Bylo 0.45h a mě vzbudil pocit mokra. Naštěstí to byl jen pocit, a já s úlevou, že jsem se nepočůrala, šla radši na wc. Po zpáteční cestě ze záchoda mě začalo mírně píchat v podbříšku, ale v žádném případě to nebylo jako kontrakce. Takže jsem si myslela, že holt opět jen poslíčci. Nicméně ve mně hlodal červíček pochybností  a já začala měřit intervaly. Už byl vzhůru i manžel a ptal se zda si má dát kafe a pojedeme 😀 řekla sem že asi ne že to jsou asi jen poslíčci..... Jenže omyl. "Poslíčci" byli dost pravidelní - 4x po 10min, 3x po 7min a 5x po 5min .... to už jsem šla do vany zda je rozeženu nebo ne. U vany mi začala téct trošku voda  po noze, takže sem zavolala na muže ať si to kafe teda udělá, že do porodnice dnes prostě jedeme😀 Z vany jsem vylezla s kontrakcema po 4-5minutách. Rychle jsem oblíkla sebe a oblíkla spící Charlottku 🙂 Chuděra nechápala která bije, ale pochopila, že jí maminka s tátou jedou pro sestřičku. Ještě sem zavolala mamce, ať je nachystaná že jedeme s Charlottkou 🙂 Byla chudák zmatenější než Charlottka 😀 a chtěla už čekat u vrat i když nám to k ní trvá půl hodiny 😀 když si přebírala Chár, říká jí "ten brácha je ale hloupý takhle nás budit že?" 😀 jo stále si myslela že čekáme kluka 🙂

Do porodnice jsme dojeli s kontrakcema po 3-3,5minutách (chvilku byly i po dvou minutách a to začal muž být mírně nervózní zda to stihneme 😀 ) 

Na příjmu jsem rovnou opět odmítla jakékoliv tlumící léky a hlavně žádný epidural. PA která se nás ujala se divila, že epidurál píchají ve fáze v které jsem zrovna já a já to zvládám dokonale s úsměvem. Ujistila mě, že se pokusíme do oběda porodit 😀 no nemýlila se 🙂 Tentokrát jsme dostali porodní box číslo 1 .

Bohužel srdeční akce miminka nebyla nejdokonalejší, takže sem na začátku byla napojena na monitor aby se vidělo zda se uklidní nebo ne. Naštěstí se umoudřila a nebylo potřeba cokoliv řešit. Poté přišla dr mi píchnout vodu. Na poprvé jí to nešlo, říkala že čekala že jak je to napnuté, že to hned praskne ale musela stříhat 2x. Kontrakce oproti prvnímu porodu byly šílené, hrozně bolestivé a ač mám práh bolesti hodně vysoko, omdlívala sem bolestma a chvílemi se mi i chtělo zvracet :( Dokonce jsem PA při vyšetření v jednu chvíli odstrčila jelikož se ta bolest nedala vydržet :( Ale přežila jsem :D 

Ty hodiny kontrakcí byly šíleně nekonečné....zdálo se mi to delší než u prvního porodu. Při posledním vyšetření, jak jsem otevřená, PA říkala že je to zatím málo, že musím ještě vydžet. A odešla se slovy kdyby něco hned zvonit. Po 5min co odešla už jsem říkala muži, ať na ni zvoní, že už budu rodit. Mám dojem, že mi chudák moc nevěřil ale sestru zavolal a oznámil, že už mám pocit tlačit. 

Samotný porod trval asi 10minut, i když mně to přišlo jako věčnost. Malá ale nešla vytlačit. Bylo to jako tlačit balon proti zdi , nicméně se nevracela jako Chár, takže na 10.  zatlačení byla venku. 

Bylo pár minut po půlnoci, když mě vzbudily mírné bolesti. Jelikož jsem byla otevřená, bez hlenové zátky a měla bolesti od 30tt ,tak jsem si myslela že opět planý poplach. Navíc mi den před tím bylo dokonale dobře. Za celé těhotenství mě konečně nic ten den nebolelo, nebylo mi špatně, dobře se mi dýchalo....prostě mi bylo báječně 😀  

Nicméně bolesti stále neustupovaly a já se hodinu v posteli převalovala jak na trní.... rozhodla jsem se dát si horkou vanu...

Ve vaně se bolesti ustálily na frekvenci co 5minut, což teda mi došlo, že už je to asi ono. Vylezla jsem z vany, vzbudila muže, že jako už asi rodím  (ten jeho vytřeštěný ospalý výraz nikdy nezapomenu). Oblíkli jsme se, naházeli tašky do auta a vyrazili směr porodnice..... celou cestu jsme se smáli, bolesti nebolesti já se smála snad všemu 😀 když jsme dorazili do porodnice bylo něco před 6 ráno... a pršelo....říkala jsem si, že snad nám kapky přinesou štěstí...

