Někdy je císařský řez ze zdravotních důvodů nevyhnutelný a žena, která se připravovala na přirozený porod najednou musí změnit myšlení a naladit se na porod operativní. Co miminku i navzdory indikovanému císařskému řezu můžeme dopřát, je na nás a naší „vůli a odhodlání“. Ať už porod proběhne jakkoliv, stává se událostí, která nás formuje po celý život. A nejen nás, ale utváří i celou společnost. Proto je důležité mít odvahu k vlastní zodpovědnosti. Lze opravdu prožít císařský řez vědomě?

Je stále více zemí, kde si ženy radši zvolí porod císařským řezem, než by dobrovolně podstoupily přirozený porod. Čísla se mění stát od státu, rozdíly jsou vidět i napříč společenskými vrstvami. Odhaduje se, že z čistě medicínského hlediska se potřeba porodu císařského řezu pohybuje kolem deseti až patnácti procent všech porodů.

Když jsem byla těhotná, měla jsem na návštěvě svou sestru, která žije v Americe. Přiletěla i se svým tehdejším přítelem, který byl doktor. Ptal se mě, jak se v Čechách rodí a jak budu rodit já. Když jsem mu řekla, že pokud budu vše zvládat, porodím tak jak příroda chtěla, vykulil oči a s údivem se zeptal: „Proč chceš dobrovolně traumatizovat sebe a své dítě přirozeným porodem?“ Toto je již zažitý pohled na porod v Americe, kde podstoupení císařského řezu je mnohdy klamné překonání strachu.

Ale i v Čechách se císařským řezem rodí stále více dětí. V roce 2014 to byla ¼ z celkového počtu porodů. Cítím ale, že v naší zemi ženy stále upřednostňují přirozený porod, než by požádaly lékaře o diagnózu zařazující je na seznam adeptek na císařský řez.

A když se stane tento zákrok ze zdravotních důvodů nevyhnutelný, žena, která se připravovala na přirozený porod najednou musí změnit myšlení a naladit se na porod operativní. Co miminku i navzdory indikovanému císařskému řezu můžeme dopřát je na nás a naší „vůli a odhodlání“. Ať už porod proběhne jakkoliv, stává se událostí, která nás formuje po celý život. A nejen nás, ale utváří i celou společnost. Proto je důležité mít odvahu k vlastní zodpovědnosti. Lze opravdu prožít císařský řez vědomě?

DULA U PORODU

Téměř na každou ženu to jendou dolehne... Myšlenka na mateřství zraje, dozrává, a jednoho dne si řeknete: Proč ne? Máte-li v té době vztah, je to fajn. Máte-li navíc vedle sebe člověka, který to vidí stejně, je to úžasné. Přicházejí dny plné touhy, která najednou chutná jinak, a očekávání, která sílí s každým dnem... A tahle očekávání jsou příjemná a osvěžující – ale maximálně první čtvrtrok. S každým dalším měsícem se mění v tísnivý pocit marnosti a zoufalství...

A pokud nejste ten typ ženy, který sám sebe dokáže uklidnit, říct si: Až to přijde, tak to přijde... a nechá to plynout, pravděpodobně budete chtít za nějaký ten čas situaci řešit. Řešit s odborníky. Projdete řadou vyšetření, vy i parnter, a dost možná vás to sblíží – ale dost možná taky přijdou dosud nepoznané hádky, napětí a ve chvilkách „povinného sexu“ často i nechuť...

V té době už máte:

• přečtené všechny možné i nemožné články o příznacích raného těhotenství (a měsíc co měsíc je na sobě toužíte pozorovat),
• registraci na všech možných webech pro snažilky a nastávající maminky (protože i když vás od nich ostatní odrazují, jen vy víte, že tady najdete pochopení),
• myšlenky typu: Co když to NIKDY nevyjde? Co když se NIKDY nedočám?,
• naprostý přehled o dostupných těhotenských testech a jejich spolehlivosti a oči bolavé od neustálého hledání „duchů“

a tak dál...

