Svatomartinskou husu jsem si dnes při obědě ujít nechala, i když jsem tím trhala naší osmičlennou bandu z práce. Ale co bych si určitě nenechala ujít byla Nikčina Svatomartinská besídka.

Děti se moc snažily, i ti  nejmenší vyráběly drobné dárkoviny na prodej. Každé oddělení si připravilo program pro své rodiče. To nejstarší ztvárnilo legendu o sv. Martinovi, který mečem rozpůlil svůj plášť a do poloviny zabalil chudého promrzlého žebráka.

Nejmenší děti si připravily pohádku o boudě budce a zvířátkách, která v ní chtěla bydlet. Byly moc roztomilý, hlavně když s každým novým zvířátkem se budka pokaždé zbořila, protože se prostě chtělo pohodlně zabydlet a opřít se. 

No a nakonec mělo pásmo písniček Nikčino prostřední oddělení. Zpívaly a tančily. Dokonce se jim povedla i drobná choreografie. No krása 🙂

Potom následoval "velký" jarmark, kde byly k prodeji výtvory všech dětí. Domů jsme si toho odnesli víc, ale cestou jsme se stavili u babičky, kterou Nikča obdarovala, takže domů dorazil jen zlomek:
Koláčky od kuchařek byly výtečné. Pekly je prý celou neděli.



Vše završil punč na zahřátí. A tak nezbývá než poděkovat paním učitelkám za příjemně strávené odpoledne.

Důkaz, že byl s námi i tatínek 🙂

Ten dnešní den začal nejlíp, jak mohl. Nikolku odvážel do školky Luky, takže jsem stihla být v čas v práci. A jakmile jsem dosedla k pracovnímu stolu, tak mi pípla sms: "Tak dnes v 6:43 se nám narodila Julie 2800 gr. a 48 cm. Holky jsou ok. Zdraví Jirka+Lucka+Eliška."

Takhle vypadala Lucka předevčírem, když jsme byli s naší bandou na Rampě na divadýlku o Šípkové růžence. To byly ještě dvě v jednom...

A dnes už ta nádherná holčička ležela vedle ní. Hned jsem si říkala, že Julinka se prostě uměla narodit:

- krásné a lehce zapamatovatelné datum

- krásné jméno. Lucka s Jirkou si totiž nenechali říct, zda to bude chlapeček nebo holčička. A u klučičích jmen měli rozporuplné názory. Takže to holčina vyřešila za ně.

- a to nejdůležitější! Nenaštvala svoji starší ségru. Elis si totiž vůbec nepřipouštěla, že by se narodil kluk.

A jaký měla Lucka porod? Takový si snad přeje každá ženská. V 01.00 praskla voda. Lůca bez větších bolestí počkala, až dorazí tchýně, aby pohlídala Elišku a vydali se s Jirkou do porodnice. Jirka odjel zpět domů. Kontrakce začaly až po třetí hodině. V šest se rychleji otevřela. A Jirka se jen tak tak stihnul vrátit. Na první zatlačení byla Julinka venku. Prý to byl takový fofr, že ani fotek moc nestihli pořídit. 

Nebyla bych to já, abych Lůcu do porodnice nevybavila Bepanthenem 🙂 A teď si jdu otevřít lahvinku vína a připít Julince na zdraví.

Rodiče se často domnívají, že musí být ve svých odpovědích dítěti vždy důslední. Aby byli důslední, dělají někdy věci, které dítěti ubližují nebo vedou ke hněvu a zklamání, neboť se bojí, že nedůslednost by děti mátla. Ale jediná důslednost, o kterou opravdu jde, je důsledně milovat. Pokud jste nedůslední v lásce, dítě je nejen zmatené, ale i zraněné a nechápe to. A v té chvíli nejednáte v souladu se svou milující podstatou.

Změňte pravidla, ne lásku; jen láska musí být důsledným základem pro vaše činy. Ptejte se sami sebe: „Vnímá mě dítě jako milujícího? Chovám se láskyplně k dítěti, když mu nadávám, když trvám na tom, aby si uklidilo pokoj, dokončilo domácí úkoly, snědlo všechno jídlo?" Pokud vás dítě poslechne a uklízí pokoj a cítí se přitom naštvané a méněcenné, stojí ten uklizený pokoj za to? Pokud dodělá úkol a má dobré známky, ale necítí jistotu vaší lásky, stojí jeho akademický úspěch za to? Je něco důležitějšího, než milovat druhou bytost tak, že o tom vůbec nepochybuje?

„Okno“
Bruče Ponton
Odcházel jsem do práce na přednášku
skládal si poznámky do aktovky
když prolétl míč
skrze okno
a sklo se rozlétlo
na miliony ostrých kousků
po celém obývacím pokoji.
V té chvíli
se ve mně začal vzmáhat hněv
vztek že v domě
je jen nepořádek
a kolik bude stát peněz
oprava okna,
pár dní budeme žít
s kartonem nebo překližkou
namísto skla
a myšlenky
jak proboha vůbec
to sklo uklidíme
a byl jsem stále vzteklejší
když bylo jasné
že přijdu na přednášku pozdě.
Uslyšel jsem tvé malé čtyřleté
nožičky běžet po schodech.
Uviděl jsem tvé ručičky
otevírat dveře,
tvé oči se na mne podívaly
se slzami, zvídavě.
A v té chvíli se příběh změnil.
Vzal jsem tě do rukou

,„Nestalo se ti nic,
je to jen okno,
dáme ho zasklít,
hlavně že se ti nic nestalo,
to je pro mě jedině důležité.
Je to jen sklo, ty jsi můj syn.
A já tě miluji.
Pojďme pro koště.“

Často se mě lidé ptají: „Jsou děti tak citlivé, že kolem nich máme chodit ,po špičkách', abychom jim poskytli dobré citové zázemí?" Moje odpověď je: Ne, jen musíme „kráčet oceánem lásky". Děti dokáží překonat těžké časy a velké překážky, pokud dostávají naši lásku darem a mohou se plně svobodně
vyjádřit. Když mohou kráčet po koberci lásky, který pod nimi rozprostřete, budou odolné a schopné jít stále dál.

Z knihy Naomi Aldort - Vychováváme děti a rosteme s nimi