Sestřička z příjmu nás odvedla na porodní a ohlásila nás "to je ta paní co rodí na narozeniny" 😀

Rovnou jsem odmítla  cokoliv na bolest, což se sestřička divila, že spíš jim tam každá prosí o cokoliv na bolest 😀

Sestra semnou vyplnila papíry, ani nevím jak sem jim to dokázala podepsat 😀 

   Jednou přijde den, kdy se musí děti začít učit mýt samy. U každého dítěte tento okamžik nastává jindy, ale není na škodu učit sebeobsluze při mytí již děti sotva tříleté.
   Koupání je u nás jedním z večerních rituálů, které se snažíme neodbývat ve spěchu. Je pro nás očistným uvolněním po celém dni a předzvěst ukládání se k spánku. Smýváme ze sebe vše, co se přes den na nás zachytilo, a to doslova i obrazně. Koupel a sprchování naše děti měly rády už coby miminka. Postupně jsme prodlužovali dobu, po kterou byly ve vodě, s rozvojem motorických dovedností přidávali do vody i hračky. Nechávali jsme dětem nízkou hladinu vody a povzbuzovali je, aby si do vody lehly a „poslouchaly vodu“. Brzy zjistily, že se nemusejí bát namočit si vlásky a nemusejí se bát vody v uších. Ležely naznak s potopenýma ušima a objevovaly dosud neznámé zvuky. Mytí vlásků, často tolik obávané, nemusí být žádným koupelnovým bojem. Nám k překonání strachu z vody v očích dobře posloužila žínka připlácnutá na oči a později v létě na chalupě skákání do bazénku – při hře jsme žádnou žínku nepoužívali a děti se naučily vytírat si vodu z očí rukama. Ukázali jsme jim, jak si mýt vlasy při záklonu hlavy, aby voda do očí netekla. Zvlášť pečlivě je třeba dbát na opláchnutí zbytků mýdla z pokožky a šampónu z vlasů, takže jsme hrávali hru „Na vodopád“, kdy jsme pomocí sprchy smývali zbytky šampónu a měnili u oplachování výšku dopadu vody, případně sprchu vyměnili za proud vody z kohoutku.
   Každé koupání jsme vždy trpělivě opakovali nahlas, co se chystáme udělat a co právě děláme. Čím při mytí začínáme a jak postupujeme (odshora dolů, zepředu dozadu). Dětem jsme tak vštěpovali, že začínáme rukama a obličejem, ušima, krkem, hrudníkem a podpažím, následuje bříško, záda, genitálie, zadeček a nohy. Každé místo na těle si zaslouží umýt, osušit a ošetřit. Povzbuzovali jsme je a ptali se: „A co bude po uších?“ – „Krk!“ odpovídaly děti. „A co bude potom, co ještě musíme umýt?“ ptali jsme se dál a opět se nám dostalo nadšené odpovědi. Byla a je to hra.

Zdroj: Slune-cz.cz

Svět není černobílý. Svět je barevný! Proto je důležité, aby Váš potomek znal barvičky. Již malé děti, cca kolem 2 let, umí základní barvy a potom svoji znalost barev nadále rozšiřují. Samozřejmě záleží na každém jedinci, někteří jsou v poznávání barev rychlejší, některým to trvá déle.

    Jak začít – nejlépe tzv. porovnáváním. Co to znamená? Například:
    a)    ŽLUTÁ? Co je žluté? Sluníčko. Žlutá jako sluníčko.
    b)    ČERVENÁ? Co je červené? Jahůdka. Červené jako jahůdka.
    c)     ZELENÁ? Co je zelené? Tráva. Zelené jako tráva.
    d)    MODRÁ? Co je modré? Nebe. Modré jako nebe atd. atd.

Důležité je v případě přirovnávání uvádět věci typické nebo co nejtypičtější pro danou barvu, aby nedošlo k tomu, že řekneme: „koukni, to je žluté jako tvé auto“ a následně dítě vidí auto, které má barvu jinou.

A samozřejmě platí staré dobré pořekadlo – „Opakování matka moudrosti“. Čím více budete barvy probírat, tím dříve a snáze si je dítě zapamatuje a naučí, začne barvy používat. A platí i „Škola hrou“. V případě, že budete dítě učit barvy v rámci hry, tak se bude učit radši, v podstatě si bude hrát a nebude mít pocit, že se něco učí a učení bude vedlejší příjemný efekt.

Je totiž neuvěřitelné, jak mají děti věci spojené, aniž by o tom rodiče věděli. Pro příklad uvedu – po narození syna se dcera (2,5 roku) ohromně zajímala o kojení, v té době jsme i dost probírali barvy a následně všem říkala, ve chvíli, kdy jsem začala kojit, že maminka má pro brášku mlíčko, že mlíčko je bílé, bílé jako sníh a že sníh padá jenom, když je zima.

