Krásný slunečný den, děvčata.

Přišlo mi v poslední době několik dotazů na téma mrtvý plod, potraty z genetické indikace a proč a jak se to dělá. A také proč se u mrtvého miminka vyvolává porod a nedělá se císařský řez. Tak jsem se rozhodla, že o tom napíšu krátký článek.

Holky vy co jste těhotné a vystresované, tak prosím zvažte, jestli chcete tento článek číst!!!

Ukončení těhotenství v I. trimestru

Do ukončeného dvanáctého týdne může žena těhotenství ukončit. Nemusí k tomu mít žádný zdravotní důvod.  Vlastní provedení je stejné jako u revize při zamlklém těhotenství.  V celkové anestezii se roztáhne kanál děložního hrdla, skrz něj se vsune do dělohy kanyla připojená na odsávačku a obsah dělohy se odsaje a následně dočistí kyretou. Velikost, respektive průměr kanyly a tím i nutnost míry dilatace děložního hrdla, závisí na stáří těhotenství. Např. v 7. týdnu stačí nižší průměr než v týdnu 12.

Všechny ukončování těhotenství nad 12. týden již musí mít zdravotní indikaci. Nejčastěji genetické vady plodu.  V tomto případě je možné podle konkrétní situace přistoupit k ukončení těhotenství revizí ještě lehce za dvanáctým týdnem. Někdy provádíme revizi po dvanáctém týdnu po předchozí přípravě děložního hrdla zavedením tabletky.

Často se mě lidi ptají, co jí můj roční chlapeček. A tak mě napadlo, dát to sem a i já pak, pro srovnání, jestli vyjde někdy druhé mimi, budu vědět, jak jsem ho krmila a čím 🙂

Co jí a kdy:

Snídaně:

Budí se cca v 8:00 hod. a snídá ještě mateřské mléko (MM).

Svačina:

Ke svačině kolem 9:30 hod. má většinou jogurt (kupuju Selský - Hollandia) a přidávám banán a jablíčko, nebo hrušku, nebo jiné ovoce, pokud nemám jogurt, vařím jáhlovou jaši, nebo rýžovou, nebo pohankovou, tu většinou z pohankových vloček).

Tamtadadá - aneb stala jsem se testerkou zubní pasty Zendium 🙂

Jako ostatní vybrané testerky, jsem se těšila až mi kurýr přiveze balíček s pastou. Nečekala jsem dlouho a před víkendem jsem balíček obdržela. Radost z krabice měla i dcerka. 🙂 Ihned jsme se spolu daly do rozbalování.  

Ihned jsme se spolu daly do rozbalování. 

A také jsem se hned pustila do testování:

Pasta má super obal, dobře padne do ruky - není velký ani malý. Už při otevření tuby je cítit příjemná svěží vůně. Konzistence pasty je dobrá - není tuhá a dobře se mačká z tuby. Pasta jako taková není moc pěnivá, jako od jiných značek. Chuť je zvláštní - mě osobně moc "nechutnala", ale po vypláchnutí mi v puse zůstal čistý příjemný pocit. Zuby jsou po použití pasty krásně čisté a jemné. Co jsem spozorovala jako velké plus je menší krvácivost dásní což velice oceňuji.

Pastu vyzkoušel i manžel a jemu pasta přijde super - nepění i chuť mu přišla fajn a nepálí. Při používání pasty Zendium si už nestěžuje, že ho i při čištění bolí zuby. Uvidíme jaké budou naše zoubky po delším testování než bylo toto. Pastu mohu vřele doporučit - stojí za vyzkoušení.

Co jsem během testování okukovala ceny v obchodech, tak cena se krám od krámu liší, ale určitě za ty korunky stojí.

Ne každý rande se vyvede to je jasný. Zvlášť pak rande dohozený, to je vždycky taková sázka do loterie, buď jo nebo ne, nebo možná jo a za chvilku ne.

Moje první chemoškový rande, to byla taková malá oťukávačka, nějak jsme ani jeden nevěděli, jak na sebe zareagovat. Tak vypadalo to, že jo. Čas ale ukázal.

