Po přeložení na gynekologii nás co 3 hodiny čekala návštěva na JIPu, připadala jsem si strašně důlěžitě a zároveň zmateně....snažila jsem se odsávat mléčko ale přiznám se že nervy byly tak veliké, že se mi podařilo vždy jen pár kapek. Po 3 dnech na gyndě mi řekli že už mně brzy pustí domů a jestli chci mohou mi zařídit tzv. hostinský pokoj, což bylo bydlení pro přespolní maminy. Souhlasila jsem a další den už jsem se stěhovala a volala manželovi, co všechno budu potřebovat. Bylo to super, čekala tam na mně postel a dvě super ženské, se kterýma si píšu až doteď. Návštěvní 3 hodinový maraton pokračoval a po několika dnech byl korunován úspěchem...sestřička mi oznámila že Vali už je natolik silná, že můžeme začit klokánkovat. Konečně budu mít svou malou v náručí. Na další odpolední návštěvu jsem se nemohla dočkat....Valiska vytáhli s inkubátoru, dostala čepičku a já jsem si ji mohla konečně pochovat, zadržovala jsem slzy jak to jen šlo.Bylo to nádherné....konečně jsem MAMINKA 🙂 manžel byl dojetim rudý 🙂 uplynulo to jako voda a já jsem zase musela malou opustit. Vyšli jsme ze dveří JIpu a já začla bulet jak želva. Jako na potvoru zase s ARA vyšla ta protivná sestra a zase mně seřvala proč zase bulim, tak jsem ji odbyla ze slovy, že jsem dojatá 🙂 neměla jsem potřebu ji vysvětlovat co jsem zažila. Měla jsem svou princezničku v náručí a byl to zázrak.

Dlouho jsem se rozhodovala, zda tento článek napsat, protože s tím vlastně jdu takzvaně s kůží na trh, ale pak jsem si řekla, že tím třeba někomu, kdo bude v podobné situaci můžu "pomoct"

Vždycky jsem byla optimista a na všem jsem hledala to hezké. I přesto že nám ve 13 tt hrozili postiženým dítětem, věřila jsem, že všechno bude v pořádku (naštěstí vážně bylo).

Čím víc se blížil konec těhotenství, tím víc jsem se na porod těšila, věřila jsem, že to bude v pořádku, že budu mít max za 6 hodin odrozeno (ha ha!) a že hned po porodu budu fit a všechno bude krásné.

Porod trval 12 hodin s tím, že hodinu jsem tlačila. Nevyhla jsem se nástřihu a navíc mi rupla poševní sliznice na obou stranách. Šití bylo brutální a bolest ještě brutálnější.Vrchol mé pohybové aktivity bylo dojít si na záchod. Když jsem musela vyjít tři patra k nám do bytu, brečela jsem bolestí. Nedokázala jsem sedět, chodit ani stát...jen ležet. Nedokázala jsem se postarat ani sama o sebe a do toho jsem měla miminko.

Manžel chodil do práce sice jen na půl směny, ale i to bylo na mě moc. Malá byla navíc hodně plačtivá  a já nevěděla co s ní. Jediné co fungovalo bylo chození nebo procházka s kočárem...ani jedno jsem s těmi bolestmi nezvládala.

Další etapou bylo kojení. Těsně po návratu z porodnice se mi na prsou udělaly obrovské ragády a s nimi začaly bolesti. Pak přišel na řadu zánět -horečky, halucinace, zimnice. K tomu se přidala kvasinka. V nemocnici mě akorát odkázaly na laktační poradkyni - kojit s kloboučky, změna polohy, potírat genciánkou, mazat, větrat, kojit z toho méně poraněného prsa a odstříkávat. Jenže jak to udělat se řvoucím dítětem, které vyžaduje vaší 100% pozornost a chce se stále chovat? Zánět odezněl, kvasinka nikoli. Ragády se zvětšovaly. U každého kojení jsem trpěla jak pes a malá, jak na potvoru, chtěla být u prsa nonstop. Bolesti začaly být celodenní. 24 hodin denně bolest, jako když vám někdo do prsou řeže nožem.

Ve vážném vztahu zažijete nevídané. Je to hotová smršť emocí a mocných zážitků.

Taky nezažijete rozvod bez toho, abyste předtím uzavřeli sňatek. To je obzvlášť důležité zmínit.

Romantika

Žijete-li v domnění, že vás bude manžel každé ráno budit vůní čerstvé kávy a smažených lívanců přímo do postele a hned na to se vytasí s bonboniérou se slovy „Merci za to, že jsi“, tak bych doporučila omezit sledování telenovel, Lásky nebeské, Pretty woman a jiných kvalitních snímků. Také návštěvu chocholouška bych raději neodkládala.

Ne. Tohle vás doopravdy nečeká. Možná pár týdnů po svatbě nebo při zcela výjimečné a sváteční události, například když mu odepřete sex na půl roku, z čirého zoufalství učiní jeden pokus. Obecně bych řekla, že po pár letech vážného vztahu se většího projevu náklonnosti dočkáte spíš od sekuriťáka v supermarketu při šacování kapes než od manžela.

Vlídná slůvka

Úvodní článek k sérii článků DÍTĚ JAKO PARŤÁK – aneb zvládáme to s úsměvem

Možná, že se i Vy ptáte, proč jsem se rozhodla inspirovat rodiče, jak si zpříjemnit každodenní rodinný život s dětmi nebo řešit méně či více složité situace, kterých jistě nikdo z Vás není ušetřen. Ani já nejsem.

Myslím, že na úplný začátek se hodí použít citát:

„MÁMA VŽDYCKY ŘÍKALA: „ŽIVOT JE JAKO BONBONIÉRA, NIKDY NEVÍŠ, CO OCHUTNÁŠ.“      Forrest Gump

Na konci základní školy jsem se toužila stát psychologem. Z důvodu mladické nerozvážnosti, možná ze strachu, že na to nemám, se ze mě stala kadeřnice, později jsem začala dělat nehtovou modeláž. 🙂 Psychologie byla ta tam…. I když ne tak docela a ne navždycky… Vy kteří mě dobře znáte nebo jste četli MŮJ PŘÍBĚH, víte, že jsem měla velký problém se sebevědomím, podepsaly se na mně programy z dětství.  Pracovala jsem na sobě několik let. HURÁ, ÚSPĚŠNĚ.

Vím, že takových žen a jistě i mužů je kolem mě spousta. A tak jsem se rozhodla svoje zkušenosti předat dalším. Že by návrat k psychologii? 🙂 Měla jsem pocit, že pomáhat dospělým ve znovunalezení zdravého sebevědomí, v pomoci zkvalitnit si životy, je moje poslání. Můj manžel o mně s úsměvem rád říká, že jsem psycholog bez titulu. 🙂  Jsem přesvědčená o tom, že zdravé sebevědomí je jednou z cest ke spokojenějšímu životu, ke štěstí.