Nejdříve dítě barvy jenom rozeznává a až později se je naučí pojmenovat, takže mějte trpělivost, ze začátku dcera třeba řekla „to je jako jahůdka“. Já se tedy zeptala „a jakou to tedy má barvu“ a dostalo se mi odpovědi, že modrou... Tak jsem dceru opravila, že jahůdky jsou červené a že daná věc je tedy červená a jestli by byla tak šikovná a našla ještě něco, co je červené. Prostě všechno chce čas, každopádně věřte, že dítko se barvy postupně naučí!


Je možnost učit děti rozpoznávat barvy i ukazováním v případě, že dítě již nějakou povědomost o barvách má. Takže když jdete kupříkladu po parkovišti, tak si u každého auta říci, jakou má barvu.


A co bych doporučila? Pokud budete kupovat pastelky, tak nejenom, že je dobré koupit nelámavé, čímž jistě ve výsledku ušetříte. Je dobré koupit pastelky i nějaké větší, aby se dítku především zpočátku dobře držely. Ale základem je koupit takové, aby když si dítě vezme červenou pastelku, tak aby bylo vidět, že je červená, aby její „obal“ byl červený, nikoliv s nějakým motivem, nikoliv dřevěný. Zkrátka jenom barevná tuha v nic neříkajícím obale dítěti moc v učení barev nepomůže. Zároveň je dobré kupovat hračky v různých barvách, ale nezapomeňte, že všeho moc škodí. No, a dobrým pomocníkem při učení barev je hra „Pan Čáp ztratil čepičku, měla barvu, barvičku...“.


V rámci učení barev lze hrát spousty dalších her. Záleží na Vaší fantazii, na možnostech, na prostředí, v němž se aktuálně nacházíte. Nicméně můžete koupit třeba plastové barevné míčky, dát je do nějaké nádoby a vytáhnout třeba zelený a chtít po dítěti, aby našel další, které jsou rovněž zelené. Pokud se to dítěti povede je velmi vhodné jej pochválit a motivovat k další činnosti, k hledání míčků barvy třeba červené.


A možná Vás ve výsledku nejvíce překvapí fakt, že dítě bude znát nějakou barvu, aniž by jste tuto barvu záměrně dítě učili. Ovšem musíte s dítětem komunikovat, a když už si s ním povídáte, tak při oblékání mu říci, dnes si vezmeš růžové tričko a budeš k němu mít i růžové tepláčky. A šup – dcera uměla růžovou 🙂


Nu, hodně zdaru při učení barev a poslední doporučení, učte dítě barvy postupně, po jednom.

Zdroj: slune-cz.cz

Slavíte MDŽ? Nebo tento svátek pokládáte za komunistický? Bohužel si jej soudruzi přivlastnili a z oslavy boje žen za volební právo udělali den karafiátů a chlebíčků. Přesto si v Mamaja group myslíme, že stojí za to ho slavit.

„Jsme firma, kde donedávna pracovaly samé ženy. Až před několika týdny k nám přibyl jeden muž. Zabýváme se potřebami pro děti, hlavně látkovými plenami a šátky nebo ergonomickými nosítky. Ale to není všechno, najdou se u nás i čistě ženské věci. Letos jsme se rozhodli nabídnout ženám k MDŽ drobnosti z našeho sortimentu, které jinde neseženou, které jsou praktické a něčím výjimečné,“ popisuje Kateřina Borunská, majitelka a jednatelka společnosti.

Tip č. 1: Elegantní pouzdro na dámské hygienické potřeby

Nezáleží na tom, čemu dávají ženy přednost při menstruaci. Tampóny, vložky i kalíšek se snadno vejdou do našeho pouzdra. Šijeme ho v několika designech z biobavlny, uvnitř je nepropustná PUL vrstva. Má dva barevnými poutky odlišené oddíly.

Tip č. 2: Deky s nepropustnou vrstvou

Pop-in deky, které využijete nejen pro vašeho drobečka, ale také například na pláž, jsou dost velké, takže se na ně vejde celá rodina. Jedna strana je nepromokavá, deku lze snadno srolovat a má také držadlo. Jednoduše je praktická i krásná.

