Znáte ten pocit, kdy jste ještě dítě a pořád někomu hlídáte děti? Tak přesně  to jsem ja. 

Když mi bylo 7 let, narodila se mi sestra. Milovala jsem ji a protože rodiče byli stále v práci, hlídání padlo na mě, i když jsem měla ještě starší sestru o 2 a půl roku. Nevadilo mi to, děti jsem milovala a vlastní malou sestřičku jsem ráda hlídala, vodila ji do školky, později ji chystala jídlo, četla knížky, učila se s ní, prostě jsem ji vychovala. Taky se není čemu divit, že je rozmazlená 😄 Babička pracovala ve školce a o prázdninách jsme za ní chodívali a s dětmi si hráli, každá rodinná byla ve stejné režii, vždy jsme hlídali a hráli si s dětmi. Hrozně jsem se těšila až budu dospělá a budu mít vlastní děti. Přítele jsem otravovala od 16, že bych chtěla miminko, naštěstí jsme nebyli až tak hloupý a dostudovali. 

A teď je to tady, dospělá žena, v březnu jsem oslavila 22 let. S přítelem máme koupený domek, na Vánoce mě požádal o ruku, v červnu se bereme. 😊

24.1.2017 - vstala jsem o půl 6 ráno, že se mi chce na záchod a protože jsem nedostala před 14 dni menstruaci a začala mě zvláštně bolet prsa, rozhodla jsem se pro těhotenský test. Oči ještě zalepené a v tom se proberu dokonale, vážně jsou tam 2 čárky? První vlna štěstí, poté strach a první myšlenka, sakra teď se to nehodí...Brala jsem přes 5 let antikoncepci a nečekala jsem že otěhotním za 4 měsíce, aspoň rok jsem počítala. 

Dnes 21.3.2017 - ležím v posteli, sahám si na bříško a už jen 180 dní do porodu. Absolutně mi nedochází, že za pár měsíců ze mě bude maminka, vždy jsem to chtěla, ale když to přišlo, najednou nevím, zda to chci. Asi je to strach z toho co bude, zda budu dobrá máma, zda to všechno s přítelem zvladneme. Stále si nepřipouštím, že ve mě začíná nový život, je to pro mě hrozně nepochopitelné, jak je to vše zařízené. Bojím se, ale zároveň se i hrozně těším na toho našeho prcka, hlavně, aby bylo zdravé ❤

Tak čekám na menstruaci. Halóóó já čekám. Čekám a ona nikde. Není to paradox? Když ji nechceme, tak ji máme a když ji potřebujeme tak se někde fláká. Čekala jsem čtyři dny, pátý den přišla 🙂. Byla ale sobota, tudíž injekce až dnes. Dnes v pondělí. Včelička pích, je to hotový a zítra další. Byla jsem zvědavá jak injekci zvládnu. Pro všechny holky, není to nic hrozného. Na aplikačním peru jen pidi jehlička. Pět cm pod pupíkem nebo kolem, ale vždy v dolním polokruhu. Na pohodu. Odnesla jsem si léky, krabičku na použité jehly a také léky v peru, náhradní jehličky a dezinfekční ubrousky. Každý den pích, až do čtvrtka. To jdu na kontrolu. Dají utz, asi krev? No to ještě nevím. To se uvidí. Není mi špatně, nic nebolí. Jen hlava je na tom bídně. Furt přemýšlím a když mně někde píchne nebo něco lechtá, tak si říkám jestli to není z té injekce. Ale moc dobře vím že není 😀. Musím si nařídit budíka, ať nezapomenu píchnout. Každý den ve stejný čas. No po pravdě jsem na tyhle časované věci nikdy nebyla. Antikoncepci jsem si jedla polopravidelně, někdy ve středu pondělní pilulku. Ja vím, jsem ostuda. Můžu vám holky říct, že je hrozně srandovní vejít do čekárny v CARu. Každý se tváří že je tam omylem. Stejně pak zařve sestra jméno na celou čekárnu a veškerá anonymita je ta tam. Já se nestydím že tam chodím. Prostě někdo to má přirozeně a někdo si musí pomoci. Ale když někam příjdu tak zdravím. Tady přijdete a všichni jen špitnou a zase koukají do země. Je mi jasné že se tam lidi nechodí vybavovat, ale aby se takto styděli a čučeli do země. No nevím jako. A jak teda probíhá školení pro přesné aplikování hormonu? Velice milé. Sestřička vás usadí v ordinaci. Vybalí z krabičky aplikační pero a jehličky. Ukáže jak se jehličky nasadí a odezinfikuje bříško. Tedy místo pro aplikaci. Ukáže jak natočit správné množství jednotek, udělá tzv kožní řasu a pích. Pomalinku tlačí na vršek pera, až se všechny navolené jednotky aplikují. Jednoduché jako facka. Co jsem teda čubrněla, tak když se natočí víc jednotek, tak to jde zase zatáhnout zpět. Tudíž vše je bez stresu. V klidu tedy navolíme počet jednotek, dezinfikujeme, kožní řasa a pích. Pak zahodíte jehličku do žlutého kontejneru na odpad a je to. Léky schovat doma do lednice a druhý den na novo. Dobrý že? A co pak....pak kontrola asi 6-7.den cyklu. Asi utz a možná krev. To teprve zjistím. Holky a 10.-12.den cyklu je punkce vajíček. Jupiiiuuuu. No jakože bojím se toho jak čert krize, ale zase jsem o kousek blíže miminku. Takže do teď celé fajn, až teda na to ranní vstávání. V sedm na značkách že. Brrrrr já vstávám normálně do práce kolem osmé. Ale tohle je to poslední. Stimulujeme lékem Gonal. Zítra píchnu další a pak další další další. Tak všem snaživým a stimulujícím přeji mnoho úspěchů a hlavy vzhůru. Bude líp! Jo a dneska jsem koupila dvoje dětské dupačky. No co, to se bude hodit. Jsou univerzální 😀. Nebuďte holky pověrcivé, když něco chcete, tak to kupte. Však ono to jednou vyjde.

