Jelikož mám tendenci pořád někomu vyprávět o svém porodu a dokážu si představit, jak otravné to musí být, rozhodla jsem se teď, po skoro čtyřech měsících od toho dne, napsat si o tom doufejme krátké vyprávění.

Byla středa 21. prosince 2016 a asi upustím od toho, abych vyprávěla o mých pocitech doma, když u nás zrovna byli na návštěvě tchýně s tchánem. Jsou fajn, ale když člověk už od rána tuší, že je něco jinak, tak mu jakékoliv narušení domácí klidné atmosféry může trošku dráždit nervy.

Dopoledne toho dne jsem přečkala s takovou tradiční bolestí zad v bederní oblasti, občas trochu píchnutí v břiše. Před polednem, zatímco manžel s tchánem nám v ložnici vrtali do zdi a hádali se u toho, jsme s tchýní šly do místního vesnického obchůdku nakoupit nějaké potraviny. To už se mi nekráčelo nejlépe, všude hordy sněhu a tam kde nebyl sníh, tak byl led. Já šla s obr břuchem opravdu velmi pomalu, ale stejně jsem měla křeče v břiše, jako když bych chvátala. Po návratu šla tchýně vařit oběd a já si šla dát sprchu, aby se mi ulevilo. Dlouhá horká sprcha byla úžasná, ale neulevující. Tak jsem přišla do kuchyně, snědla čínu s rýží, postěžovala si muži, že mám bolesti v břiše a na jeho radu si šla lehnout. Ležela jsem asi tak 15 minut, nešlo to. Stopování intervalů bolestí mi ukázalo rozdíl maximálně 10 minut. Byly asi dvě hodiny odpoledne. Řekla jsem to muži a ten mi šel do koupelny napustit protentokrát vanu, když sprcha nepomohla. Naložila jsem se do ní a s postupným připouštěním horké vody jsem tam vydržela hodinu prožívat stupňující se bolesti. Cítila jsem se zvláštně, uvnitř jsem věděla, že už to je ono, ale vůbec jsem si to nepřipouštěla. Vždyť termín jsem měla za týden 28. a do teď se vůbec nic nedělo, tak jsem tak nějak počítala s lednovým miminkem.

Když jsem vylezla z vany, změřili jsme zase intervaly bolestí a ty byly po pěti minutách, už jsem musela zhluboka dýchat. Jenže já pořád čekala, kdy mi teda praskne voda a pořád nic.

Ale tak radši jsme si řekli, že pojedeme do porodnice. Oblékla jsem se, vzala jsem tašku, manžel sváču, kdyby byl hlad při dlouhém čekání a jeli jsme.

Já nevím proč, byla jsem pořád klidná, nezatěžovala si hlavu zbytečnými myšlenkami, jestli už a jak to bude probíhat. Stihla jsem s Aniballem nacvičit 29 cm, tak jsem si říkala, že bych to mohla zvládnout.

Už je to týden kdy jsem šla na normální kontrolu ve 20tt. Myslela jsem si sama že něco není v pořádku, ale všichni mě uklidňovali že je ještě maličká na to abych cítili pohyby. Pohyby jsem cítila naposledy cca v 18tt. 

Po hodině a půl čekání na kontrolu jsem se konečně dostala na lehátko a čekala, po pár minutách ticha a ježdění ultrazvukem po břichu mi doktor řekl tu nejhoší větu.. Nenašel srdíčko, ta chvíle nejde vůbec popsat. Musela jsem ještě ten den do nemocnice.

Celou cestu do nemocnice jsme s přítelem mlčeli, ani jeden jsme nechápali proč se nám to stalo. Bohužel v nemocnici nám potvrdili že naše miminko už je 2 týdny mrtvé. Navečer mi zavedli tabletky na změkčení hrdla. 

Druhý den mě kolem 10 odvedli na porodní sál a že budeme čekat. Na kontrole se doktorka naposledy ujistila že je to tak, vytáhla mi tabletky a zavedla vyvolávací tabletu. A už mi zbývalo jen čekat jestli se něco začne dít. Mezitím mi dali ještě antibiotika proti zánětu. Nejhorší moment toho dne bylo když tam zrovna paní rodila, celé jsem to probrečela a furt nevěřila tomu že se to děje zrovna nám.

Bohužel pro mě se ten den nic nedělo, kromě menších bolestí které během dne přestaly. Druhý den ráno mi zavedli další tabletu a pokud i přesto se nic nebude dít tak že kolem 10 dostanu kapačky na vyvolání. Předtím než zamnou dojel přítel mě museli dát na jiný pokoj jelikož tam zrovna měli dva porody. Ten pocit byl šílený, představa toho že zase uslyším další miminka byla šílená. Potom co přítel dojel mi PA dala kapačky, a během půl hodiny začali bolesti. Dostala jsem upozornění že mi bude možná špatně, nakonec jsem skončila na záchodě a musela jít na velkou. Kolem 13 hodiny už mě přesunuli zase zpátky, když jsem se tam vracela tak mi bylo hrozně, akorát pokoj doklidli po mamince co tam rodila.

Potom šlo všechno rychle, střídala jsem sprchu a postel kde jsem stále dostávala vyvolávačku. Ve sprše jsem byla několikrát, naštěstí mi pomáhala. Po 15 hodině mě došla zkontrolovat PA jak to vypadá, bylo nám řečené že než jí skončí směna tak budu mít hotovo. Nevím zda mě to v hlavě přecvaklo ale během chvilky jsem začala rodit. Na 2 zatlačení byla malá venku, jak ze mě vyletěla tak to tak škublo až jsem nadskočila. Čekala jsem jestli začne plakat ale nezačala. Bylo mi hrozně ale zbývala ještě placenta, tu jsem naštěstí zvládla taky vytlačit sama. Potom mě zkontrolovala doktorka, naštěstí jsem to celé zvládla sama a nebyla nutná narkóza.