Bylo 4.1.2017 a já jela na obyčejnou kontrolu, která byla 3 dny po TP. Monitory dopadly úplně skvěle, takže jsem cestou na UZ přemýšlela, co udělám manželovi k obědu.😁 Ale! Na UZ zjistili, že se nám ztratila plodová voda. Doktoři si pořád mysleli, že ze mě prostě odtekla, tak dělali testy na plodovou vodu a samozřejmě vyšly negativně. (Možná jsem byla prvorodička, ale plodovou vodu bych poznala). Tak si mě tam nechali, protože hrozilo něco malému Tadeáškovi a tak jsme dostali antibiotika. Snad každou půl hodinu jsem chodila na monitory, aby věděli, jak to s malým vypadá a kupodivu - monitory byly výborné. Poté mě přišel vyšetřit doktor a ptal se mě, jestli chci čekat nebo ne. Já mu samozřejmě řekla, že bych to ráda měla za sebou. Ihned zavolal sestru a řekl, ať mu přinese jednu tabletku na vyvolání. Zavedl jí, což bylo hodně nepříjemné a řekl mi: "Teď budeme čekat na nějaké kontrakce, do půlnoci ale budete mít odrozeno." Já jim nechtěla věřit, protože hodně lidí si stěžovalo, že při vyvolání měli akorát bolesti, nic se nedělo a tak jim museli dát třeba 4 tabletky, což jsem opravdu nechtěla, pochopitelně. 😂 Tabletka mi byla zavedena v 15:25, bolesti začaly už v 16:00, tak jsem dala info manželovi, že může přijet - bude se totiž rodit. Když byly bolesti tak nesnesitelné, poprosila jsem doktora, ať zavolá primáře a dají mi epidural. Primář přišel - byl neskutečně milej, vysvětlil mi co a jak, a napíchnul ho. Všechen personál mi slíbil, jak se mi do 10 minut uleví, že nebudu skoro nic cítit. Ejhle, 10 minut pryč a manžel byl úplně na nervy, že mi to vůbec nepomohlo - bylo to snad ještě horší, než předtím. 😣 Snažila jsem se kontrakce krásně prodýchávat a fakt mi to pomáhalo. Opět přišel doktor a řekl: "Ty brďo ženská, Vy jste nám teda pokročila, během 20ti minut jste se otevřela ze 2 prstů na 8 (ani nevíte, jak se mi v tý chvíli ulevilo, protože jsem věděla, že chybí už jen kousek a malý bude venku). Mezitím jsem šla hopsat na míči, aby hlavička sestoupila níž do pánve - vydržela jsem tak 5 kontrakcí déle se to nedalo. Sestřička mi řekla, že na mě znova kouknou a ejhle - otevřená na 10cm, pojďte se přesunout na sál, jdeme rodit (v tu chvíli jsem pocítila obrovskou radost a úlevu).Vylezla jsem na křeslo a přišla první kontrakce .. zatlačila jsem jen, co to šlo a doktor mi sdělil, že budu muset tlačit víc, jelikož se chlapcovi moc ven nechce, takhle se to opakovalo ještě 3x a na pátou kontrakci byl malý Tadeáš na světě - šel špatně ven, jelikož tam měl šprajcnutou ručičku a měl pupečník okolo krku, tak proto se mu lezlo špatně. Malého mi ihned položili na bříško, kdyby jste viděli manžela, jak se na nás díval 💕 jeho výraz si budu pamatovat navždy. Řekl mi, že děkuje za krásnýho syna, dál mi pusu na čelo a začal brečet. ☺ Nevydržela jsem to a slzy štěstí se mi v okamžiku spustily taky. Náš syn Tadeáš se narodil ve 20:45, takže pouhých 5 hodin od podání tablety a vážil 3250gramů. Moc ho milujeme a jsme za něj neskutečně vděční. 💜

Život nezačíná porodem, ale těhotenstvím. Vlastně začíná ještě dřív, dávno před těhotenstvím. Budoucí maminka se narodí a už tehdy, jako malá holčička po narození, si s sebou na svět nese několik set tisíc až 2 miliony vajíček (okolo 20. týdne prý dokonce okolo 6 milionů). Její maminka, budoucí babička, tak v sobě nosí zárodky svých vlastních budoucích vnoučat. Příroda je opravdu neuvěřitelná a mnoho věcí je nad možnosti našeho racionálního chápání...

