Zdravím, dámy,

dnes otevíráme tak trochu jiný konkurz. Hledáme totiž Ambasadorku pro Mylan lékárničku. Je to lékárnička, která vždy obsahuje ten správný lék. Ten, který vám pomůže od bolesti hlavy nebo nevolnosti, a tím vám umožní jít do práce nebo s dětmi do parku.

Dnes je Mylan jednou z předních farmaceutických firem v segmentu generických a speciálních léčiv, která poskytuje produkty ve zhruba 145 zemích a oblastech.

Ve společnosti Mylan jsou odhodláni stanovovat nové standardy v oblasti zdravotní péče. Věděli jste, že přibližně 50 % lidí, kteří žijí s HIV/AIDS v rozvojovém světě, je léčeno produkty společnosti Mylan?

Ambasadorkou pro Mylan

... je maminka, která je komunikativní, otevřená, přátelská, důsledná a optimistická. Sdílí hodnoty, které jsou pro společnost Mylan důležité: inovativní přístup, zodpovědnost, spolehlivost, orientace na pacienta a týmová práce.

Automatické otočení displeje

Tato funkce je naprosto unikátní. Zdá se být velmi prospěšnou až do chvíle, než se ji rozhodnete využít. V praxi to vypadá asi takto: chcete obrazovku na výšku? Nedejbože, abyste telefon nepatrně vychýlili mimo jeho osu. Obrazovky na šířku se nezbavíte až do nejdelší  smrti. Nakonec si ho přečtu raději podle rady chytrého telefonu na šířku. Nebo na šišato. Jak to vyjde. Opět jen do chvíle, než bych si telefon otočila na šířku, protože pak se zaručeně přehodí na výšku. To je zákon chytrého telefonu.

Načítání e-mailu

Než se mi načte e-mail, stihnu si zpravidla vyčistit zuby, vytrhat obočí, naondulovat chlupy na nohou a u toho zhlédnout dva filmy. Efektivní nástroj k ještě efektivnějšímu nakládání s časem.

Když chcete využívat chytrý telefon k telefonování

Co vás nemá! Telefonování je nemoderní! Pokud něco chcete někomu sdělit pomocí chytrého telefonu, raději mu napište zprávu na fejsbůku. Chytře. Navíc pokud by mi šlo o život a chtěla bych volat tísňovou linku, masový vrah by mě stihnul znásilnit, rozřezat, rozčtvrtit a exemplárně vyvěsit na všech billboardech v okruhu 10 kilometrů. Twitter to jistí.

Na portál Modrý Koník jsem se zaregistrovala v září roku 2013, tudíž jsem zde přes tři roky. Zažila jsem zde tedy několik změn. Některé byly prospěšné, některé naopak. Nevěřím, že se tímhle článkem všechny změny vrátí do normálu, ale když čtu příspěvky od druhých maminek, jak si stěžují, řekla jsem si, že kdyby se pod tento článek podepsalo více uživatelek, možná by se podstatnější změny vrátily 🙂

Ať nezačnu od toho negativního, začnu u pozitivních změn:

•  možná oprava příspěvku
• smajlíci (ze začátku jsem si nemohla zvyknout, ale nakonec se dají)
• lepší font v článcích
• „lajkování“ komentářů
• vkládání fotografií do komentářů
• možnost skupinek (jak tajných, tak normálních)
• zobrazení emotikony (smajlíka) v albech, příspěvcích a článcích
• uložit článek jako rozepsaný
• zobrazení, kolikrát byl článek přečten
• možnost darování srdíček
• možnost zrušení upozornění na příspěvěk
• možnost zrušení zobrazování příspěvků od vybrané uživatelky

A teď ty negativní změny:

• při najetí na obrázek uživatelky, např. v komentáři, se nezobrazí základní informace
  
