Ahoj všichni...

    ...no, asi mnozí z vás už z nadpisu tuší, o čem se dnes chci rozepsat. Na úvod bych chtěla napsat pár čísel (zdroj http://uzis.cz/):

        - v roce 2015 zemřelo v ČR celkem 148 dětí do věku 1 roku, z čehož nejvíce na tzv. Některé stavy vzniklé v perinatárním období

        -ten samý rok se mrtvě narodilo 398 dětí (nejvíc po 21 letech)

    Většina těchto dětí se narodila v porodnici. O kolika z nich, o kolika jejich rodinách, byla reportáž v novinách či televizi? Kolik zdravotnických pracovníků nebo rodičů bylo vláčeno za to, že jim zemřelo dítě ve zdravotnickém zařízení (nebo že je postižené po nevhodném "vedení" porodu)? Rodič ani jeden, lékaři asi tak 2 za posledních několik let? V roce 2014 zemřela při porodu v ÚPMD matka, tatínek zůstal se starším dítětem a novorozencem sám...že o tom nevíte? Jak byste mohli, to je v pořádku, stalo se to v nemocnici, proč o tom psát reportáž. Kdyby se to stalo doma, žijou z toho novináři minimálně týden.

    V našem právu je mimo jiné ukotveno právo ženy na volbu místa porodu. Stejně jako zodpovídáme za jakýkoliv další aspekt života našeho i našich dětí, odpovídáme i za to, kde se rozhodneme porodit. A nikdo nemá nárok nám toto právo upírat, nebo nám spílat za jeho využití samozřejmě s přihlédnutím i na zájem dítěte (která matka, co si pečlivě naplánuje těhotenství i porod tohle nedělá?!?!?). Toto naše právo na volbu lékaře, vyšetření í místa porodu by mělo být podpořeno takovým nastavením systému, aby nebyla zvyšována jeho rizikovost, momentálně se to děje přesně naopak.

Nemám vo zvyku psát články, ani poskytovat zbytečné info o sobě, ale příští měsíc to bude rok, kdy jsem chytla boreliózu já a sezóna se blíží, tak třeba moje zkušenost někomu pomůže, aby tuto nemoc nepodcenil.