Síla rodiny a její energie je velká, mnoho věcí se tak přenáší nejen geneticky, ale také energeticky – sklony k určitému chování se začínají formovat částečně už v době těhotenství. Dítě od zhruba 15. týdne slyší a naučí se tak rozeznat hlas svých rodičů (od zhruba 28. týdne). Okolo 25. týdne si dítě vědomě hraje s pupeční šňůrou, okolo 30. týdne otevírá oči. Jeho život opravdu začíná měsíce před tím než ho my pochováme. Ještě dříve před tím ale dítě vnímá energii – to základní „cosi“ co vnímáme všichni, více nebo méně.  To co v nás plyne, co nás oživuje. Čím se řídíme, když říkáme „nějak jsem to věděl/a“.

I když tedy s děťátkem budoucí maminka nekomunikuje nějak vědomě (mluvení, zpívání, hlazení bříška, čtení nahlas apod.), neustále probíhá výměna energie mezi ní a miminkem. Dítě na nálady maminky reaguje a bere je za své, prožívá je jako své vlastní.

Dítě vnímá emoce maminky přes hormonální nastavení jejího těla (zjednodušeně adrenalin = stres, endorfin = klid a radost). Dítě ale vnímá víc: je energie maminky klidná a vyrovnaná, plyne volně? Má jí dostatek? Nebo je maminka vyčerpaná? Má starosti, je přetížená, protože řeší rodinné konflikty, nedostatek financí, potíže v partnerském soužití? Bylo těhotenství neplánované a žena zažila šok? Objevují se u ní úzkosti nebo deprese? Nemůže se rozhodnout jestli si má dítě ponechat nebo ne? Má strach z porodu, z toho jestli zvládne péči o své první dítě / jak zvládne péči o další dítě? Cítí se připravená? Má podporu nebo prožívá osamělost? Dítě a maminka jsou spojené, to jak se daří jednomu určuje jak se daří druhému. Napojení na maminku je velmi silné i po porodu - zhruba do konce 1. roku dítě vnímá sebe a maminku jako JEDNO. Představte si tedy jak velké je napojení na maminku dokud je miminko přímo v ní...

Těhotenství je zvláštní, opravdu „jiné“ období v životě ženy. Může být krásné a pohodové kdy žena cítí svoji ženskou sílu, uvědomuje si to, že má jedinečnou schopnost dát život a být někomu tak moc blízko... Může to být ale také hodně náročné období. Jak se s mnohdy rozporuplnými pocity v těhotenství vyrovnat?

1. Postarejte se o svoji fyzickou pohodu – to hodně souvisí s tím jak nám funguje hormonální systém a také s tím jak na tom žena byla zdravotně už před těhotenstvím, jestli užívá léky apod. V průběhu těhotenství je možné zdraví podpořit :

Tak začínám úplně nový život, přestěhovala jsem se do konce roku k našim, kterým jsem strašně vděčná za to,jak mi pomohli,jak psychicky,tak hlavně finančně. Našli jsme pronájem, pomohli mi s kaucí,vybavením i menšími úpravami v bytě, a od ledna bydlím. Zatím s dcerou,ale doufám, že časem budu mít v péči i syna.A pak budu už úplně spokojená, a snad se někdy objeví někdo, kdo za to bude opravdu stát, a bude mít rád mě,i mé děti.Zase tomu začínám pomalu věřit 🙂