Během těhotenství jste náchylnější k nákaze různými nemocemi: „Těhotenství potlačuje imunitní systém organismu (aby plod neodmítal jako cizí těleso), což znamená, že vaše tělo má menší schopnost odrazit infekce a nemoci, je také náchylnější k nachlazení a chřipce,“ říká britská specialistka na výživu Dr. Marilyn Glenville. Proto je důležité obranyschopnost přirozeně posilovat, například vhodnou stravou.

Nejen pravidelné cvičení a dostatek spánku vám mohou pomoci k lepšímu zdraví. Také správná výživa je důležitá. Kromě užívání prenatálních doplňků (například kyseliny listové), se těhotným ženám doporučuje jíst hodně ovoce a zeleniny, které jsou nejlepším zdrojem antioxidantů, vitaminů a minerálních látek.

„Pokud uvažujete o tom, že budete doplňovat vitaminy a minerály, kupujte jen ty, které jsou speciálně určené pro těhotné ženy, protože obsahují beta-karoten místo vitaminu A, který je spojený s rizikem vrozených vad,“ říká Dr. Glenville.

Svačina z mandlí

Ořechy mají mnoho zdravotních výhod, avšak podle nedávné studie jsou nejlepším pomocníkem v boji proti virům mandle, které obsahují látky, jež pomáhají bílým krvinkám detekovat viry a bojují proti šíření viru. Autoři studie naznačují, že pravidelná konzumace mandlí může mimo jiné urychlit i zotavení z nemoci.

Mandle jsou mimo jiné bohaté na mangan, riboflavin a měď, které pomáhají při tvorbě energie, jakož i vápník a fosfor, které posilují kosti a zuby. Najdete v nich i chemickou látku fenylalanin nezbytný pro zdravé fungování mozku, jsou také dobrým zdrojem kyseliny listové, která je důležitá pro správný vývoj nervového systému dítěte.

Dnes večer jsem se těšila, že se Zdendou vyrazime do víru velkoměsta. Už více jak tři roky je to pro mně svátek, když můžeme jít v Praze večer mimo domov. No,ale když i třetí líčení odplavily slzy, tak jsem se s vycházkou rozloučila.

Dostihla mě mocná únava...v bytě chaos, druhý den oslava Edwinových narozenin a v neděli nástup do nemocnice...a já na pokraji zhroucení. Poprvé mi zaťukala u hlavy otázka "proč právě já??" Rychle jsem ji tedy poslala k šípku...ale musím se přiznat, že to na mně dolehlo, nebudu dělat hrdinu😀...Dolehlo na mně to, že se únava dostavuje rychleji než dříve. Bála jsem se jak to budu zvládát potom....Tím potom myslím v době, kdy už pro okolí budu zdravá...pak jsem si řekla, že toto nebudu řešit, že to prostě nějak půjde...Jasně, že to půjde...ale asi ne tak hladce jak jsem si vysnila...Asi to bude trvat malinko déle, než se dostanu do formy....Tak to byl první důvod, proč šla řasenka do háje.

Ale dala jsem se dohromady, nalíčila jsem se...a začala jsem řešit, jak to bude po operaci. Samotné operace se nebojím vůbec...nechci přímo tvrdit, že se těším...ale...už plánuju, co si tam všechno přečtu a jaké filmy a seriály zkouknu a nebudu se muset o nic starat...🙂)). Ale začíná mi docházet, že po té operaci to nebude asi žádná prdel...(ehm, legrace). Tak nějak jsem si vyřešila týden, kdy budu mimo...děti pošlu k babičkám a je to...ve čtvrtek mě pustí, v sobotu mamka přiveze děti, vyrazím s ní na koncert, na který se chystám už čtyři roky, v neděli si trochu dáchnu a od pondělka nastane ostrý režim. No...ale, Edwin není uplné pírko a ač už je chodec, tak tu potřebuje někam vysadit, tam potřebuje popenést, sem tam potřebuje umýt zadek pod vodou...a šetřící režim asi bude delší než jeden týden...A co teď??? To je otázka, kterou si kladu a která mě začíná trochu vyvádět z mého klídku.

Už to prostě trvá dlouho, nechce se mi už otravovat Z.mamku, která sice ráda přijede, ale cítím, že je to jiné než na začátku...Už toužím po normálním režimu, kdy se budu starat o děti já a babička přijede jednou za čas za odměnu...A hlavně, kdy se budu starat já a nebudu po třech dnech zralá na týdenní ozdravný pobyt bez dětí. Nevím kde je chyba, ale mě děti energii berou, místo aby mi ji dávaly, jak to všude čtu...A to byla třetí salva slz...

