Taky to znáte? Chvíle s miminkem si užívám, ale upřímně musím říct, že nás potkala i období, která byla dost kritická. Po narození dcerky šlo vše jako po másle, ale zhruba před půl rokem se začaly objevovat opruzeniny střídavě s potničkami. Byla jsem z toho zoufalá, hlavně, když jsem viděla, jak je dcerka neklidná a že ji něco trápí. Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, jak jí pomoct…

Naštěstí jsem měla šťastnou ruku a v drogerii mě upoutala řada BATOLE s veselým tučňákem na obale. Nejprve jsme testovali olejíček a krém a po několika dnech jsem s překvapením zjistila, že opruzeniny mizí a úsměv na tváři dcerky je zpátky. Dneska máme doma snad všechny výrobky z řady J Mým největším favoritem je olejíček BATOLE, který na pokožce vytvoří jemný ochranný film. Asi i vás potěší, že BATOLE nakoupíte za super cenu, vše seženete kolem 40 korun.

Olej, krém i koupel BATOLE používáme dlouhodobě a odměnou mi jsou hebká pokožka děťátka a jemná vůně. Vždycky si spolu užijeme společné chvilky, třeba při koupání J Večerní očista se nám stala rituálem, na který se těšíme i s manželem. Dcerka si cachtání ve vodě a relativně volný pohyb ve vaničce opravdu užívá. A po koupeli? Pořádně promazat!

S koupáním to přesto až tolik nepřeháníme. Kůže jako největší orgán lidského těla přílišným máčením může utrpět. A co teprve ta dětská, která je pětkrát tenčí než kůže dospělého člověka!

A můj tip? Nedějte si vrásky z toho, budete-li vaše miminko koupat třeba jen co druhý den. Samozřejmě to neznamená vypustit zažitou hygienu, ale je tady možnost, jak pokožku zbytečně nedehydrovat. Prostě partie jako podpaží, intimní partie, obličej a okolí krku můžete omývat ručně. Prostě na sucho. Nejlépe se k této očistě hodí olejíčkem BATOLE navlhčený tampón. Tímto způsobem nemusíte děťátko vystavovat každodennímu máčení celého těla ve vodě, a stejně bude čisté a voňavé.

A tip pro maminky na závěr: takový olejíček nemusí být jen pro miminka - na suché ruce, lokty či paty se péče jako pro miminka jistě hodí i vám 🙂

Ahoj všichni, 

Chtěla bych se s Vámi podělit o to, jakým způsobem měním svůj život. V prvé řadě jsem potřebovala doslova nakopnutí zvenčí. Dneska mi to už přijde nesmyslné, ale dříve jsem si myslela, že to že se nemám ráda, nelíbím se sobě a nevěřím si považovala za normální a dokonce správné. Na počátku bylo třeba přiznání sama sobě, že takhle to v pořádku není. A za tím stál především můj manžel, který doopravdy vytrvale bojuje s tím, že ten koho miluje neumí být šťastný. A už spoustu let se mě snaží vysvětlit, nebo nějak dokázat, že jsem fajn, hezká a že si ten pěkný život prostě zasloužím. Mimochodem stejně jako každý jiný. Všichni jsme lidi, všichni máme stejnou hodnotu, všichni si zasloužíme být šťastní. Podpora zvnějšku to nastartovala. 

Pak přišlo na řadu zjištění, že já, protože chci, si vždycky najdu nějakou výmluvu, proč věci kolem vlastně nejsou v můj prospěch. Například jsem si dlouho myslela, že můj manžel se mnou je, protože si ještě neuvědomil jak špatná jsem. A hned jak mu to dojde, tak mě opustí. Že si ho musím pořád nějak zasluhovat. Že to že se mu líbím je buď lež, nebo důkaz jeho absolutního nevkusu. A doteď tyhle myšlenky občas mám. 

Tak jsem zkusila jít k psycholožce a čekala, že mě spasí. Že mi dá návod. Že bude stejně jako ostatní říkat: "vy jste tak hezká, chytrá, šikovná". Prostě jsem potřebovala a stále potřebuji, aby mě někdo uznávál. A proč? Protože ten jediný člověk, který mě doopravdy musí uznávat,si mě neváží. A jsem to já. No, tak psycholožka mě zklamala a návod mi nedala. 

