4:15, zvoní budík. 
4:20, zvoní budík.
4:25, zvoní budík.
4:30, zvoní budík. Vstávám, čistím si zuby, oblékám se, češu se, zabalím si svačinu a pití, zamykám byt, marně přemýšlím, kam jsem, sakra, včera večer zaparkovala auto?
5:15, parkuju auto před garáží, peláším na výprvanu, beru "noty" a zjišťuju, čím dneska pojedu. Prohodím pár slov s kolegy, občas stihnu i kafe a jdu hledat autobus. Kontroluju, jestli je alespoň on připraven na novej den, zda má dost oleje, dost vody v chladící soustavě, dost všeho. Zda mu drží kola, má v pořádku pneu, není nikde odřenej, uvnitř není bordel, nikdo neukradl hasičáky, sedačky drží a dveře fungují. 
5:45, vyrážíme na první část směny. Šejdr má to "kouzlo", že člověk neustále jezdí ve špičce. Je hodně lidí, je hodně aut. Sem tam stojím v kolonách (možná by bylo lepší říct, že v nich sem tam nestojím 🙂), sem tam si za něco, co není moje vina, nechám vynadat. Ale vem to čert, hlavně že řídím. 
9:30, přijíždím do garáže, tankuju, jedu na lux a když se mi chce, tak i do myčky. Parkuju autobus, vypíšu papíry, podívám se, zda mi cestující něco nerozbili, odnesu "noty" na výpravnu a s velkou slávou dnes podruhé hledám, kde jsem zaparkovala auto. 
10:00 Hurá domů. Většinou se ještě před tím vypravím na nákup, neb manžel pracuje z domova a u toho zvládá papat jako polskej zájezd, takže v lednici neustále něco není. Vařím oběd/večeři, mezitím se snažím pofackovat, co je potřeba, nebo spíš co stihnu. Snažím se dát si alespoň na 30 minut šlofíka. Když Sára není ve školce, místo spaní si hrajeme.
13:00 Tentokrát bezpečně vím, kde jsem nechala auto. 
13:15 Parkování, "noty", autobus. Pokud mi zůstal ten z rána, což většinou ano, odpadá mi kontrola. Pokud ne, čeká mě opět technická desetiminutovka.
13:30 Vyrážíme na směnu. Dnes podruhé. Kdo to má? Já se mám! Chvíle, kdy mám pocit, že mám nejlepší práci na světě, střídají chvíle, kdy potřebuju někomu neodkladně rozbít ciferník. 
20:00, garáž. Tentokrát jen tankuju, protože to musím. Nemyju, to nemusím, spěchám domů. Vypíšu papíry, proběhnu autobusem, že je všechno v pořádku, odnesu "noty" na výpravnu a cupitám k autu. 
20:30, konečně doma. Sára je ráda, že mě konečně vidí, takže si chvíli hrajeme, než půjde spát. Umyju jí, vyčistím jí zuby, oblíknu jí do pyžama, dám jí pusu, občas ještě přečtu pohádku, když chce. 
21:15, dávám prát/skládám prádlo/plním myčku/vyklízím myčku/uklízím v kuchyni/zametám/povlékám postel, zkrátka dělám všechno, na co jindy nemám čas a už to celkem hoří.
22:30, jdu do sprchy, pak do postele. Pustím si něco na usnutí, většinou nestihnu ani začáteční titulky. Když sem tam přijde manžel, nepouštím si nic, navíc u toho nesmím usnout, takže na prd. :D
23:00 Spím. Aspoň na chvíli. 
4:15, zvoní budík.
...

Když jsem si myslela, že mateřská je náročná, tak jsem byla fakt vtipná! 

ZPŮSOB, JAKÝM SE DÍTĚ NARODÍ..., DO ZNAČNÉ MÍRY URČUJE, KÝM SE STANE A JAK BUDE NAHLÍŽET NA SVĚT KOLEM SEBE. AŤ JE ČLOVĚKU PĚT, DESET, ČTYŘICET NEBO SEDMDESÁT LET, NĚJAKÁ JEHO ČÁST STÁLE VIDÍ SVĚT OČIMA TOHO NOVOROZENÉHO DÍTĚTE, KTERÝM KDYSI BYL.
Dr. Thomas Verny

A já těm dětem v nás moc ráda naslouchám a znovu s nimi prožívám jejich příběhy, od kterých někteří z nás utíkají seč nám síly stačí, ale je to jako v "začarovaném kruhu". Stejně nás to vždycky vrátí na začátek a dohoní nás otisky vlastního početí, pobytu v děloze i zrození, které v nás trvají dál.

Snad se na některém z těch obrázků poznáváte na úrovni pocitů, které ve vás vyvolávají. Třeba pohled na pytle s nemocničním odpadem, ve kterých skončila možná i vaše placenta přímo rezonuje s pocitem: "Za nic nestojím, nemám žádnou cenu!". Je to úplně jiný pocit než pohled na s úctou zabalenou a pohřbenou placentu, která zanechává pocit: "Váží si mě, mám své místo."

Někdy se zdá /a pro jistotu zopakuji, jak moc zdání klame/, že některé rituály našich předků byly primitivní a hloupé a že naši předci byli jen pověrčiví prosťáčci. Ale i naše dnešní vyspělá věda dokazuje, že naši předci přeci jen věděli něco, o co my jsme byli okradeni. Znali souvislosti. A tak pro ně poporodní péče o placentu nebyla jen rituálem z pověrčivosti, ale aktem víry - věřili totiž, že laskavé zacházení s životně důležitým orgánem se odrazí v tom, jak člověk později bude žít a kým se stane.

Když máme kus sebe v hlíně, ze které roste náš rodný strom - jsme doma, máme své kořeny, svůj střed, máme jistotu, ze které můžeme jíst, která nás sytí a vyživuje. Dává nám život.

Ale když kus nás skončil v nenávratnu...až příliš často máme pocit, že nikam nepatříme, že není kam se vracet, že jsme ztracenci v čase i prostoru a že bloudíme životem bez ladu a skladu. Nic neladí a věčně máme špatnou náladu.

... aneb dnes jsme měli dostat průkazku a místo toho jsme šli na revizi pro nepřítomnost srdeční akce a o týden menšího plodu. 

Pá bublinko, měj se tam nahoře krásně a pozdravuj brášku Dominička :-*