Jak jsem psala ve článku o porodu, s porodním oddělením jsme byli spokojeni, ale to, co jsme zažili následně na novorozeneckém oddělení, o to se musím podělit, protože ještě teď tomu nemůžu uvěřit, že v dnešní moderní společnosti je takové chování možné a chystám se napsat stížnost přímo do porodnice, protože ačkoliv to asi nic neovlivní, nemohu to nechat jen tak bez reakce.

Když jsem otěhotněla, rodit ambulantně pro mě bylo scifi. Neměla jsem na to odvahu a měla pocit, že to s sebou nese spoustu rizik. Na předporodním kurzu nás ale porodní asistentka Laďka v podstatě nabádala, abychom, pokud sebereme odvahu a budeme se na to cítit, šli domů a prožily první dny doma v klidu. Vyprávěla nám příběhy z novorozeneckého oddělení, které jsem v té době považovala za přehnané. Nyní vím, že nebyly daleko od pravdy. Začala jsem se tedy o možnost ambulantního porodu zajímat více.

Celé těhotenství jsem si zjišťovala informace, jaká rizika skutečně mohou nastat, konzultovala to několikrát se svým gynekologem, kterému plně důvěřuji a který mi sám řekl, že v zahraničí je to běžná praxe, že jde žena pár hodin po porodu domů a pokud porod proběhne bez komplikací a miminko je v pořádku, považuje to za bezpečné. Tady v ČR je člověk ale za exota.

Mezi hlavní rizika patří výskyt srdeční vady (což jsem věděla, že nám nehrozí, jelikož jsem byla v těhotenství s miminkem na kardiologii), dále SIDS, který však mohl nastat kdykoliv a riziko je velmi malé a rozvoj žloutenky, který je ale mnohem pravděpodobnější v porodnici, díky případným problémům s kojením či stresu. Veškeré další problémy se daly řešit s doktorem a nebyl by případně problém jet do nemocnice, kterou máme 5 minut od domu. Počítala jsem s tím, že budeme každý den pod dohledem PA a samozřejmě pediatra a byla rozhodnutá, že pokud domů půjdeme, tak pro jistotu první noc strávíme v porodnici. Ačkoliv manžel loboval spíše za odchod domů, já zůstávala stále nakloněna tomu, že společně zůstaneme v porodnici, ale každopádně abych měla možnost volby, našla jsem si dobrého pediatra ochotného nás po ambulantním porodu přijmout (což nebylo také vůbec jednoduché, ačkoliv vás oficiálně odmítnout nemohou).

Porodila jsem ve tři odpoledne, v šest jsme byli na nadstandardním pokoji. Ujala se nás mladá dlouhovlasá sestřička, která mi jako jediná z dané směny přišla normální. Pořešila pupík, kápla K a kapky do očí a ubytovala nás. Pak jsem malého na pokoji nakojila a on usnul. Po půl hodině přišla jiná sestra, že prý musí ještě zkrátit pupík. Manžel že půjde s ní, protože jsme nechtěli jsme Mikyho nechat bez dozoru. Ta se teda sice zatvářila, jak jsme otravní, ale že teda dobře. Před dveřmi na ošetřovnu ale manželovi řekla, že má počkat, protože tam nemůže. On jí opět řekl, že chce být s ním, tak prý, že to teda můžou udělat na jiné ošetřovně, když " je manžel takovej to.. ". Mikulášek se však pokakal, a sestra manžela poslala pro plínku ať si ho přebalí. Než jsme došli zpět, bylo slyšet řev přes celou chodbu. Sestra vše udělala, ačkoliv věděla, že chceme být u toho a dítě pak bylo nějakou dobu k neutěšení. Opravdu velký problém provést zákrok za dohledu rodiče. Manžela se prostě očividně chtěla zbavit, když to najednou zvládla i s pokakaným miminkem. Takže manžel naštvanej, že se nechal.

