Počer transferovaných embryí:2

Počet kryokonzervovaných embryí: 7

Výsledky konečně dobré,máme z toho radost 🙂

Žádna změna,pokračujeme stimulovat.

Píchnuto ještě v nemocnici,zítra se do toho musím pustit sama :(

Termín jsem měla 5.5.2010, už 3 týdny jsem přemlouvala mimčo, aby vykouklo na svět, protože mi to přišlo už taaaak dlouhé a namáhavá - s dvěma prťaty za zády a mým megapupíkem, žádná slast ... nicméně naše malá slečna paličatá byla paličatá už v bříšku a samozřejmě si řekla, že se narodí, až ONA bude chtít. 🙂 Takže nejen, že jsme vydrželi do termínu ...a dokonce přes termín ....sice jen dvě a půl hodiny, ale přece jen se nenarodí tehdy, kdy chceme my ....

V 0:15 mě vzbudila první kontrakce .... křížová bolest, jako blázen ...nicméně těch jsem měla několik už pár dní předem -jsem si říkala, zase poslíčci, přejde to a spíme dál ...jenže to sice přešlo, ale za 5 minut bolest břicha, docela silná ...to jsem zbystřila...za pět minut další .... ještě jedna...volám Honzovi, že se asi dneska nevyspí a ať je připravený vyrazit z Prahy domů .... dám sprchu a uvidím. Sprcha 5 minut, další kontrakce ....asi jde do tuhého ...volám ségře, jestli se mnou sjede do porodnice, volám Honzovi, ať vyrazí na cestu ... budím mamku, sjede mi pro ségru. No, než dojely zpátky, praskla mi voda ...zelená, to jsem se vyděsila ... v 1:30 jsme vyrážely do porodnice .... v autě už asi ségře docházel humor, kontrakce častější, i po dvou minutách.... ve 2:00 jsme dojely do porodnice ... příjem byl docela rychlovka, kontrakce hrozné, bolest strašná, měla jsem co dělat, ať to prodýchám ... sotva jsem se sestrou z příjmu dojela výtahem na porodní sály ... vlezla "na kozu" ....najednou šílené nucení na tlačení....několikrát "příkaz" netlačit....to nešlo, však to znáte .... 3x jsem zatlačila....a ve 2:25 byla malá na světě!!! Manžel samozřejmě dojet nestihl, tou dobou byl sotva 60 km od Prahy .... ségra, která mě původně jen vezla do porodnice ho nakonec zastoupila se vším všudy....byla se mnou u porodu, přestřihla pupeční šňůru, popsala mi naši Karolínku .... prostě ji "popostrčila" do toho našeho světa .... zvládly jsme to i bez táty a ač je mi to na jednu stranu hrozně líto a nejednou jsem to už obrečela...na druhou stranu jsem tedy ráda za krásný a rychlý porod, který bych přála každému...

...Taky jsem ráda za výběr porodnice, že mě nenutili po císaři rodit automaticky zase znovu císařem, nechali rozhodnutí na mě (s tím, že samozřejmě to budou hlídat a případně by se císař udělal, kdyby něco hrozilo) .... a já tak měla ještě jednou možnost zažít tu krásu příchodu dítěte na svět ....a že to byl hodně rychlý příchod na svět 🙂

12/09 - návštěva Gestu - Dr. doporučuje manželovi na únor kontrolu u dr. kvůli spermiu (přitom ho máme báječné), a na únor připravuje žádost o souhlas OZP ke 2.IVF. Domluva, že se po velikonocích ozvu. 

20.4.2010 - pohovor na 2. IVF. Žádost od pojišťovny je schválená, podepíšeme souhlas a jdeme na to! Tentokrát bude krátký protokol, jak dorazí MS objednejte se na prohlídku. Manžel si na kontrolu nedošel, ale nic se neřeší.. 

22.4. dorazila MS

24.4. prohlídka u dr. první injekce Gonalu F 225 j., další dny 187.j. prohlídka pod UZV i přes silnou ms.. 

27.4. prohlídka u dr - 2 folíky jsou vidět. Zároveň musím zajít ke své obvodní dr., která mi udělá rozbor moči, krve, prohlídne (+ EKG, to mám ale ze října a ještě je platné) - tzv. předooperační vyšetření.