Odmala jsem slýchala, jak se mi máma věnovala a naučila mě do dvou let věku spousty říkadel a písniček. Posluchači mělo být zřejmé, že právě ona je obětavou mámou, která učí, co jí síly stačí,  trpělivě opakuje donekonečna básničky a že moje znalosti říkadel byly její zásluha. Vlastní rodičovství mě pak přesvědčilo o tom, že vše bylo nejspíš trochu jinak.Děti se učí rádyPředevším jsem zjistila, že děti se učí říkadla a písničky rády. Naše děti coby batolata milovaly chvíle, kdy jsem si s nimi sedla, vzala si je na klín a spolu jsme si ukazovali obrázky v knihách říkadel, povídali si o tom, co vidíme, k tomu si párkrát řekli samotné říkadlo a třeba se u toho pohupovali do rytmu nebo tleskali.  Nebylo žádné cílené učení, byla jen hra. Tulení u mámy na klíně, barevné obrázky, rytmická mluva – to vše bodovalo.  Dceru v jedné knize říkadel dokonce zaujala velká barevná písmenka v názvu knihy natolik, že se v necelých dvou letech naučila abecedu a okolí pak šokovala, když na ulici nebo v čekárně u lékaře písmenko po písmenku „četla“, co viděla okolo sebe.  Syn se zase soustředil více na obrázky než na říkadla samotná. Chtěl příběh, žádal detaily a v necelých třech letech i vysvětlení: „A proč, mami?“Nejoblíbenějšími knihami říkadel se stala leporela s říkadly Josefa Lady.  Obě děti se nejdříve naučily doplňovat poslední slova veršů, později jsme se po jednotlivých verších střídali.  Měly očividnou radost ze spolupráce. Stavěli jsme z leporel různé ohrádky, lezli okolo nich, vždy jeden píchl prstem do určitého obrázku a druhý měl dané říkadlo říci. Schválně jsem občas řekla k obrázku říkadlo, které k němu nepatřilo, což na druhé straně vyvolalo obvykle salvu smíchu a pištění: „Né, mami, to tam nepatří!“ Rytmus říkadel jsme uplatňovali často i na hřišti. Krátila jsem si dlouhé chvíle u houpaček přeříkáváním říkadel a došla k překvapivému číslu 54, a to jen u říkadel Josefa Lady. Děti přeříkávaly říkadla se mnou do rytmu houpání  a měli jsme tak na dlouhé minuty o zábavu postaráno. 

 Zdroj: slune-cz.cz

Také se vám čas od času ozve v hlavě tento hlásek? Pokud jste „v očekávání“ nebo již svého malého drobka chováte, nelze se divit. Strie jsou totiž skutečným strašákem většiny maminek.

Některé z nás nabraly v těhotenství až desítky centimetrů v pase, což může vést k trvalému poškození elastických vláken pod povrchem kůže. Právě tento proces stojí za vznikem takzvaných strií.

Jedná se především o kosmetický problém, který ženu naštěstí nijak neohrožuje na zdraví. Pajizévky, jak se striím správně česky říká, jsou jizvičky, které se objevují nejčastěji na stehnech, bříšku, bocích a zadečku. Jejich zbarvení je proměnlivé – přechází z jasně červené až po stříbřitou barvu.

Jak se jim bránit?

Mazat a mazat! Genetické dispozice už zřejmě neovlivníte, ale můžete toto riziko snížit na minimum používáním vhodných krémů a olejíčků. Vyzkoušejte například Elasti-Q® Original. Nejprodávanější přípravek v prevenci strií v České republice. Díky unikátní kombinaci účinných látek, jako je kyselina hyaluronová, D-panthenol, elastin a vitamin E, je ideálním krémem, který účinně bojuje v prevenci vzniku strií. Je lehké konzistence, snadno se vstřebává a nezanechává pocit mastnoty. Jeho luxusnější forma, Elasti-Q® Exclusive tělový krém, obsahuje mimo výše zmiňovaných látek o 220 % vyšší obsah elastinu a o 60 % vyšší obsah kyseliny hyaluronové. Nejen, že tak bojuje proti vzniku strií, ale rovněž příznivě působí na strie již vzniklé.

Elasti-Q® Exclusive tělový olej je naprostá novinka této řady. Olej má velmi příjemnou, nevtíravou vůni, hydratuje a vyživuje pokožku a pomáhá ji chránit před nepříznivými vlivy a volnými radikály. K dostání je výhradně v lékárnách, neobsahuje parafin, barviva ani konzervační látky.

Sháníte-li nový kočárek, autosedačku, postýlku, oblečení či další zboží nejenom pro kojence a batolata, určitě je pro vás zajímavé porovnat jejich kvalitu, bezpečnost, ale i cenu.

Nyní jsme pro vás nachystali soutěž o 24 vstupenek na veletrh PRODÍTĚ, který se koná ve dnech od 6. do 9. března, v Brně.

Veletrh vám přinese novinky a trendy ze světa potřeb pro děti a nastávající maminky. Součástí nabídky předních dodavatelů dětského zboží bude nejenom běžný sortiment, ale i novinky, které ještě nedorazily na prodejní pulty. To vše s možností nákupu za zvýhodněné ceny!

Nabídku vystavovatelů doplňuje také lákavý doprovodný program pro děti. Jsou pro ně nachystány hudební a divadelní vystoupení (JŮ a HELE, Žížaláci, Upír Krejčí nebo kouzelník Pavel Kožíšek), hry a soutěže o krásné hračky od společnosti Zapf Creation, Disney kino, anebo oblíbený herní systém Disney Infinity. Chybět nebude ani kolotoč, skákací hrad a dětský koutek s bezplatným hlídáním dětí od tří let.

Pravidla soutěže:

Do soutěže se můžete zapojit během následujících sedmi dnů, tedy od 25.2. do 4.3. 2014. Jak? Stáčí udělat následující kroky:

1. ve svém fotoblogu si vytvořte album s názvem "Soutěžím o vstupenky na veletrh ProDítě”.