Jenže ono se pořád nic neděje. Protože je to podle všeho asi vážně „v hlavě“. Lecjaký zdravotní problém se dá vyřešit – cysta se odstraní, páteř se odblokuje, hormony se srovnají – ale jak vyřešíte cosi, co sídlí někde uvnitř vás, je to nehmatatelné, ale má to obrovskou moc nad lékaři i nad vámi samými?

Většinou je období mateřství prezentováno jako něco nadpřirozeně úžasného.  Něco, z čeho si sednete na zadek a pravděpodobně v tom bude figurovat i nějaký ten filtr s psím čumáčkem a selfíčko. Pravda je, že si jen tak nesednete. A už vůbec ne na zadek.  

Cítím povinnost říct to nahlas a to i přesto, že svoje děti miluju. Mateřská dovolená je zločin proti lidskosti. Měla by se zakázat. Je to jako by vás někdo zbavil svéprávnosti. V podstatě je to facka se vzkazem: Je mi jedno, kolik máš škol, co všechno umíš a kolik vyděláváš. Od teď jsi dobrá tak akorát k utírání zadků.

Přidávám pár bodů, které mě namátkově napadly při krátkém zamyšlení, co všechno jsem se o mateřství naučila za chodu a na co mě nikdo nepřipravil.

• Osamělost a samota jsou dvě odlišné věci. Na mateřské máte jen to první, to druhé tak dvakrát do roka, když se poštěstí.
• Mít na sobě pušapku je svátek svou velikostí srovnatelný s Božím hodem.
• Výcvik pro piloty už máte po třech letech na mateřské téměř za sebou. Umíte být ve střehu ve dne v noci, chytat letící nádobí za poklusu a ani při nejdivočejších manévrech (jako třeba při odtahování dvou uječených dětí a nákupu ze supermarketu) se vám nezatočí hlava a neztrácíte kurz. Směle do toho, to je výzva!
• Vaše děti nejsou jako ty hodné děti z reklamy, co si ruce neutírají do trika, spí nerušeně celou noc díky plenkám Pampers nebo si celý den spořádaně hrají v dětském koutku. Vše vyjmenované se stává jen zcela výjimečně.
• Reality show, kdy vás velký bratr vidí všude ve dne i v noci asi nebude nic pro vás.
• „Jó, ty vlasy ještě jeden den vydrží“ se stává vaší mantrou alespoň dvakrát do týdne.
• Alergie na tepláky je vážná nemoc.
• Na multitaskingu není vůbec nic hezkého.
• Když se vám do pračky připlete jednorázová plenka, máte bezva zábavu na  celé odpoledne.
• „Když jsem já sloužil“ je zatraceně dlouhá písnička a její délka rocipročně roste pokaždé, když jste donuceni ji zpívat (čti denně). Taky jste nikdy netušili, jak rychle ji vůbec můžete přezpívat, když se to dítě těší až na část „A ty boty do roboty“ a už u kačenky se této předposlední sloky o botách hlasitě dožaduje. A taky když tam zaměníte „sloužil“ za „souložil“, nejen že to v sobě skrývá nějakou tu tajuplnou pravdu, ale navíc to bude dítě reprodukovat ve školce a hrdě vám před nastoupenou školkou připíše zásluhy za tento skladatelský počin.
• Sex v televizi je taky sex. A nemusíte si na to ani holit nohy, čímž ušetříte spoustu času a energie na noční vstávání.
• Když už se konečně dočkáte té školky, nakonec jen sedíte doma a brečíte si s partnerem na rameni, že je tu nějaké ticho a jestli si nepustíte Šmouly.
• Když koupíte dětem tunu plyšáků, oni si na spaní stejně vyberou buď traktor nebo dětskou pokladnu, v horším případě vyžadují tatínkovo nářadí nebo sadu nožů.
• Vaše děti po vás pravděpodobně zdědí právě ty vlasnosti, které nejvíc nesnášíte. Popřípadě se ty geny nějak šikovně namíchají tak, aby se to vážně nedalo vydržet. Takže se vám může dost dobře stát, že si porodíte bohéma s pedantskými sklony všechno kontrolovat, technicky zdatného jedince s nezkrotnou touhou rozebrat všechno, co se na první pohled zdá být rozebratelné a s alergií na úklid.
• Vrcholem kultury je pravidelné sledování Růžovky, Ulice, Zoufalých manželek a dalších kvalitních seriálů. Časem máte dojem, jako byste s postavami byli nejlepšími přáteli.
• Mozek definitivně vyteče mlékovodem. Čím dřív se vrátíte mezi dospělé, tím větší je šance zachování alespoň elementární mentální svěžesti.
• Váš nový nejoblíbenější song: ticho, hukot topení.

