Pozdě, ale nakonec přeci jsem se konečně dostala k recenzi na testování lžičky a kartáčku MAM, který jsem s překvapením vyhrála a ještě jednou moc děkuji.

Testovali jsme tedy lžičku a kartáček MAM a naprostá spokojenost. Nejvíce se Davídkovi líbil kartáček, který nechtěl pustit z ruky a byl schopný s ním celý den zkusit. S čištěním ještě trošku bojujeme, nedostanu se do pusinky stoprocentně, ale Davídek se snažil i podle mě čistit sám a každý pokus super. Kartáček se mu dobře drží v ručičce jak je takový menší. Doteď používáme celá rodina kartáčky od jedné značky a bohužel ten dětský dělají takový podle mě hodně dlouhý a to u MAM je super, že je menší. Jedině možná že ta značka co mi používáme má ještě jemnější štětinky mi přijde, ale možná se mi to jen zdá.

Dále jsme testovali lžičky MAM. Davídek s touto lžičkou poprvé papal sám, ale ještě to neni ončo, akorát o moje nervy  tak se tomu ještě trošku vyhýbám. Ale lžička delší super! Do sklenic paráda, neušpiní se mi prsty jako s klasickou lžičkou když jsem se chtěla dostat do větších sklenic od příkrmu. Další fajn věc je zbarvení lžičky podle teploty a nejvíc nadšená jsem byla asi z ochrané krabičky na lžičky  doteď jsem lžičky vozila v pytlíku a ni jsem netušila, že se něco takového dělá.

Takže za mě testování dopadlo moc dobře a můžu jen DOPORUČIT.

KARTÁČEK

+ velikost kartáčku

Rok se s rokem sešel a tak se s vámi podělím o Matyho příběh. První část jsem psala před rokem (postnuta i zde), druhou před pár dny. Jsou tam popsány mé niterné pocity, má bolest, ale hlavním aktérem je Mateo – můj syn. Je to hodně soukromé, ale i hodně otevřené. Tak snad nikoho nepobouřím popsáním porodu (žádné velké detaily🙂 anebo prsní odsávačkou 😀

25.7.2016Psaní mě vždycky bavilo a je to pro mě asi i forma úlevy duše a moje duše si teď musí hodně ulevit.

Jako by to bylo včera, když jsem brečela nad pozitivním těhotenským testem a upřímně řečeno, radostí to nebylo. Byla jsem vyděšená, jak to všechno zvládnu, i přes skvělé zázemí a dlouholetého partnera. Bála jsem se té zodpovědnosti a toho, že pro tu novou malou dušičku, která si mě vybrala, nebudu dost dobrá. S každým dalším dnem těhotenství ale tenhle strach opadával, i přesto že obavy zůstávaly. Říkala jsem si, že když už si mě vybral, tak ho přece nezklamu🙂 První trimestr byl očistec: zvracení, krvácení, hematomy, nechutenství. Druhý trimestr jsem si konečně začala trošku užívat i přes časté funění a skučení bolestí od sezení až přes vstávání. Ibalginem mi ale byl každý pohled na ultrazvuk. Na jednom z nich se potvrdilo i moje tušení o pohlaví. Je to kluk!

18.7.2016 ve 3:15 mi praskla plodová voda a to přesně ve 31+1. Je to zvláštní pocit. Měla jsem opravdu tvrdý spánek, matně pamatuji, že se mi i něco zdálo, když jsem se během vteřiny probrala, jako by mě opařili. Pamatuji jen na lupnutí a šílené množství vody, které ze mě začalo vytékat. Stihla jsem jen vykřiknout na manžela: "PRASKLA MI PLODOVÁ VODA!" a běžela jsem do koupelny. Při cestě jsem málem uklouzla, kolik toho ze mě teklo. Byla jsem tak zmatená. Stála jsem ve sprše, oplachovala se vodou a jen opakovala, že to je moc brzo, tak brzo, že nejsem připravená. Den předem jsem si zrovna připravovala tašku do porodnice, jako bych to tušila. V té zmatenosti jsem ani nevěděla, co mám dál dělat, kde mám oblečení, co si mám vzít s sebou a mám všechno? Manžel byl skvělý, připravený s klíčkami u dveří a korigoval mě, jinak bych asi odešla v pyžamu🙂 Jsme typ lidí, kteří se snaží situaci odlehčit, nebrat ji tak vážně, ale v té chvíli jsme neměli slov a jen jsme potichu jeli do nemocnice. V hlavě jsem si přemílala den předtím. Bolely mě lehoučce záda a trošku i podbříšek, ale tak slabě, že bych to k počínajícímu porodu ani nepřirovnala. Kdybych jen tušila.