Zas jsem se nějak sebrala, nějak jsem si to vyřešila, namalovala se a chystala se obléknout, že vyrazíme...a v tom mi bylo sděleno, že děti si mě žádají...ano, na jednu stranu jsem byla ráda, ale na druhou...co si budem povídat...kurňa, děti moje zlatý, já chci na pivo a ne vás hodinu uspávat a řešit s váma, jestli budu ležet u tebe Juli nebo u tebe Edwine...Ale když jsem patovou situaci u kterého dítěte budu ležet vyřešila, poňuchňala se s tebou Juli a přesunula se k Edwinovi, tak tak u něj sedím a začínám brečet...kvůli všemu...a dochází mi, že jsem vlastně ráda, že si tu můžu takhle být a nechat si smýt řasenku slzami (slzy jsou totiž nejlepší odličovač, jak všechny víme🙂) a mít důvod zůstat doma...Takže vám děti děkuji, dneska bych totiž byla stejně dost marný parťák na pivo, určitě bych udělala nějakou scénu Zdendovi, pak bych chytla nějakej virus a nemohla na operaci a vše by bylo trochu v háji.

Takže, i když něco někdy vypadá dost marně, tak to má svůj důvod...děkuji, Juli, žes se mnou chtěla ležet před spaním a děkuji Edwine, že se ti nechtělo moc spát a já alespoň měla čas jen tak sedět a přemýšlet a odličovat se 😀

...to je oč tu běží.

Asi jako každá maminka se dřív či později postaví před otázku "Co tak další miminko?" A vůbec nezáleží na tom jestli druhé, třetí nebo páté. 

My máme doma ročního ďábla Emmičku. 

Teď si asi říkáte, že myslet na druhé když máme doma divocha není asi dobrý nápad 😀 ale podle mě každé dítko je náročné jinak.

Emmička je úžasná 🙂 krásně jí, dobře spí jen vymýšlí různé způsoby jak se zabít, přinejlepším zmračit 😀

No a letos v březnu (a na mě nějak moc brzy) jsme oslavili první narozeniny. A stím přišlo i vědomí toho, že jestli chceme mít děti 2 roky od sebe, tak bychom měli začít něco dělat.

Den „D“ je vlastně docela variabilní. Může to být očekávaný dobrý den, pak taky jakože den s velkým D a nebo jako u nás - Den Debil. Taky s velkým D. To by šlo. 🙂

Jsem vlastně docela šťastlivec. Navzdory všemu fakt jsem. Hlavně kvůli tomu, že netrpím „syndromem oběti“ a každý den si svoje velké štěstí uvědomuji. Ale aby to dalo trošku smysl, hodím vám to trošku do kostky.

U nás doma to byla leckdy slušná divočina. Máma, táta, táty holka, táty manželka, táty táta, táty děti, máma, mámy děti, mámy manžel, mámy rozvod, mámy manžel, mámy máma… Mámy máma ta vám byla super, miluji mámy mámu.

Všichni měli lepší věci na práci, než řešit Jitku. A tak se stalo, že jsem strašně toužila po lásce. Bejt pro někoho „number one“, bejt pro někoho ta nejlepší věc na práci. Tolik jsem se láskou dusila a prosila ji nazpátek.

Potkala jsem Pána, říkejme mu „P. Jé“. Bylo mi dvacet, božíčku, já byla naivní. Když jsem našla dvě čárky, říkala jsem si, jak to všechno bude růžový. No nebylo. Ani baby růžový, ani jiný. Spíš docela černočerný. 🙂

V tu dobu rostl můj syn a ruku v ruce s nim i má sebedůvěra. Po pár letech jsem „Pána Jé“ s celým jeho „potom, pak, možná, ach jo, pustim si pc a dam pár šluků z trávy“ poslala zpátky tam, odkud přišel, a tam, kde je doteď - k mamince do pokojíčku. 🙂 Víte, já si konečně sama sebe začala vážit. Nebo jsem možná dospěla, bůh ví. Ale něco se změnilo. Já se změnila. V tu dobu nikým nečekaná, vlastně ani nechtěná přišla. LÁSKA.

Představte si, že máte celý den na zadku plenku, bez možnosti si ji vyměnit, jak se vám zachce. Hrozná představa, že? Proto považuji za velmi důležité, aby zadeček našeho miminka byl v suchu a nic ho v tomto směru netrápilo. 

Testování pelenek Huggies pro mě tedy byla výhra a radost zárověň a proto nejprve moc děkuji, že jsme měli tu čest plenky testovat. 

První dojmy

Na první pohled jsou plenky silnější, ale nijak nezapáchají a ani nejsou nepříjemné na dotek. Nespornou výhodou a neocenitelným plusem plenky je široký pružný pás nad zadečkem, který se krásně přizbůsobí každé mimiminku a plenka hezký drží na svém místě. Taky samotné uchycení plenky drží lépe než u jiných značek plenek. Na plenkách je obrázek opičky a žabičky.

Testování Huggiesek

Co se týká samotného testování, musím říct, že plenky obstáli lépe než jiné značky.