• zrušená funkce počet „lajků“ u fotoblogu
  
• zrušený seznam přátel
  
• zrušení příspěvků jen pro přátele
  
• zrušení  přesouvání fotografií mezi alby
  
• změna fontu 
  
• změna tabulky o těhotenství  (kdysi byla informace o těhotenství hned nahoře, dnes musíte najet až do půli profilu uživatelky, abyste zjistili danou iformaci)
• zrušené řazení uživatel podle počtu „lajků“ u fotoblogu v Seznamu maminek
  
• zrušené uvedení partnera na profilu
  
• vkládání nálepek do komentářů (naprosto zbytečné, dle mého)
• zmizela funkce Vybrali jsme

Dále mě už změny nenapadají, takže pokud některou z vás napadne jak pozitivní, tak negativní změna, určitě ji napište do komentářů a já ji poté popřípadě dopíšu do článku.

"Jako malá jsem milovala Vánoce. Postupem času se ale kouzlo vytratilo.

Všechno se změnilo s příchodem jednoho malého človíčka na svět.

 Najednou mi ten den zase začal dávat smysl..."

„A ještě se třikrát vyspinkáš a příjde Ježíšek….“

Tak moc ráda vzpomínám na dětství, kdy jsem se nemohla dočkat Štědrého dne a dárků, které mi přinese Ježíšek.  Ještě teď si vybavím ten pocit napětí, příjemného mrazení a vzrušení v celém těle z očekávání, jestli pod stromečkem najdu to, o co jsem si napsala Ježíškovi.

S přibývajícím věkem blažené pocity postupně zeslábly, kouzlo se vytratilo a Vánoce se pro mě staly jen příslibem volna, dárků, návštěv, pojídání/přejídání a blížícího se konce roku, a to celé za doprovodu nervozity a všude přítomného stresu z honby za pomíjivou dokonalostí jednoho svátečního dne.

Od mého prvního porodu uběhlo už skoro 6 týdnů (letí to hrozně rychle) a já se konečně dostala k tomu sepsat, jak to celé probíhalo.

Po rizikovém těhotenství, které jsem z větší poloviny proležela, po 4 pobytech v nemocnici a prognóze doktorů, že nedonosím ani do 32.týdne, jsem celý poslední měsíc těhotenství na každé kontrole slyšela, jak je vespodu všechno krásně nachystané, jak jsem na centimetr otevřená a jak budu brzo rodit....malá byla koncem pánevním a já chtěla rodit přirozeně, takže o to více jsem byla lékaři hlídaná.

Nemohla jsem se dočkat, až už bude malá u nás, i proto, že ten poslední měsíc jsem měla dost silné poslíčky, pořád jsem nevěděla, jestli už rodím nebo ne, jestli mi uniká plodovka nebo ne, všechno mě bolelo, byl to jeden dlouhý, nekonečný měsíc. Lékaři mi udělali dva Hamiltony, aby to uspíšili...nepomohlo. Vzhledem k tomu, že při porodu koncem pánevním se nesmí moc přenášet kvůli váze miminka, jsem 40+2 nastoupila na vyvolání porodu. Nervózní, nevyspaná. Doktorka mi ráno na poradně sice nabízela, že ještě 2 dny můžeme počkat, jestli se malá neumoudří a nebude se chtít narodit samovolně, že u KP je to lepší varianta, ale já se bála, aby jí nenarostla váha tak, že bude neporoditelná normálně (císaře jsem se bála jako čert kříže), že jsem ji řekla, aby se to už vyvolalo. 