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=750

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

 Na konci ledna jsem po roce letěla do Keni. Byla to cesta po delší době, takže jsem tušila, že bude nabitá – aktivitami, prací, ale i energií… 🙂 A nemýlila jsem se.

Prvních pár dní mé cesty bylo ve znamení workshopu pro učitele z našich škol (z různých částí Keni) a komunitních škol z Kibery. Částečně jsme navazovali na seminář, který jsme dělali v Kibeře v srpnu 2015. Po roce a půl jsme chtěli vidět, kam se učitelé posunuli při aplikaci všeho, co nasbírali během kurzu, do praxe.

Když bych vám měla přiblížit, jak vypadá klasické keňské státní školství – shrnula bych to slovy: papouškování, rákoska, tresty a žádný prostor pro kritické myšlení. Přestože děti si obrovsky váží jakékoliv školy, do které mohou chodit, my a naši keňští koordinátoři opravdu věříme, že záleží na kvalitě vzdělání a na formě učení v našich školách. Proto jsme je také zakládali. A také proto chceme, aby se „naši učitelé“ neustále sami vzdělávali.

Workshop dal prostor učitelům z různých koutů země se sejít, podělit se o své zkušenosti a bavit se na mnoho zajímavých témat. Učitelé sdíleli nápady, jak dětem dát více reálných zkušeností s koncepty, které se učí, tak, aby si je mohly „osahat“. Sdíleli, jak vytvořit láskyplné prostředí hlavně pro děti, které prochází traumaty ve svém životě mimo školu…

Půl dne jsme věnovali také tématu čím nahrazovat fyzické tresty a jak děti přátelsky motivovat k práci. Z toho vyplynula též diskuze o tom, jak si nenásilnou komunikaci obhájit před rodiči a opatrovníky dětí a celou komunitou.

Další dny jsem strávila s celým naším keňským týmem. Několikadenní shrnovací a plánovací schůzka byla velmi inspirativní pro všechny. Ohlédli jsme se za rokem 2016, za výzvami, které nám tento rok přinesl a radostmi, které nám dávají sílu pokračovat v našich projektech. Dva dny jsme věnovali pouze tématu adopce. Shrnutí některých příběhů dětí mne nepřestávají udivovat. Děti, které naši koordinátoři doslova a do písmene sbírali z ulice – dnes, po 12 - 14 letech končí vysoké školy. Mají dobré práce. Vrací se zpět do své komunity a pomáhají ji rozvíjet a budovat. Mnoho z našich dětí se dostává na nejlepší univerzity v zemi. Několik dětí studuje medicínu, či práva.

Konečně se i já dostávám k sepsání mého šťastného dne. Je to jako včera, když jsem na těhotenském testu objevila // čárky. A to jsem ani testovat nechtěla. Bylo to na popud přítele. Jednou jsem měla najednou v noci neuvěřitelný hlad a on jen tak prohodil, jestli náhodou nejsem těhotná. Vůbec jsem nevěděla, kdy by mi měla dojít menstruace, měla jsem cykly rozházený. Tak jsem si další den ráno udělala těhotenský test a byly tam // čárky.

Termín porodu jsem měla v pátek 13.1.2017. Mě osobně by se to líbilo, ale Emilka se rozhodla sama, kdy vyleze ven a začne poznávat svět.