Na svý druhý rande jsem přišla s celým teamem podporovatelů. Amík byl jasnej, ten nechce u žádný schůzky chybět, si asi myslí, že bych ho mohla podvíst nebo co. Máma, tak ta šla taky, a posledním a naprostým nováčkem byl pak můj brácha. Chudák, pro toho bylo tohle rande vlastně takovej úvod do světa raka. Samozřejmě, že ví o všem, ale ono je asi něco jinýho vidět to na vlastní oči než to sdílet přes telefon nebo skype.

Někdy si myslím, že tyhle věci jsou skoro horší, když se na ně koukají ostatní, než když si to prožíváte na vlastní kůži. Já totiž vím co se mi děje v těle, ale ti ostatní to nevidí a a ni necítí. A když se zpětně dívám na některý ty fotky sama sebe, tak teda uff.

Rande probíhalo poměrně bez problémů, brácha s mámou se šli dvakrát vydejchat, při jejich druhým vydejchávání ale propásli můj menší "možná nebudem kámoši" moment. Při nandání jednoho komponentu chemošky, taxolu, se u mě projevila reakce na hranici, zhoršený dejchání  a vlna vedra, po zastavení procedůry a navrácení dvou třetin mýho podpůrnýho teamu z venku, se všechno opět rozjelo jako po másle.

Moje třetí randíčko začalo dobře. Můj brácha byl ustanovenej jako mini chlapíkův hlídač. Trénoval na to tejden a to naprosto perfektně. Den před chemoškou jsme ho nechali na chvilku na pospas mini chlapíka a on se chudák poblil při mytí mini chlapíkova hovínečka, který vonělo po pomněkách. Po mým návratu z práce si brácha pořád ještě mumlal něco o "mytí hovnabezodmovce, kterej tři měsíce žral shnilý maso a zalejval to doma udělaným likérkem z chcanek." Naprosto nechápu o čem to mluvil. Moje dítě je voňavý a jí jenom ta nejvybranější jídla.

Říkám tomu získávání klíčů. Jo, jako ve videohře.

Když jsem nakreslila obrázky, které mi hned vyskočily před očima, dostavilo se prázdno. Žádná inspirace, kde nic tu nic. Jak pokračovat? Měla jsem náladu jít do kina. Tak jsem šla. Shlédla jsem nádherný animovaný film Červená želva. Téma trosečníka na opuštěném ostrově.

Vzala jsem si k němu i prospekt a pečlivě ho pročetla. Vida, to muselo dát práce! Autor dokonce na nějaký ostrov jel, aby nasál atmosféru. Nechal to v sobě pracovat. Věnoval se tomu naplno. Strategicky sledoval cíl. Pozoroval oblohu, pozoroval krajinu, pozoroval slunce nad mořem a pak to všechno nesmírně autenticky ve filmu použil. Ne jako já, flákač, který se není schopný soustředit ani týden a už si chodí po kinech. Měla bych zkrátka zasednout ke stolu a usilovně přemýšlet a kreslit!

Jenže jsem se pořád nemohla hnout. Jakoby obrázek už někde v hlavě byl, ale za zamčenými dveřmi, ukrytý v temné kobce a já se k němu nemohla dostat. Nemám klíč. Přemýšlela jsem nad ním večer před usnutím i ráno při probuzení. Něco mě napadlo, ale po pár dnech práce mi to přišlo k ničemu a zničila jsem to. Byla jsem nervózní. Čas běží a moje týdenní produkce obrázků má skluz. Mezitím jsem mimoděk pracovala na jiném obrazu. Na obrazu, který s knížkou vůbec nesouvisel. A pořád jsem se peskovala: Tak dělej, dokonči to už, práce na knížce stojí!

Pak jednou u telky jsem si jen tak vzala akvarelky a plácala je na papír. Jedno oko u papíru, druhé sledovalo seriál. Vzniklo docela hezké dílko, tak jsem vyfikla rovnou ještě jedno. Bylo to příjemné, jen tak bez očekávání a představy o výsledku něco takhle vytvořit!

Další den se to stalo. Najednou mě popadla náhlá inspirace a já musela začít kreslit! Představa byla jasná a šlo mi to docela pěkně od ruky. Použila jsem zcela novou techniku a nevěřila vlastním očím, kde se to ve mně najednou bere. Tak vzniknul obrázek k básničce Noc.