Jediné co Dan měl navíc byla touha po dětech, kterou já jsem mu nedokázala tak úplně splnit. Řekla jsem mu mojí diagnózu, ukázala lekářskou zprávu, a proč vlastně neberu antikoncepci. Proč bychom si měli dávat pozor, když je mít přirozenou cestou nemůžu. Scházeli jsme se se vším všudy od 03/2016, oficiálně spolu začali chodit od 05/2016 - my si užívali života, párty, bazény, ponocování, koncerty, festivaly, výšlapy na Drápky, Ještěd, dvoje antibiotika na hnisavou anginu.. zhruba od 06/2016 jsem začala pociťovat únavu, zadýchavala jsem se jen když jsem šla do schodů, začali mi strašně vypdávat vlasy, začali se mi zvětšovat prsa a přibírat na váze. Nevěnovala jsem tomu pozornost, protože zrovna v tu chvíli jsem už měla za sebou ukončenou spolupráci s nesnesitelnými manažerem, který má do teď dohru a tahanice. Říkám si, to mám ze stresu. Už jednou jsem měla přes 70 kg a šlo mi to do prsou a břicha... Zase budou muset přestat žrát a zase mít víc pohybu. Takhle jsem to měla do 09/2016 kdy jsem zhruba v půlce měsíce šla na nečekanou návštěvu, teď už k nové gynekoložce s tím, že mám nepříjemné pálení a svědění, že se to už nedá vydržet. Tak mě rovnou poslala na kozu udělala stěry a klasickou kontrolu. Při vnitřním průzkumu mi sděluje, že mám zvětšenou dělohu, to v dubnu nebylo. Má to možné 3 příčiny. 1. Nádor, 2. Cysta a třetí nejméně pravděpodobné Těhotenství. Byl pátek 11h dopoledne. Šupitopresto do labu jako STATIM na krev, aby se poslední možnost vyloučila nebo potvrdila. Za 2 hoďky si zavolejte. Danovi jsem raději nic neříkala, den předtím jsme si koupili letenky na 30.4. 2017 letenky do USA a nechtěla jsem hontím stresovat, když je to jedna ze tří možností. Dlouho jsme o tom mluvili a obou je to sen USA. Po 2 hodinách volám doktorce o výsledky a z telefonu se ozve hlas sestřičky:"Gratuluji jste těhotná maminko.. Přepínám vás na paní doktorku". Vedle mne v autě sedí Dan, já úsměv od u ucha k uchu, a dostala jsem ze sebe jednu krátkou větu, proboha jak je to možné?? Dan jen pronesl: " že jo jsi, viď". Až skoro naštvaně. Domluvili jsme si kontrolu, abychom zjistili jak moc pokročilé těhotenství to je. Další týden podle PM jsem byla už snad asi 24TT. Říkám si já asi něco prošvihla, kde jsou nevolnosti, kde jsou první příznaky těhotenství.. nikde nic, já skutečně nevěděla, že jsem těhotná.😃😃😃Proč bych taky na to měla mít podezření.. Paradox byl ten, že mi Dan řek, jak měl všechno naplánované, kariera, první dítě v 28 letech.. na to jsem mu řekla, že i kdybychom teď začali tak do jeho 29 narozenin v květnu to prostě nestíháme. Po UZ mi bylo sděleno že jsem v 19TT, sakra já mám za sebou půlku těhotenství a nevím o tom... do Danovích 29 narozenin to stíháme 😄. Můj šok se prohluboval... do chvíle  než jsme měli první velký ultrazvuk a my viděli jeho srdíčko.. bum, bum, bum, bum.... Dan uvěřil, až když ho viděl, až když viděl jak tluče... tohle je naše dítě... jsme šťastní, že tenhle malý zázrak si našel cestu k nám... že nám teď absolutně změnil život...  

Chci dát všem ženám, holkám, budoucím matkám naději, že i přes sebehorší diagnózu naděje pořád je, a zázraky se opravdu dějí. S Danem máme několikrát skouknutý THE SECRET a oba tomu věříme! Pořád jsme o tom mluvili, mezi sebou, s rodinou, se všemi o tom co bychom chtěli a ten zázrak si cestu k nám našel... 

