Znáte knížku Spratek: Příběh dítěte, které nikdo nemiloval? My máme tuhle knížku moc rády - a v neděli jsme se ve Svitavách potkaly přímo s její autorkou Torey L. Hayden.

Torey je speciální pedagožka a dětská terapeutka a ve svých knížkách ukazuje, jak porozumět dětem s něčím, co se podle tabulek nazývá "problémové chování". Pro nás velké téma!

Třeba ve Spratkovi je to příběh Sheiley, se kterou se Torey opravdu jako pedagožka setkala ve speciální třídě. A zjistila, že Sheiley není nezvladatelná, drzá ani hloupá, ale naopak učenlivá, milá a nadprůměrně inteligentní.

Tím zásadním klíčem - i když to může znít jako klišé - byly láska a pochopení. Dva přístupy, se kterými se Sheiley do té doby moc nepotkala.

Ptaly jsme se v neděli Torey, co jí fungovalo. Odpověděla, že naslouchání. Naslouchání tomu, co nám dítě sděluje slovy, i tomu, co je za těmi slovy...

Podle Torey je moc důležité být v daném okamžiku na 100 % přítomná s dítětem. Plně ho vnímat, neočekávat a neplánovat.

Na 9. září připadá mezinárodní den fetálního alkoholového syndromu (FAS). Velmi závažného handicapu, kterým trpí děti, jejichž maminky v těhotenství nadměrně konzumovaly alkohol. Syndrom se projevuje vysokou dráždivostí, plačtivostí a neklidem miminka. A především na dětech zanechává celoživotní následky. Daniela o dítě závislé maminky jako pěstounka na přechodnou dobu pečovala.

Novorozená holčička s fetálním alkoholovým syndromem byla hned vaším prvním pěstounským dítětem. Jak se holčička projevovala?

Když jsem si jí přivezla z porodnice, opravdu první dny úplně celé proplakala. Špatně jedla, byla strašně neklidná a dráždivá a nemohla jsem jí nijak utišit.

Dva měsíce trvalo, než se holčička zklidnila. Chovala jsem jí, měla jsem jí neustále u sebe, spala jsem s ní a snažila se hledat informace. Nevěděli jsme, co se s ní děje, a tehdy ještě nebylo uzákoněné doprovázení pěstounů a neuměla mi poradit ani lékařka, na kterou jsem se obrátila.

V porodnici vám nic neřekli?

Oni sami o tom, že holčička fetálním alkoholovým syndromem trpí, nevěděli. Syndrom je velmi zrádný právě proto, že nikdo vůbec nemusí zjistit, že maminka je alkoholička a dítě může nést nějaké následky.

Paříž je moje srdeční záležitost,  takže byla jen otázka času, kdy tam vezmu i svoje děti. Po delší úvaze jsem se rozhodla, že moje mladší tříletá dcera je na objevování kouzla Paříže ještě moc malá, a tak aby té starší nebylo ve městě světel moc smutno, přibrali jsme ještě jejího bratránka. A kompletní sestavu ještě doplnila moje mamka, aby se vyvážil poměr dospělých a dětí.

Byt

Ubytovali jsme se přes airbnb v pařížské části Ternes a cenově vyšel byt s kuchyní, koupelnou a obývákem stejně jako hotel. Byl to menší byt s dvěma francouzkými okny do ulice a jeho jedinou vadou bylo třetí patro bez výtahu. 

Metro

Pařížské metro rozhodně není baby friendly. Je staré a jezdící schody nebo výtahy najdete málokde. Pořád si říkám, jak to Francouzky dělají s miminky, protože jsem v životě v metru neviděla maminku s kočárkem. Děti mají zdarma metro do čtyř let. Ty starší mají slevu, ale jen pokud si koupíte carnet, což je 10 lístků najednou, to pak lístek vychází na 70 centů. Jednotlivě koupit slevněné lístky nejde. Carnet existuje i pro dospělé a my ho plně využili. Paříž má jednu z nejhustějších linek metra na světě a metrem se dostanete  prakticky kamkoli.

Muzea

5. září 2017  v 17:34 jsem se stala maminkou Adámka a ani jsem o tom nevěděla...

4.9 v 7:30 jsem šla na klasický monitor, který řekl že se nic neděje..následná KO normální jen se mě ptaly zda je vše OK a jak se cítím, tak jim povídám že se mi zdá že vždy po ránu že mě něco vyteče...tak tedy druhý den dorazit s vložkou a oni se mrknou zda to není plodovka...následně jsem jela k rodičům a s mamkou na nákup, když najednou bolení břicha jako na velkou....a ono nic...tak teda jedeme nakoupit a najednou bolest...a za chvíli zase a povídám mamce, ty jo mami je to po 10 min....nakonec jsem odjela domů...volám příteli, sežeň si na večer večeři protože já mám asi kontrakce...ale byli nepravidelné...po 14 hod volám sestře že mám bolesti, jestli radši nesjedeme do porodnice..tak jsme vyrazily...a hle ono se nic nepřipravuje...tak jsme odjely zase domů a tam jsem si měla vzít čípek...no jo jenže já jsem ho nedokázala na správné místo dostat a přítel řekl že to neudělá ať to po něm nechci...takže jsem celou spala po 10-15 min, pořád chodila na wc...ráno jsem se sebrala a jela do porodnice...bolesti co 10 min..předala jsem jim vložku, verdikt: je to plodovka zůstáváte taky...tak na příjem, do pokoje a už mi šoupli tabletku na vyvolání porodu...

