Asi by bylo nejlepší začít tím, jak jsme k miminku vůbec přišli. Dlouho jsem děti nechtěla, hodně jsme s manželem cestovali, v 28 jsme se vrátili po ročním pobytu ze zahraničí a teprve jsme začali budovat nějaké bydlení, kariéru a tak.  Potom přišla svatba, ale především výrok mé gynekoložky, že pokud chceme děti, tak není na co čekat, prý potom by to už jít nemuselo.

A tak jsem se ze dne na den přepla z modu "děti nechci" do modu " dítě chci a to hned". A ono to samozřejmě nešlo. Po více než ročním snažení, opakovaných zánětech močových cest, cystách, počítání plodných a neplodných dnů, šílenství s měřením bazální teploty, sledování čípku, hlenu, užívání všemožných bylinek a kapek, které zaručeně pomohou otěhotnět, spousty probrečených začátků cyklu, jsem se rozhodla, že je načase s tím něco dělat a začala jsem chodit k terapeutce čínské medicíny. Tam jsem se domluvily, že mě nejdříve dá do pořádku a poté teprve začneme řešit těhotenství. A ten měsíc jsem otěhotněla.

Nechápala jsem to, s manželem jsme spolu ten měsíc spali asi dvakrát, ani jednomu se nám nechtělo a navíc podle mých výpočtů a měření to bylo "úplně špatně a mimo plodné dny"..A tak jsem se dočkala svého vytouženého těhotenství, které probíhalo víceméně bez problémů, těšila jsem se ohromně na miminko, všechno studovala na internetu, brečela u každého videa porodu, nakupovala, shromažďovala, prala, žehlila. V pozdější fázi těhotenství jsem přešla na intenzivní přípravu k porodu, relaxace, vizualizace, nácviky dýchání ve snaze porodit bezbolestně technikou hypnoporodu. tak nějak jsem žila v domnění, že přežiju těhotenství, porod a pak už přijdou jen ty šťastné chvilky s miminkem a já budu ta super šťastná a perfektní matka, pro kterou je její dítě největší poklad.

No, jak to tak bývá člověk míní pán Bůh mění. Každopádně jsem 18.3. přivedla, po 15 hodinách bolestí, na svět zdravou holčičku, bohužel ne hypnoporodem a od té doby se mi tak změnil život, že nejsem schopná ještě teď se s tím smířit a srovnat. Nic z toho, co jsem si plánovala se nekonalo, žádné slzy štěstí, žádná šťastná maminka a spokojené miminko. Ze sálu si pamatuju pouze jakýsi divný pocit prázdnoty.

Doma potom uplakané dítě a nervozní a naštvaná matka, která nemá čas se najíst, natož tak se třeba osprchovat a umýt si vlasy. A začal ohromný kolotoč výčitek a pocitů provinění, že nemám své dítě ráda, a že jsem ho tak dlouho chtěla, a teď ho mám a je krásné a zdravé a já si to neumím užít. A do toho problémy  s kojením, malé váhové přírustky miminka, opět zhroucená matka z toho, že není schopná nakrmit své vlastní dítě. Bolavá prsa, probdělé noci, zbylá kila po porodu, naštvání na manžela, že on si dál žije svůj bezstarostný život, kdežto mě se ten můj obrátil o 180 stupňů. Tak to skončilo až tak, že jsem byla schopná sedět a hodiny zírat z okna a všechno mi bylo jedno (nikdy to ale nedošlo tak daleko, že bych nebyla schopná nebo nechtěla se postarat o malou, naštěstí). Večer jsem chodila s panickou hrůzou do ložnice, co mě zase tu noc čeká, jak se nevyspím a hlavně jak se budu následující den zase cítit, jestli ho celý probrečím nebo co bude.

A tak jsem se rozhodla, že potřebuju pomoc a vyrazila jsem k psycholožce. Po návštěvě tam jsem se cítila ještě hůř než předtím a tak jsem se rozhodla, že přeci nejsem žádná ubulená limonáda a že takhle svůj život žít nechci a už rozhodně nechci mít takové vzpomínky na první rok mé vytoužené dcery a rozhodla jsem se, že se s tím vypořádám sama a postupně si sepisuji následující body, abych se nahodila do normálu a neměla pořád pocit, že něco dělám špatně.

Ahoj všichni tak se zase hlásím s článkem tentokrát bude o mém porodu. Už z nadpisu je Vám asi jasné, že to nebude žádný med, takže všichni co mají porod teprve před sebou... Prosím nečtěte to.😁 

Bylo 25.7.2016 když jsem šla na KO do porodnice. Říkala jsem si, že mi udělají asi hamiltona, aby trochu rozběhli porod, protože se pořád nic nedělo. No, šla jsem na pásy a tam mi naměřili slabé kontrakce, v moči mi našli bílkovinu a měla jsem vysoký tlak. Nález takový, že jsem na prst otevřená, ale pořád mám čípek 2,5cm takže ve středu 27.7.2016 nástup do porodnice a 28.7.2016 bychom vyvolali porod. Když jsem toho 27.7. Jela do porodnice tak jsem se nebála, možná trošku, ale říkala jsem si, že to přejde, že dnes budu v klidu, čeká mě to až zítra. Při nástupu mě Dr vyšetřil a řekl co a jak bude.. Jelikož jsem pořád měla čípek 2,5cm tak mi řekl, že mi v 9 večer dají tabletu na změkčení toho čípku.

