Je 30. července 2016, jsme na chalupě a hodiny ukazují 03:00 ráno. Jsem na pokraji psychického zhroucení. Usnula jsem večer někdy před jedenáctou hodinou po dosti náročném dni velmi rychle. Zatím jsem se asi čtyřikrát vzbudila. Jednou mému synovi Péťovi na mléko, pak na malou potřebu, poté dorazil do pokoje podnapilý tatínek a před třetí hodinou začal Péťa ze spaní pobrekávat. Výborně. Zase má špatné spaní, říkám si. Dobrá, jdu mu opět udělat mléko. Vypije ho celé. Super! Já se opět vyčůrám, protože těhotenský močák je potvora. Lehnu si do postele a dokonce to vypadá, že by Péťa opět usnul.

Charlie, náš pes, začal chrápat jak starý vožralý chlap. Vstanu, jdu za ním, pohladím ho, přestane. Lehnu si do postele, zhasnu, zavřu oči. Charlie nechrápe. Ani partner Kuba. Super! Uběhly dvě minuty. Začal chrápat Kuba. Rozsvítím, vstanu a jdu říct Kubovi, aby se otočil, že chrápe. Otočil se. Jupííí. Jdu do postele, zhasnu, lehnu. Péťa se rozhodl, že potřebuje ke klidnému spánku moje tělo a zelehne mě. Bezva. Tak ho obejmu a zkusím opět usnout.

Péťa dýchá jak sentinel Asi ho něco trápí. Začíná chrápat pes. Přidává se páníček Kuba. Já zešílím! Do toho mě trápí těhotenské příznaky. Spodek mě pálí a hrdlo mi zužuje cosi, že mám pocit, že se udusím. Nutí mě to furt kašlat. Do toho začínám mít hrozný hlad a nade mnou ne zcela tesnící okno působí, že mi do obličeje fouká studený vzduch. Na můj neurotický spánek luxusní záležitost.

Už to nevydržím, beru tužku a Deníček a začínám psát. Péťa sedí vedle mě a nemůže spát. Co jen asi budeme dělat v tuto ranní hodinu? 🙂 Asi si hrát. Ani nevím, jak takhle chvíle trvá dlouho. Šla jsem se podívat. Je 3:45, takže přibližně třičtvrtě hodiny. A co dělá pes a muž? Oba krásně hrdelně chrápají a je jim hej. 🙂 Já cítím, jak mi unavené oči, které mě pálí, pomalu padají, zavírají se, tělo je hladové a dítě vedle mě nechce spát. Více takových nocí a mám pocit, že mě odvezou do blázince. Ale fascinuje mě, jak je Péťa trpělivý a čeká, až si dopíšu svůj román o údělu obětavé matky, paničky a budoucí ženy. Ale upřímně? Jsem za to vše ráda a děkuju svému milému Deníčku, že jsem se mu mohla takhle k ránu svěřit. Hned je mi lépe. 🙂

... uběhlo pár minut. Ovšem pocit hladu přetrvává. Budím partnera, ať si chvilku hraje se synem a jdu se nadlábnout. 🙂

Nejen vaše ratolesti dokáží být až neskutečně kreativní, ale i vy maminky někdy dokážete svými činy a nápady překvapit samy sebe. A jen tak dál, protože bez toho by nebyla v tom našem ženském modrokoníkovském světě taková legrace!

Zkuste si taky jednou za čas zavolat nejen z mobilu, protože mobily jsou už nuda a překvapte někdy souseda, abyste mu zlepšily den! Návody níže. Pěknou zábavu!

1. Manekýn

Tak takhle to dopadá, když Vám muž vytuhne při romantickým večeru.. a já se s Vámi loučím, protože mě po probuzení asi zabije!

(michalelka)

2. Krásné ráno, ale jak pro koho...

https://www.facebook.com/DenikMamy/

https://denikzaslouzilemamy.wordpress.com/

Ano věřím, že každý z nás máme v sobě dvě osobnosti. Jednu tu dobrou, realistickou, analytickou, která by nikdy nesedla za volat s hladinkou a druhou polovinu, která selhává a dělá špatná rozhodnutí. Také věřím, že v každé situaci se lze rozhodnout jinak a s jiným výsledkem. Že když si doma zapomenu deštník a musím se po něj vrátit a proto mi ujede autobus a v závěru potkám milého, příjemného člověka, mělo to tak být.

Ale k čemu se přiznávám? Přiznávám se k tomu, že jsem se k sobě chovala hrozně, nevážila si sama sebe a dělala si špatné věci. Roky jsem hladověla a sváděla to na nedostatek času. Na děti, povinnosti, peníze, všechno, jen ne na sebe.

Sama sebe řadím do labilní skupiny lidí, která ve stresové situaci prostě kolabuje a selhává. Když mi zemřela babička, několik dní jsem jen hleděla z okna a nepromluvila ani slovo. Cítila jsem v sobě tak velký žal, že jsem ho nedokázala ani popsat.

A když jsem v pubertě dospívala, neměla jsem moc dobré vztahy se svou matkou, která se nikdy dvakrát nezdráhala říct krutou pravdu naplno a tím ranit ještě hlouběji mé sebevědomí.

