Aktualita na začátek: Petice, o které se v článku píše, Anička zveřejnila 30.5.2016 a svůj hlas můžete přidat tady.

Dnes vám chci představit privátní porodní asistentku Annu Kohutovou, zakladatelku a lektorku Cvičení s dětmi v šátku podle Anny Kohutové. Na koníku ji najdete jako @anjilu 🙂

Aničko, proč jste se rozhodla začít pracovat jako privátní porodní asistentka? 

Pracovala jsem 10 let na porodním sále. Tato práce mne tam po čase začala frustrovat. Nedokázala jsem ženám pomoci tak, jak jsem si to představovala při rozhodnutí, že tuto profesi chci ve svém životě vykonávat. Vnímala jsem práci porodní asistentky  jako odbornou a lidskou pomoc ženy ženě, na její transformační cestě, kdy se z ženy stává matka a rodí se nový život.

Byla to doba převážně medicínských porodů, do kterých se rutinně zasahovalo. Ženy rodily pod vlivem chemických léků, v krutých bolestech, nepřirozené pozici a od svých dětí byly ihned po porodu separovány.  Všechny děti své narození musely oplakat.

Dnes vím, že to nebyl zdravý pláč plný síly, ale pláč plný zoufalství a strachu, protože tyto děti ztratily kontinuitu se svou matkou, ztratily náhle svou nejdůležitější existenční lidskou potřebu, na kterou byly v děloze zvyklé, a to potřebu bezpečí a kontaktu s matkou. Děti byly velmi často dokrmovány umělým mlékem, místo aby pily mléko z matčina prsu. Přebalovaly, koupaly a staraly se o ně naprosto cizí ženy, ne jejich matky.

Jdu si vylít srdíčko protože s pěkným počasím to na mě padá překvapivě nejvíce...

Vyrostla jsem na vesnici. Žila jsem tam do svých, téměř, 19 nácti let. A celé dětství a dospívání jsem byla absolutně přesvědčena o tom že to je to nejlepší co mě mohlo potkat. Milovala jsem to a nikdy, opravdu nikdy, jsem nezatoužila bydlet ve městě. V zimě jsem milovala hory sněhu, na jaře jak všechno krásně kvetlo, mohla jsem chodit bosa do schránky anebo si jít lehnout do trávy kdykoliv mě to napadlo, a v létě.. V létě to bylo naprosto dokonalé... Čerstvý rybíz, jahody, angréšt, maliny,.. Stáli jsme u keřů a přímo si to dávali do pusy, celé dny jsme strávili v bazénu a na večeři si grilovali maso nebo ryby, slyšeli jsme jen zvuky sekaček a kokrhání sousedova kohouta, žádné auta. A pak jsme museli dům z vážných rodinných důvodů prodat.

Ze začátku mi to ani tak nepřišlo, pracovala jsem a "doma" jsem byla velmi málo a tak jsem nestíhala ani vstřebávat to že bydlím ve městě. V králíkarně, jak jsme tomu v dětství s oblibou říkali.

Od té doby co jsem doma se to ale změnilo. Nenávidím to tady. Nenávidím žít v bytě a někdy mám pocit, že se tady vyloženě dusím. Nesnáším jak slyším televizi od sousedů a nebo  někoho jak dupe po schodech, nesnáším opilce kteří, zvláště v létě, řvou pod okny, nemám ráda hluk z dopravy, chybí mi moje zahrada, chybí mi možnost strávit celý den venku a domů jít jen na wc, chybí mi zvuk sekaček, vůně čerstvě natrhaného libečku nebo čerstvě posečené trávy, chybí mi to jak jsem mohla chodit bosa,.. Občas se tu cítím jako vězeň.

Můj chlap část svého dětství taky žil na vesnici, ale nesnáší to tam. Proto nechce slyšet ani slovo o tom, že bychom se tam měli stěhovat. Občas mu řeknu jak mi chybí to bydlet na vesnici, ale mám pocit že i kdybych se mu svěřila více tak stejně nedokážu pořádně vyjádřit to jak neuvěřitelně mi to chybí a jak mě to v bytě ubíjí.

Zajímalo by mě: kolikrát za den se přistihnete, že jste ve stresu, protože něco musíte udělat? Sebereflexe je taková moje zábava. Když se přistihnu u opakování programů, které mi už neslouží, tak to je bingo! Dnes bingo hned po ránu. Pohodové ráno a přesto se cítím ve stresu, v hlavě sotva polojasno a nevím proč. Využila jsem Bachovky, v hlavě je místo polojasna jasno a ejhle, celý stres pochází od dvou drobností, které jsem si (opět) sama zadala jako úkol. Samozřejmě jsou obě hrozně důležité 😀