Už to je pol roka, čo sme si z pôrodnice priniesli naše vytúžené bábo. Ten čas prešiel tak veľmi rýchlo; a zároveň tomu nemôžem uveriť, že už je to pol rok! Asi ako každá mamina, aj ja som mala pred pôrodom akési vysnívané predstavy, ako to asi s malým drobcom bude vyzerať. A veľmi som sa tešila. A tiež som sa veľmi mýlila. 

Predstava číslo jedna: "Moje dieťa nebude..." (veľa plakať, stále sa nosiť na rukách, používať cumlík, ...) 

Aká krásna predstava a aký veľký omyl! Každé dieťatko je iné, ale každé jedno túži po mame a jej náruči. Toto nepochopí nikto, kto vlastné dieťa ešte nemá. Tiež som patrila k ženám, ktoré videli "rozmaznané" deti na každom kroku, stále len na mame prilepené... Odkedy som mama, aspoň v duchu som sa už všetkým takýmto "rozmaznancom" ospravedlnila a sama si vychutnávam ten pocit, keď mám malého na sebe "prilepeného". Ten úžasný pocit, že pre niekoho ste doslova a dopísmena stred vesmíru a stačí mu len, aby ste boli pri ňom. A všetko je v poriadku. A tiež treba dodať, že dieťa dá rodičom vždy najavo, čo sa mu páči a čo nie. A to, že sa oni pred pôrodom o niečom rozhodli, teda vôbec nič neznamená. 

Predstava číslo dva: "Budeme chodiť kočíkovať a stále budeme vonku" (malý sa narodil na jar, kočíkovanie teda ideálne načasované)

Aká krásna predstava. Kým som nastúpila na materskú, bola som zavretá v kancelárii od pondelku do piatku a predstava chodenia vonku "kedy sa mi zachce" bola proste úžasná. Hneď ako sa dalo, vzali sme s mužom kočík a vyvetrali seba aj malého. Prvé kočíkovanie šlo na jedničku. Postupne sme prechádzky predlžovali a obaja sme si užívali krásne slnečné počasie.

A potom to prišlo. Prvý rev v kočíku. Neschopnosť dieťa utíšiť a následný šprint domov (veď ľudia sa pozerajú). Naše dieťa proste odmietalo zaspať v kočíku. Keď sme ho uspali a šupli dnu, všetko fajn. Akonáhle sa zobudilo, spustilo neutíchajúci a matke srdcedrásajúci rev.

Být mámou se stalo synonymem proto být někdo malý. Mámou se přeci může stát každý a není na tom nic zvláštního.

Byla bys raději velkou nebo malou rybou v rybníku?
Zvláštní otázka, já vím. Ale tak dlouho, ak si jen pamatuji, jsem vždycky hledala na tuhle otázku odpověď.

Stejně jako na každé rozhodnutí, které jsem udělala. Kde bydlet, jakou si zvolit práci, kdy mít děti a kolik jich mít. Jak být úspěšná v životě a něčeho dosáhnout.

Většina z nás zjistí, že chce něco víc než obyčejnou práci. Chce práci, která bude vyjadřovat to, kým jsou. Hledáme  v ní naplnění života. A soustředíme se více na smysl zaměstnání než na benefity, které nám může přinést ( placenou dovolenou, prémie apod.). Chceme prostě práci, která bude důležitá, bude "něco" znamenat, protože i my chceme "něco" znamenat.

A když nechceme výjimečnou práci, chceme výjimečný život. Něčím odlišný, zvláštní od toho, který žijí ostatní. A být mámou se považuje za něco obyčejného, ničím nezajímavého.

Nepamatuji si, že bych si kdy sama sobě řekla : " Už mám všechno, co jsem chtěla".

Dlouho jsem se trápila otázkou, jak být lepší. Být lepší máma nebo někým jiným. Mít lepší práci, která bude užitečná a já něco dokážu. Něco velkého a něco velkého po mně i zůstane "vidět". Vychovat děti správně, aby z nich byly samostatní a slušní lidé.