Před rokem jsme se s kamarádkami domluvily na společném víkendu s dětmi, jely jsme do Valtic. Přes den jezdily na kole, nebo chodily na procházky, večer jsme seděly a kecaly dlouho do noci. Prostě krásný víkend, spokojené děti i matky 😀 Hned první den jsem chytla klíště, mohlo být přisáte pár sekund, možná minutu, fakt krátce. Rovnou jsem ho vytáhla a neřešila.. Druhý den se mi objevil v tom místě obrovský flek. Obvykle má nastat reakce několik dnů až týdnů po kousnutí, alespoň to vám bude tvrdit doktor. Do dvou dnů zmizel, takže jsem k doktorovi ani nešla, jen jsem pro jistotu zavolala sestřičce a domluvila se s ní, že pokud mi začne být blbě, přijdu. Po týdnu mě začala bolet hlava, pak kluby, svaly, teplota 37, prostě ukázková chřipka, jen bez rýmy a kašle. A tak jsem naklusala k doktorovi, který mě vyslechl, řekl mi, že je to moc rychlý nástup, že ta reakce nemůže být tak brzo, ale pro jistotu atb nasadí. V ČR se doporučuje léčba 14-21 dnů, takže jsem dostala doxybene na 18 dnů. V té době jsem ještě naivně předpokládala, že to bude jako každá jiná nemoc, atb zaberou za 3 dny a bude mi líp. Nebylo.. Dva týdny jsem nezvládala nic. Ráno jsem se odvezla do práce, do 3.patra jsem schody šlapala asi 10 minut, tam jsem naštěstí seděla, takže dobrý a pak domů. Pak se to pomalu začlo zlepšovat. Pár týdnů na to jsem šla na odběr krve, který potvrdil,že to opravdu byla borelióza (k překvapení pana doktora 😀). Pořád jsem byla unavená, pořád něco bolelo, ale to je prý normální.. Pomalu jsem začala fungovat. Trvalo mi ale 5 měsíců, než jsem dokázala ujít 1 kilometr!!! Já, která jsem předtím běhala 4 krát týdně (kratší vzdálenosti, dopracovala jsem se na 5 km), 2 x týdně cvičila a energie jsem měla na rozdávání. V lednu jsem absolvovala další kontrolní testy, které ukázaly, že mám pořád vysoké protilátky IgM a IgG naopak nízké = v podstatě že jsem pořád jako čerstvě nakažená.. (IgM poukazuje na akutní formu, IgG na chronickou, nebo na překonanou nemoc). Doktor mě poslal na Bulovku, kde mají ambulanci zaměřenou na boreliózu. Tam jsem si od doktorky vyslechla takové kecy, že jsem měla chuť brečet. V podstatě se mě snažila přesvedčit, že to mám určitě falešně pozitivní a že moje přetrvávající problémy nejsou z toho. Udělala další testy (v březnu), které ale potvrdily, že boreliózu opravdu mám. Čekala jsem, že mě konečně někdo začne léčit a nic. Závěr dr. doslova "No boreliózu máte, ale hodnoty klesají, takže i když máte problémy, léčbu nedoporučujeme".  Hmm, hodnoty za těch 7 měsíců mířně klesly, ale v porovnání s lednovým odběrem jsem měla naopak hodnoty vyšší.  Ano, funguji, jsem schopna uklízet, i když na etapy, normálně chodím do práce, na výlety, atd.. Většinu dnů jsem ok, pak ale přijde stres, nebo fyzická zátež a je to zpátky.(teď jsem třeba měla 10 dnů super, přišel stres a už třetí den mi je zle..) Ppořád nemůžu cvičit, lehce se unavím, sem tam se celá klepu (velká sranda, když mi ruka líta 5 cm nahoru dolu, nebo nejsem schopná vzít do ruky tužku a psát, nebo stojím a klepou se mi celé nohy), bolívá mě hlava, klouby. V podstatě mě to pííííp kliště likviduje dál.. Teď mě čeká návšteva u soukromého dr., který boreliózu opravdu léčí, bohužel je ale vše placené a částky to nejsou zrovna malé. Ale jinou možnost nemám, pořád mám šanci, že to nepřejde do chronické formy, která způsobuje různé problémy, které už se nedají zvrátit (Neléčená borelióza může způsobit chronické onemocnění kůže, kloubů, nervů a imunitního systému. Může být příčinou rozvoje autoimunitních chorob jako např. revmatoidní artritida či roztroušená skleróza. Borelióza je též podezírána z toho, že může vyvolávat chronický únavový syndrom. Dokonce způsobuje i psychické potíže.)

Léčba, která je v ČR považovaná za dostatečnou, opravdu nestačí. Atb na 3 týdny je hrozně málo. Mělo by to být hned na začátku na 3 měsíce, pak podle testů a příznaků.

A proč to vlastně celé píšu? Abyste se nenechali odbýt a trvali na důkladné léčbě a kontrolních testech..  Abyste věděli, že boreilóza není jen flek, který zmizí a je vše ok. Přeji krásné léto bez klíšťat.. 

Často jsem na Modrém koníku četla recenze na různé výrobky, ale vždy jsem si říkala, že byste mě stejně nevybraly a ani mě nic nějak nezaujalo. Ovšem, když jsem uviděla testování plenek, tak jsem si řekla, že zkusím něco napsat. Napsala jsem příspěvek jako první, a i když nebyl nijak originální, tak za pár dní jsem měla zprávu, že jsme byli vybráni. To byl první šok… Další šok nastal, když mě pleny dorazily. Myslela jsem, že mi přijde pár plínek, ale 2 balíky tj. 116 plenek jsem opravdu nečekala. Dnes, poslední den testování, stále používám první balík plenek.

