Už jste někdy přemýšleli nad tím, proč je v naší zemi tolik lidí se základním vzděláním? A jak se to vůbec stane? Mysleli jste si, že se jedná převážně o lidi ze sociálně vyloučených oblastí? Že vzdělání chybí hlavně tam, kde jsou i rodiče pouze s vychozenou základní školou? Tak v tom případě je článek určen hlavně pro vás. 

Pracuji jako personalista. Čtení životopisů a pohyb na pracovních webech a profesních sociálních sítí je pro mne denním chlebem. Obsazuji celkem široké spektrum pozic, ale pohybuji se v oblasti s velkou koncentrací fabrik a výrobních závodů, kde hledám pracovníky od dělníků, přes strojaře, mistry výroby, asistentky, koordinátory, ale i vedoucí výroby nebo jiné pozice TOP managementu. Díky této práci přijdu do styku s obrovským množstvím lidí z různých sociálních oblastí a různého vzdělání.

Těch lidí s kolonkou základního vzdělání je tolik! Je to neuvěřitelné - mladí, šikovní a chytří lidé, kolikrát s bohatou praxí ve výrobních závodech, sedí naproti mně při pohovoru a já koukám do životopisu a vyplněného osobního dotazníku, kde je, většinou trošku stydlivě, křížek v kolonce vzdělání - základní. Jak se to mohlo stát? Co je vedlo k tomu, školu nedodělat? Několikrát jsem se zkusila zeptat přímo kandidáta, ale dostalo se mi většinou vyhýbavé, nic neříkající odpovědi. Tuty teda cesta k poznání asi nepovede.

Postupně na to přicházím... Občas, tak jednou za měsíc, dva, se mi stává, že do mé kanceláře přichází maminka - většinou syna. Vypráví mi celkem srdceryvný příběh o tom, jak její Pepíček (Honzíček nebo Jiřík) švihnul po roce (dvou, třech...) se školou. A jak sedí doma, hraje počítačové hry (to je ta lepší varianta) a čeká, že mu spadne do klína nějaká skvělá práce, ideálně s počítačem, minimálě za 20 tisíc čistého měsíčně a jak ona je z něj nešťastná - ale jak mu do toho nechce mluvit, protože on je přeci tak šikovnej a jak mu to s počítačema jde. Pokládám jí několik dobře mířených otázek a podle toho nabízím pocizi ve výrobě. Maminka se jen uchechtne, většinou si ani nevezme nabízenou vizitku s tím, aby se synáček ozval a odchází. Vyjímečně se mi stane, že se maminka za několik měsíců vrátí, syna přitáhne skoro doslova za límec a donutí ho vzít téměř jakoukoliv pozici mu nabídnu (to je ale ta lepší varianta, která se prakticky nestává).

A já si uvědomuji, jak mateřská, občas až opičí láska, umí zkazit dítěti život. Jak může bezmezná láska a podpora vést k tomu, že je dítě nesamostatné, nedostuduje a pak se potácí mezi pracemi výrobního dělníka, přesto, že má na mnohem víc. Ti lidé, kteří pak budou ty životopisy číst,  je pak ihned po zjištění základního vzdělání zavřou a vůbec se jim věnovat nebudou - a děti přijdou o možnost solidního a kvalitního uplatnění na trhu práce... Vysvětlete prosím dětem, jak důležité je studovat, jak moc na tom záleží... 

Je to už víc jak pět měsíců, ale stále je ten jeden okmažik, ta jedna sekunda velice živá. Bylo to moje první, vysněné a nečekané těhotenství. Nikdy jsem úplně nechtěla být matkou, ale cítila jsem tu "lidskou" zodpovědnost, že jako žena bych jí být měla. Když jsem před lety potkala muže, se kterým jsem si uměla představit, že bych potomka měla, kterého jsem milovala a pro kterého jsem se byla ochotná bít až do konce sil, dostala jsem od života takovou ránu, že jsem nebyla schopna potom několik let plnohodnotný vztah navázat.