Každý z nás vidíme smysl svého života v něčem jiném. Každého dělá šťastným jiná věc. Někomu stačí být s rodinou, mít pěkný dům, spokojené děti i manželství. Jiný ale může tohle všechno považovat za málo, protože chce, aby jeho život měl jiný smysl. Nemohu říct větší či menší, protože každý z nás vidíme "větší a menší" úplně jinak.

Ale i když jste mámou, která s láskou věnovala svůj život rodině nebo úspěšnou ředitelkou, obě chcete, aby po Vás na světě něco zůstalo. Nějaký otisk, že jsme tu byly.

Ve chvíli, kdy se rozhodnete děti mít, už to nelze vzít zpátky. Najednou Váš život dostane jiný význam, jiný směr. Je to úplně jiná cesta než ta původní, po které jste šly, možná i než ta, po které jste chtěly jít.

I mně se  ve chvíli, kdy jsem rozhodla stát mámou, moje možnosti změnily.

I když jen málo žen na světě, které naplno přiznají svou lítost, že se staly matkami, většina z nás aspoň občas zapochybuje, zda to bylo správné rozhodnutí. Správný čas, místo, neměly jsme ještě počkat? Neměly jsme mít místo tří dětí jen jedno? Nebo naopak nemít jedináčka?

Uf tak jsem se konečně po půl roce dostala napsat vám svůj druhý předčasný porod. Velký úspěch měl můj první článek :Nedonošená Natálka, která to neměla vůbec jednoduché, ale dnes je jí uz deset let a nyní se připravuje na hudební soutěž smyčcového nástroje kontrabas, tak moc jsme na ni hrdí! Tak a teď uz začnu. Po pár letech samoživitelky, se na mě usmálo  štěstí a  teď už mám  nyní svého manžela Jakuba a ikdyž jsme se znali, nikdy nás nenapadlo,že my dva spojíme společně životy, byl totiž ženatý. Ale stalo se a my se spolu začali scházet, bylo to krásné...společné romantické chvilky, výlety s jeho a mojí dcerou, nezapomenutelné...náš vztah sílil a my si přáli společně žít, koupili jsme si byt a po roce společného chození náš sen něco budovat byl tady. Ja už nikdy nechtěla druhé dítě, ale s nim jsem o tom začala přemýšlet...a začali jsme se oba těšit..v srpnu 2015 jsme si řekli, že na miminku zapracujeme ,ale nešlo to poslední dobou mě bolelo šíleně břicho a pořád jsem špinila...v září už se to nedalo vydržet a já zašla na gynekologii, prohlédl mě apak mi dělal ještě ultrazvuk a najednou se zarazil a ve mně hrklo, co je špatně, ale pousmál se a říká uz vim ten váš problém, vy jste těhotná....ten pocit byl nepopsatelný. Ten den jsem měla jít do práce, jenže jsem zůstala kvůli prvnímu předčasnému porodu na rizikovém těhotenství .Zpráva  doma překvapila a my se začali těšit, jenže první problém přišel v 7.týdnu, kdy jsem začala krvácet, hospitalizovali me mě v nemocnici a prý buď potratim nebo ne, to co mi řekl primář mě položilo,už nechci porodit brzy, nechci zažít to co jsem prožívala s Natálkou..po třech dnech v nemocnici jsem byla propuštěna.Dál těhotenství probíhalo celkem bez problémů, bolení břicha bylo normální, zvětšování dělohy...jenže špatná zkušenost z prvního porodu byla pořád před mýma očima.Přítel byl optimistický a snažil se, aby jsme si oba těhotenství užili. Nákupy mi dávaly sílu, přípravy atd. Do 30.týdne jsme se koukali jak roste bříško a jinak byl tam náš vysněný chlapeček, který byl v pořádku...jednoho  dne jsem šla na kontrolu a začalo se mi skracovat děložní hrdlo, takže nařízen klidný režim....kontrola za 2.týdny, tam byl stav stejný, potom kontrola zase za dva týdny, stav se rapidně zhoršil a prý jen ležet a ležet, měla jsem i slabší kontrakce bylo to 31.3.2016 a uz záleželo na přírodě...takze přišla jsem domů a říkám Kubovi, co mi pan doktor řekl...celé těhotenství si užíval a byl nyní i teď optimistický..kolrm jedné odjel do práce, připravil mi jídlo na celý den a kdyby cokoliv ať volám.Je pravda ,že mě bolelo břicho, ale to nebylo nic nového....pak to bylo víc a víc a já už i prodýchávala. Přítel chtěl jet práce, jenže já byla proti. Přijel normálně po pracovní době a chtěl, aby jsme jeli do nemocnice já nechtěla, říkám mu ještě je spousta času a navíc jsem teprve 35+0 ,nechci rodit dříve, nechci zažít tu bezmoc, i když Natálka byla 27.týden a s Vítkem už jsme tak daleko, ale i tak strach tam byl. Šli jsme si i přes moje bolesti lehnout, proč bych měla teď rodit...Ve 2:15 mi praskla plodová voda,vyděsila jsem se a začala plakat, že ještě nechci rodit, přítele jsem vzbudila, byl v klidu, utěšoval mě,já zabalila věci  (celou dobu ze mě tekla plodová voda) a jeli jsme. V nemocnici mě přijali byli moc milí  vyšetřilo mě a byl to začínající porod, miminko mělo odhadovanou váhu 2300g ,jelikož nemocnice nemá vybavení  na malá miminka převezli mě do jiné nemocnice, přítel byl celou dobu na chodbě...odjel se domů vyspat. Ve Varské nemocnici me opět vyšetřili, poskytla jsem informace a bála se co bude  bylo půl páté a mě poslali na první dobu porodní ,že to bude nějakou dobu trvat. Bolesti byli silnější, měřili mě, kontrakce jasně viditelné, jenže pořád se mi honilo v hlavě ještě ne je brzy..co bude až se narodí....bolesti už se nedali vydržet, lezla jsem po čtyřech, pouštěla si teplou vodu na břicho, nic nepomáhalo ..pred devátou hodinou přišla doktorka šáha do mě a říká jdeme rodit. Přítel byl už na cestě a já si přála ho mít u porodu, i když v těch bolestech. Sama jsem došla na porodní sál, tolik doktorů a sestřiček, vylezla jsem z pomocí na "kozu " a už to začalo, byl to můj první přirozený porod, první byl císařem. Bylo to strašný, tlačte na každou kontrakci, už jsem nemohla, vyčerpaná....pak říkám to,tlačte mi furt znělo v uších ,pokud nebudete správně tlačit ,budete potrhaná ..