                                 neděle 8.1.2017 - 39+2tt - poslední pupíčková 🙂

Bylo pondělí 9.1.2017, byla jsem 39+3tt. V 5h ráno jsem byla vzhůru, přetáčela jsem se zrovna z boku na bok, když jsem ucítila lupnutí a neco teplého ze mě vyteklo. Okamžitě jsem vstala a šla za přítelem, který se zrovna chystal do práce, že pojedeme do porodnice. Chtěla jsem jet okamžitě, protože jsem v tom našla i trochu krve. Myslela jsem , že to byla plodová voda, ale z tohoto omylu mě v porodnici, po příjezdu, hned vyvedli. Ani tam neměli tušení, co to vlastně bylo.

Takže mě v 5:30h přijali na vyšetřovnu a čekali jsme na doktora, mezitím mě sestra napojila na monitor. Na něm zatím nic znát nebylo, ani já jsem nepociťovala žádné bolesti. Doktor mě vyšetřil a konstatoval, že jsem otevřená na 2 prsty a že dnes stoprocentně porodím. Takže přítele ještě poslali domů, bylo ještě brzy, a mě přesunuli na porodní box.

Tam jsem osaměla, každou chvíli mě chodila kontrolovat sestra. Dostala jsem klystýr (v životě jsem se takhle nevyprázdnila 🙂 ) a natáčela mi monitory.

Pročítala jsem básničky a přemýšlela, čím začít. U některých mě nenapadalo nic, u některých obrázek hned vyskočil, tak jsem začala těmi. Prvním zvířátkem byla včela. Černobíle, jen liner. Nejradši používám linery Pigma Micron Sakura japonské výroby. Dělají je ve všelijakých tloušťkách a já potřebuju mít hodně na výběr. Používám všechny tloušťky hrotů. Jedna vyjde asi kolem 50,-  takže zpočátku jsem byla zdrženlivější, člověk za deset fixek vyplázne hnedle 500,-. Nižší útratu ve výtvarných potřebách většinou ani nemívám, ale člověku na mateřský to pěkně leze do peněz, tak se musím držet na uzdě.

Takže jsem začala tou včelou. Obrázek mi trval týden a s výsledkem jsem byla spokojena. Použila jsem blok na akvarel DESIGN OF ART, české výroby. Velikost A4. Už dlouho se mi tu nevyužitě válel, protože po prvním pokusu s akvarelem mi byla škoda plýtvat tak krásné papíry na trénink. Listy v tomhle bloku jsou hladké a jemně smetanové. A hlavně, co mi vyhovuje úplně nejvíc, že jsou slepené, takže když je pomalujete vodovkami, při schnutí se zase vypnou a tolik se nekroutí, jako volné papíry, nemusíte si je přilepovat na podložku. Což jsem ocenila hlavně při tvorbě pozadí, ale nepředbíhejme.

Hned po včele jsem se vrhla na další, tentokrát mravence. Potřebovala jsem větší rozmach a použila obyčejnou školní čtvrtku A3. První jsem vyhodila, druhý byl dobrý. Obrázek mi trval týden, s výsledkem jsem byla spokojena. Položila jsem obrázky vedle sebe a kochala se. V tom mi to došlo. Každý z papírů je úplně jiný, jiný formát, jiná barva, jiná struktura. Půjde to vůbec pro knihu použít? Podaří se mi upravit v počítači obrázky tak, aby byla obě pozadí stejně bílá? A nebude vadit, že mají jinou velikost? V jaké podobě se vlastně předávají  ilustrace vydavatelství? Co všechno musím s obrázky a vůbec s „rukopisem“ udělat, abych ho mohla předat vydavatelství?

Takže za prvé, předání proběhne, až to budu mít sakum pikum úplně komplet, takže času dost. Taky jsem se rozhodla, že budu obrázky fotit a ne skenovat, jsou pak ve větším rozlišení a jemné linky nemizí. Zatím obrázky upravuju v Zooneru a není to velký problém různé bílé sjednotit. Navíc jsem se rozhodla, že udělám barevná pozadí k obrázkům, takže to ani řešit nemusím.

