často od svého okolí slýchám, že jsem blázen, když si neužívám rodičovskou dovolenou jak jen to jde - přeci práce si ještě užiji dost. A co chudák dítě doma - bez mámy… 🙂

Mám jednoduchou odpověď. Při rodičovské dovolené pracuji, protože mám práci, kterou dělám ze srdce ráda, dává mi naplnění a spolu s mým životem a rodinou i velký smysl.

Chodím do práce moc ráda, protože mám čas i sama pro sebe a mám možnost zaměstnat hlavu i něčím jiným než péčí o miminko, pejska, domácnost, dům a zahradu.

Chodím do práce, protože mě baví se potkávat a komunikovat s lidmi. Každý člověk se kterým se setkám je pro mě něčím inspirativní a je pro mě moc fajn poznávat i jiné pohledy a názory. Což samozřejmě jde i s Kubíčkem - na druhou stranu, a možná to znáte sami, to nikdy není 100%. Protože neustále jedním okem sledujete co dělá váš potomek, když tedy zrovna nemá potřebu vám do hovoru vstupovat s vlastním tématem nebo vás netahá, že už potřebuje jít jinam. Je to prostě jiné.

Chodím do práce, protože mě má práce dobíjí a já pak jdu domů plná energie, elánu a s dobrou náladou. Což pak má samozřejmě velký vliv i na to, jak jsem pak doma v pohodě..
Ustojím více věcí bez mého občasného remcání a prudění, jsem vlídnější, veselejší, mám dost energie a to samé pak Kubík. Když je mamka v pohodě - dítě bývá v pohodě.

Chodím do práce, abych byla i stále v obraze. Abych věděla co se děje na trhu, učila se nové technologie a udržovala si i ty staré 🙂 Hodně se potkávám s maminkami, které mají obavy z návratu do práce, protože nepoužívaly cizí jazyk, počítač…

Tak zítra to vypukne, obě mláďata nastoupí do školky a já do práce. Přestože jsem během rodičovské do práce částečně jezdila a minulý týden už jsem v práci byla, od zítra to začne naostro. A já cítím nějakou lehkou nostalgii a nutnost opět se s tím vnitřně popasovat. Některé vás nástup na mateřskou teprve čeká a já po šesti letech předávám svou divou zvěř do spárů školních ústavů, abych si do jiného školního ústavu stoupla za katedru a ovlivňovala zase děti ostatních, divné ne?

Předem se přiznávám, nikdy jsem netoužila strávit spoustu let doma s dětmi, stále jsem unikala k nějakým pracovnám projektům, ale vzhledem k omezenému hlídání to byl vždy třeba jeden den  v týdnu. Přemýšlím, co bych udělala jinak. Asi nic, pořád bych to byla já a dělala stejné chyby, ale pár postřehů, které asi platí i mimo mateřskou, jsem v hlavě vysublimovala.

Co mi mateřská vzala?

• Spánek-a to definitivně, mé děti poprvé spí celou noc a do 8 do rána tyhle prázdniny, po 6 letech vstávání, nespaní, nošení, pití, krmení, pochodování, bdění…Je trochu nefér, že začíná školka a práce…
• Některé přátele-ani jim to nemám za zlé, jiné zájmy někdy mohou lidi rozdělit, ale věřím, že časem třeba cestu k sobě najdeme, pokud ne, nebyli to praví přátelé
• Soukromí-upřímně, na wc se zamykám, proto nemůžu říct, že ani na záchod nejdu sama. Jdu, ale s nějakou tou zvukovou kulisou nebo dotěrnými otázkami, ono i nákup 10 housek o samotě je pak skvělý zážitek hodný zápisu do deníku
• Důstojnost-někdy je třeba slevit ze svých zásad morálních i hygienických, abychom přežily, důležité je se tím příliš nechlubit a hlavně nemít výčitky
• Volný čas-vůbec nevim, co jsem dělala s volným časem v době, kdy jsem neměla děti. Zřejmě jsem jím marnotratně mrhala a vůbec si ho nevážila

Co mi mateřská dala?

• Sílu-věřit, že bude líp, že to zvládnu, že to děti zvládnou, že pro děti dokážu nemožné, sílu překonávat překážky, odpouštět…
• Instinkt-nějaký vnitřní hlas, který mě občas zastavil, občas motivoval, občas vyhecoval…
• Trpělivost-se svými dětmi jsem absolvovala vysokou školu trpělivosti, jsem promovaný a jmenovaný profesor trpělivosti, když mě v práci provokuje 30 puberťáků, jen se pousměji a vysvětlím jim, jak se věci mají…
• Naději-naučila mě doufat, i když už nebylo skoro v co
• Lásku – hory, moře, kopy lásky, kterou nenahradí vůbec nic, upatlané ruce kolem krku, ukoptěný nos zabořený v mých vlasech a dětské vyznání „Mám tě láda…miluju tě…úplně nejvíc“ , úplně to fyzicky bolí u srdce, jak moc ten cit vnímám

Občas se snažím zapojit do testování na koníku, ale nikdy se na mě neusmálo štěstí.

A budou výrobky do kuchyně, to by stálo za to zkusit štěstí. Píši komentář a doufám. Ve stanoveném termínu mi dorazí tři srdíčka, s tím, že vybrané uživatelky byly osloveny zprávou. Hm tak nic. Asi o den později mám zprávu, že jsme byla vybrána - ty jo sláva. Zrovna jsme měla den bllbec, tak toto mě opravdu potěšilo. Rychle na sebe posílám kontakty a netrpělivě vyhlížím pošťáka či kurýra. Přeji si nejvíce formičky na pudink, manžel vaflovač.

A den D. Kurýr přijíždí, běžíme s dětma pro balíček. Dorazila nám pečící forma na taštkičky, spirálka na zeleninu, sada tvořítek na zeleninu a ovoce. 

Hned na záčátek bych vytkla, že vše dorazilo bez návodů, u formy bych čekala i třeba  recepty. Nevím, zda můžu dát do myčky, zda je nutné formu potírat olejem, či jinak před pečením ošetřit. Já potírám kapkou olejem a osvědčilo se mi.

Pečící forma na taštičky

Byla jsme na ní zvědavá, a musím říct, že jsme z ní opravdu nadšená. Krásně se s ní pracovalo, používala jsme listové těsto a zkoušely jsme jak na sladko tak na slano. Jediné co, tak radýlko by mohlo být malinko ostřejší, musela jsme víckrát přejet, ale to byl celkem detail.

„To je otázka, na kterou hledám odpověď, už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.“

Poslední dobou mě stále více fascinuje jeden fenomén, který je typický pouze a jen pro nás osvojitele. Pěstouni to mají jinak.

O čem mluvím? O našich dětech.

Naše děti jsou úžasné, milované, vymodlené, dlouho očekávané a také tak moc zraněné raným traumatem odmítnutí a následnou ústavní péčí. Každé z dětí, které tímto prošlo, tyto události nějak, více či méně, zranily na duši. Tak to prostě je.

Nevadí, že si to naše děti nepamatují. Jako by události, které si jejich mysl neuchovala, neexistovaly. Naopak, a ještě hůř. To co si nepamatují, nemůžou a neumí zpracovat a přece to velmi výrazně ovlivňuje jejich následný život.

Nevadí, že toto zranění není na našich dětech na první pohled, a možná ani na ten druhý, vidět.