Všechno začalo v roce 2010 kdy jsem poznala svého teď už expartnera Petra. Byli jsme zamilovaní a po roce a kousek jsme chtěli rodinu. Vysadila jsem po 6 letech antikoncepci a zkoušeli to... 1,2,3....7, 8 měsíců... to už přišlo mému doktorovi divné a tak poslal na vyšetření Petra. U něj bylo všechno v naprostém pořádku. Už tenkrát jsem si říkala, co zase semnou není v pořádku. Byla jsem už po třech operacích páteře (nezhoubný kostní nádor s odstraněním obratle a žebra, místo toho tam mám titanové tyče a šrouby). Proto se rozhodl (to byl 11/2012)pan doktor, mě poslat na hysterkopii - laparoskopické vyšetření dělohy, vejcovodů a vaječníků. Diagnóza byla na světě - primární sterilita, oboustranná neprůchodnost vejcovodů. 😕 Můj svět se zhroutil. Zase já, zase musím mít něco extra... Doktor měl jasno... pokud upravíme měsíčky a budete to dostávat pravidelně, půjde IVF. Nasadil léky na pravidelný cyklus.. ten díky lékům přišel. Před tím jsem totiž cyklus měla 3x do roka, samozřejmě antikoncepce mi cyklus upravovala na měsíční, ale bez ní to prostě nešlo. S Petrem jsme začali první cyklus IVF 12/2012. V 01/2013 mě den ze dne Petr opustil a já se totálně zhroutila. Kvůli němu jsem se odstěhovala do Plzně, opustila rodinu, přátele všechno.. zdrcená jsem si našla práci, která mi natolik zaměstnávala, že jsem po nějaké době tu bolest prostě přešla. Díky jemu jsem přišla o jeden z placených pokusů o umělé oplodnění zdr. pojišťovnou. Smířila jsem se s tím, že už nikdy nebudu mít děti, že jsem prostě poškozené zboží. Kdo by chtěl takovouhle holku co nemůže mít v 25 letech děti. Práce byla na prvním místě a dlouho byla na prvním místě. Po 3 letech kdy už jsem toho psychickýho teroru a vydírání ze strany manažera měla dost a byla zase úplně vyřízená, jsem otevřela oči a řekla jsem si, to mi za to nestojí. Obnovila jsem staré kontakty s lidmi, před kterýma jsem se uzavřela po rozchodu s Petrem a novým začátkem práce. Začala jsem za sebe hledat náhradu na kancelář a tak jsem rozesílala na FB zprávy přátelům, jestli někoho neznají. Poslala jsem to i Danovi - mé lásce z dětství. Nikdy jsme si nepsali na FB, a nebyli v kontaktu,jen jsme se měli mezi přáteli, ani nevím co mě to napadlo mu to psát. Po 15 letech odluky mezi náma, jsme si začali dopisovat. Pak i scházet a už jsme spolu zůstali. Máme stejné sny, stejné přemýšlení, stejný humor, stejně strašný rodiny.. prostě k sobě nás to strašně přitahovalo.

"Některé změny uděláme hned, na některé musí uzrát čas. Každá změna, ať malá, či velká otevírá novou cestu a nové příležitosti, nebo naopak přináší spoustu nespokojenosti a slz, pokud s ní nejsme vnitřně v souladu a pevně si za ní nestojíme...."

Už 24 let jsem neměla vlasy kratší než k lopatkám. Stříhání vždy jen o trochu míň nebo víc centimetrů.

Kdy jindy je čas na razantní změnu účesu, než na mateřské dovolené. V čase zkracování, kdy každá volná minuta je dobrá. Nejlepší je mít účes typu umýt a jít.

Po 24 letech jsem se rozhodla k výraznému zkrácení.

Když máte opravdu dobrého kadeřníka, musíte si na realizaci nějaký čas počkat. Čas do změny byl dlouhý a já tak měla možnost své počáteční vzplanutí kdykoliv odvolat.

Změna tak měla čas uzrát. A přesto jsem své rozhodnutí nezměnila. Proč tentokrát ne?

Vždycky jsem se velkých změn bála. Nejsem střelec, k zásadním otázkám přistupuji s opatrností a odstupem. Dlouho analyzuji a přehodnocuji, než se k něčemu finálně rozhoupu. O to víc, pokud mám dostatek času.

Na tuhle změnu jsem byla vnitřně připravená. Cítila jsem, že v aktuálním okamžiku to bude změna k lepšímu.

A je! A i kdyby to tak okolí nevnímalo, já ten pocit mám.

A o tom to je. Cítit, že tak jak se rozhodnu, je to pro mě správné. Ne pro manžela, tchýni, kamarádku, děti …, ale pro mě.

Rozhodla …. udělala …. a s lehkostí do slova a do písmene jdu dál. Nabitá zkušeností, že změna je opravdu život a není třeba se jít bát.

Někdo by mohl namítat, co řeším takovou prkotinu, jako je ustřihnout 30 centimetrů 🙂 a ještě o tom psát.

Skutečně tu nejde o vlasy, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jde tu o poznání, že měnit má smysl pouze to, s čím jsme vnitřně v souladu, a to bez ohledu na to, jakého rozsahu a vážnosti změna je.

Změna otevírá novou cestu a nové příležitosti, a nebo přináší spoustu nespokojenosti a slz, pokud si za ní opravdu nestojíme.

Jakou životní změnu jste v poslední době udělali a jaký z ní máte pocit?

Přečtěte si i mé další články na http://my3vtom.cz 

Najdete mě i na FB https://www.facebook.com/my3vtom/

Tento článek píšu hlavně pro holky, které mají čerstvou zkušenost a neví co dál...