Následovalo další těhotenství, ještě prohloubenější pocit vlastní nedostatečnosti. A právě děti mě donutily jít dál. Právě teď se chystám potřetí na sezení k pánovi, který dělá rodinné konstelace. Díky němu jsem si uvědomila, kde tento stav vznikl a že to nikdo nezpůsobil naschvál. A že moji rodiče měli svoje problémy, se kterými se třeba ještě ani nevyrovnali. Neustále potkávám lidi, které mám. Buď jsou na tom podobně jako já. A já se pak můžu podívat na část sebe zvenčí. A nebo to setkání s nimi mě nutí překonávat sama sebe. Hrozně moc se mi líbí takové to toltécké: "Ty mé druhé já". Nejčastěji u lidí, kteří mě doopravdy rozčilují, vidím po odkrytí té masky pro veřejnost stejné zranění, jako mám já. Jsou stejně méněcenní, stejně maličcí. Je to super zjištění. Protože člověk, kterého jsem se dříve bála, se nejen nebojím, ale často se cítím i silnější. Já narozdíl od něj mám tu odvahu si přiznat, že nejsem v pořádku. Já mám tu odvahu to zkoušet měnit. 

Nazvala jsem tenhle článek Sám sobě terapeutem. V tom je klíč. O to jde. Uvědomit si , že všechno mám ve svých rukou. Že nikdo mi neřekne, jak to mám udělat. Je hlavní a nezbytné si přiznat, že jsem natolik důležitá, že řídím svůj život. Já. Já sama jsem zodpovědná za to co se mi děje. Automaticky to vede k sebeobraně ve stylu: "Já za to přece nemůžu, že nemám peníze, nebo talent, nebo jsem ze špatné rodiny, mám dluhy, nešlo to jinak, mám špatnou práci" no, to není jednoduchá fáze. Ale opravdu jsem si to způsobila vždycky já.  Vždycky jsem tomu alespoň dala svolení, nebo se nechala ovládat, přemluvit. Nezasáhla jsem.

Mnoho maminek má potíže, když mají do svého dítěte dostat lék. Týká se to především těch nejmenších, které ještě moc nechápou, že lék je pro jejich dobro a pomůže jim bojovat s nemocí. Naštěstí si ale umíme poradit.

Nenásilné pokusy o aplikaci léku

Pamatuji si, když jsem byla malá a brala léky, měla jsem problém polknout prášek. Maminka ho vždy rozdrtila a na lžičce s trochou čaje podala. V případě antibiotik v tobolce je prostě na lžičku vysypala.

Teď už jsou naštěstí léky pro nejmenší děti většinou v tekuté formě, což nám hraje do karet, nicméně to nemění nic na jejich často odporné chuti. Ta děti odrazuje od jejich polknutí. Podívejme se na pár triků.

Zkuste dítěti klidným hlasem říct, co se děje a proč mu lék dáváte a hlavně popisujte každý krok. Jednak vycítí váš klid a také se víc bude soustředit na váš hlas, než na blížící se lék k jeho ústům či nosu. Tenhle způsob se mi u dcery osvědčil při podávání kapek do nosu už od malička.

Můžete také dítěti pod vaším dozorem nechat osahat lahvičku a aplikátor a opět vysvětlovat každý krok, který bude následovat. Nechte dítě účastnit se procesu v maximální možné míře, které je schopno. Zabírá to.

Přiblížilo se vaše dítě věku tří let a vy byste rádi, aby začalo chodit do školky? Pak vás čeká pěkná honička, neboť zapsat dítě do státní školky dnes není rozhodně snadné.

Zápis negarantuje přijetí

Pokud si myslíte, že se stačí dostavit do vybrané školky s potřebnými dokumenty, dítě zaregistrovat a to může prvního září směle nastoupit, pak se bohužel pletete. Ačkoliv současné ročníky nejsou tak silné, jako ty předešlé, stále platí, že míst ve státních školkách je málo a speciálně u těch nejmladších dětí není jisté, že bude moci nastoupit. Zápisem do školky odstartujete přijímací řízení

Na vesnicích berou i dvouleté

Neplatí ovšem, že ve všech obcích je situace takto kritická a zoufalá. Pokud provozuje školku nějaká menší obec, ve které nezuří babyboom, je možné, že zde dokonce uvítají i dítě mladší tří let.  Ve velkých městech a v exponovaných satelitních obcích však platí, že místo ve školce není rozhodně garantované a na přijetí dítěte má vliv hned několik okolností.

Trvalé bydliště je základ

Taky nechápete, jak se bezdětné páry můžou vůbec kvůli něčemu hádat? Já teda ne...

O víkendu jsme byli s Pažoutem bezdětní a při té příležitosti jsem zjistila, že máme velmi harmonický vztah. Pokud se tedy slovo harmonický odvozuje od slova harmonika. Když nemáme děti a Pažout je zalezlý u harmoniky a já u kytary, věřte nebo ne, ale ty konfliktní situace tak nějak zmizely.

Naše rodičovstvím zdegenerované mozky si pomalu začínaly vzpomínat, jak vlastně chutná život. Všechno šlo jako po másle. Jenže pak si zřejmě někdo nahoře řekl: „To jsou pořád nějaký kafíčka, vínečka, nerušená dřina na zahradě a u nástrojů. Tak by to chtělo zase nějakej pořádnej trest.“ Tak ten nahoře ukončil prodloužený víkend.