V knihovně jsem otevřela pár  knih s obrazy různých umělců. Jev, že pozadí obrázků a skic je pokaždé trochu jinak bílé se vyskytoval docela často a vypadalo to skvěle. Vypadalo  to, jako že to je schválně. Bylo to schválně. Představa finální podoby mojí knížky se poněkud změnila a zkonkretizovala (a pak ještě několikrát J )A mě se ulevilo. Knihovnu doporučuju. Je to uklidňující, vědět že existuje místo, kde se dá všechno najít. Energie prýštící z knihovny je tak konejšivá a inspirativní. To vám internet nikdy nedá.

 Předání proběhne pravděpodobně v elektronické podobě, mnoho vydavatelství ani jinou než elektronickou podobu rukopisu nebere.

Jak jste na tom s asertivitou? Umíte říct "ne" nebo často kývnete, i když tušíte, že z toho nebude nic než samé problémy. Znáte to - cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

Kdysi jsem si o sobě ráda myslela, že jsem hodná, manžel si o mně myslí, že jsem blbá. Ale pravda je taková, že mám ráda pocit, že jsem potřebná. Taky jsem trochu líná a štítivá, takže se nemohu realizovat v oblastech jako je zdravotnictví nebo sociální práce.

Proto se realizuji na nejbližším okolí. Dostávám se pak do situací, kdy doučuji matematiku sousedčina syna, který je učebnicovým příkladem hyperaktivního dítěte a už potřetí nacpal do mikrovlnky propisku. Závěr pokusu - propiska v mikrovlnce exploduje. Nesu nákup paní Novákové, která do mě celou cestu poklepává hůlkou, zatímco laje na politiku, nebo chodím zalívat květiny, které ale už mají opravdu to nejlepší vegetační období za sebou, tudíž trávím poslední den sousedovy dovolené sháněním rostlin podobných, aby se neprovalilo, že holky chcíply. Nedokážu odmítnout pozvání kamarádky na vzrušující koncert místní základní umělecké školy. (Proboha! Já přece trpím tím, že sama děti nemám, proč mám ještě trpět proto, že jiní lidé děti mají!)

Dnes jsem například kývla sousedovi (od těch kytek), že mu pohlídám Karla Druhého. Karel je pubertální čivava. Někdy mám pocit, že je to jen gremlinek, který se k dobráckému sousedovi vetřel v geniálním psím převleku. Mým úkolem bylo dát Karlovi čistou vodu, půlku konzervy a vzít ho vyvenčit. Karel sežral konzervu, vychlemtal vodu, vytrhl mi vodítko a zalezl za gauč. Jsem sice založením pomahač, ale utírání Karlem počurané podlahy do konceptu pomáhání nespadá. Nejdřív jsem se snažila Karlovi domluvit. "Pojď, Kájo. Pojď si přečíst, co psali ostatní na pejsbooku..." Čivava dřepí za gaučem a čučí na mě. "Karle, jestli nepůjdeš dobrovolně, tak tě odsud vytáhnu!" Je to přece malinký pejsek, toho přeperu. Jakmile natáhnu ruku pro vodítku, Karel pokrčí čumáček, vycení zoubečky a začne výhrůžně vrčinkat.  Nepodařilo se ani vymést Karla smetákem. Zabral teprve páreček, který jsem uzmula manželovi z talíře. Sice taky cenil zuby a trochu vrčel, ale  toho jsem smetákem odrazila.

Karel se způsobně vyvenčil, vyblinkal páreček a šli jsme domů. Tentokrát Karel předvedl hysterickou scénku "Nikam nechoď, buď tu se mnou" a zavěsil se mi zoubečkem na tepláčky. Takže teď sedím na zemi, Karel na mém oblíbeném křesle a oba zoufale vyhlížíme páníčka. Snad se vrátí brzy. Karel začíná pokukovat po mojí posteli.