Takže v pondělí 14.11.2016 jsem ráno nastoupila na indukci porodu. V 10 mě přijali na pokoj, manžela poslali domů s tím, že mu dám vědět, jak se začne něco dít. O půl 12 mi zavedli první tabletku, ve 12 už jsem začala něco cítit, ale říkala jsem si, že takhle rychlé to snad být nemůže, když někdo na porod čeká i 2 dny. No, bylo to ono...ve 12 už jsem měla soustavné bolesti v kříži i v podbříšku najednou, bylo to velmi "rozkošné". V bolestech jsem se dobelhala na sesternu, že mě to opravdu hodně bolí, do toho jsem jim tam začala i zvracet. Při vyšetření zjistili, že jsem otevřená na 3 cm a zatím se nic nechystá, ani kontrakce se moc nekreslily, ale vzhledem k tomu konci pánevnímu a k mému intenzivnímu zvracení mě poslali na porodní sály. 14.02 jsem napsala manželovi, aby přijel, načež jsem se za doprovodu sestřičky odbelhala o patro výše (výtahem) na porodní sály. Tam si mě převzala porodní asistenka Kamila Bulawová, která ve Fakultní nemocnici Ostrava dělá prohlídky sálů, takže jsem ji odtamtud znala. Také jsme spolu osobně konzultovaly můj porodní plán a ona věděla, že já jsem tam, co jde rodit přirozeně ten konec pánevní. Takže jsem byla moc ráda, když jsem na svůj porod vychytala právě ji. Když mě viděla, jaké mám bolesti, nabídla mi epidural, ten jsem odmítla (během těhotenství jsem absolvovala operaci ve spinální anestezii a měla jsem po ní silný postpunkční syndrom, takže jsem se dalšího píchání do páteře bála). Domluvily jsem se, že mi místo toho píchne takovou olejovou injekci do zadku proti bolesti. Nabídla mi i klystýr, ale ten jsem také odmítla, že je zbytečný. odvedla mě na porodní sály a napojila na monitor (mohla jsem si vybrat, v jaké poloze mě budou natáčet, takže první monitor jsem seděla v křesle). PA mi pomáhala prodýchávat už dost silné kontrakce, které přicházely snad co minutu a půl. Díky její technice se mi je dařilo zvládat. Horší bylo, že jsem měla bolesti i mimo kontrakce, takže jsem se injekce nemohla dočkat. 

Než mi ji píchla, objevil se na sále manžel. Od mé smsky do jeho příchodu uběhlo asi 28 minut, autem to máme asi 25, takže si umíte představit, jakou rychlostí zřejmě jel 😀 po zavedení injekce se mi do 20 minut ulevilo aspoň mimo kontrakce. Většinu 1. doby porodní jsem strávila na míči ve sprše. Mám tuhle dobu takovou zamlženou. Když jsem neměla kontrakci, okamžitě jsem na míči usínala, protože jsem byla hrozně unavená. Současně si ale všechno, co se dělo, pamatuju. Vím, že mi u sprchy seděl manžel, hlídal mě, abych nespadla z míče, neotravoval mě s nějakým mluvením, nosil mi vodu a další věci, co jsem potřebovala. Kontrakce přicházely pořád po té asi minutě a půl, ale dařilo se mi je vždycky rozdýchávat. PA nás nechávala o samotě, jen mě chodila občas kontrolovat nebo mi oznámit, že se bude natáčet monitor. 

Kontrakce jsem měla celou dobu tak po minutě a půl až do půl 6, pak se natáčel monitor, následně jsem si musela vlézt na lůžko a PA zjistila, že jsem asi na 6 cm otevřená. Řekla, že zatím je čas na porod a ať se klidně vrátím do sprchy, jeslti chci. Jen se za PA zavřely dveře, rupla mi voda a sprcha už se nekonala (bohužel 🙂). V poslední fázi před porodem se kontrakce výrazně zintenzivnily a co se do té doby dalo rozdýchat, tak teď už se rozdýchat nedalo. Zkoušela jsem i dýchat nějaký plyn na snížení bolestí, ale vůbec nezabíral. Mezitím se u mě vystřídaly PA, přišla jedna taková mlaďounká, velice sympatická, která tam s námi zvládla celý porod. Před půl 7 se mi na sále najednou shromáždila hrozná spousta lidí, snad 8 jich tam bylo (později jsem zjistila, že to bylo kvůli tomu porodu KP, vedl ho jeden zkušený doktor a asistovala mu mladá doktorka, která se na mě učila, měla jsem ji i na poradně a byla strašně fajn). V této fázi porodu už se můj porodní plán nedal moc dodržovat, jelikož jsem neměla sílu na tlačení, tak mi píchli oxytocin, aby se malá dostala rychle ven.