Co je horší než nemocný muž? No přece nevyspalé dítě. Znáte to asi všichni. Takové dítě poznáte spolehlivě. Je podrážděné, kňourá a je protivné. Ráno jich v autobuse potkáte mraky. Pokud chcete mít doma premianta třídy a veselé dítě, přečtěte si tipy, jak mu připravit sladké sny, které se později mohou proměnit ve skutečnost.

Důsledky poruch spánku u dětí

Spánek je nepostradatelný pro každodenní regeneraci mozku a schopnosti řídit organizmus. Podle výzkumů se poruchy spánku u dětí  objevují až u 30 % vyšetřených a jejich výskyt stoupá. Důsledkem poruchy spánku u dětí jsou změny chování, hyperaktivita, poruchy nálad, zhoršené paměti, poruchy schopnosti soustředění, snížená schopnost rozhodování se, plánování a řešení. Unavené děti jsou podrážděné, neklidné, impulzivní, někdy plačtivé, lítostivé, emočně labilní, úzkostné a zhoršuje se jim školní prospěch. Pozor na záměnu s ADHD, které má velmi podobné projevy. U dětí, které mají špatný prospěch, byl výskyt poruch spánku šestkrát vyšší.

Nespavost

Nespavost, neboli insomnie, se vyskytuje u 20–40 % dětské populace a představuje nejčastější spánkovou poruchu. S věkem tyto čísla klesají, aby pak v období dospívání opět šplhala vzhůru. Častým následkem nespavosti je hyperaktivita, která pomáhá překonat ospalost. Hyperaktivní děti se hůře soustředí, jsou impulzivní, náladové, podrážděné a často úzkostné. Nedostatek spánku má vliv na schopnosti abstraktního myšlení, paměti, rozhodování a řešení problémů, ovlivňuje verbální projevy a kreativitu, což může mít za důsledek špatné školní výsledky.

Spánková apnoe

"Jsem v šestém týdnu těhotenství, doma dvouletou dcerku a mám pocit, že vnitřně umírám. Ráno se mi nechce vstát z postele, jen si přeji, aby byl večer a šla jsem spát. Vlastně bych nejraději jen spala, nic mne nebaví, nevycházím z domu. Manžel má své práce nad hlavu, o mém problému ví, ale nesedne si se mnou a neřeší to, vlastně si vůbec nepovídáme, jelikož chodí unavený domů kolem deváté a ráno zase nanovo. Bydlíme na malém městě, kde vyloženě dobrou kamarádku nemám. Nikomu, komu bych se mohla svěřit, kdo by mě vyslechl. Moc si přeji, aby bylo miminko zdravé a v pořádku, ale už nevím, jak dál…"

Strach z neznámého

Poznáváte se?  Podobnou situaci neřeší jenom Kristýna, ale spousta z nás. Jen se to mnohdy stydí přiznat. Bojí se reakce okolí a nevyzná se ve vlastních pocitech. Těhotenské a předporodní deprese nejsou nic nenormálního. Pocit, že byste se měla vznášet na obláčku štěstí z toho, že devět měsíců budete maminka, nemusí nutně vyvolat jen pozitivní emoce. Dobrá zpráva je, že tento stav obvykle trvá první trimestr, tedy tři měsíce. Hlava se zkrátka vyrovnává s novou situací a rolí. Řeší strach z průběhu těhotenství, porodu i následné péče o nového člena domácnosti.  

"Normálně si myslím, že jsem psychicky dost odolná, ale těhotenství mě srazilo na kolena. Od začátku samé komplikace. Nejhorší pro mě byl první trimetr. Psychicky jsem byla na dně, brečela jsem, ať to dítě ze mě někdo vyndá, že už to dal nevydržím. Dohromady jsem se dala až ve třetím trimestru. To mi konečně přestalo být zle, začala jsem vybírat kočárek, výbavičku a podobně. Na porod jsem se těšila jako na vysvobození. A i když nebyl jednoduchý, byla jsem děsně ráda, že to mám za sebou," píše Marcela v diskuzním fóru.

Proč vzniká?

Těhotenské deprese nejčastěji přepadají mladé nebo nepřipravené maminky a ty, které otěhotněly neplánovaně. Jsou postaveny před hotovou a nečekanou věc a mají v podstatě jen dvě možnosti. Dítě donosit nebo jít na interrupci. Z čehož ta druhá se v budoucnu nemusí jevit jako správná. Dále to jsou ženy, které mají slabé rodinné a sociální zázemí. Žijí na ubytovně, v bytě s další pěti lidmi nebo jsou na tom špatně po finanční stránce. A v neposlední řadě je tu i hledisko volby partnera. Je to ten pravý, s kým chci mít dítě? Na všechny tyto otázky je nutné si odpovědět s odstupem a zcela racionálně.  

"Myslím, že je dobré dát dítěti prostor pro to, aby pochopilo, že je to prostě koloběh života. Můj syn to zažil a zvládli jsme se přes to dostat i díky fotkám. Seskládala jsem fotky prababičky, babičky, vnuka a pravnuka a ukázala jsem mu, jak člověk stárne. Vyprávěli jsme si, co jsme s ní zažili a jak nám bylo krásně."

Smrt nás doprovází po celý život. Je jeho nedílnou součástí. A vědět by o ní měly i děti. Dříve nebo později se s ní setkají. Proto není dobré je před ní úporně bránit. Děti většinou přijímají zprávy o ztrátě mnohem klidněji a vyrovnaněji, než si my rodiče myslíme. Přesto je v období smutku nutné dítě neustále ujišťovat o své lásce. Jak tedy říct dětem o smrti a kdy přichází správný čas?

Jak dítě informovat o smrti?

