Dnes byl můj poslední den v práci před nástupem na mateřskou dovolenou. Chtěla jsem si jej náležitě užít a taky že jo.

Noc byla šílená. Trápily mě velké žaludeční nevolnosti, a tak jsem místo sladkého snění chodila po bytě a rozdýchávala nevolnosti, srkala Colu a modlila se, abych vůbec byla schopná do té práce jít. Nevolnost nakonec ustoupila a tak jsem se teda na chviličku ještě prospala.

Nechtělo se mi moc vstávat po tom nočním bdění, tak jsem vstala tak akorát na čas, zvládla jsem nezbytnou hygienu a líčidla schovala do kabelky s tím, že tohle zvládnu při vaření kafe v práci.

Vyletěla jsem z bytu, abych stihla trolejbus, a když jsem v našem 11. patře uviděla výtah, zajásala jsem, že to aspoň pěkně stihnu. No to určitě. Výtah se se mnou rozjel neskutečnou rychlostí, začal vydávat děsivé zvuky a já, protože mám z výtahů strašný strach, jsem si zacpala uši, zavřela oči a modlila se, abych dojela do přízemí. Poslední, co jsem zaznamenala, bylo třetí patro, pak najednou náraz a výtah zůstal stát. Zůstal v meziptře, takže jsem neviděla ani okýnko na dveřích, ani číslo patra, tak jsem podle nárazu usoudila, že jsem snad až ve sklepě, a narazila jsem na takové ty betonové kostky, co bývají na dně výtahové šachty. Popadla mě děsná panika, celá jsem se rozklepala, snažila jsem se z kabelky vylovit mobil. To v tu chvíli samozřejmě nešlo, no ale nakonec jsem ho našla a volala hasiče. Na ústředně se mi hned ozvala operátorka, která ze mě musela mít srandu, protože jsem zněla, jako bych minimálně umírala 😀 . Nahlásila jsem jí jak se jmenuju, že jsem ve 33. týdnu těhotenství a zasekla jsem se ve výtahu- někde jsem totiž četla, že pro zaseknuté těhotné musí jet okamžitě, tak jsem neváhala tuto informaci sdělit 😀. Operátorka ze mě vymámila adresu, a uklidnila mě, že mi hned někoho pošle. Takže jsem zavěsila a okamžitě jsem volala příteli, který chudák spal-no ale naštěstí byl doma. Potřebovala jsem s někým mluvit, uklidnit, protože jsem v tom výtahu strávila maximálně 20 minut, ale připadalo mi to jako sto let 😀 . Přítel mezitím přispěchal dolů, zjistil, že jsem mezi přízemím a prvním patrem, a uklidňoval mě. Přiznávám, že jsem měla fakt strach, stres a měla jsem na krajíčku. Ale celou dobu jsem si opakovala, že nejsem malá holka a za žádnou cenu nesmím brečet před hasičema 😀 . Pak mě ještě napadlo, jestli bych se neměla namalovat, když mě budou vytahovat 😀 , ale s tím, jak jsem se třásla, bych spíš vypdala jako dílo Picassa.

Hasiči přijeli do 15 minut, a zaslechla jsem, že se přátelsky zdraví s přítelem (no jo, přítel policajt, budoucí tchán hasič, tak to mě mohlo napadnout, že přijede někdo známý). Chvíli trvalo, než sehnali domovníka, otevřeli strojovnu a vytáhli mě, ale už jsem byla klidnější, že už snad ten výtah nespadne úplně. Vytáhli mě, vypustili ven, a hasič se s velmi milým výrazem v obličeji ptal, jestli jsem v pořádku. Jistě ho pobavily mé vykulené rudé oči a naprosto bílá barva v obličeji 😀 .

Stalo se mi to v šest ráno, zhruba okolo deváté dopolední jsem se z toho šoku vzpamatovala a kolem poledne už jsem se tomu musela smát. Takový poslední den můžu mít fakt jen já 😀 .