2. do alba si vložte fotku ProDítě. Najdete ji v albu loginu Soutez, ve fotoblogu, anebo přímo přes tento link: http://www.modrykonik.cz/blog/soutez/album/soutez-o-vstupenky-na-veletrh-prodite-6gl6ki/ váš link na váš fotoblog.

3. napište pod fotografii krátký text, na co se na veletrhu nejvíce těšíte, proč se na něj chystáte?

4. napište tuto krátkou zprávu o soutěži do svého fotoblogu. "Ahoj, na modremkoniku.cz nyní probíhá soutěž o vstupenky na Veletrh ProDítě. Přidej se i ty!".

5. následně do fóra pod téma "Soutěžím o vstupenky na veletrh ProDítě" uložte váš link na váš fotoblog. Tím se zařadíte do soutěže.

6. zapojit se do soutěže můžete kdykoliv v týdnu od 25.2. do 4.3. 2014. Přesně o půlnoci se soutěž skončí.

7. následně tým lidí z Modrého koníka vybere výherce pomocí jednoduchého rozpočítavadla (z důvodu možných kalkulací, uveřejníme po ukončení soutěže). Vyhlášení výsledků proběhne následující den po ukončení soutěže, konkrétně 5.3.2014. Odměněno bude 12maminek, z toho každá získá 2 vstupenky.

Více informací o veletrhu Prodítě.

Potřebujete nový kočárek, autosedačku, postýlku, oblečení či další zboží nejenom pro kojence a batolata? Přijďte porovnat jejich kvalitu, bezpečnost, ale i cenu na brněnské výstaviště! Navštivte další ročník veletrhu PRODÍTĚ, který ve dnech od 6. do 9. března, přinese novinky a trendy ze světa potřeb pro děti a nastávající maminky. Součástí nabídky předních dodavatelů dětského zboží bude nejenom běžný sortiment, ale i novinky, které ještě nedorazily na prodejní pulty. To vše s možností nákupu za zvýhodněnou cenu!

Spousta zábavy nejenom pro děti

Nabídku vystavovatelů doplňuje lákavý doprovodný program nejenom pro děti. Pod názvem Dětský svět se skrývají hudební a divadelní vystoupení, hry a soutěže o krásné hračky od společnosti Zapf Creation. Letos nově je součástí také Disney kino, které každý den přinese mnoho krásných pohádek. Děti si budou moci vyzkoušet také velmi oblíbený herní systém Disney Infinity. Chybět nebude ani kolotoč, skákací hrad a dětský koutek, kde se po celou dobu konání veletrhu poskytuje bezplatné hlídání dětí od tří let. Děti si pohrají s mnoha krásnými hračkami, najdou si nové kamarády a maminky se mohou bez obav věnovat nakupování. Součástí dětského koutku je také prostor pro přebalení, ohřátí jídla a nakrmení dětí.

JŮ a HELE, Žížaláci, Upír Krejčí nebo kouzelník Pavel Kožíšek

V rámci doprovodného programu se uskuteční hned několik krásných představení. V pátek se můžete těšit na pořádnou porci zábavy s Václavem Upírem Krejčím v rámci programu paParáda…a bude legrace. V sobotu nás kouzelně naladí Magická show Pavla Kožíška a Hanky Mašlíkové S kouzly kolem světa, ve které poletíme na výlet letadlem a v každé zemi, kde přistaneme, na nás čekají typická a originální kouzla dané země. V rámci nedělního programu se setkáte se svými pohádkovými kamarády – zažijete Veselou pouť s hosty JŮ a HELE do světa hudby, kolotočů, říše cizokrajných zvířat, za obyvateli strašidelných hradů, zkrátka do míst plných zábavy a legrace. V neděli odpoledne si budete moci pohrát s oblíbenými Žížaláky v rámci prezentace festivalu Smíšek, chybět nebude ani povídání s autory tohoto krásného večerníčku a promítání pohádek.

Bezplatné odborné poradenství

Darovat, rozdělit se, podělit se a to bez nároku na zpětný zisk je mnohdy těžké a je tedy nutné se této vlastnosti naučit. Kdy začít? Nejlépe hezky od malička a postupně přidávat 🙂

Každý jsme jiný a každý má zakořeněn a postupně výchovou ovlivněn jakýsi sklon k empatii, k nezištné dobročinnosti. Již v batolecím věku si můžete všimnout a až budete mít svoje děti, tak si jistě všimnete, že pokud jiné dítě pláče, tak druhé se mu snaží pomoci, snaží se mu být oporou v jeho nesnázi. Např. dcera když začal její o dva roky mladší bráška plakat, tak již ve svých čtyřech letech ji bylo jasné, že je něco špatně a vždy se mu snažila pomoci, třeba mu začala hledat dudlík, přinesla hračku apod. Mimochodem je hezké takovou situaci u svých děti vidět!