Už celý proces vyzvedávání odjištěné nálože byl značně komplikován tím, že se ze dvou andílků (v péči babičky) rychlostí blesku vylíhli dva hadi (v mé péči). Po prvních sedmi minutách cesty jsem měla sto chutí zastavit na nejbližším odpočívadle, vystrčit je z auta a rychle ujet. Bohužel vyndat ty dva vzpouzející se hady ze sedaček a vyšoupnout ven je nemožné. Než bych vyřídila toho druhého, první je zpátky v autě.

Děti jsem dovezla domů v 18:30 a o hodinu později jsem měla pocit, že mi v hlavě permoníci provrtávají šedou kůru mozkovou ve snaze najít nějaké zlato.

To bylo tak... Trvanlivost naší dočasně uklizené domácnosti vypršela po těch 48 hodinách, přesně v 18:40, když si Valja vybalila k večeři croissant. Eliš se však nenechal zahanbit. Potřeboval si umýt hlavu. Jenže to by nebyl Eliš, kdyby si těch pár chlupů nechal namydlit po dobrém, že. Tudíž namísto rychle a bezbolestně proběhla akce hlučně a hystericky, přičemž se poté neopomněl vztekle rozmáznout na podlaze, aby demonstroval všechna svá příkoří.

Zatímco dříve oblečení pro těhotné symbolizovaly hlavně lacláčové kalhoty a volné šaty typu sport, dnešní nabídka je o poznání pestřejší. Bohužel, v běžných řetězcích obchodů s oblečením na těhotenskou módu až na výjimky nenarazíte a je třeba hledat.

Úpletové šaty zvolila také těhotná herečka a blogerka Nikol Štíbrová.

Zdroj: Instagram

Těhotenské kalhoty jsou základ

Zhruba od třetího měsíce budete pozorovat, se nevejdete do svých běžných kalhot, od pátého měsíce je třeba volit už speciální těhotenské oblečení, abyste se zbytečně netísnila. Pochopitelně si můžete vystavět celý těhotenský šatník, otázka ale je, zda na to chcete věnovat tolik peněz. Naštěstí je dnešní móda značně variabilní a nediktuje striktně štíhlé střihy, takže užijete i široká trika, mikiny a svetry, pod které se schová i bříško v devátém měsíci. U kalhot, byť by byly pružné ale neváhejte a pořiďte si těhotenské, uvidíte, že jde o neporovnatelné pohodlí.

V „háemku“ pořídíte nejlépe

Pýcha nad tím, jak dokonalé a schopné naše děti jsou.

Z ležících, plakajících stvoření, se mění v samostatné, hrdé a milující osobnosti.

Pád, když řeč dojde na tabulky a všechna ta " co by už měly umět a neměly dělat."

Ve věku šesti měsíců nám přijde roztomilá holčička, která spokojeně cumlá dudlík s ovečkou. Rozplýváme se nad ní nejenom my, ale i okolí.
Proč už nám ale méně roztomilá přijde o rok později?

K napsání dnešního článku mě částečně inspirovala jedna naše velmi známá blogerka.

Ve svém posledním videu(doufám, že to píši dobře, že bylo poslední 🙂/ se má potřebu vyjadřovat k cucání palce její dcery. V jejím projevu je cítit velký kus odvahy a zároveň obavy, protože tohle téma je něco, o čem se nemluví.
Cítím z ní, že ji to samotnou trápí. A naprosto ji chápu. Myslím, že my všechny tomu rozumíme.

Když se narodí miminko, je pro nás samozřejmé, že do výbavičky zahrneme různé dudlíky nebo prostředky, jakými ho můžeme uklidnit.
Ano vím, že jsou mezi námi mámy, které všechno tohle odmítají a chtějí dítě utěšit jen svou přítomností.
Já přiznávám, že dudlík měly všechny naše dcery, některé z nich měly dokonce na spaní dva.

Někdy prostě bylo potřeba dudlík použít, když jsem musela odběhnout. Věřím, že kdybych mohla každou z nich celý den nosit v šátku nebo jakkoliv jinak ji chovat, třeba by dudlík nebyl třeba. U nás ale byl a zřejmě ještě chvíli bude.

Naše nejmladší, tříletá dcerka totiž ještě dudlíka na spaní má. Ano, čtete správně, přestože jí byly v lednu tři roky, ještě pořád usíná s dudlíkem. A kromě něho, také spí se dvěmi plyšovými sovičkami a tulící dekou.

Před pár lety bych to možná řešila a snažila se jí ho násilím vzít. Bohužel způsoby jako "dáme ho jinému miminku" nebo "hodíme ho do řeky" u nás nefungují. 