Celá nedočkavá jsem musela hned jeden balík rozbalit a okouknout pleny. První co mě překvapilo, spíše nemile byla parfemace plenek. Obecně moc nemusím, když je plenka „něčím“ cítit. Ovšem to byl pouze první dojem po rozbalení balíku. Při používání jsem už žádnou parfemaci necítila.

Další bod byla gumička na zadní straně plenek. Hned jsem si řekla, že to bude dobré když se Adámek pokaká, jelikož mu to často vyteče právě zadní stranou. Nejprve jsem zápasila se správným zapnutím plenky, ale po týdnu už jsem vše vychytala. Plenky mají vysoký pas, což zabraňuje také protečení.

Na plenkách se střídají 2 druhy obrázků, které se konkrétně mému Adámkovi moc líbily.

Plusový bod dávám také za zapínání plenek, které je opravdu pevné. Ještě u žádných plenek se mi nestalo, že by takhle držely. Materiál plenek je příjemný. Nemám ráda takové „šusťákové“ pleny, což Huggies opravdu nejsou.

Tak a samotné testování…

    Ztráta miminka je pravděpodobně ta nejhorší věc, která se člověku může stát. Pro toho, kdo zatím miminko nemá, však může podobnou ztrátu představovat smrt milovaného psa. Ráda bych se s Vámi podělila o náš příběh o tom, jak život a smrt jednoho psa změnila náš život k lepšímu. Omlouvám se za délku, ale myslím, že by zkrácení článku příběhu spíše uškodilo.

     Rhodéského ridgebacka Kurta jsem si pořídila s bývalým partnerem ve svých 24 letech do vztahu, který byl po osmi letech už dost vyhaslý. Byla to taková ta „přechozená dětská láska“, což jsem si ale nechtěla přiznat. Pět let už jsme spolu bydleli a zažívali to samé – práci, volno a nudu 🙂. Neměli jsme moc přátel, žádné zájmy, koníčky, tedy až na počítačové hry, kterým přítel holdoval několik hodin denně. Oba jsme doufali, že nám Kurt do života vnese zase radost a energii, což se určitě stalo. Byl to nesmírně milý pes, takové to „třeštidlo“, které si každý oblíbí i přes to, že to s ním není úplně jednoduché. Kurt vyrost do velkých rozměrů, vážil 55 kg a v kohoutku měl 70 cm.  Měli jsme jej v bytě 2+1, ale trávili jsme s ním spoustu času venku a tím, že jsme neměli moc nábytku, měl v bytě hodně prostoru. Zhruba první rok nový pes přítele bavil, postupně ale jeho zájem opadl a vrátil se na 100% zpět k počítači. Asi Vás bude zajímat, proč jsem s nim stále byla… Milovala jsem ho. Opravdu hodně. Kurt tedy zůstal na mě, což mi vůbec nevadilo. Začala jsem se díky němu seznamovat s „pejskaři“, chodit více ven do přírody a můj život konečně dostal smysl. Byla jsem tu pro něj a on pro mě.

     Abych se moc nerozepisovala – mezi pejskaři jsem našla svého nynějšího manžela a po deseti letech se rozešla s bývalým partnerem. Začali jsme rekonstruovat byt a měli tam své dva psy – já Kurta a on svou fenku. Psi se měli velmi rádi, byli to skvělí parťáci. Fenku jsme bohužel kvůli tomu museli nechat vykastrovat, ale utěšovali jsme se tím, že se tím zabrání i příp. problémům s falešnou březostí aj.

     Na rekonstrukci bytu jsme si vzali docela velkou půjčku, kterou jsme chtěli mít před založením rodiny splacenou. Přesto jsme oba velmi brzy začali toužit po svatbě i miminku, velmi jsme si rozuměli a rozumíme dodnes. Možná i některé z Vás znají ten pocit, když najdou spřízněnou duši… Svatbu i miminko jsme tedy zatím odložili a užívali si psy, výlety s nimi a pracovali na bytě.