Po příjmu a vyšetření mi byla zjištěna infekce, musela jsem tedy čekat ještě na rozbor krve, a zda bude porod přirozený nebo císařským řezem. Všechno už bylo moc opravdové i přes moji rozespalost. Kontrakce se stupňovaly. Průběžně do mě dávkovali kapačky proti infekci a na kontrakce. Rovnou jsem dostala kortikoidy na dozrání plic malého. Prý mám vydržet alespoň 48 hodin. Byla jsem v čekacím pokoji (hekárně) hned u porodních sálů. Slyšela jsem křičet ženy a brečet miminka. "Tak tohle mě čeká?" pomyslela jsem si. Zase přišel strach. Po kontrole mě převezli na rizikové oddělení s tím, že se nejspíš porod oddálil. Ubytovali mě s paní, která čekala dvojčátka. Moc jsme si nestihly ani popovídat, protože jsem začala mít i přes kapačky další kontrakce. Začíná to bolestí do zad a pak stažením dělohy. Člověk by si řekl, že takových bolestí zažil, ale se stupňující se intenzitou je to velmi únavné. Dostala jsem další kapačku, ale začala jsem zvracet. Nahnali mě na vyšetření s tím, že jsem na 4 prsty a převezli na porodní sál. Prý budu rodit přirozeně. Bylo mi to jedno. Já neměla ještě rodit. Zavřeli mě do jednoho z porodních sálů a nechali mě tam skučet. Říkala jsem si, že tu takhle můžu být i několik hodin, ale po kontrole doktorkou prý budu rodit za chvíli. Na tohle se člověk nemůže připravit. Bylo to poprvé, kdy jsem cítila takovou bolest, že jsem zakřičela z plna hrdla. Porod samotný byl rychlý. Malý byl po pěti minutách venku. Jen jsem ho zahlédla, když ho předávali doktorovi z JIP oddělení. Byl tak malý. Odnesli ho pryč a já musela bojovat s placentou, která nešla ven. Podle doktorky nemám žádná vnitřní poranění. "Takhle jsi to přeci chtěla" proběhlo mi hlavou. Bez nástřihu, bez poranění. "Ne, takhle ne!". Placenta se trhala a tak mě převezli na operační sál a pod narkózou ji odstranili. Operace prý trvala deset minut, já si ale připadala, jako když spím věčnost.

Vrátili mě na porodní sál a pustili za mnou manžela. Venku už se stmívalo a my tak byli v místnosti skoro po tmě. Nikdo za námi tak dlouho nešel. Máme prý čekat na doktora, který ošetřoval malého. V ten čas totiž rodila další paní předčasně a tak musí ty malé nejdřív zajistit. Svíral se mi žaludek pokaždé, když někdo prošel kolem. Slyšela jsem další dětský pláč. Bylo mi úzko. Konečně přišel doktor, ale už z jeho vážné tváře bylo jasné, že je něco špatně. Jak se říká, to nejhorší nakonec. Dozvěděli jsme se, že náš syn je stabilizovaný, dýchá s pomocí přístrojů, protože je moc malý, ale...má atrézii jícnu. Je to vrozená vývojová vada, kdy jícen je přerušen a nevede přímo do žaludku. Nemohla jsem brečet, nemohla jsem nic. Snažila jsem se vnímat ta slova, která mu vycházela z úst a pochopit, co že to pro nás znamená, ale byla jsem po narkóze ještě otupělá. Manžel mi pevně svíral ruku. Doktor odešel s tím, že syna převezou druhý den do Motola, a proto se na něj máme přijít podívat, až mi bude líp. Šla bych hned. Měla jsem najednou tolik síly, ale sestry mi to ještě nedovolily. Dostala jsem další kapačku a převezli mě na oddělení šestinedělí. To už bylo kolem desáté hodiny večer. Na malého jsme se mohli jít podívat až kolem jedné hodiny ráno. Bylo zvláštní vidět to malé růžovoučké stvoření napojené na hromadu těch hadiček v inkubátoru. "Miluju ho, tak moc ho miluju" opakovala jsem si v duchu.