Ahoj, poprvé jsem se zapojila na koník testuje a štěstí se na mě usmálo. Snad poprvé jsem něco "vyhrála" a tak se s vámi chci podělit o 3 týdení testování přírodní kosmetiky KAWAR.

Od 17-ti let mam kožní nemoc lupénku, opravdu to neni nic příjemného, po celém těle i ve vlasech jsou svědivé, suché a loupající se narůžovělé ložiska. Prošla jsem několik klinik, cpala do sebe různé prášky, podstoupila jsem několikrát dost bolestivé laserové odstraňování, patlala na celé tělo X mastí s kortikoidy a chodila jsem také na horské sluníčko, bohužel nic nepomohlo jen se lupénka o trochu zmírnila. Tento rok už jsem to nevydržela řekla jsem si DOST zkusím to přírodně ! 🙂

Takže tedy mé tetsování:

Mýdlo

Je opravdu úžasné! Vůbec po něm nemam uché ruce narozdíl od mýdel která jsem dosut používala.

Krém na ruce

Je tomu přesně 2 měsíce a 1 den kdy náš kulíšek přišel na svět. Není den, kdy bych si na 3.12.2016 nevzpoměla. Jak to všechno probíhalo, jaké to bylo, pocity a myšlenky na to, že bych to určitě i přes tu šílenou bolest a bezmoc chtěla zažít znova (i když moje první slovo kdy jsem tu zprávu volala mamce bylo "už nikdy"). 

Termín jsme měli 21.11.2016. Hrozně jsem doufala, že se malej vyklube přesně 22.11.2016 a budou spolu s tatínkem slavit narozeniny. Jenže přehouplo se 22 a nic, takže nástup na kontroli do porodnice. 23.11 první kontrola po termínu, nic se stále neděje a pan dokrot s úsměvem ve tváři "uvidíme se 25.11". Takhle to pokračovalo až do 2.12 kdy jsem nastoupila na vyvolání s představou, že mi dají ráno čípek a šup šup malej bude do večera venku (naivní představa 😀 ).

Zavedli nás s manželem na porodní pokoj a 11 hodin dopoledne mi dr. zavedla čípek. Už kolem 13 hodiny jsem začínala pociťovat slabé pobolívání v podbříšku co cca 10 minut (jo jo jako nezkušená prvorodička jsme si říkala hááá je to tu. Teď už můžu říc- to mě jen tak šimralo). Kolem 18 hodiny mě přišel prohlídnout pan doktor, že se nic neděje a ráno další pokus s čípkem. Přemístili mě na normální pokoj. Já to samozřejmě ořvala jak želva, a už ani to slabé pobolívání jsem necítila. Chlap odjel v 19 hodin domů......

Je 20:30 a najednou bolest a mnohem větší než předtím, 10  minut a další, kterou jsem musela prodýchat. Volám sestřičku, že se možná něco děje, tak prý netočíme pásy. Jenže na pásech ani kopeček (teď už vím, že se mi na boku kontrakce vůbec neukatovali, jedině na zádech). Slova pana doktora " nojóóó prvorodička ta neví" slyším do dnes. Takže mi píchli injekci abych usnula, že kontrakce nemám (ale měla to ženská snad pozná a ví). Ani po injekci jsem neusnula a prodýchávala - to bylo kolem 22:30. V 1 hodinu v noci volám setřičku, že jsem ještě neusnula a co 8 minut mám kontrakce. Doktor s výrazem co prudim, zavelil otevřená na 2 může na porodní pokoj (jo hlavně, že ještě před 2 hodinama tvrdil, že nerodim). O půl 3 volám chlapovi ať přijede. Ta půl hodina než přijel byla nekonečná, chlap u porodu to je zázračná věc. Opora a to, že tam s vámi vůbec někdo je. 

