nakonec jsem byla na kontrole, doktorka mě odloupla, dojela jsem k mamce (5 min autem od fakultky, tak jsem už třetí den sídlila tam) a po hodině něco začalo a protože to bylo stále a stále a byla jsem 40+3, tak mě poslíčci ani nenapadly. Nemá cenu se hnát hned rodit. Doma je doma - vana, gauč, pořád dokola, pak už to bylo po 3 minutách a jela jsem.“ 

Poslouchejte své tělo

"Mám doma předškoláka. Chodí do školky, od malička navštěvujeme různé kroužky, kamarády, jsme docela akční. Doma často kreativně tvoříme, mluvíme, čteme, kreslíme. Socializujeme se často. Ve školce má malý kamarády, rozumí si se všemi, konflikty nemá. Doma mi řekne vše, co je potřebné vědět v jeho věku - jméno, tvary, barvy, adresu atd. Komunikuje se známými lidmi zcela běžně a normálně. Jakmile je ve školce, tak mlčí, neřekne nic. Prý se stydí (jak říká sám). Dnes šel ze školky domů a cizí paní učitelka po něm chtěla, aby řekl na shledanou. Neřekl nic. Třikrát do něj ryla, ať to řekne a neřekl. Jakmile je na něj pak tvořen nátlak, tak zarytě mlčí. Proč se stydí? Máte někdo zkušenost?" Takto popisuje jedna z maminek svou zkušenost s malým stydlínem.

Dokud je vaše dítě doma, kde to zná a cítí se v bezpečí, je všechno v nejlepším pořádku. Jakmile ovšem vyjdete ze dveří, promění se v někoho úplně jiného. Schovává se za vaše sukně, nepromluví a táhnete ho za sebou pomalu smykem. Trápí vás, že máte doma stydlína, ale nevíte, jak mu pomoci, abyste dětskou křehkou duši nějak nenalomili?

V cizím prostředí a mezi neznámými lidmi se většinou dítě leká náhle pozornosti, bojí se cizí tváře a neví, co si o daném člověku myslet. To, že není hned hovorný, ale nic neznamená, zkrátka se nejdřív potřebuje rozkoukat.

Sebejistota dětí se zvyšuje několik měsíců po prvním roce. I tak je ale stále ještě hodně nejisté. Musí si postupně vše vyzkoušet a okoukat. Nebojí se žádných nových věcí, ale lidé mu mohou vadit. Když dítě vidí někoho cizího, ihned běží k mámě nebo tátovi a stulí se mu do náruče. Neví, co může od tak velkého a cizího člověka čekat.

Stejný problém řešila i uživatelka podskocka: „Mám dvouletého syna, který se bojí ostatních dětí. On je spíše klidné dítě, takže ho vždycky vyděsí, když jiné děti vykřikují a perou se. Ale to by bylo v pohodě. Problém je spíš v tom, že mu děti berou hračky a on se neumí bránit. Vždycky jsme ho učili, že nemá nikomu nic brát, a když něco chce, tak má poprosit. Takže on to tak dělá, ale jiné děti ne. On je z toho smutný a raději se dětem vyhýbá. Současný stav je takový, že když se k němu přiblíží nějaké jiné dítě, tak on jen ztuhne a čeká, co mu udělá.“ 

Měli byste dítě nutit?