První dny pro mně byli neskutečně těžké. Nedokázala jsem si představit, že bych se měla dokázat vrátit do každodenního života. Nedokázala jsem vyjít z domu a jít mezi lidi. Pro mně to byl pocit selhání a nenávisti vlastního těla, že nedokázalo moje miminko ochránit. S nenávistí k sobě samé se potýkám už dlouho. Od chvíle co jsem se dozvěděla, že nejsem schopna počít dítě přirozenou cestou. Jenže ta nenávist, která nastala po potratu, byla mnohonásobně větší. Byla jsem absolutně vyřízená, styděla jsem se... V mém okolí otěhotnělo tolik žen, či už přirozeně nebo po IVF. Ale všechna jejich těhotenství prosperovala a to moje najednou skončilo... Neviděla jsem v té chvíli žádné východisko z této situace. Měla jsem pocit, že můj život skončil. Byla jsem hloupá a spolehla jsem se na okolí...Na rodinu...přátele...známé... čekala jsem pochopení, podporu, útěchu... A to byla chyba...Věřte mi, vždy se najdou lidé, kteří to nebudou chápat. Lidé, kteří se na vás s ty-jsi-se-zbláznila výrazem podívají a nebudou rozumět co po nich chcete. Dnes už vím, že člověk, který si tím neprošel, ač je to sebevětší přítel, tohle nikdy nemůže pochopit. Obrovským překvapením pro mně bylo, že mi všichni říkali, abych byla ráda, že jsem potratila tak brzo (8tt). Jako kdyby to ještě nebylo dítě. Copak to jde, chápat to takhle? Přece ve chvíli, kdy se před váma objeví 2. čárka na těhotenském testu, v té chvíli se stanate matkou. Od té chvíle víte, že pod srdcem nosíte své dítě. Nemluvě o tom, když to malé tlukoucí srdíčko vidíte na ultrazvuku. Už víte, že nejcitlivějším sluchem, nejcitlivějším přístrojem je z vás slyšet 2 tlukoucí srdce. Tohle nikdo nechtěl pochopit. Měla jsem obrovský vztek. Po nějaké době jsem pochopila, že jsem v tom sama... Moje srdce, teď už osamotě bijící v mé hrudi, bylo rozbité na milion kousků. Moje duše si vzala dovolenou a odletěla někam, kde o ní někdo stojí. Zůstala jsem jednoduše sama, nepochopená a uvnitř umírající. S manželem jsme se hádali, chtěla jsem být jen a jen sama. Vyhledala jsem tedy odbornou pomoc. Terapeut mi ale rozsvítil před očima. Řekl že nechápe, jak bych po 3 týdnech chtěla být v pohodě a netruchlit. Vysvětlil mi, že musím sama sobě dovolit být smutná a plakat. Udělala jsem to. Plakala jsem, plakala a plakala... Celý den... Když už nebylo slz, které by mi mohli téct po tváři, ulevilo se mi. Přestala jsem všem vysvětlovat své pocity, přestala jsem se hájit. Bylo to k ničemu. Jen já jsem uvnitř sebe dokázala pochopit co cítim. Jen já jsem mohla pochopit, co jsem ztratila. Jen já jsem věděla jaké štěstí pro mně moje miminko znamenalo. Je mi úplně jedno v jakém stádiu vývoje bylo. Bylo, je a navždy bude to moje dítě. Ano, i já jsem poslouchala věty typu: "Příroda ví co dělá!" "Mělo to tak být, miminko asi nebylo v pořádku!" "Nemůžeš se tím trápit věčně, jdi dál!" "Příště to vyjde!" K čertu s těmato rádobi radama !!! Žádná z nich mi bolest nezmírnila, jen se mi víc chtělo řvát, brečet a kříčet do světa, že mi, pro smilování boží, zemřelo dítě. Můj miláček ze mně navždy udělal maminku a já moje miminko navždy budu milovat. 

Na závěr chci jenom napsat... Nechte to být...nepřemlouvejte své okolí, že máte právo na to, být nešťastná a truchlit. Nevysvětlujte své pocity pořád dokola. Prostě se na všechny kolem vykašlete, dělejte a ciťte se jak potřebujete. Ale hlavně...Rozlučte se... Protože máte s kým... A co je ještě důležitější...Odpusťte... Sobě. Svému tělu, že to nezvládlo. A ano, odpusťte i svému okolí. Nikdy bych nikomu nic zlého nepřála...A tak jsem si uvědomila, že jsem vlastně strašně ráda, že nevědí jak mi je, protože si tím neprošli. A to je dobře, že si tím neprošli. Za to jsem moc ráda. A nezapomeňte si udělat radost! Máte na to právo. Kdy víc, než-li teď? To, čím jste si prošli, JE tragédie. Prostě si teď utvořte své sobecké období ;) Nikdy to nepřestane bolet, tím jsem si jistá. Časem tu bolest jen odložíme do úzadí a tak se stane snesitelnou. 

Nezbývá než napsat: Hodně sil ! 🙂