Pak jsem potkala Honzu. Zpočátku to bylo hodně vachrlaté. Na jednu stranu jsem s ním nechtěla být, na druhou stranu mě na něm něco neustále lákalo. Po roce naprosté itálie (z mojí strany) jsme stáli před rozhodnutím ano či ne. Každý se sám v sobě rozhodl, že ano 🙂 Já se uklidnila, Honza mě požádal o ruku a několik dní na to jsem zjistila, že se rozrosteme. Asi jsem měla být nadšená, že ve svých 34 letech konečně budu mámou, ale mě to spíš zaskočilo a odmítla jsem to prožívat, dokud nebudu mít po prvním trimestru. Rodinám jsme to samozřejmě říct museli, protože všechny oslavy se nesou v ryze alkoholovém duchu a nenašla jsem způsob, jak se vyhnout pití alkoholu a pamatovat si sérii všech výmluv, proč nepiju. A navíc jsem, vzhledem ke svému věku, počítala s tím, že o dítě přijdu, že to přece nemůže vyjít na první pokus. Ono vyšlo. Časem jsem si na ten pocit zvykla a začala se těšit.

Když jsem byla v šestém měsíci, měli jsme svatbu. Byla církevní (ano, vdávala jsem se s pupkem) a tak trochu i netradiční. Někdy okolo doby svatby mi jedna známá vyprávěla, jak ona měla první porod naprosto šílený. Měla preeklampsii, kterou jí nikdo nediagnostikoval a díky tomu se jí to zvrtlo v HELLP syndrom a nakonec se bojovalo o život její i jejího syna. Byla jsem vyděšená (jako ze všech mírných odchylek na velkých i malých ultrazvucích). A doufala jsem, že mě něco podobného nepotká.

Když mi ve 34+0tt doktorka několikrát po sobě změřila vysoký tlak, poslala mě rovnou do porodnice s podezřením na preeklampsii. Pamatuju si, že se mi zatmělo před očima a chtěla jsem strašně brečet. Strašně moc. Ale nedovolila jsem si to, protože jsem přece dospělá, nemůže mě rozbrečet každá kravina (jenže tohle kravina nebyla). Hned druhý den jsem bez objednání jela do porodnice. Strávila jsem tam celý den a byla asi na šesti různých vyšetřeních. Podezření na preeklampsii povrdili, ale řekli, že to budou řešit ambulantně, protože moje hodnoty jsou hraniční. Hodně se mi ulevilo a jela jsem pokojeně doml, okolí jsem uklidnila, že se zase tak nic moc hrozného neděje. Přesně za týden jsem jela na kontrolu. Šla jsem opět k té samé doktorce a ten moment, kdy mi řekla, že v mojí krvi je něco blbě a že musím okamžitě nastoupit do nemocnice, byl jak bodnutí nožem do srdce. Do porodu mi zbývalo přesně pět týdnů a těchto pět týdnů bych měla strávit v porodnici? A pomalu jsem se i smiřovala s tím, že dost možná budu rodit císařem. Věděla jsem, že u preeklampsie je to časté, protože ta když se rozjede, tak jde o minuty. Tentokrát jsem brečela. Možná dvě hodiny v kuse. Volala jsem domů, šla poprvé v životě na monitor (byla to sranda) a pak jsem jen tiše seděla na čistě převlečené posteli a čekala, kdy manžel přijede s věcmi a já se budu moct převléknout do "pyžama". Nějvíc mě děsilo to, že jsem doma neměla nic připraveného - žádné komínky s oblečením, postýlka nebyla smontovaná, všechny věci byly přeházené v pytlích. Počítala jsem s tím, že na to mám ještě měsíc a že to v klídku stíhám. Teď to všechno bylo na manželovi, který neměl ani páru, kde co je. 