Jako nevím asi mám malý práh bolesti...mě to strašně bolelo, odpoledne přijela mamka, až se mi chtělo brečet bolestmi, občas jsem si zakřičela což se prý nemá..ležet se nedalo to bylo ještě horší, kontroly a on skoro žádný posun..sakra já byla hotová už...a představa porodu, no to prostě nedám...

po 16 hod konečně jdeme na sál...dostala jsem klystýr...a pak na porodním boxu jsem šla hned do sprchy...každých 15 min mi kontrolovali ozvy..po hodině měla přijít kontrola...jenomže při 4 kontrole ozvů už bylo něco špatně...nemohli je chytit..tak si lehnout, volat dr, hledali a malý měl slabé ozvy...kouknu na doktora a povídám císař??a on že ano tak říkám jdem na to...šup na sál...holky tam byl takový fofr..kam se to hrabe televizi...

ještě říkám dr už mě uspěte protože ty bolesti pro mě byly hrozné...

ve sprše jsem byla ještě 17:26 a v 17:34 se narodil Adam...museli ho resuscitovat a nechtěl dýchat...

Když jsem si před lety přebírala v historické budově pražského Karolina svůj vysněný diplom a stala jsem se lékařkou, myslela jsem si, že je to můj největší životní úspěch. Má nejdůležitější životní role. Měla jsem pocit, že většího vnitřního naplnění už nemůžu nikdy dosáhnout, ale už rok mě každý den moje dítě přesvědčuje o tom, že všechno je tak trošku jinak.

Dnešní uspěchaná doba nás nutí odsouvat naše plány na založení rodiny stále dál a dál do vyšších dekád našeho života. Není se čemu divit. Rodičovství je povětšinou záležitost plánovaná. Chceme si nejprve vybudovat dobrou pracovní pozici, poznat svět a vytvořit sociální zázemí a až potom je na řadě snaha o početí potomka. To je obvykle mezi třicítkou a čtyřicítkou, kdy už je bohužel fyziologický vrchol ženského těla dávno pryč.

Sama si velmi dobře vzpomínám, jak jsem ještě rok před magickými třicátými narozeninami o dítěti ani nepřemýšlela. Služby, ambulance, strasti mých pacientek, hypotéka a vše dokola a dokola… Zásadní zlom nastal, když jsem začala pracovat v centru asistované reprodukce.  Celodenní maraton se zoufalými páry toužícími po potomkovi. Krásní, úspěšní lidé, kterým se ve tvářích odráží bolest, strach a pocit prázdnoty. Ano, reprodukční medicína je na vysoké úrovni a často umíme efektivně pomoci, ale ani moderní medicína není všemocná a jsou případy, kdy „to“ zkrátka nejde.

Touha po početí postupně mění příjemné partnerské chvilky v povinný rozmnožovací akt a stres a zoufalství se exponenciálně zvyšuje s každou další příchozí menstruací. Čas se roztříští a existuje jen doba naděje před těhotenským testem a doba smutku po jedné čárce. Bohužel psychika hraje velkou roli i při reprodukci, a to u ženy i muže. Soustavný tlak na partnera často způsobuje sexuální selhání, což vede k prohloubení psychické nestability u obou partnerů. 

Mně po pár měsících došlo, že v ambulanci CARu nechci sedět na druhé straně stolu a nechci vyměnit touhu za povinnost. Teď když po roce sedím a píšu tyto řádky, tak musím objektivně říct, že to bylo mé nejlepší životní rozhodnutí. Lékařkou jsem stále a jsem za to moc šťastná, je to mé velké životní poslání a těhotenství a mateřství mě nijak zvlášť neomezilo v mé kariéře. Být matkou je skvělé a nepopsatelné naplnění sama sebe. Jako bych až teď otevřela nějakou tajnou komnatu podstaty své duše. Získala jsem jakýsi magický vnitřní zrak, který by byl bez Míši odsouzen k věčné temnotě.

Velmi důležité je najít si ten správný kompromis mezi sociální stránkou a pomyslnými biologickými hodinami. A když už se rozhodneme začít pracovat na miminku, tak to nebrat jako povinný akt, ale jako příjemnou zábavu. Bohužel stres má negativní vliv i na náš sexuální život. Vnitřní napětí a strach ze selhání často ovlivňuje i stažení svalů pánevního dna a poševní lubrikaci. Ve chvíli, kdy je žena stažená a pochva není správně lubrikovaná, může být pohlavní styk velmi nepříjemný až bolestivý. Následkem podráždění poševní sliznice může také dojít ke vzniku poševního zánětu. Tím se pár dostává do začarovaného kruhu bolesti, gynekologických problémů a sexu z povinnosti.