Druhý den ráno jsem se cítila velmi dobře, nabitá energií a přesvědčená, že správné rozhodnutí jít domů. Po vizitě, kdy bylo zhodnoceno, že je vše v pořádku, jsme řekli primáři Mokrošovi, že chceme jít domu. Následně proběhl tento rozhovor:

Je pondělí 15.8.2016 a já jedu s manželem na poslední kontrolu k doktorce, pak bych měla jít už do porodnice. Na tento den jsem spala 2 hodiny, protože bylo dusno a já už prostě spát nemohla. Datum porodu je stanoveno na 21 nebo 24.8. Celé těhotenství jsem na porod nemyslela, protože jsem si opravdu myslela, že ho nedám. Ne ve smyslu, že bych skončila na epiduralu nebo císaři, ale ve smyslu, že umřu. (viz článek Kámošky jak hrom). V tuhle chvíli mě uklidňuje jen to, že mám solidní životní pojistku, která Vráťu zabezpečí a poskytne mu finance pro naši dcerku. Neberte mě zle, ale opravdu jsem se tak moc bála toho dne, kdy to přijde, že jsem i napsala dopisy, kdyby náhodou a hlavně, abych nedopadla jako Irena a moji nejbližší  měli ještě chvíli na to, aby si vyslechli to, co jsem považovala za důležité jim vzkázat.

Čekám chvíli v ordinaci, sestřička se usmívá a zve mě dál. Svlékám si v kabince kraťasy a nechávám si kalhotky. Sestřička s úsměvem od ucha k uchu mě zve dovnitř a jako vždy si sedám na lehátko, povídáme si, jak to šlo s aniballem a po chvíli mi  měří tlak. S tlakem bojuji od 26 tt, postupně se mi zvedá a tento den je už poměrně vysoký a to 142/ 110. Otýkají mi lehce kotníky a už nenandám snubní prsten, ale ještě to neni tak hrozný. Když přicházím k doktorce, chvíli si povídáme a pak jdeme na vyšetření. Otevřená jsem na půl prstu, tlak se ale doktorce nelíbí. Na začátku mi říká, že to vypadá, že do pátku porodim, po chvíli mi oznamuje, že udělá Hamiltonův chvat, protože tlak mám už opravdu vysoký. Jde na to a bolí to tak moc, že se nadzvedávám na křesle a utrousim jednu slzu. Po chvíli mi říká doktorka, že porodim do středy. Nevím, jestli to byla směsice hormonů a toho, jak to bolelo, ale propukám v pláč. Doktorka mě hned hladí po ramenou a říká: ,,Neboj Zuzko, to zvládneš. Bude to v pořádku." Jenže já myslím akorát na to, že mám už jen dva dny na to, užít si manžela, protože v mých představách ho už nikdy neuvidím, nikdy neuslyším jeho hlas, nikdy neprojedu jeho vlasy mojí rukou, nikdy si nepřidržím jeho čelist, když ho políbím. To nikdy ve mě vyvolalo ještě větší agónii a odebírám se za sestřičkou. Ta kouká vyplašeně a ptá se, jestli je něco špatně a já pořád s nezastavitelným vodopádem slz odpovídám jen, že do dvou dnů porodím. Ona se jen usměje a říká mi, že to bude dobrý, že to zvládnu. Opět roj myšlenek, že všichni jsou chytrý, jak rádia a jak to sakra můžou vědět, že všechno bude v pořádku a že to zvládnu. Trochu nakrknutá, ale stále s hysterákem nasadím sluneční brýle a odcházím do auta za Vráťou. Ten se opět zděsí, když sundavám brýle a v tu chvíli na něj nekouká jeho žena, ale velký fanoušek skupiny Kiss, který si rozmazal řasenku i po bradě. Ví, jak moc se bojím, ale neví o dopisech ani o pojistce. Pro něj jsem celé těhotenství hrdinka, jak mi s oblibou říká a já si tuhle reputaci samozřejmě nechci pokazit. Proto říkám jen to, že brečim, protože to bolelo a že porodim do středy. S hrůzou startuje auto a vydáváme se k mým rodičům na oběd. 