Asi hodinu po mně se ke mě na pokoj připojila mladá paní (mladší než já) a od první chvíle jsme si lidsky sedly. Ona byla jen několik dní před porodem a taky měla vysoký tlak. Společně jsme do džbánků sbíraly moč a společně jsme ty dlouhé nepříjemné dny trávily díváním se na Kriminálku Anděl. Jenže - nastoupily jsme ve středu a jí ve čtvrtek začali vyvolávat porod, což se nepovedlo, tak v neděli její dcerka vykoukla na svět po sekci. Takže jsem tam byla zase sama. V pondělí mě přesunuli na jiný pokoj, kde jsem byla až do porodu. Rodila jsem ve velké porodnici, kde se docela často střídali lékaři a já to odnášela tím, že mi každý den doktor řekl něco jiného - pustíme Vás a budeme to řešit ambulantně, máte špatné hodnoty v tom a v tom, pustit Vás nemůžeme, porod budeme vyvolávat tehdy a tehdy, porod vyvolávat nebudeme, je to zbytečné, můžete jít na odpoledne domů, ale měřte si tlak, nemůžete jít domů, protože máte špatné hodnoty, pustíme Vás na víkend, nepustíme Vás nakonec přes noc, večer přijeďte zpátky. Takhle to šlo pořád dokola necelé 3 týdny a já už byla zoufalá. Potřebovala jsem dokoupit spoustu věcí, připravit pro to naše malé aspoň něco. Manžel mezitím doma stavěl kus domu, snažil se, každý večer jezdil za mnou, betonoval základy, chodil do práce....bylo to náročné. Jednoho dne jsem se naštvala a nechala si zavolat primáře. Přišel po několika hodinách (manžel na něj čekal se mnou a v hlavě si přemítal, že během té doby mohl na baráku udělat to a to). Primář nakonec přišel a po krátkém a jasném rozhovoru jsme se dohodli, že jakmile dosáhnu "donošenosti" dítěte, tak porod vyvoláme. On nechtěl, ale já si neuměla představit, že budu v tom prostředí až do porodu, na revers jsem neměla koule. Chvilku mě přesvědčoval, že to je opravdu zbytečné, ale já si stála za svým. A na přání rodičky se porod může vyvolávat až po ukončeném třicátém osmém týdnu. Těch několik dní jsem věděla, že počkám a náhle ustaly ty plané sliby o prouštění a propustkách. V den, kdy jsem byla 38+0 v deset ráno mi paní doktorka aplikovala vyvolávací tabletku. Ptala jsem se jí, jak případně poznám kontrakce. Odvětila mi, že je to ze začátku něco jako menstruační bolesti. No, ty jsem nikdy neměla, takže si to neumím představit. Pravdou je, že okolo poledne mě občas pobolívalo břicho, ale nebylo to nijak nesnesitelné. Celé odpoledne jsem tak nějak polehávala a věděla jsem, že okolo sedmé večer přijde manžel na pravidelnou večerní návštěvu. Přišel krátce před sedmou, sedli jsme si spolu na chodbu a po několika minutách jsem najednou pocítila tupou bolest v podbřišku. Možná asi ta kontrakce, říkala jsem si. Stoupla jsem si a najednou ze mě vyteklo několik kubíků čehosi. Aha, praskla mi voda. Dočvachtala jsem se na sesternu, říkala jsem si, že by to asi měli vědět. Řekli mi, ať se převleču, osprchuju a příjdu na monitor. Po monitoru jsem se ve sprše začala v pravidelných intervalech kroutit bolestí a už jsem věděla, že tohle jsou ty kontrakce. Do sprchového koutu jsem si vzala skákací míč a neustále jsem si teplou vodou sprchovala břicho. Pomáhalo mi to. Kontrakce vždy trvaly 40 sekud (přesně) a byly co tři minuty (přesně). Manžel tam byl se mnou a držel stopky, takže vždycky řekl, že ještě deset sekund a začne to. 

Mezi sprchou a sprchou jsem se dobelhala na další monitor, sestřička mi řekla, že takhle to bolet ještě nemůže, že děsím ostatní maminky. Jenže ono to bolelo. Doktorka si mě průběžně kontrolovala a když zjisitla, že se docela rychle otevírám, tak mě poslala na sál. Bylo cca půl 10 večer.

Byla sobota večer a Ella se po týdnu přenášení, rozhodla přijít na svět.