O smrti říkejte dítěte tak, jak to opravdu je. Zapomeňte na časté věty o tom, že smrt je dlouhá cesta nebo že člověk dlouze spí. To by mohlo děti jen zbytečně vystrašit. Mohly by si začít myslet, že je ten, kdo umřel, opustil, protože nebyly hodné, apod. Jestliže je smrt vysvětlena pravdivě, dokáže se s ní dítě snáze vyrovnat. Mluvte o ní a nesnažte se z ní udělat tabu.

S dětmi o smrti a umírání mluvte už odmalička. Jenže jak malému dítěti vysvětlit smrt? Samozřejmě použijte vhodná slova úměrně věku. Rozhovor si pečlivě naplánujte. Rozhodně byste to neměli na dítě jen tak vyhrknout třeba na nákupech. Ideální může být procházka v přírodě. Třeba když uvidíte mrtvého brouka či žábu nebo něco podobného. V tu chvíli zachovejte klid, odpovídejte na otázky a mluvte stručně a jasně. Do podrobností není potřeba zacházet.

A kdy začít s dětmi mluvit o smrti? Obecně se dá říci, že okolo dvou let vnímají děti smrt podobně, jako chvilkovou nepřítomnost osoby. Tříleté děti dokážou vnímat, že se stalo něco vážného. Děti celkově nevnímají smrt jako něco definitivního.

"Mám šestiletého syna s vývojovou dysfázií, má ji diagnostikovanou od 3,5 roku. Ve 3 letech jsme se byli poprvé poradit u klinické logopedky. Chodí na logopedii pravidelně. Podstoupil několik vyšetření u klinického psychologa, logopeda, na foniatrii (vyšetření sluchu) a neurologii. Trénujeme slovní zásobu, porozumění, tvorbu vět, rozvíjíme grafomotoriku, jemnou i hrubou motoriku, to s tím úzce souvisí. Synovi je teď skoro 6,5 roku, půjde do školy a mluví už téměř normálně, sem tam ještě nějaká drobnost v gramatice a neumí Ř. Jsou za tím 3 roky intenzivní práce jak doma, tak i ve speciální školce, kde měl logopedii jednou týdně a každý den tam s ním pracovali na tom, co potřeboval rozvíjet."

Maminky se často bojí, jestli se řeč jejich dítěte vyvíjí správně a dostatečně rychle. Každé dítě je jiné a každé potřebuje na určité věci svůj čas. Je běžné, že chlapci začínají mluvit později než dívky a některé děti se rozmlouvají až po druhém roce věku. Pokud dítě nemluví ve třech letech, je potřeba to začít řešit s odborníky a v žádném případě to neodkládat.

Co si pod vývojovou dysfázií představit?

Vývojová dysfázie neboli specificky narušený vývoj řeči patří mezi složitější vady řeči. Jde o narušení hlubokých struktur jazyka na rozdíl od opožděného vývoje řeči, se kterým se často zaměňuje. Příčina není zcela známa, mohou se však na ní podílet genetické vlivy a komplikovaný průběh porodu. Častěji ji mívají chlapci než dívky a protože je na první pohled velmi slyšitelná, může tak ovlivňovat i emocionální a sociální vývoj dítěte.

Maminky dětí, kterým byla diagnostikovaná vývojová dysfázie, navštěvují lékaře s tím, že jejich dítě nemluví, případně neodpovídá a nereaguje na otázky, má svoji vlastní řeč, které nikdo nerozumí. Tyto děti preferují k dorozumívání ukazování prstem a celkově se zdají k řeči málo motivované. Nutno říct, že diagnostikovat vývojovou dysfázii je poměrně složité a vyžaduje to několik vyšetření od různých odborných lékařů. Ne každé dítě, co nemluví, musí mít nutně tuto poruchu řeči.

"Syn má také vývojovou dysfázii, od 3 let chodí na logopedii. Hodně mu pomohla školka, momentálně mluví ve větách, ale něco je mu hůř rozumět. Dětská doktorka ho na poslední návštěvě moc chválila, ale ještě s ním bude hodně práce."

Nevěřím tomu, že je naše generace a generace našich dětí ,,tak špatná"..Dost se učíme napodobováním..

Dnes říkám Ki ..cestou do školy - včera ráno sis vzala s dědou prášek na alergii? Ne, děda zapomněl, ale říkala jsem ve škole tetě K., že si mám vzít půlku, aby na mě koukla, že si fakt beru půlku (ta musela mít radost...a čučet jako péro z divanu)...Ale teta byla hodná a dohlídla na mě....

Před x měsíci, možná rokem a něco jsem jí říkala, i puč, že má Ki u sebe prášek na alergii - hmyz, že kdyby jí něco zoblo ve škole, na vycházce, má si vzít. Ale aby to řekla učitelce. I měly puč ve školce tabletky, když byly na zahradě, kdyby něco..

Má to tak naučené, letos ji morduje alergie na pyl....

Ale co tím chci říct? Bála jsem se nástupu do školy...jednoho z mnoha krůčků..k dospělosti...Pak člověk, jak to během týdnů, měsíců pozoroval, to mravenčí hemžení kolem sebe...Loni..na šatně seděla na zemi holčička - prvňáček a brečela...Prošli kolem ní dva dospělí, třetí se sklonil, podal kapesník a zjišťoval, co se děje...Měla jednu bačkorku někde zakopnutou, dohledali jsme za topením, i pan školník se zapojil...Další den brečela spolužačka Ki, přicházely jsme, ale už k ní běžel tatínek chlapečka, šel s ní až do třídy - něco buď neměla, nebo nepochopila...holčička patří mezi outsidery...

Loni bulela i Ki, vysadily se jí dvířka u skříňky, pomohl jí spolužák. Ten, kterého před měsíce utěšovala ona, pže chtěl za maminkou....