Dělala jsem co mi bylo řečeno...naposled jsem zatlačila a bylo to...to je krásná holčička, dali mi miminko na sebe a já říkám, ze mám mít chlapečka...ano maminko máte pravdu je to chlapeček,na břiše jsem ho měla pár sekund, vzhledem k nezralosti si Vítka odnesli, nezapomenu na ten pocit, krásný když jsem ho spatřila. Vážil 2630g a 47cm a narodil se přesně v 9:08hod. Odvezli ho, za chvilku  ze mě vyšla placenta a nechali me odpočívat, přijel přítel, kterej bohužel porod nestihl. Malého odvezli na JIP  ,přítel se šel podívat byl z toho překvapený, malý nepotřeboval kyslík, jen teplo. Byli jsme šťastní rodiče....ja chodila každé dvě hodiny na JIP za malým, tatínek byl s námi každý den no a po třech dnech mi ho dali k sobě, dostal silnou žloutenku, nic co bychom nezvládli. Po týdnu jsme odcházeli domů...s váhou 2500g a plně kojeni...muj druhý předčasný porod z velkého strachu dopadl dobře a když to vezmu zpátky, bylo to rychlý a krásný..bez nástřihu, epiduralu...Vítek zdravý, holky jsou chůvy....po 4.měsících jsme se vzali, děti nám stále dělají radost Vítkovi bude 7.měsíců je to zdravý a šikovný kluk....a já můžu říct, že  se nikdy není čeho bát...pokud bude někdy třetí porod budu si ho do konce užívat tak jak se má.Omlouvam se za pravopis a trocha překlepů....vsem přeji krásné porody a nikdy se nevzdávejte..vím o čem mluvím. Jinak Vítek se narodil 1.4.2016 aprílové miminko ❤❤❤