Možná si někteří z Vás pamatují film s Diane Keaton v hlavní roli se stejnojmenným názvem. O něm ale tentokrát psát nebudu, ačkoliv jistě stojí za shlédnutí. Řeč bude o pořadu, lépe řečeno reality show, kterou můžete vídat na TV Markíza.

Více na:

http://www.pihatamama.cz/koukame/bum-bum-bum-je-tu-baby-boom/

Tak jsem asi vážně blázen. Koupila jsem včera první ponožky pro naše dítě. Jsou krásné, ale jsou univerzální. No proč? Protože to dítě ještě nemáme a ani nečekáme. Tady začíná příběh o vytouženém miminku. Potkali jsme se a velká láska, po čtyřech měsících společné bydlení a dva měsíce na to započala snaha o dítě. Nešlo to. Nešlo a nešlo a nešlo. Rok a pul a nešlo. Nekouříme nepijeme, dobře občas pijeme, začali jsme zdravě jíst. Jenže dítě pořád nikde. Začaly klasické obavy a otázky. Zjistili jsme kde je problem. Tudíž jsme se rozhodli jít si to miminko koupit. Jenže to není jen tak si koupit miminko. Pojišťovna je hodná, přispěje pomůže.....ale kdo pomůže s tím stresem a nervy pracují. Kdo pomůže. Nikdo...pomoz si sám. Dnes jdeme domluvit podmínky a zahájení celého umělého oplodnění. Bude to zajisté velkolepá záležitost. Okolnosti byly bohužel tak nemilé, že bude nutno udělat všechny nej nej metody. Takže celé za 50 tisíc. Je to dost nebo málo? Jak se to vezme. Sice je to dost, ale nebýt pojišťovny, tak je to jeden a půlkrát víc. Kdo to má? My klasická střední třída tedy jen tak ne. Když pomyslím na páry, kde ještě použijí darované spermie a vajíčka, tak se mi podlamují kolena. Takže asi v pulce března to začne. Začneme píchat injekce a monitorovat. Vlastne ne začneme, začnu! Budiž to důkazem skvělé ženy, co vše pro muže a dítě udělá. Já si začnu aplikovat injekce, já si začnu chodit na monitoring a já ztloustu. Chraň ho pán bůh, někdy říct, že jsem tlustá. Nejsem zlá žena, jsem hodná, poklidím uvařím zařídím. Jenže očekávám za to spoustu věcí. To je fér, ne? Co chceme tedy od mužů. Především chceme pochopení a pochválení za naši existenci a za práci co odvadíme. Však se samo neuvaří, nevypere, nevyžehlí neuklidí. Dobrá, žehlení v dnešní době sušiček je vážně úlet, ale já na to pořád věřím. Proč takhle odbočuji od tématu? Po dnešní konzultaci mi můj miláček zahlásil, že to zase tak těžké a náročné nebude. Hahahahaha. Jak to může říct? Neriskuje své zdraví, neriskuje své nervy a ani jeho postava nic neutrpí! Právě proto jsem ráda, že existuje web tohoto typu. Protože my ženy víme nejlépe, jak těžké to je a co vše nás ještě čeká. Budou ty hormony v pohodě? Nafouknu se a budu mit hyperstimulační syndrom? Bolí to? Budu protivná a otravná? A co práce? Jak budu pracovat, budu pořád ve stejném nasazení? A když se to povede, tak budu doma na rizikovém těhotenství? No kdo ví že. Co si budem povídat, žádná sranda to nebude. Jediné co nás utěší a podpoří je vidina miminka. Je to malý zázrak, který jsme si přišli s partnerem koupit. Toužíme po tom malém drobečkovi, nebo berušce. Chceme už také slyšet ten krásný smích, cítit odpovědnost za to malé stvoření. Takže naše cesta začíná. Všem ženám, které jsou na této cestě, ať už v půlce nebo u konce, všem vám milé dámy přeju jen to nejlepší! Buďte spokojené a šťastné. A jak jsem už na začátku psala, kupte si co chcete. Kupte něco pro sebe, něco klidně i pro děťátko. Říká se, že síla pozitivního myšlení je mocná. Ne nadarmo spousta lidi vysílá svá přání do vesmíru. Údajně to funguje tak, že na nějaký krásný papírek napíšete své přání, složíte ho do malého čtverečku, no a dáte si ho tak, ať jej máte každý den u sebe. Potom uz jen stačí říct děkuji ti vesmíre 🙂. Hezké, že? To je na první příspěvek myslím až dost. Plánuji sem psát celý postup naší léčby a budu ráda, když si všichni navzájem pomůžeme a podpoříme se. Mějte krásný den 🙂