Ani povídání pohádky o ztraceném dudlíčku nebo přesvědčování, že už je velká.
A i když se ostatní dcerky dudlíka vzdaly mnohem dříve, teď stojím nad otázkou, co s tím?

Upřímně, nevím.
Nevím, jak jí ho vzít a poslední dobou začínám přemýšlet nad tím, proč bych i měla.

Je škodlivý, nebezpečný?
V očích veřejnosti určitě je.
Dudlík patří přeci miminku a velké děti ho už nemají. A pokud mají, měly bychom se za to jako mámy stydět.

Nestydím se.

Jsem na svou dceru pyšná z tisíce různých důvodů.

Ve svých třech letech krásně mluví, zpívá a projevuje mi tolik lásky, že mě často dojímá až k slzám.

Od dvou a půl let se sama dokáže obléknout a uklidit si oblečení do skříně.

Když se v noci vzbudí, rozsvítí si sama lampičku a dojde na záchod.

Každé ráno, když vstává, se sama převlékne, pyžamko dá do postýlky a přijde za mnou dolů do kuchyně. Když někam odcházíme, sama se převleče a obuje a čeká u dveří.

Dokáže si nalít pití, namazat chleba, zamést nepořádek. Věší se mnou prádlo a utírá prach.

Jsem na ní každý den pyšnější, protože vidím, jak sebevědomý a krásný člověk plný lásky nejenom k okolí, ale i k sobě samé, z ní roste.
Proč bych ji měla brát jedinou věc, kterou potřebuje a uklidňuje jí?

Mohla bych pokračovat ve jmenování toho, co naše dcera dokáže. Nejenom ona.

Všechny naše dcery jsou individuální, překvapují mě každý den.
I Vaše děti jsou takové.
Milujete je naplno, obdivujete a chcete, aby byly spokojené.

Vpřed, rychleji, honem.
Tabulky.Děsivé, barevné sloupečky na dveřích dětských lékařů.
Jsou jimi plné časopisy o mateřství, všude se o nich mluví. Všechny je známe. A všechny čas od času zabrousíme očima do sloupku, který má o našem dítěti jen podle jeho věku říct víc, než víme my samy.
Kdy se má obrátit na bříško nebo pást koníky. Neobrací se ještě? Jak ho donutit na bříšku zůstat.
Kdy má sedět, kdy se má postavit, kdy má začít jíst první mrkvičku, kdy má obcházet nábytek, kolik má říkat slov a jaká, kdy má mít ten nebo onen úchop apod.
Statistika děsivých pokroků, když se Vaše dítě vymyká standardu a dělá všechno po svém a jinak.A nikdo nemá moc rád něco jiného, než co je obvyklé.Ať už je to šidítko, plenka nebo počet dětí. Zvláště o tom posledním vím své 🙂

Stejný stres zažívají maminky, když se téma stočí na nočník a plenky.
Dítě v roce a půl s plenkami na den, budí doslova hrůzu, jakoby přenášelo jadernou zbraň.

Většina nastávajících maminek se těší, až bude chystat výbavičku pro své děťátko. Ono to ale někdy nemusí být úplně jednoduché, zejména tedy, pokud čekáte děťátko první. Co vše nakoupit? Kde to sehnat? A především kolik čeho budu potřebovat? Těžké odpovědi. Je to hodně individuální, protože každé miminko je jiné. No, a pokud nám chybí zkušenost, může být shánění základní výbavičky doslova „fyzicky i psychicky„ náročná záležitost.

Co vše budu potřebovat

Nenechte se vykolejit, nenervujte se a užívejte si těhotenství, co seženete, seženete, a zbytek za chodu dokoupíte. Věřte, že malé miminko toho opravdu mnoho nepotřebuje a v dnešní době není problém věci pořídit kdykoliv a kdekoliv.

Do začátku vám postačí mít doma opravdu jen to základní, tedy autosedačku, kočárek, postýlku, zavinovačku, deku, několik oblečků a pár hygienických potřeb. K nim patří hlavně plenky, vatové tyčinky do uší či polštářky z buničité vaty, vlhčené ubrousky nebo místo nich ubrousky textilní a obyčejná voda, odsávačka na nos a nůžky na nehty nebo pilníček. Kdo chce, přidá chůvičky a monitor dechu, vaničku, pár hraček a je to. Žádný problém.

Základem je zorientovat se

Ideální je, udělat si seznam základních věcí a postupně odškrtávat. Jen u oblečení se trochu rozepište, zde je potřeba více různorodých kousků ve větším počtu. Body s krátkým i dlouhým rukávem, punčocháče, ponožky, dupačky, polodupačky, rukavičky, čepičky, trička, svetříky, mikiny a podle ročního období i kombinézy a teplé čepice.