Aby dítě bylo schopné darování, tak musí být vedeno k jisté empatii, ke schopnosti vcítit se do situace druhých lidí. Později je dobré dítěti vysvětlit, že nejde vždy o darování, o pomoc finanční, věcnou, ale že jde i o umění naslouchat, strávit svůj čas s/nad danou věcí apod. Pokud se dítěti v tomto směru nebudete věnovat, tak věřte, že Vám z potomka vyrostou sobci, což se do budoucna velmi obtížně napravuje, urovnává.

Dobré je s dítětem již v útlém věku řešit nesnáze. Např. se zeptat: „Proč myslíš, že je ten chlapeček tak smutný?“, „Co myslíš, že bychom mohli udělat, aby holčička už neplakala?“ apod. Zkrátka pokud máte „cestou“ nějakou nesnázi, tak ji s dítětem proberte, vysvětlete mu možnosti pomoci, popř. jej nechte mu pomoci.

Velmi vhodné k učení empatie je čtení klasických pohádek, kde dítě poznává postupně velmi jasně a srozumitelně dobro od zla, seznámí se s kladnými lidskými vlastnostmi jakou jsou obětavost, přátelství, skromnost. Samozřejmě pozná i špatné lidské vlastnosti, což je také dobré, aby mohlo svět vnímat uceleně.

Samozřejmě je důležité pocity, emoce dítěti popsat, aby si je mohlo uvědomit a později dále správně využít. Tedy např.: „Máš radost, že se ti povedlo nakreslit to sluníčko?“, „Jsi smutný, že ti bráška nechce půjčit hračky?“.

Další možností, jak u dítěte rozvinout empatii je, že mu ukážete, co je správné – pustíte v tramvaji svoje místo staršímu, těhotné a následně dítěti vysvětlíte svůj počin, proč jste tak udělali. A zde se opět vracím k jedné základní věci a to je – JÍT DÍTĚTI PŘÍKLADEM! Pravdou je, že než neustálým poučováním se děti učí podvědomým napodobováním svých vzorů – což jsou zprvu jen rodiče a ty nejbližší osoby v jeho okolí. Zkrátka dítě Vás vnímá každou chvíli a časem bude kopírovat to, jak se k ostatním chováte, to jací jste v určitých situacích atd.

Dítě by mělo být seznámeno i s tím, že ne všichni lidé jsou šťastní, zdraví apod. Ovšem zde opatrně, je důležité, aby informace o reálném světě byli vždy úměrné věku dítěte! Zbytečně jej nezatěžujte, nechte mu „dětství“ a s tím spojenou jistou dětskou bezstarostnost.

No, a pokud uvidíte, nějakou dobročinnou akci, která je Vašemu srdci blízká, tak se jí zúčastněte, vysvětlete čím a jak a především komu jste pomohli. Např. i pokud chodíte darovat krev, tak samozřejmě dítě neberte s sebou k odběru, ale sedněte si s ním a vysvětlete mu, kam jdete, proč je darování krve pro jiné důležité, a že i když injekce bolí, tak že to vydržíte, že to malé píchnutí za záchranu nějakého jiného života určitě stojí!

Pokud máte v okolí dětský domov, tak neváhejte a nepotřebné oblečení po dětech dejte potřebným a opět za účasti Vašich dětí apod.    

A závěrem – důležitá je zase chvála, tedy za každý náznak dobročinnosti, ochoty pomoci druhým dítě chvalte. Zkrátka jací jste vy, takový jednou budou Vaše děti...

zdroj: Slune-cz.cz

Během mateřské se jako maminky setkáváme s tolika různými povinnostmi, že bychom rády daly menší dialog s dotyčným, který nazval toto období mateřskou dovolenou. Denně jsme vystavené koloběhu, který se točí kolem plínek, krmení a výstražných budíčků o druhé ráno, protože potomek si usmyslel, že je čas na menší mejdan. Proto je přirozené, že neustále přemýšlíme, jak si povinnosti ulehčit a pátráme po řešeních, které by nám ušetřily čas a peníze.

Šetřím čas, protože nechodím do banky, šetřím peníze, protože mám účet zadarmo

Dnes už si na internetu můžeme vyřídit řadu věcí a na zjednodušení našeho života myslí i banky, které jsou online. Ze zkušenosti víme, že odejít volně z domu jako za starých časů, už není nejjednodušší. V takové chvíli je neuvěřitelnou pomocí možnost vyřídit si podobné záležitosti přes internet – dokonce otevřít si účet v bance. Výhodou online banky je, že peníze, které ušetří na fyzických pobočkách, může klientům vrátit například v podobě snižování poplatků. I díky tomu nabízí Zuno nový účet Plus, jehož vedení můžete mít zadarmo. Stačí, když během měsíce uskutečníte platby kartou nebo kreditkou ve výši 3 000 Kč, čehož se s dětmi, kterým se oblečení přes noc záhadně o číslo zmenší a porce oběda každý den naopak zvětší, nemusíme bát.