Už nějakou dobu odebírám časopis First Class, nebo alespoň sleduji jejich blog a dnes mě zaujal tento článek, tak jsem se rozhodla jej sdílet. Ačkoliv si to totiž mnohdy neuvědomujeme, vše co říkáme a děláme má na děti vliv. Samy se možá v některých "hláškách" poznáte, resp. svoji rodinu. 🙂 Připomnělo mi to divadelní představení 4 dohody s Jaroslavem Duškem (kdo jste neviděli, určitě doporučuju!). Myslím, že je velmi důležité "zasadit" dětem do hlavy správné vzorce myšlení, protože do budoucna pak budou mít život mnohem jednodušší a veselejší. 

Měl jsem hrozný sen. Někdo na mě pořád křičel:

• Běž do řady. V lavici ruce za zády. Hlavně nevybočuj.
• Drž se uprostřed. Nedívej se na ty, kdo chybují. Sám nedělej chyby.
• Přikyvuj. Hezky a správně opakuj. A hlavně známky, známky, známky…

A já jsem v tom živém snu tolik potřeboval slyšet:

• Zkus to! Stojíme při Tobě! I když to nedokážeš, budeme Tě mít stejně rádi!

Místo toho odevšad znělo:

Spousta skvělých věcí se vyskytuje v páru: boty, náušnice, milenci, obsah duopacku  a také čárky na pozitivním těhotenském testu. Když pomineme reakci čerstvé matky, zahrnující hýkavý smích až po hysterický pláč, což už směle můžete vydávat za výkyvy hormonů, je třeba na novou skutečnost připravit i partnera. V ideálním případě je partner zároveň i nastávajícím otcem.

Zde je nutné rozdělit mužnou část vašeho páru do několika skupin a dle toho styl sdělení přizpůsobit.

Nechápaví

Tito muži se vyznačují poněkud složitějším hard diskem, tudíž je třeba delší vysvětlovací doby i u běžných žádostí a informací. Nejedná se o dlouhé vedení, jak by se na první pohled mohlo zdát, ale o složitý propracovaný systém nervových propojení a odpojení, které vy, ženy, nemůžete pochopit.

V tomto případě doporučuji se dostatečně připravit a obrnit se trpělivostí. Na stůl vyložte onen počůraný (raději již oschlý) těhotenský test, háčkované bačkůrky velikosti nula, těhotenské tričko s nápisem „Jsem těhotná“, pánské tričko s nápisem „Budu táta“, dudlík a připravte si frázi „budeme mít miminko“ v sedmi světových jazycích. Pokud je to možné, přidejte i zprávu od lékaře a fotku vaší dělohy z ultrazvuku, to pro případ zhoršené průchodnosti nervových drah, což se ve stresové situaci může stát. Pokud i tak budete svědky nechápavého výrazu a mlčení, popř. nesrozumitelné artikulace, vytáhněte váš poslední trumf z rukávu: knihu Jak děti přicházejí na svět. Tam se dozví vše potřebné.

Chápaví až moc

    Prvním, produktem Joie, jehož jsme měli možnost testovat bylo lehátko Dreamer, které lze využít od narození až do 13 kg. Když jsme pro syna pořizovali výbavu, lehátko nebylo její součástí. Jednak jsem jej považovala za zbytečnost, a také jsem četla několik článků, kde se lehátka pro malá miminka spíše nedoporučují, a proto když jsme jej dostali na testování, obávala jsem se, že u nás nebude mít takové využití, jaké by bylo žádoucí. Když jsem ale Mikuláše do lehátka poprvé uložila, byla jsem velmi překvapená, jak v něm byl spokojený. Dali jsme mu tedy šanci a postupně se stalo součástí našeho denního režimu.

    Využívala jsem jej většinou ráno, když jsem si potřebovala uvařit snídani a Mikulášek ještě nebyl natolik „v pohodě“, abych ho mohla nechat chvíli ležet v obývacím pokoji na dece. Lehátko je velmi lehké, takže nebyl problém jej přenést do kuchyně a syn z něj měl super výhled na mámu. 

    Vyrábí se ve dvou barevných provedení, my měli doma lehátko ve verzi Denim, které se mi moc líbilo. Je krásné vkusné, působí čistým jednoduchým dojmem a je vyrobeno z příjemného a praktického materiálu.

    Lehátko je bezpečné, je vybaveno polstrovaným postrojem, který jde snadno a rychle zapnout a má bezpečnostní pojistku, aby si jej dítě nemohlo rozepnout (kdyby bylo náhodou nějak moc zručné 🙂. Součástí je také odnímatelná a otočná hrazda, na které jsou zavěšeny dvě hračky, které ale pro našeho syna nebyly až tak zajímavé a hlavně byly dost vysoko a jen koukat ho nebavilo, takže jsme na hrazdu občas pověsili nějakou tu naši a s tou s i krásně vyhrál a dokázal se na čas zabavit sám.

    Lehátko Dreamer nabízí hned několik poloh pro záda i pro nohy, takže si každý může vybrat, jaká kombinace mu vyhovuje.

    My jsme využívali především nejnižší polohu s zvýšenými nožičkami kvůli tomu, že Miky zatím nesedí, tak aby nenamáhal páteř. Nejprve jsem byla z lehátka nervózní, ale opravdu v něm skoro ležel, takže mě to uklidnilo.