První kontrakce začaly kolem osmé hodiny. Bolest byla víc než snesitelná, a tak jsme ještě cestou od babičky nakoupili v Lidlu. Doma jsme pak kolem půlnoci naměřili pravidelné kontrakce po pěti minutách, a tak bylo rozhodnuto... jedeme do porodnice. 

Nevím, snad to byla nějaká hříčka přírody, když dal osud dohromady mě, osobu mající všechno rychle hotové, chodící na schůzky pět minut předem s člověkem tak pomalým a váhavým, že by své síly mohl rovnat se šnekem (ten by pravděpodobně vyhrál). Já totiž stála u vchodu oblečená, sbalená, s bolestivými kontrakcemi na krku, když vyšel David z ložnice, oblečený jako chytrá horákyně, oznamujíc mi, že si teda jde ještě umýt vlasy, tak ať prej chvíli počkám. "Jasně, já jenom rodim, tvoje umaštěný kadeře mají samozřejmě přednost." 

Půl hodiny na to už konečně sedíme v autě směr Podolí. Cestou mám pocit, že se počůrám bolestí, rozdýchávat kontrakce v sedě mi vůbec nejde, a tak mi těch dvacet minut připadá jako celá věčnost, nicméně, přežila jsem. 

V ordinaci na mě čeká moje hodná teta, povoláním porodní asistentka, kterou jsem o půlnoci zburcovala. Už roky před tím, než jsem byla vůbec těhotná, jsme se dohodli, že bude u porodu se mnou, i když jen jako druhý doprovod, protože tu zodpovědnost rodit příslušníka rodiny by si ona na triko nevzala. Doktorka mě za plentou prohlídla a zase nás poslala domů, prý ještě nerodím a že si mám jít ještě lehnout... Lehnout?! Jak jako lehnout?! Tak zas posíláme chudáka tetičku zpátky, ať se aspoň ona dospí, než to vypukne. 

Doma jsem prožila šest nesnesitelných hodin bolestivých kontrakcí (tímto se omlouvám všem sousedům za neklidnou noc). Po té nekonečně dlouhé době mě konečně v 7:03 přijali na box. Na řadu přišel klystýr, po něm asi tisíc hodin strávených ve sprše (ta mi hodně pomohla). Následovalo další nekonečno hodin prodýchávání na míči, píchnutí vody, monitory a já nevím co ještě, ale epidural a jiné tišící prostředky odmítám. "Cože?! Ono je teprve dvanáct?!!!" Nejpozději ve tři už prý ale určitě porodím. Těsně vedle... Kolem páté jsem pořád otevřená na sedm centimetrů, a tak mi sestra píchá oxytocin (který jsem taky původně nechtěla, protože jsem si přečetla na všech těch chytrých webech, že je to strašně hnusný a vůbec to neni eko ani bio). Uznávám, byla jsem naivní prvorodička, která chtěla mít porod pod kontrolou. Díky bohu, že existuješ oxytocine, bez tebe bych rodila nejspíš ještě teď. Bolest už je nesnesitelná, a tak prosím o nějaký drogy, ale už je pozdě. Po chvíli cítím, že budu tlačit. Trvá to už víc než hodinu, ale já se nevzdávám a tlačím, co mi síly stačí, když v tom se začnou ztrácet ozvy. Najednou není slyšet srdíčko naší Elly, těch pár vteřin trvá nekonečně dlouho. Nastává panika, sestra shání doktora který je teď u jiného porodu, pak ale přichází další kontrakce a Ella je na světě. Uff! Zvládla to sama, bez kleští, které na ní chtěli vzít a já jsem za to moc šťastná. Podívám se na Davida, má krásně lesklý vlasy a brečí, teta taky brečí.  Už je u mě na břiše, je celá zmačkaná, oteklá a přesto tak nádherná. Ještě to ale bohužel nekončí... Placenta vyšla rychle, s ní ale taky spoustu krve... Cítím se moc unavená, ruce mám slabé a Ellu už neudržím. U prsu mi ji drží sestra a po umytí si naši prvorozenou bere do náruče táta. Sestra mi oznamuje, že mi píchne něco do žíly na zastavení krvácení. Slyším jí jakoby v dálce a souhlasím. 