To už jsem neprodýchávala ale doslova funěla, kontrakce co 5 minut, a co 15 minut sprcha, sprcha a další sprcha. Míč jsem vzdala hned po chvíli, ten mi nedělal vůbec žádnou úlevu. O půl 5 jsem se "naložila" do vany ( božínku to bylo bájo). Nikdy bych nevěřila, že se dá usínat mezi kontrakcema. Voda už dávno studená, já mezi kontrakcema v polospánku a hle v 7 hodin se ve dveřích objeví doktor. Zaplať pánbůh jiný než v noci. Příjemnej, milej,..... Sláva otevřená na 8. Jestli chci píchneme vodu, kontrakce že zesílí a do oběda by mohl být malej venku ( cože, ještě zesílí to už snad ani nejde.....). Co přišlo potom to asi nemůsím žádné z Vás popisovat!!!!!!!!! Kontrace co 3 minuty a ta bolest to bylo teda něco ( tím samozřejmě nechci strašit nastávající maminky. To co příjde na konci toho všeho je prostě k nezaplacení). Při kontrakcích 3x zvracení.  Už ani nevím kolik bylo ale jen volám na manžela ať zvoní na sestru, že potřebuju tlačit. Prohlídka se slovi "to nám to krásně pokročilo" a já na ní "nikam nechoďte, ať tady semnou někdo je". " Za 5 minut příjdu a už tady s vámi budu"....... Jen co za sebou zavřela dveře prosím manžela "  zazvoň, prosím zazvoň". Sestra přišla hned a volá doktora, že už jdeme na to. Co si matně pamatuju 4 zatlačení a melej už nám křičí na svět. A to v 7:49..... Krásnej, čistej a hlavně zdravej NÁŠ TOBIÁŠEK.........

Jsem hrozně ráda jakého jsem nakonec měla doktora u porodu.  Ještě se mi osobně přišel na pokoj omluvit jak mě trápil při šití 🙂 🙂 🙂

Stojíš za to. Máš na to. Zvládneš to.

Přesně to, potřebuji často slyšet. Tak strašně moc často.

Chci se vidět. Chci být viděna.

Chci pochopit, jak je mateřství úžasná věc. Také máte občas pocit, že to co děláte, nestojí za nic?

Že nemá hodnotu?

Přebalit dítě, nakrmit, odříhnout , uspat, uklidit, vyprat prádlo, jít ven s kočárkem..jít k dětskému lékaři..koupit plenky..uvařit večeři..to všechno zní jako věci, které nemají hodnotu..dokáže je přeci dělat každý..zdají se být nevýjimečné...ničím nezajímavé.. obyčejné...stejně jako Vy.. Stejně jako já...

Když mě někdy potkáte a mám na tváři make-up, můžete si myslet, jak to všechno zvládám s lehkostí...nevidíte už ale, že pět dní ze sedmi jdu z domu v legínách a s vlasy v culíku...

Občas se přistihnu, že se snažím působit na okolí, že je všechno v pořádku...
Když pak potkávám rodiče ostatních dětí ve škole a vidím, že mají jedno nebo dvě děti, na jejich obdivné poznámky "jak jsem dobrá" reaguji většinou jen pokývnutím...
v horším případě, řeknu něco ve smyslu : " není to tak hrozné, vše je o organizaci.."

Proč píšu, v horším případě?
Protože je to většinou jen snaha...snaha přesvědčit samu sebe, že být máma není náročné a že je to vlastně jednoduché a zvládám to s přehledem...

Ale nezáleží na tom, kolik máte dětí, zda jedno nebo dvě nebo čtyři, nesejde na tom...
ale určitě jste se každá z Vás někdy ocitla ve chvíli, kdy Vám došlo, jak náročné je být máma a někdy je to prostě tak vysilující, vyčerpávající, že se vám nechce nic...

Když mám takový den já, většinou mě potkáte v legínách, bez make-upu, s vlasy v culíku...
v takový den se většinou zvládnu jen dostat do auta, dojet ke škole a zpátky domů...a nemám chuť ani náladu na nic...

Naučila jsem se tak rozlišovat dny na "dobré a špatné a neutrální"...

V jednom komentáři k mému poslednímu článku jsem četla názor jedné maminky, že my ostatní, které to nezvládáme, bychom neměly vysedávat na sociálních sítích a věnovat se rodině a domácnosti, protože pak bychom to stíhaly všechno hned...

Vy, které jste jako já víte, že to není o lenosti, o brouzdání na facebooku. Někdy se prostě ráno probudím a vím, že ten den bude jen přežíváním...poklidím, uvařím a někdy ani neuvařím a vytáhnu jídlo z mrazáku...celý den pak strávím opravdu zíráním do notebooku nebo časopisu a nejsem schopná se k ničemu donutit...
Není špatné mít takový den, je špatné se za to stydět.

Jsme obklopeny matkami, které zvládnou všechno..práci na plný úvazek, péči o sebe a domácnost a působí na nás jako postavy ze sci-fi...my ostatní se je snažíme dohnat, nestačíme s dechem a jsme ještě hodně daleko před cílovou páskou...
Vidíte tu osobu, která leží za boční čárou? To jsem já...respektive moje já, které to prostě dnes vzdalo...