Večer přišel asi v 10 a zavedl jí, taky dodal, že pokud nezabere je hloupost vyvolávat porod ve čtvrtek, ale nechali bychom to až na pátek. Já byla z toho fakt naštvaná, ještě když mi sestra řekla, že tahle tableta v žádném případě nevyvolá porod. No budiž tak budeme čekat. Uběhla hodina a já dostala křeče do podbřišku jako při MS bylo to hrozný, ale já si říkala, že nebudu plašit, že to je asi tou tabletou, přece jen mi jí dal dost hluboko a bylo to nepříjemné. Nakonec jsem šla za sestrou a řekla ji,že mám asi kontrakce, že to cítím. Ona mi řekla, že je to tou tabletou a že mi dá injekci, abych se prospala. Dala mi jí ale bylo to ještě horší. Pořád jsem se převalovala ze strany na stranu a dychala, aby to přešlo.

Ve 3:30 ráno už jsem bolestí nemohla skoro chodit a tak jsem zazvonila na sestru a říkám ji, že tohle rozhodně normální není!! Vyšetřila mě a říká, že čípek pořád stejný, že to prostě musím vydržet. Já začala brečet, že to prostě nejde!! Ona si ke mně sedla a hladila mě pak řekla.. "No,tak jdeme na sál." Na sál jsem přišla asi ve 4 ráno a hned jsem šla na monitory. Bolesti byli šílený já si jen přála, aby to už skončilo. Neuvědomovala jsem si, že už je to tak blízko, ale v 5:19 přišla PA a říká můžete si zavolat doprovod k porodu,uděláme klystyr a pak pujdete do sprchy. A já sem si v hlavě řekla "cože už???" no nic šla jsem do sprchy a bylo to úžasný!!! Bolesti přestali a já si užívala horkou vodu!! Pak přišla PA jestli jsem v pořádku přece jen sem tam byla fakt dlouho. Řekla jsem, že ano a pomalu se vrátila na pasy. Přišla jsem na hekarnu a PA mi říká, ze musim na sál, že tam budou mít další dvě rodičky a ze já budu rodit asi první. No tak jsem šla na sál. A mezitím přišel můj doprovod k porodu.

Bylo 6:30 a já byla otevřená na 4 prsty. Bolesti šílený už jsem nemohla, ale vždy jsem se je snažila co nejlépe prodýchat. Doktorovi jsem hned ze začátku řekla, že epidural nechci a on mi řekl "no uvidíme" pak jsem ležela a bolesti byli fakt hrozný. Asi po 2 min a já mezi kontrakcema normálně usínala, ale říkala jsem si, klid tohle ještě nic není ještě budu tlačit a to teprve bude něco. Přišla PA zeptat se na ten epidural a já ji řekla, ze ho chci! Anesteziolog co mi ho pichal byl moc hodnej a rikal, ze jsem statecna jak to zvladam prodychavat a nepanikarim. Vsichni me chválili. Jenže pak to přišlo konečně otevřena dostatečně, ale hlavička nechtěla sestoupit. Skakala jsem na mici a prostě nic.. Pořád do mě při kontrakcich strkali ruce a já křičela at už toho nechaj. Pak jsem chtěla hrozne tlačit, řekla jsem to PA a ona mi řekla, ze ještě nemůžu, že musím dýchat. Prodychavala sem každou kontrakci a modlila se at už to skončí a je venku!! Křičela jsem, ze chci tlačit, ale všichni mi říkali, ze ještě nemůžu. Vedle me rodila paní co už tlačila , ale tlačila do hlavy tudíž k ničemu. Já byla naštvaná a rvala at mi něco pichnou, at me uspí a udělají císaře.. Byla jsem na dne. To tak moc bolelo, že jsem si říkala, ze větší bolest není.

Ale pak to přišlo. "Hlavička sestoupila, maminko tlačte!!" já tlačila, ale pořád nic.. Vsichni psali 3x jsem zatlačila a byl/a venku.. Jenže já už po 15ti hodinách prostě neměla sílu. Rvala sem, ze to nevzladnu a ze už prostě nechci. Nedychala jsem jak jsem mela a tak mi dali kyslík.. (Nebo spíš jen aby me umlceli) 😀 tlačila jsem co to šlo a modlila se, abych už slyšela to slavný "už vidím hlavičku" ale nic.. Pak mi PA řekla ze pokud nezatlacim pořádně bude muset použít kleště. Já se nastvala 3x pořádně zatlačila a bylo to! Malý se narodil 28.7.2016 ve 14:31 s miramy 3500g a 51cm. Dvě hodiny po porodu jsem byla převezena na pokoj a hned jsem chtěla malého k sobě. Ale ten byl na novorozeneckym a prý mi ho dají az zítra, abych se vyspala. Jenže to jsem nechtěla. Vydala jsem se z postele v neskutečných bolestech po šití zaDanečkem. Sestra mi řekla, že mi ho donese, ale až tak za hodinku. Pak ho donesla a ukázala mi vše co a jak mám dělat a už jsme byli jen spolu! Sice jsme celou nespali a já se po porodu vyspala pořádně až dnes, ale to mi nevadí, jsem šťastná, že mám toho nejlepšího syna na světě!!