     V prosinci roku 2014 jsem jela na návštěvu za bývalou kolegyní z MŠ. Kurt měl tehdy necelé tři roky (oslavil by je v březnu 2015) a byl to mladý, zdravý a statný pes. Když jsem se v osm večer vrátila domů, potkala jsem dole přítele pouze s fenkou. Řekl mi, že se Kurt zaběhl a že ho nemůže najít. Hledal ho už hodinu. V tu chvíli se mi zatmělo před očima… Rhodéský ridgeback je pes původem z Afriky, není na naše zimy „stavěný“. Kurt nosíval obleček, který ale ten večer bohužel neměl. Při venčení se vytrhl manželovi i s vodítkem z rukou ve chvíli, kdy se skláněl, aby zvedl bobek… Utekl uprostřed města, a proto jsem se hrozila toho, že jej srazí auto nebo tramvaj. Hledali jsme jej do půlnoci, volala jsem do okolních útulků, pomáhali i rodiče s autem. Bohužel bez výsledků. Celou noc jsem chodila k oknu a dolů ke dveřím paneláku, abych jej našla, kdyby tam čekal. Druhý den jsem si vzala volno v práci a vytiskla 100 ks letáků s odměnou 10 tisíc. Kontaktovala jsem bývalého přítele, aby o tom věděl a on mi přijel pomoci je rozlepit v okolí. Volala jsem na dopravní podnik, jestli nebyla večer hlášena srážka se psem. Dvě shodou okolností byly nahlášeny a tak jsem jela za řidiči, abych zjistila, o jaké psy šlo. Naštěstí se ukázalo, že to nebyl Kurt. Ten den jsem nic nejedla.

     Další dny jsem vylepovala letáky (celkem jich bylo 700 ks), kontaktovala jsem Psího detektiva, zašla na státní policii. Byl docela oříšek přesvědčit policii o tom, že když můžou hledat kolo za 15 tisíc, tak můžou přeci hledat i psa, který byl o něco dražší. Nedělala jsem si ale moc iluze o tom, že by jej aktivně hledali. Každý další den byl psychicky náročnější, pořád jsem přemýšlela nad tím, kde je a co se mu děje. Měla jsem strach, jestli jej někdo nepoužije na psí zápasy. Byl duší štěně, špatně snášel odloučení. Napadlo mě kontaktovat novinky.cz, kde otiskli můj článek o Kurtovi. Samozřejmě se našla spousta lidí, kteří pod článkem psali příspěvky typu „Už z něj mají bezdomovci párky“ apod. Ten den se mi také podařilo kontaktovat Blesk, který krátký článek otiskl o den později. Po tom, co vyšel článek na novinkách, se mi ozvali z TV Barrandov s tím, že by chtěli natočit krátkou reportáž. Já jsem to samozřejmě uvítala. Ten den volali i z Primy. V pátek proběhlo natáčení do obou televizí, já se vůbec nemohla donutit, abych vypadala sklesle a smutně. Paradoxní, co? Doma jsem brečela co chvíli a když jsem natáčela reportáž, tak jsem musela vypadat, jako že hledám ztracenou ponožku… Divné, lidské emoce jsou někdy k nepochopení. Kluci z Barrandova byli moc milí, nabídli mi o možnost bezplatného tisku letáků u nich, opravdu se zajímali. Zato moderátorka z Primy se nezajímala vůbec, chovala se velmi profesionálně, ale bez lidského zájmu. Lze to ale pochopit, natáčí denně mnohem horší události a navíc já opravdu nevypadala nešťastně :D. Oběma týmům jsem slíbila, že pokud se Kurt najde, budou u toho a z obou stran mi bylo slíbeno, že se v sobotu reportáž odvysílá. Měla jsem velkou naději, opravdu jsem věřila tomu, že se díky tomu najde…