30.4. další injekce Gonal, stále 187 j. + první injekce Cetrotide a to až do 5.5. Folíci se rozmnožují a zvětšují a já začínám být nafouklá jako když mám větry a špatně se mi sedí se zapnutými kalhoty a nemohu se ohýbat.. 

V předchozím mém příspěvku jsem psala o své dcerce a budu v tom pokračovat dále. Za pár dní jí bude 21 měsíců a zrovínka prochází obdobím, kterému říkáme MOJE. Projde si tím prý každé dítě, tak se snažíme, abychom se z toho nezbláznili všichni. Jednou totiž lze přežít vztekání a ječení „moje, moje, moje“. Podruhé už máte lehký tik v oku a potřetí si říkáte: „Panebože co to je?!“ Zde nastupuje rodičovská výchova, kdy se snažíte svému dítku vysvětlit, že je to sice jeho, ale že jsme moc hodní a rozhodně tu onu věc půjčíme a že se nemusíme bát, že nám ta ona věc bude vrácena. No, jestli si někdo myslí, že to funguje, tak zatím ne.

A jak vypadá takové období u nás v reálu?! Asi takto. Jdeme s Nikolkou na návštěvu o patro výš k pani co má o něco málo mladší holčičku. Říkám si, to je prima, Niki si pohraje, já si popovídám a bude klid. Kdepak žádný klid, s maminkou holčičky si nestačíme říct ani slovo, protože probíhá boj o hračky a pokud píši boj, tak to ještě není tak strašné, protože později nastává válka.

Niki je rozhodnuta, že si půjčí od holčičky kočárek a holčička je také rozhodnuta, že zrovínka teď si s kočárkem chce hrát ona. Každá drží kočárek z jedné strany, tahají se o něj a přitom křičí. Niki křičí: „Ne, ne, pust, moje, moje“, holčička začíná plakat. To Niki povzbudí a rve za kočárek větší silou. Vyrve ho holčičce z ručiček
a vítězoslavně s ním utíká směr předsíň. Holčička propukne v obrovský pláč. Je to strašlivé divadlo a bohužel jako matka/matky, nemůžeme jen přihlížet. Tak opět jdeme a vysvětlujeme, jak to není hezké se o hračky prát, že si je půjčíme a vrátíme. Dítka u toho většinou brečí, nebo dělají, že se jich to netýká. Dobrá, boj ustal, Niki vyhrála. Jenže po chvilce ji kočárek přestane bavit a ejhle holčička, u které jsme na návštěvě, si hraje s něčím zajímavějším. Opět nastává boj. Tady zasahuji já a snažím se Niki vysvětlit, že si teď tuto hračku půjčit nemůže, protože si s ní hraje někdo jiný. Odpovědí mi je: „Moje, moje, pučit, pučit“ a obrovský pláč. A tak to jde stále dokola. Jelikož jsme statečné matky, tak to většinou cca hodinku vydržíme, ale pak usoudíme, že boj přecházející ve válku dvou batolat musíme ukončit a opět s řevem odcházíme domů. Proč s řevem?! Protože ani jedna nechce, aby ta druhá odešla, nebo jít domů. Pak se v tom vyznejte.

Díky období MOJE, Niki měla už na hlavě i bouli. Byly u nás na návštěvě dvojčátka, stejně stará (holčičky). Nikolka měla opravdu velký problém, jak uhlídat všechny své hračky před dvěma narušitelkami. Lítala od jedné k druhé jak uragán a snažila se jim sebrat vše, co si chtěly půjčit. Holčičky se samozřejmě nedaly a o hračky sváděly svůj boj. V okamžiku, kdy Niki tahala hračky od obou holčiček, nemohla vyhrát, něco povolilo, Niki uklouzla a bouchla se o stůl. Boule nebyla nijak zvlášť veliká, jen ta na její dušičce. Opět to byla návštěva provázená pláčem s výdrží hodinu.

Ne všechny návštěvy jsou takové, občas mají batolata v období MOJE i dobrou náladu a o hračky se neperou, půjčí si je, ale stále na nich vidíte, jak ostřížím zrakem sledují, zda je vše jak má být.

Další článek o tom jak zabavit batole najdete na: http://vancurova.blog.idnes.cz/ a v pondělí vyjde další o tom, jak jsem byla s tou mou treperendou v nemocnici, otřesný zážitek ☹ Tak jukněte.