Patříte k těm, co chodí všude včas, nebo k těm, na které se většinou čeká, protože ať uděláte cokoli, stejně vyjdete z domu o deset minut později, než jste plánovali? (Maminky s malými dětmi z této ankety vyjímám, tam se odchody řídí úplně jinými fyzikálními zákony!)

Já jsem dochvilná. Nesnáším pocit, že jdu někam pozdě. A protože nemám absolutně žádný cit pro odhad času, chodím všude minimálně o pět minut dřív. Manželovi tím jdu neuvěřitelně na nervy. Patří totiž k vzácné rase lidí, kteří většinou dokáží svůj příchod načasovat na vteřinu přesně. A svým klidem zase vytáčí mě.

Zatímco já mám půl hodiny před odjezdem či odchodem kamkoli vše sbaleno, a horečně dodělávám nějaké životně důležité věci (myji hrneček, který jsem náhodou objevila na poličce v předsíni, zalévám umírající květinu), manžel si v klidu dopíjí kávu či řeší něco životně důležitého na Facebooku.

Patnáct minut před odchodem jsem již oblečená, podaří-li se, tak i učesaná, a lobuji za dřívější odchod – co kdyby se něco cestou stalo a pozdrželo to náš příchod. Manžel se se stoickým klidem zavírá do koupelny a začíná se sprchovat a mýt si hlavu. Za deset minut odchod jsem již obutá  a nervózně přešlapuji za koupelnovými dveřmi. Svěží manžel s mokrou hlavou vylézá s bedry ovinutými ručníkem, bere mobil a odchází na toaletu. Vzdávám to. Zouvám boty, beru knihu a čtu si, abych nemusela myslet na to, jak přijdeme pozdě. Za dvě minuty odchod se manžel zjeví ve dveřích. Obutý, oblečený, po sprše i dobře naladěný a vyzývavě se táže: „Tak už jsi hotová?“ Vzhlédnu od rozečtené knihy.

 Přestože ve skříní na ramínku visí několik krásně vyžehlených triček, manžel se naparádil (v lepším případě) do čerstvě vypraného, pomačkaného nebo (v horším případě) do nevypraného, ještě více pomačkaného, které našel někde v koutku u postele. Jdou na mě mdloby. Vyhodnocuji situaci. Jdeme-li do přírody, kde nehrozí, že by manželovi jelen s tchýňovskou výčitkou v hlase nabídl, že mu to tričko vypere a vyžehlí, když na to Karjuška neměla čas, tričko nekomentuji. Jdeme-li mezi lidi, tričko z manžela vášnivě servu a donutím ho obléci si jiné.

Vyrážíme se zpožděním. Někdy větším, jindy menším. Manžel pak ublíženě líčí, jak jsem ho na poslední chvíli nutila ke změně outfitu, a jak mi trvalo, než jsem se obula.

Konečně mam chvilku klidu a můžu se s Váma podělit o svůj zážitek z druhého porodu. 

Kdo, mě zná nebo ví, že můj první syn Tadeášek se mi narodil dříve díky velkým komplikacím které nás stáli malem život. Byla to potvora preeklampsie v těžké formě a rozjetý help syndrom díky kterému mi selhávaly orgány ( játra a ledviny).

Dlouho jsme s manželem druhé dítě odmítali. Proč rizkovat, že se ta potvora vrátí? Já budu muset ležet v nemocnici s tlakem nebo porodím ještě dřív jak Tadeáška? (narozen v 35+2tt - díky růstové retardaci měl jen 1950g.)

Čas letěl, kamarádky kolem mě měly už dvě děti. A já mohla pozorovat jak Tadeáškovi něco schází. "Parťák" do života.

Zkusila jsem to doma nadhodit, zda bychom nezkusili druhátko. Bohužel, manžel po šíleném zážitku, kdy čekal před sálem při mém císaři ( viděl jak na sál utíkají další doktoři a sestry když mi dělali císař a když se zeptal sestřičky, co se děje, tak mu odpověděla- "zachráníme Vám aspoň ženu." Potom viděl jak vyvezli v inkubátoru Tadeáška a udělalo se mu zle. Myslel si, že on přežil já bohužel ne...) tak odmítl.

Nedalo mi to, tak jsem mu nadhodila, že už nejsem nejmladší a nemusí se nám to povést. Po čase (občas jsem přemlouvala) kývnul.

Dva chlapi v posteli - sen každé ženy? To jo. Snění je totiž to poslední, co při téhle sestavě stihnete.

Dnes v noci asi ve 2:10 začal Eliš vřískat, že ho žere moucha. Po chvilkovém snažení ho přemluvit, že tatínek všechny komáry a mouchy zabil plácačkou, že má v pokoji raid proti komárům atd. se stejně nakvartýroval k nám do postele. Masáž žeber zaručena. Proč ne. Otočila jsem se pro jistotu k Elišovi zády, aby ta masáž nevyšla úplně vniveč, ale on nechtěl spát ani v nejmenším. Neustále mě informoval o svých požadavcích a poznatcích.

Po dvanácterém vyslechnutí, že chce lupínky s mlíčkem, že chce pustit Krtka ale ne toho s autíčkem,a le se sněhulákem nebo možná is  vrtulníkem a že se mu chce čůrat a že už je ráno, se stane to, co se neodvratně stát muselo. Pažouta to uspalo a začal svou obvyklou chrápací skladbu. Zatímco já už jsem na fáze chrápání zvyklá a čekám, až se dostane do fáze, kdy se mu začne drolit mozek do nosu a tím to celé skončí, ale Eliš je neznalý situace. Eliše to vytáčí.

Po chvilkovém náslechu chrápání svého otce nastupují fáze nasranosti synátora.

„Pšestaň, tati! Syšíš? Pšestaň!“

 „On má něco s nošíkem, víď?“

S naší Laduš jsme vyzkoušeli kde co, a spousta věcí nám funguje. 

Od Ladina narození jsme oba dva s mužem Ladu nosili v šátku a když začala více poskakovat, tak potom v nosítku. Nošení pro nás má své obrovské výhody i nevýhody. Výhodami shledáváme:

1. fyzická blízkost a vše okolo dítěte pod kontrolou - dech, tělesná teplota, jídlo, nálada, sledování toho, co ji zajímá, sdílení zážitků
2. volné ruce - od malička jsem s ní vařila
3. mobilita - nebyli jsme omezování vysokopodlažními tramvajemi, autobusy, vlaky, nájezdy, schody apod. 
4. když náhodou nebyla v šátku, byla vypuštěna a měla volnost (namísto toho, aby seděla v kočárku), což si myslím, že podpořilo její motorický vývoj a zvídavost. 

Nevýhodami určitě jsou:

1. v kočárku nám spala naposledy ve 2 měsících. Dneska usne jenom v nosítku nebo u prsa.
2. Ani my nemáme rádi kočárek a Lada v něm teď posedí maximálně 10 minut. Muž ji v kočárku už asi rok nevezl. 

Další, co jsme zkoušeli a provozujeme je bezplenková komunikační metoda. Zhruba od 3 týdnů jsme zavedli kyblíček a fungovalo to skvěle. Poněvadž používáme látkové pleny, myslím si, že jsme odplenkování jen uspíšili. V 7 měsících, kdy si sama sedla, jsme kyblíček vyměnili za nočník, v 16 měsících potom nočník za záchod s malým prkénkem. Teď má Lada 18 měsíců a je spolehlivě bez jakýchkoliv plen i venku a polovinu noci a vždycky si sama řekne. Halelujah!