Jídlo…dodává nám energií, díky němu rosteme, žijeme každý den a užíváme si života. Takový scénář má jídlo pro spoustu lidí, přináší jim potěšení a radost. Některým tedy někdy trochu přespříliš Ale co když jídlo není nositelem radosti ani potěšení a nemáme z něj vůbec nic než trápení? I jídlo se ač se to na první pohled nezdá, může stát našim úhlavním nepřítelem.

Přestože ráda chodím do farmářských obchodů a nakupuji zdravé potraviny musím i přiznat, že nejsem typ člověka, kterému  k životu stačí jen  bio mrkev. Občas zhřeším a vychutnávám si to, ale podle mě nejde o to, jak často hřešíme, ale o to, jestli jsme spokojení. Nikomu nevnucuju svůj způsob života ani jídla, kdo si chce dávat 6x týdně bůček, tak klidně. Mě tato strava nesedí a tak jsem se konečně naučila poslouchat své tělo a dávat mu jen to, co mu prostě vyhovuje. Dlouho mi ale trvalo, než jsem zjistila, co mi nedělá dobře a protože ve svém okolí znám spoustu lidí, kteří zatím tápou, rozhodla jsem se dnes napsat svůj příběh a zkušenosti s potravinovými alergiemi a intolerancemi. Třeba někomu pomůže.

Jako dítě jsem prý neprospívala, trpěla jsem na bolesti bříška a reflux. Každé tři měsíce jsem skončila v nemocnici s bronchitidou napojená na kapačky a brala tuny antibiotik, které samozřejmě mému už tak oslabenému imunitnímu systému moc nepomáhaly. Každé umělé mléko jsem zvracela, no každé, v době mého kojeneckého věku byly na trhu asi dvě nebo tři značky Sunar a Feminar, takže zase tak veliký výběr nebyl. Jenže tenkrát prý děti zvracely po sunaru běžně, takže to nikdo příliš neřešil. Bohužel se nehledělo ani na moje dýchací problémy a ekzémy, na všechno byla jedna mastička a jedny léky, lékaři tehdy o nějaké alergii na bílkovinu kravského mléka neměly ani ponětí. A i kdyby měli, stejně by to asi nikdo moc neřešil, nevěděli by co s tím. Kojenecká mléka pro děti s alergiemi byla tehdy sotva v plenkách svého vývoje.

Už jako dítě si pamatuji, že jsem přirozeně odmítala jogurty a jablka a to mi vydrželo prakticky celý život, stačí si jen na ně vzpomenout a hned mám pocit kamene v břiše. Nedávno jsem četla zajímavý článek, kde bylo popsáno, jak děti samy eliminují určité potraviny tím, že je prostě nechtějí jíst. Každý rodič  v tom hned vidí, že je dítě vybíravé, ono ale možná jen nechce jíst něco po čem mu prostě není dobře a neumí to jinak dát najevo. Naše dcera Nicolka takhle odmítala jogurty také, všechny. Sváděla jsem to na rozmlsanost a nutila jí do zkoušení nových jogurtů, aby přece měla nějaké vitamíny. Trvalo to přesně do doby, než začala trpět úpornými průjmy a stěžovala si na bolesti bříška. V té době jsem už něco málo přečetla o potravinových alergiích a protože já sama jsem docela silný alergik na trávy a pyly, tušila jsem, že by Nicolka mohla být alergická také.Běžný krevní test u lékařky odhalil problémy s mlékem, a tehdy mi to došlo. Naše dcerka dělala to co jsem jako dítě dělala já, odmítala vědomě jogurty, protože jí nedělaly dobře. Naštěstí u ní se jednalo jen o přechodnou intoleranci laktózy způsobenou antibiotiky a po cca půl roce držení bezlaktózové diety se všechno upravilo. Dnes už sice po jogurtech potíže nemá, ale stále je téměř nejí, myslím, že v ni ty pocity těžkosti zůstanou ještě dlouho, stejně jako mě vydržely vlastně až dodnes.

U mě pravidelný přísun mléka nakonec  vyvrcholil zhruba ve 14-ti letech, kdy jsem byla hospitalizovaná se žlučníkovými obtížemi v nemocnici. Strávila jsem tam asi dva týdny, než mi šoupli nálepku- Žlučníkář-i když ultrazvuk byl v pořádku. Dostala jsem léky a  seznam jídel, která nejíst a tím to vše bylo vyřešeno .Bolesti jsem měla stále a to každých pár měsíců a to zhruba do svých 30-ti let. Nakonec mě to dovedlo až do Gastroenterologické ambulance, kde mladý lékař (dodnes mu děkuji v duchu) okamžitě naznal, že to nebude se žlučníkem mít nic společného a že to bude od jídla. Nevěřila jsem tomu, myslela jsem si, že je mladý a nezkušený a jen si na mě chce vyzkoušet svoji první gastroskopii. Jsem srab to se přiznám a na gastroskopii jsem nešla. Strach byl větší. Díky tomu jsem  začala více vnímat svoje tělo a sledovala po čem křeče přicházejí a po čem ne.

ALERGIE JAKO ODPOVĚĎ IMUNUTINÍHO SYSTÉMU