Dost už bylo míchaných vajíček! Potřebuju nápady a potřebuju je okamžitě!

Jednou jsem ze školní jídelny, kde odebírám obědy, přinesla pokrm zvaný kuřecí tokáň s těstovinami a můj kulinářský instinkt (který je samozřejmě nadprůměrně vyvinutý, jen se velmi dobře maskuje) mi řekl, že to zvládnu taky uvařit.  

Můj dobře ukrytý kulinářský instinkt sice měl trošičku problém odhadnout, co to vlastně ten kuřecí tokáň je. Abych byla upřímná, myslela jsem si nejřív, že to bude nějaká flambovaná nebo alespoň zapečená specialita. Ale pak se ukázalo, že jde o typicky nízkorozpočtovou omáčku na těstoviny. Nerada to přiznávám, ale všichni jsme si štrejchli daleko víc než na španělských ptáčkách v mém podání.

Řekla jsem si, že bych to možná taky mohla zkusit udělat. To přeci zvládne každý!

Hned jsem nažhavila internetový přijímač. V mžiku na mě vyběhlo asi milion receptů, které bohužel obsahovaly pro mě neznámé výrazy jako restovat a k tomu další zakázaná slova. Třeba sterilované lečo... To se proboha dá sehnat kde?! Nebo žampiony, to je zase zakázané slůvko pro mé drahé ratolesti.

Nevadí. Chci tokáň. Ať je to, co je to. Jen tak se nevzdám.

Pokud bych měla začít od začátku, bylo by to nejspíš na tlustou knihu, což bych jako spisovatelka mohla zvládnout, ale popravdě si nemyslím, že je můj život tolik zajímavý. Přesto bych se i já ráda podělila o své zážitky z porodů.

První těhotenství bylo vymodlené. Snažení netrvalo sice mnoho let, ale pouze rok a čtvrt. Nicméně ženě, která tak moc chce, se to zdálo jako celá věčnost. Netrpělivě jsem měsíc, co měsíc stála u okna, které mi poskytovalo dostatek světla, ke zkoumání malého počůraného proužku, na kterém nebylo nic, než bílo. Znovu a znovu jsem plakala a každý další měsíc to bylo ještě mnohem těžší.

Po půlroce snažení jsem prodělala biochemické těhotenství a po roce potrat v 6 tt. Nemusím vykládat, že jsem tou dobou byla zlomená, zklamaná a připadala si neschopná. Pokaždé, když přišla menstruace, jsem se bála podívat manželovi do očí a říct mu, že zase nic.

Po roce a čtvrt jsme nastoupili do CAR. Šlo hlavně o mé obavy, týkající se prodělaného SP. Doktor, který nás měl na starost, byl úžasný. Než dorazí výsledky testů, doporučil to ještě zkusit normálně s tím, že načasuje ovulaci... a skutečně, než výsledky dorazily, byla jsem těhotná. Zcela přirozeně – jednoduše jsem se zklidnila.

Těhotenství bylo krásné. Žaludek mírně na vodě do 12 tt a těhotenská cukrovka byly jedinými problémy. Bohužel právě cukrovka byla důvodem toho, že jsem musela 20.12.2012 nastoupit na vyvolání. Původně jsem měla nastoupit o den později, ale chtěla jsem být na Vánoce doma.

S povzdechem, že samo to tedy do termínu nepůjde, jsem byla ubytována na pokoj z hekající rodičkou. Přiznám se, že jsem se tehdy zhrozila, protože představa, že se před vlastním porodem nevyspím a ještě budu sledovat někoho, kdo se kroutí v bolestech, mi na odvaze nepřidávala.

Jak jsem psala ve článku o porodu, s porodním oddělením jsme byli spokojeni, ale to, co jsme zažili následně na novorozeneckém oddělení, o to se musím podělit, protože ještě teď tomu nemůžu uvěřit, že v dnešní moderní společnosti je takové chování možné a chystám se napsat stížnost přímo do porodnice, protože ačkoliv to asi nic neovlivní, nemohu to nechat jen tak bez reakce.