Stojím s mamkou v kuchyni a opět pláču. Prostě maminka... co si budeme povídat, ale když s ní máte super vztah, tak vás ukonejší i ve 28 letech. 😀 Maminka mě objímá a tím mi předává trochu ze svého klidu. 

Jsme po obědě a jdu s ní ven, kde mě v 16:20 zastihne první kontrakce. Domnívám se ale, že mě zas Rosie spíš píchla do ledviny a tak to neřeším. Naposledy v mém životě si chci dát luxusní domácí burger, který mají kousek pod námi v restauraci, ale protože mám už zas nateklé ruce, objednáváme si ho hned po příjezdu domů. 

Je 22:30 a já se rozhodnu jít do sprchy a spát. Když o půl hodiny později ulehám do postele, Vráťa ještě s mým starším bráchou mluví přes team speak a popisuje mu, co se dnes dělo. Ano, jsem jeho mladší sestřička a trpěl by za mě klidně v pekle, jen aby mě ochránil 🙂 

Usínám ale po půlnoci, protože čekám na Vráťu, až si půjde lehnout. Jako vždy je mi totiž zima na nohy a on jediný mi je dokáže zahřát. 

Mám ráda jahody sladké po sluníčku, salát plný ranní rosy, vybarvené jarní ředkvičky, bylinky co voní … Prostě čerstvé ovoce a zeleninu bez zbytečné chemie.  Kam ale pro ni?  Kam pro čerstvá vajíčka a ostatní živočišné produkty? Jak jinak si zajistit kvalitní čerstvé potraviny, než nákupem v supermarketu? Blíží se sezóna, pojďte objevit nové způsoby, jak na to!

Také vám připadá, že kolem vás jsou jen samé supermarkety a postupně vymizely ty malé místní obchůdky, kde se na vás prodavačka usmívala, kde jste si koupily čerstvé potraviny z místních zdrojů a z nákupu jste měli opravdu dobrý pocit?

Sice se objevuje pár vlaštovek, a to především ve velkých městech, ale je jich stále žalostně málo.

Napadlo vás někdy, že každou platbou při nákupu v supermarketu volíte? Volíte podporu. 

Podporu ekonomiky v místě sídla nadnárodní korporace kdesi v tramtárii, znečišťování životního prostředí nadbytečnou přepravou kamiony, používání velkého množství obalových materiálů a chemikálií, které zajišťují konzervaci během cesty  od výrobce vzdáleného někdy i tisíce kilometrů až na váš stůl.

Naproti tomu nákupem místních potravin podporujete konkrétní osobu farmáře, sedláka, zemědělce, ale i místní ekonomiku, rozvoj krajiny a zdravého životního prostředí a k tomu získáváte zdravé a kvalitní potraviny s jasným původem.

Ke všemu, co chceme v životě dokázat a získat, je zapotřebí osobní záměr, síla vůle, odvaha a víra.

K něčemu tak úžasnému, jako je narození nového človíčka, je však potřeba ještě něco víc.

Početí a následnému narození člověka předchází spojení. Spojení muže a ženy v rovině fyzické. Neméně důležité je však spojení a fungování těch správných faktorů v rovině psychické a duchovní.

Negativní vědomé i podvědomé myšlenky, související s vaším sebevědomím, sebehodnotou a také s vaším partnerským vztahem, mohou být hlavní příčinou dočasného neúspěchu.

Někdy ani v nejmenším netušíme, jak moc jsou v rozporu naše myšlenky. Ty, které v nás způsobují obavy, strachy, nejistotu a nedůvěru, způsobí, že naše podvědomí nás „chrání“ a do našeho života nevpustí nic, co by to zapříčinilo.

Co říkám (dítě chci, čekám na něj, jsem na něj připravená, mám na něj ten správný věk, děláme pro to s partnerem maximum, chci jen to, co je normální a přirozené a mají to i ostatní, dítě je pro mne to nejdůležitější atd.),