Možno to niekomu príde emocionálne a príliš, ale mám potrebu sa o ten pocit podeliť a hlavne naň nikdy nikdy nechcem zabudnúť. Na miminko som čakala roky, hodiny začali tikať veľmi dávno, už len pri predstave mi tiekli po lícach slzy nedočkavosti a kamarátkam som na diaľku fňukala, že už sa tá potreba nedá vydržať. Ale trvalo nejakú dobu, kým všetko vyzrelo tak, že prišiel čas. Napriek tomu čas bežal a chvíľa dvoch čiarok bola tu.

Od tej chvíle ubehlo 4,5 mesiaca a hoci sa vlastne neudialo nič, tak sa toho udialo strašne moc. Mnoho významných momentov a malých i veľkých milníkov. Od dvoch čiarok je ich život taký plný a každý z nich mi vybil dych a radosťou na chvíľu zastavil srdce. Prvý ultrazvuk s fazuľkou, druhý ultrazvuk s bijúcim srdiečkom, oznámenie mojim rodičom, NT screening - počítanie prstíkov, hýbajúci sa človiečik a vedomie, že je všetko v poriadku, ďalšie oznámenia našim blízkym, prvých pár mini oblečkov, ktoré mi topili srdce, Vianoce a rastúce bruško, oznámenie v práci a verejná radosť, ďalšie nákupy a plány, stále viac rastúce bruško, prvé pohyby. A každé kopnutie je tak úžasné a výnimočné ako to prvé, lebo ma neprestáva fascinovať, že vo mne rastie malá ľudská bytosť. Že to príroda vymyslela tak úžasne a dokonale a že moje telo je niečoho takého schopné. Som na seba a na svoje telo taká pyšná, hoci je to vlastne základná ľudská prirodzenosť...

Celé tie roky som sa tešila nevediac na čo a hoci som vedela, že to bude radostné a krásne, ani za mak som netušila, aké fascinujúce to bude. Fascinujúco krásne. Za tie mesiace sa z "mojho najobľúbenejšieho sezamového semiačka", ako som ju volala na začiatku, keď bola taká veľká, stala fungujúca bytosť. Má ešte len okolo 25 centrimetrov a ešte má toho veľa pred sebou, ale raz príde a ja ju budem držať v náručí. Je to neuveriteľné (kúsok aj desivé a nové samozrejme🙂. Dovtedy si chcem naplno užiť to kopanie, naše rozhovory/moje monológy, spoločné počúvanie hudby a dotyky a všetky 2v1 pocity.

Řekla jsem si, že každý den se bude snažit vytvořit článek podle našeho výletu v ten den. Dnes tedy výlet nebyl, ale budu psát o výletech do hor. Z Ostravy se můžete vydat do Beskyd nebo Jeseníků, vzhledem k tomu, že blíž je to do Beskyd budu psát o nich.

Pustevny

Pokud si budete chtít udělat krásný výlet vydejte se sem. Autem můžete dojet do Raztoky a nahoru se dostanete buď lanovkou nebo pěšky po silnici. Hned u horní stanice lanovky jsou nádherné chaty Libušín a Maměnka navržené  architektem Jurkovičem. Bohužel Libušín vyhořel a zatím ještě není opraven.

Až dojdete na Radhošť najdete tam sochu Cyrila a Metoděje a kostel jim zasvěcený. Vždy v červenci je zde směřuje spousta věřících i nevěřících aby oslavili jejich příchod. V tuto dobu sem raději nechodím 🙂

Nejlepší cesta z Pusteven dolů vede na koloběžce dolu zkopce po Knížecí. Koloběžku si s sebou brát nemusíte, můžete si ji nahoře půjčit a ještě Vám k ní půjčí i přilbu a dokonce i koloběžku s dětským sedátkem a můžete jet i s dětmi. Mě se to moc líbilo.

Ondřejník