Účet Plus vám přitom poskytne stejný komfort, na který jste byly doposud zvyklé – akorát s tím rozdílem, že vás nebude nic stát. (příjem domácích a zahraničních plateb, plateb SEPA, spoření nebo sms notifikace o pohybech na účtu či bezkontaktní debetka). Navíc vás potěší neomezený počet výběrů z bankomatů nad 1000 korun zdarma a můžete využít bankomat, který je právě po ruce, což je fajn.

Moje děti jistím já, moji kartu pojistí banka

Jako mámy víme, že děti jsou občas jako z divokých vajec a potřebují zvýšenou pozornost. Zatímco se našim dětem zdá, že prolézačky jsou největší zábavou na světě, my v nich vidíme výstup na Mount Everest s katastrofickým koncem, a proto je radši pravidelně jistíme zezdola. A pokud se stane, že v tom chaosu nedopatřením přijdeme o své doklady a karty, situaci nám to rozhodně neulehčí. Zuno však myslelo i na to. Po založení účtu Plus bude vaše karta automaticky pojištěná vůči ztrátě, krádeži či zneužití. Za pojištění karty také nic neplatíte.

Termín porodu dle PM - 29. 8. 2014

( porod byl skutečně 24. 8. 2014 )

VIKTORIE / JÁCHYM

1. měsíc + 2. měsíc 

24. 12. 2013

- 4+4tt - naše nejkrásnější Vánoce - po 3měsíčním snažení (od října 2013, poslední MS 22. 11. 2013) se konečně objevily // Manželovi jsem dala test k Vánocům 😉
- bolesti v podbřišku (hlavně po stranách střídavě)
- lehké nevolnosti

Plně kojené děti, které kojeneckou láhev nepoznaly, mohou mít na začátku doby příkrmů potíže s přijímáním jiných tekutin než mateřského mléka, a to zvláště tehdy, jedná-li se o děti nemající příliš či vůbec v oblibě dudlík. Kojení vyžaduje jinou sací techniku než krmení z láhve a některé děti láhev se savičkou jednoduše odmítnou. Co pak?
  Své děti jsem kojila do dvou let a s jinými tekutinami než mateřským mlékem jsem začínala velmi pozvolna. První ve formě dětského čaje jsem nabídla se začátkem příkrmů. Protože jsem nepochodila s kojeneckou lahví, zkusila jsem láhev se silikonovým pítkem – jakousi přechodovou formu mezi lahvičkou a dětským hrníčkem s pevným pítkem. Tato volba se ukázala býti dobrou. Musela jsem ale vyzkoušet několik značek, než se mi podařilo nalézt skutečně nekapající hrneček a zároveň takový, jehož úchyty byly pro batolecí ručičky příjemné. Mezitím jsem vyzkoušela i lahvičky obsahující slámku, měkké brčko. Děti pití bavilo, ale nesměla jsem střídat tuto lahvičku s hrnečkem, protože je mátla jiná technika pití. Neuvědomovaly si, že láhev s brčkem nesmějí naklánět tak jako naklánějí hrneček, protože je pak slámka ve vzduchu a k tekutině se nedostanou. Po čase jsem lahvičky se slámkou vyřadila. Špatně se čistily a po krátké době používání začaly okolo závitu protékat. Zkusila jsem vychvalované aluminiové švýcarské láhve Sigg. Z nich se dětem pilo výborně. Spolu s neoprenovým obalem láhev byla v podstatě i termoskou – tekutina chvíli vydržela teplá. Bohužel čištění láhve pomocí tablet a kartáčku mi přišlo zdlouhavé a pracné, takže jsem tuto láhev nakonec používala velmi sporadicky, víceméně jen na teplé tekutiny v chladnějším období roku.
   Nejpraktičtějším, i když, pravda, ne zrovna ekologickým řešením, se ukázaly plastové láhve se sportovními uzávěry. Dokáže z nich snadno pít i malé batole a výměna není finančně náročná. Pro chladné tekutiny tedy volím tyto láhve a spokojeny jsou děti i já.