Je to děsivé přiznat, že jsem něco nezvládla, nestihla...můj muž by Vám mohl vyprávět, že už měsíc se snažím vyřídit dvěma dcerám průkazky na mhd, ale prostě nejsou hotové..proč? Jsem líná? Ne, to nejsem...ale vždycky do toho něco přišlo..nemoc..únava..nebyla síla dojet k fotografovi..nebyla a přiznám to...

Přiznám, že někdy nemám sílu na nic, nevidím to jako špatné, vidím špatné spíš to, když se snažíme předstírat, že je všechno jednoduché a nic nás nemůže rozházet...
Některé dny prostě vyžadují pizzu z mrazáku a brouzdání po sociálních sítích...všimly jste si někdy, kolik maminek navštěvuje různá fóra? Kolik jich je on-line v tu samou chvíli jako Vy?
Všechny se totiž snaží utéct někam, kde jim je lépe přesně v takový den, který máme my všechny...
nezáleží na tom, kolik takových dní máte, jestli více nebo méně, nic to o Vás nevypovídá a NE, nejste proto horší matka, než jiná...

Když mám lepší den, hezky se obleču, udělám si make-up a pak působím na lidi kolem sebe, jak to mateřství zvládám s přehledem i s pěti dětmi v zádech...

V jednom z takových dní jsem potkala mladou maminku s jedním synem ve výtahu, v nákupním centru...
Dostaly jsme se do rozhovoru, kdy začala obdivně pokyvovat hlavou nad mými pěti dcerami...
Její pohled úplně říkal :" Vaše děti jsou tak pěkně oblečené, dobře vychované a Vy to všechno, jak se zdá, zvládáte naprosto s přehledem a já Vás obdivuji, protože mám co dělat s jedním dítětem."
 Já jsem jen poděkovala a usmála se, protože byla tak daleko od pravdy. Ale kdyby se mnou jela domů, dozvěděla by se toho mnohem víc.

A tak nejen ona, ale Vy všechny chci, abyste věděly že:
Občas bojuji sama se sebou, s depresí, úzkostí a ty  pocity přichází nekontrolovatelně, že si někdy připadám jako časovaná bomba.
Chci, abyste věděly, že někdy nejsem schopná ničeho víc, než ohřát mraženou pizzu nebo namazat chleba;
Chci, abyste věděly, že čtyři dny z pěti ráno nestíhám a i když se vždycky rozhodnu vyjít s dcerami v nějaký čas, mám minimálně deset minut zpoždění;
Chci, abyste věděly, že mám dny, kdy utíkám do patra nebo se zavírám v koupelně a propadám zoufalství nebo pláču;
Chci, abyste věděly, že si někdy neumyji vlasy tři dny a tehdy přichází na řadu gumička a culík;
Chci, abyste věděly, že jakmile jsme se dostaly na parkoviště, tak "dobře vychované" dcery se rozhodly poskakovat okolo auta, překřikovat se a nejmladší odmítala nastoupit;


Ale to nejdůležitější, co chci, abyste věděly je, i když mám pět dětí neznamená to, že všemu rozumím a mám na všechno odpověď. Že mám doma vše zorganizované a všechno dává smysl.
Nevím si rady s tolika situacemi každý den. Někdy prostě vezmu nejmladší dceru do náruče, když se vzteká a odcházím rychle pryč, protože nemám sílu se s ní domlouvat a vysvětlovat jí, proč chci tohle a proč ne.
Někdy koupím dcerám večeři ve fastfoodu, protože to znamená, že když dorazíme domů, nemusím nic chystat a můžu si sednout a dát kávu.
Někdy ty nejmladší pošlu spát o dvacet minut dřív, protože neumí hodiny a já už prostě cítím, že je toho na mě moc. A tak jim tvrdím, že už je půl deváté, i když je teprve osm.

Nevím, jak vypadá máma, která má odpověď na každou otázku a dokáže si se vším poradit, ale věřím, že všechno co děláme, děláme s láskou pro naše děti a naše rodiny a právě to, z nás dělá perfektní mámy.
A v očích našich dětí jsme určitě ty supermámy, které to umí a všechno zvládají.

Ve svých očích se vidíme, jako  vyčerpané, provinilé ženy, které nejsou takové, jaké by si přály být.

Ale život není takový, jaký by měl být a takový, jak bychom si přály a právě proto je tak výjimečný.

Stejně jako Vy,

S Láskou,

Monika