CESTA K DRÁZE

Když vylezeme z lanovky, cítím, že jsme to s tím rumem trochu přehnali a že by to chtělo colu, nebo kafe, nebo nejlíp colu a kafe. Filip navrhne, že si ještě skočíme do restaurace na záchod a můžeme si dát něco k pití. Nikam nespěcháme a nejspíš si myslí, že pokud budeme dál chlastat tvrdej, tak se mu ztratíme v lese. A to on nechce, protože i když jsme dospělí a on nám tady nedělá mámu, tak se cítí být zodpovědný za tuhle situaci a chce to mít pod kontrolou. A to se mi na něm líbí.

Dám si colu a kafe a domluvíme se, že si to vypijeme venku na terase. Líbí se mi pozorovat šrumec lyžařů, jak se nebojí nasadit si lyže, snowboardy a pustit se z prudkého kopce dolů. Na moment si představím, že bych to taky zkusila. Nikdo nevypadá, že by to byla zas až taková věda, ale když si uvědomím, že to nemá brzdy, tak mě to zase přejde.

Takže se všichni bavíme tím, co je náš talent, kterým rozproudíme večerní zábavu. Jirka se kasá tím, že umí hrát na dvě polévkové lžíce, Mája nám dá prý lekci kundalini jógy, Filip se toho prý účastnit nebude, protože nemusí, takže proč by to dělal, že jo. Ale kdybychom měli zájem, tak umí oloupat mandarinku za tři vteřiny. A já umím ústy zvláštně říct špunt a knoflík, když u slova špunt mlasknete a u slova knoflík uděláte koníka, tak to zni děsně hustě a když se o to pokusí někdo, kdo to nemá natrénované, tak je to hrozně vtipné.

Když všichni dopijeme, tak se vydáme na cestu. Filip jde vpředu s Jirkou a já s Májou jdeme za nimi.

„Nevadí ti, že jsi nešla s Filipem sama?“ zeptá se mě, když usoudí, že se dostatečně loudáme a že nás nemůžou slyšet.
„Proč by mi to mělo vadit?“ divím se.
„No, myslela jsem, že jste chtěli jít s Filipem jen spolu, ale jak o tom u snídaně mluvil, tak mě to nadchlo a nechtěla jsem si takový výlet nechat ujít,“ řekne Mája.
„Vůbec ne, já nelyžuju, neumím to, a tak Filip vymyslel náhradní program. Bylo to od něho hezký gesto, ale neplánovali jsme jít jen spolu sami,“ řeknu jí.
„No, tyhle výlety mám mnohem radši než ježdění z kopce dolů pořád dokola…“ řekne otráveně a potom mi vypráví o tom, jak letos na podzim byla právě v Krkonoších a že spaly s kamarádkou pod širákem. A když se vracela domů, tak na ni na Facebooku vyjela reklama právě na tenhle Seznamovák. Ale že ji to tady pěkně štve, že jediný, kdo ji zaujal, je právě Filip. Že má dobrou energii, skvělej humor a hrozně ji přitahuje, že je to horský záchranář.
„Májo…“ řeknu smutně. A chci jí povědět o tom kolegovi, co byl vlastně kolegyně, a na rozloučenou se políbili. Ale nevnímá mě a mluví dál o tom, že by jí takovýhle život moc bavil. Má vystudovanou zdravotní školu a klidně by si dodělala nějaký kurz.
„Zachraňovat lidi v horách…“ řekne a zasní se u toho. Už to za ten jeden den celé stihla naplánovat. Kdo jsem já, abych jí teď kazila radost, že jo? A tak mlčím a o tej holce, co už tady asi lidi zachraňuje a líbá se s Filipem, jí neřeknu.

LANOVKA

Sníh křupe pod nohama a my jdeme pěšky jen kousek na zastávku, kde jezdí Skybus, abychom nemuseli k lanovce pěšky. Je to přeci jen docela daleko a navíc naším cílem je dojít od lanovky k sáňkařské dráze, tak šetříme síly.

Když čekáme na Skybus, Mája vytáhne placatku, napije se a pošle ji dokola. Má v tom rum. Zahřeje mě po celém těle.

Filip odmítne a my si z toho prý taky nemáme dělat středoškolský výlet.
„A co to teda je jinýho?“ ptá se pobaveně Jirka.
Filip se zamyslí a není schopný na tuhle otázku odpovědět. Možná tu chtěl být jen se mnou a místo toho se z toho stal středoškolský výlet, a tak se nakonec taky napil a řekl, že stejně není ve službě, protože pomáhá Káje s touhle přehlídkou trapností, takže nám nebude dělat mámu, protože jsme dospělí.
Všichni se tomu zasmějeme, nastoupíme do busu, který nás vyveze k lyžařskému středisku, a Filip hned vyrazí směr lanovka.
Jirka se cestou k lanovce vytratí do sámošky a pak nás rychle dobíhá.
„Sis musel koupit svačinku?“ zeptám se Jirky, když nás doběhne. „Snídaně ti nestačila?“ dobírám si ho.
„No, klidně bych ještě něco zakousl, ale vzal jsem nám něco na zahřátí. Tuším, že ta Májina placatka by byla málo,“ usměje se a tajně mi ukáže flašku rumu pod bundou.
Fakt jak na střední, pomyslím si a zařadím se do fronty na lanovku.

Už slyším ten rámus vycházející od stroje lanového zařízení. Vidím, jak přijíždí sedačky rychle za sebou a lidi to vždycky po nasednutí zhoupne.
To ne, to nechci, to nedám.
„Dáš mi napít?“ zeptám se Jirky.
„Už?“ diví se.
„Jo, jsem posraná až za ušima. Bojím se výšek,“ přiznám se tak, aby to slyšel i Filip a Mája. „Prosím, nenechávejte mě sedět na kraji!“ řeknu a mám na krajíčku.
„V klidu,“ řekne Mája. „Na, dej si ještě, na kuráž,“ a podá mi svoji placatku.
A já ji dopiju.

Když přijdeme na řadu, Jirka mě jednou rukou obejme a druhou rukou mě drží u podpaží, jako bych byla dítě a nemusela bych dosáhnout na sedadlo a on by mě musel zvednout a posadit mě tam.
Sedneme si a sedačka se zhoupne.
Jirka mě stále jednou rukou objímá a druhou si odložil na tyč před námi.