Když jsem otěhotněla, rodit ambulantně pro mě bylo scifi. Neměla jsem na to odvahu a měla pocit, že to s sebou nese spoustu rizik. Na předporodním kurzu nás ale porodní asistentka Laďka v podstatě nabádala, abychom, pokud sebereme odvahu a budeme se na to cítit, šli domů a prožily první dny doma v klidu. Vyprávěla nám příběhy z novorozeneckého oddělení, které jsem v té době považovala za přehnané. Nyní vím, že nebyly daleko od pravdy. Začala jsem se tedy o možnost ambulantního porodu zajímat více.

Celé těhotenství jsem si zjišťovala informace, jaká rizika skutečně mohou nastat, konzultovala to několikrát se svým gynekologem, kterému plně důvěřuji a který mi sám řekl, že v zahraničí je to běžná praxe, že jde žena pár hodin po porodu domů a pokud porod proběhne bez komplikací a miminko je v pořádku, považuje to za bezpečné. Tady v ČR je člověk ale za exota.

Mezi hlavní rizika patří výskyt srdeční vady (což jsem věděla, že nám nehrozí, jelikož jsem byla v těhotenství s miminkem na kardiologii), dále SIDS, který však mohl nastat kdykoliv a riziko je velmi malé a rozvoj žloutenky, který je ale mnohem pravděpodobnější v porodnici, díky případným problémům s kojením či stresu. Veškeré další problémy se daly řešit s doktorem a nebyl by případně problém jet do nemocnice, kterou máme 5 minut od domu. Počítala jsem s tím, že budeme každý den pod dohledem PA a samozřejmě pediatra a byla rozhodnutá, že pokud domů půjdeme, tak pro jistotu první noc strávíme v porodnici. Ačkoliv manžel loboval spíše za odchod domů, já zůstávala stále nakloněna tomu, že společně zůstaneme v porodnici, ale každopádně abych měla možnost volby, našla jsem si dobrého pediatra ochotného nás po ambulantním porodu přijmout (což nebylo také vůbec jednoduché, ačkoliv vás oficiálně odmítnout nemohou).

Porodila jsem ve tři odpoledne, v šest jsme byli na nadstandardním pokoji. Ujala se nás mladá dlouhovlasá sestřička, která mi jako jediná z dané směny přišla normální. Pořešila pupík, kápla K a kapky do očí a ubytovala nás. Pak jsem malého na pokoji nakojila a on usnul. Po půl hodině přišla jiná sestra, že prý musí ještě zkrátit pupík. Manžel že půjde s ní, protože jsme nechtěli jsme Mikyho nechat bez dozoru. Ta se teda sice zatvářila, jak jsme otravní, ale že teda dobře. Před dveřmi na ošetřovnu ale manželovi řekla, že má počkat, protože tam nemůže. On jí opět řekl, že chce být s ním, tak prý, že to teda můžou udělat na jiné ošetřovně, když " je manžel takovej to.. ". Mikulášek se však pokakal, a sestra manžela poslala pro plínku ať si ho přebalí. Než jsme došli zpět, bylo slyšet řev přes celou chodbu. Sestra vše udělala, ačkoliv věděla, že chceme být u toho a dítě pak bylo nějakou dobu k neutěšení. Opravdu velký problém provést zákrok za dohledu rodiče. Manžela se prostě očividně chtěla zbavit, když to najednou zvládla i s pokakaným miminkem. Takže manžel naštvanej, že se nechal.

Druhý den ráno jsem se cítila velmi dobře, nabitá energií a přesvědčená, že správné rozhodnutí jít domů. Po vizitě, kdy bylo zhodnoceno, že je vše v pořádku, jsme řekli primáři Mokrošovi, že chceme jít domu. Následně proběhl tento rozhovor: