Tak mám za sebou šestou chemoterapii, druhou z cyklu taxanů. Tentokrát to bylo dlouhé, v Krči jsem byla od osmi do jedné. Ale byla jsem v klidu, měla jsem co číst, co jíst, prostě základní životní potřeby byly uspokojeny a to moje alfa a omega🙂. Jen jsem si po minulé zkušenosti, kdy to bylo rychlé a pak jsem ještě dva dny byla úplně fit, naplánovala ještě dost akcí po akci "CH". A když jsem odcházela z nemocnice, moc jsem se necítila. Ale řekla jsem si, že to dám. A dala jsem to 🙂. Oběhala jsem to pár obchodů, vyřídila jsem nějaké pracovní věci, v průběhu jsem se zastavila v kavárně a připadala si jako king. Domů jsem dorazila v pět, svalila se na židli a bylo mi dobře. Teda, byla jsem unavená, bolely mě nohy a muset se starat od děti, tak to asi nedám...Ale já mám báječnou rodinu, přijela Zdendy mamka, takže s dětmi jsem se poňuchňala a když jsem začala cítít únavu, tak jsem je poslala spát🙂. Já jsem tedy i přes únavu bděla snad do půl jedné a zbytek noci byl takový...no nic moc, ale věděla jsem, že další den se můžu válet i během dne, tak mě špatný spánek nevyváděl z míry. Holt to jsou ty vedlejší účinky kortikodů, které beru aby se předešlo případně alergické reakci na chemoterapii. Ještěže je mám vždy jen na tři dny. Musím říct, že to tyhle prášky nebudou mými favority, minule mi sice způsobily euforické stavy, ale také pálení žáhy. Tentokrát se euforie nedostavila. Škoda. Za to přišla ta nespavost. Ale to je maličkost.

Po minulé dávce jsem byla vyřazena na celý dlouhý týden, nic mi tedy nebylo, jen jsem spala, spala a spala. Ale pak už mi bylo celkem dobře. Zvládla jsem tři oslavy. Jedna byla pro mě dost zásadní, podařila se mi jedna věc ze které mám vekou radost (viz foto a více možná někdy v nějakém článku nebo to máte na FB). Dále návštěvu kamarádů u nás doma (6 dětí a 6 dospělých v panelákovém bytě 3+1!!!, super!!!), setkala jsem se s kamarádkami a vydala jsem se dokonce na koncert kapely Wohnout. 

Na tento koncert jsem chtěla jít už od jara, jelikož to vypadalo na velkou akci, měla jsem nutkání koupit i vstupenky. Když jsem onemocněla, stále jsem přemýšlela, zda budu či nebudu moct jít. Ale týden před koncertem jsem měla dobré krvinky, cítila jsem se výborně, tak jsem si řekla, jo, jdu! Sehnat hlídání, abychom nemuseli opět otravovat Marušku byl kumšt, nakonec to padlo na mamku, která slíbíla, že přijede do Prahy. Tímto ji moc děkuji, i když nakonec kvůli nemoci nepřijela. Takže velké díky patří Marušce, která se hlídání nakonec ujala a hlavně také Zdendovi, který to celé zařídil.

U toho bych se asi trochu zastavila. Moc jsem chtěla jít a chtěla jsem jít se Zdendou. Ale nějak jsem to nedokázala nikomu říct, nechtěla jsem otravovat a tak. Ale po telefonátu se Zdendou, který řekl, že když teda na koncert nepůjdu, tak že on jde do hospody, jsem se vzchopila. Nejprve jsem teda Z. telefon položila uprostřed hovoru a byla jsem šíleně navštvaná a ukřivděná. Ale pak jsem sedla k počítači a napsala mu jak se věci mají a co chci já. A hleďmě, ono to zafungovalo. Jednak, já se smířila s tím, že večer někam vyrazím sama bez Zdendy a byla jsem klidná, jelikož jsem věděla, že jsem pro své potřeby udělala vše. A Zdenda mně velmi překvapil. Několikrát se ujišťoval, zda si ten večerní program zruším, moc se mi teda nechtělo, pač pod avizovaným překvápkem jsem čekala maximálně Zdendou uvařená vajíčka s párekem (jeho verze luxusni večeře) a Kancelář Blaník na Streamu. Ale na vajíčka jsem měla celkem chuť a Kancelář Blaník je taky docela dobrá, na koncert Wohnout tedy nemá, ale což. A hádejte co, místo vajíček jsem dostala vstupenky a místo Kanceláře Blaník dorazila Maruška. A my mohli vyrazit!!!! Koncert byl nejlepší!!! Hlavně, tedy ten pocit, že tam můžu i přes probíhající chemoterapii být a že se tam cítím dobře. I s holou hlavou 😀

A proč to vše píšu??? No tentokrát vám na tomto příkladu chci ukázat, jak je důležité sdělovat druhým své požadavky, přání a pocity. Protože většina lidí nemá možnost telepatie a do hlavy vám, díkybohu, nevidí. A lidi, kteří vás mají rádi, vám vaše přání, pokud to jen trochu půjde, rádi splní. Věřím tomu. Jde jen o to, jim ty svá přání nějakou srozumitelnou formou reprodukovat. Mně třeba moc nejde mluvená forma, takže když už jde fakt do tuhého a komunikace vázne, tak píšu. A funguje to!

Někdy svoje přání vyslovit nemusíte, tuto knížku jsem dostala od kamarádky jen tak...Ale nespoléhejte na to, když něco opravdu chcete a ono to ne a ne příjít, jděte si za tím.

Neustále mě fascinují.

Fascinují mě, kolik energie se v tak malých tělíčkách skrývá. Hlavně naše prostřední Nicolka je blázínek a je obdařena takovým množstvím energie, jakoby by si dala několikrát denně dvojité espresso.

Zrovna včera jsem si  uvědomila, jak je těžké být mámou těch nejmenších dětí. Ano říká se, že problém jsou tak velké, jak velké jsou děti, ale kdo někdy opravdu strávil den s dětmi do pěti let ví, že tohle období  JE NEJNÁROČNĚŠÍ ze všech.

A když jich máte víc, je to ještě náročnější.



Pamatuji si na dobu, kdy jsem doma měla v jednu chvíli novorozeně, tříletou a rok a půl starou dceru. Bylo to opravdu vyčerpávající.

Už jsem skoro zapomněla, jak zaneprázdněná jsem byla.

Všude zněly hlasité zvuky od pláče miminka přes záchvaty vzteku tehdy tříleté dcery. Běhala jsem mezi dětmi a snažila se zároveň uklízet byt, vařit a vychovávat.
A i když mi to dnes přijde jako film, přehrávaný někde mimo mně

Vy všechny, statečné mámy malých dětí.Vím, že jsou Vaše dny někdy jen rozmazané šmouhy a že máte pocit, že ničeho nedosahujete.
Ale opak je pravdou.
Dosahujete toho hodně.

Pracujete velmi tvrdě s těmi maličkými, kteří se snaží být samostatní, nezávislí a bojují s Vámi každý den.
Neustálé slovo "NE!" nebo " JÁ SÁM!" znějí pořád dokola a Vy v sobě někdy marně hledáte trpělivost, zvlášť ve chvíli, kdy spěcháte a víte, že prostě musíte odejít z domu. A zrovna se Váš tříletý syn rozhodl, že si zapne bundu a obuje boty úplně SÁM a Vy vidíte, jak mu to nejde.

A čas běží.
Je to přehlížené, i my samy to nevidíme, ale je to práce.

Těžká, stále opakující se práce, každý den.
Děti rostou tak rychle, jako na běžícím páse a jednou opravdu ty boty obují správně a bundu si zapnou během chviličky.

Zdravím, dámy,

dnes otevíráme tak trochu jiný konkurz. Hledáme totiž Ambasadorku pro Mylan lékárničku. Je to lékárnička, která vždy obsahuje ten správný lék. Ten, který vám pomůže od bolesti hlavy nebo nevolnosti, a tím vám umožní jít do práce nebo s dětmi do parku.

Dnes je Mylan jednou z předních farmaceutických firem v segmentu generických a speciálních léčiv, která poskytuje produkty ve zhruba 145 zemích a oblastech.

Ve společnosti Mylan jsou odhodláni stanovovat nové standardy v oblasti zdravotní péče. Věděli jste, že přibližně 50 % lidí, kteří žijí s HIV/AIDS v rozvojovém světě, je léčeno produkty společnosti Mylan?

Ambasadorkou pro Mylan

... je maminka, která je komunikativní, otevřená, přátelská, důsledná a optimistická. Sdílí hodnoty, které jsou pro společnost Mylan důležité: inovativní přístup, zodpovědnost, spolehlivost, orientace na pacienta a týmová práce.

Automatické otočení displeje

Tato funkce je naprosto unikátní. Zdá se být velmi prospěšnou až do chvíle, než se ji rozhodnete využít. V praxi to vypadá asi takto: chcete obrazovku na výšku? Nedejbože, abyste telefon nepatrně vychýlili mimo jeho osu. Obrazovky na šířku se nezbavíte až do nejdelší  smrti. Nakonec si ho přečtu raději podle rady chytrého telefonu na šířku. Nebo na šišato. Jak to vyjde. Opět jen do chvíle, než bych si telefon otočila na šířku, protože pak se zaručeně přehodí na výšku. To je zákon chytrého telefonu.

Načítání e-mailu

Než se mi načte e-mail, stihnu si zpravidla vyčistit zuby, vytrhat obočí, naondulovat chlupy na nohou a u toho zhlédnout dva filmy. Efektivní nástroj k ještě efektivnějšímu nakládání s časem.

Když chcete využívat chytrý telefon k telefonování

Co vás nemá! Telefonování je nemoderní! Pokud něco chcete někomu sdělit pomocí chytrého telefonu, raději mu napište zprávu na fejsbůku. Chytře. Navíc pokud by mi šlo o život a chtěla bych volat tísňovou linku, masový vrah by mě stihnul znásilnit, rozřezat, rozčtvrtit a exemplárně vyvěsit na všech billboardech v okruhu 10 kilometrů. Twitter to jistí.

Na portál Modrý Koník jsem se zaregistrovala v září roku 2013, tudíž jsem zde přes tři roky. Zažila jsem zde tedy několik změn. Některé byly prospěšné, některé naopak. Nevěřím, že se tímhle článkem všechny změny vrátí do normálu, ale když čtu příspěvky od druhých maminek, jak si stěžují, řekla jsem si, že kdyby se pod tento článek podepsalo více uživatelek, možná by se podstatnější změny vrátily 🙂

Ať nezačnu od toho negativního, začnu u pozitivních změn:

•  možná oprava příspěvku
• smajlíci (ze začátku jsem si nemohla zvyknout, ale nakonec se dají)
• lepší font v článcích
• „lajkování“ komentářů
• vkládání fotografií do komentářů
• možnost skupinek (jak tajných, tak normálních)
• zobrazení emotikony (smajlíka) v albech, příspěvcích a článcích
• uložit článek jako rozepsaný
• zobrazení, kolikrát byl článek přečten
• možnost darování srdíček
• možnost zrušení upozornění na příspěvěk
• možnost zrušení zobrazování příspěvků od vybrané uživatelky

A teď ty negativní změny:

• při najetí na obrázek uživatelky, např. v komentáři, se nezobrazí základní informace
  
• zrušená funkce počet „lajků“ u fotoblogu
  
• zrušený seznam přátel
  
• zrušení příspěvků jen pro přátele
  
• zrušení  přesouvání fotografií mezi alby
  
• změna fontu 
  
• změna tabulky o těhotenství  (kdysi byla informace o těhotenství hned nahoře, dnes musíte najet až do půli profilu uživatelky, abyste zjistili danou iformaci)
• zrušené řazení uživatel podle počtu „lajků“ u fotoblogu v Seznamu maminek
  
• zrušené uvedení partnera na profilu
  
• vkládání nálepek do komentářů (naprosto zbytečné, dle mého)
• zmizela funkce Vybrali jsme

Dále mě už změny nenapadají, takže pokud některou z vás napadne jak pozitivní, tak negativní změna, určitě ji napište do komentářů a já ji poté popřípadě dopíšu do článku.

"Jako malá jsem milovala Vánoce. Postupem času se ale kouzlo vytratilo.

Všechno se změnilo s příchodem jednoho malého človíčka na svět.

 Najednou mi ten den zase začal dávat smysl..."

„A ještě se třikrát vyspinkáš a příjde Ježíšek….“

Tak moc ráda vzpomínám na dětství, kdy jsem se nemohla dočkat Štědrého dne a dárků, které mi přinese Ježíšek.  Ještě teď si vybavím ten pocit napětí, příjemného mrazení a vzrušení v celém těle z očekávání, jestli pod stromečkem najdu to, o co jsem si napsala Ježíškovi.

S přibývajícím věkem blažené pocity postupně zeslábly, kouzlo se vytratilo a Vánoce se pro mě staly jen příslibem volna, dárků, návštěv, pojídání/přejídání a blížícího se konce roku, a to celé za doprovodu nervozity a všude přítomného stresu z honby za pomíjivou dokonalostí jednoho svátečního dne.