Zdroj: Slune.cz

Svlékat se uměla moje dcerka odjakživa. Už coby miminko se dokázala mně dosud záhadným způsobem vymotat z trička i z pleny, sundavala si ponožky, a pokud měla capáčky, pak je s rozkoší vyhazovala z kočárku, takže se za námi co chvíli ozývalo: "Haló, mladá paní, není to náhodou vaše?"
Protože odjakživa byla ráda nahatá, žádný zájem o to, jak se obléci, do doby blížícího se nástupu do školky nejevila. Jako by si říkala: Když máma mermomocí chce, abych chodila oblečená, musí mě odchytit a do věcí nasoukat sama. Oblékat ji bylo jako snažit se nacpat chobotnici do síťovky. Člověk byl zpocený až na patách, a stále odněkud vyčuhovalo chapadlo. Obvykle z otvoru, kam patřila zcela jiná část těla.
Čas nástupu do školky se tedy blížil a vyvstala nepříjemná otázka, jak naučit naši, oblékání zcela ignorující, dcerku v této oblasti samostatnosti. Vysvětlování nepomáhalo. Věděla jsem, že dcerka ví, který kousek oblečení se jak obléká. Bylo jasné, že teorii zná, ale praxe ji natolik nebaví, že se jednoduše sama neobleče.
Vsadila jsem na její soutěživost a touhu po pochvale. A tato cesta se ukázala býti správnou. Pravidla soutěže zněla: Obléci se co nejrychleji do předem připraveného oblečení. Kdo bude první zcela a správně oblečen, vyhrává. Připravily jsme si obě na pohovku jednotlivé kusy oblečení: kalhotky, tričko, kalhoty a ponožky. Tři - dva - jedna - start! Dcerka popadla kalhotky a začala zjišťovat, do kterého otvoru strčit nohy. Chvilku tápala, ale nakonec si se třemi otvory poradila. Ponožky jí daly zabrat - musela jsem jí ukázat, jak strčit prsty do ponožky, roztáhnout, nabrat na prsty, vsunout špičku nohy až na konec a pak rukama ponožku natahovat na celé chodidlo. Zvládla to za chvíli. Kalhoty s pasem do gumy natáhla bez problémů a na řadu přišlo tričko. V touze být rychlejší strčila do trička najednou hlavu i jednu paži, což, jak záhy pochopila, nebylo nejvýhodnější. Svlékla je a zkusila to znovu - tentokrát šla první hlava a pak jedna ruka po druhé. Ještě stáhnout tričko přes bříško a záda a bylo hotovo.
Během soutěže jsem nejen radila, ale sama se schválně zamotávala do oblečení s jasným cílem nechat dcerku vyhrát. To se nakonec podařilo a spokojené jsme byly obě - já proto, že jsem viděla, že se sama obléci umí, a dcerka proto, že uspokojila svou touhu vyhrát. Od té doby jsme si spolu občas zazávodily v rychlosti oblékání, ale daleko častěji se cestou z pokojíčka ozývalo: "Mami, zavřeš oči a budeš překvapená, jo?", abych o chvíli později otevřela oči a "užasla" nad tím, že mám před sebou svou dcerku oblečenou, připravenou se obout a odejít do školky.
Úkol tak byl splněn.

Zdroj: Slune-cz.cz

Kůň je součástí lidské společnosti už tisíce let, a i když došlo v posledních stoletích k výrazné proměně jeho role, stále je pro mnoho z nás důležitým pomocníkem. Jeho pracovní a transportní funkce byla pro člověka nahrazena zábavou, ale i léčebnou funkcí což víme i v našich jeslích ProJesle.

Za tu dlouhou dobu, co spolu člověk a kůň kamarádí, si leckdo všiml, že při jízdě se jeden pěkně nadře. Ono chvíli trvá, než si člověk zvykne a přizpůsobí se pohybům koně. Pokud to někdo zkusí jen tak, bez přípravy, věřte, že ho pak bolí „celý člověk“ a některé partie i víc. Ale nemusíme hned cválat, abychom zjistili, že na koni se opravdu řádně rozhýbeme. Vždyť i TGM ve svých osmdesáti letech rád jezdil se svým Hektorem na poklidné vyjížďky a celou tuto činnost označil jako nejrychlejší tělocvik, kde se cvičí naráz celé tělo. 

Záleží na tom, jak zvládáme koordinaci a schopnost se přizpůsobit pohybu koně, ale spíš se s ním pohybově prolnout - jak praví Goethe: „Člověk a kůň se prolnou v jednu pohybující se bytost a přestane být zřejmé, kdo koho ovlivňuje“. A jsme u podstaty hiporehabilitace což je složenina slov, kde hipo reprezentuje koně a terapie činnost, kterou provozujeme za účelem zlepšení zdravotního stavu a to nejen fyzického, ale v dnešní uspěchané době i duševní pohody a rovnováhy.

Pokud chceme koně ovládat, přizpůsobujeme se vzájemně. Pokud se však necháme koněm pouze nést, působí na nás jeho pohyb, kterému se musíme poddat. Hiporehabilitace využívá toho, že pohyb člověka při chůzi je založen na stejném principu, jako chůze koně. Trochu se sice liší počet nohou, ale to vyřešíme.

Kůň totiž používá přední nohy, které anatomicky odpovídají lidským rukám, jako podstavec, který jej nese, a zadní nohy jako motor. V zádi se generuje veškerý pohyb a přenáší se vlnivým pohybem hřbetu na předek – prostě, kůň má náhon vzadu.

Teď ještě pro nevěřící Tomáše k těm“koňským rukám“. Pokud kůň zvedne přední nohu, má ji ohnutou vpřed stejně, jako když dáma nastaví pánovi ručku k políbení. Ale dosti anatomie. Pro hiporehabilitace je podstatný právě ten vlnící se hřbet mezi koňskou přídí a zádí. Není to totiž lecjaká vlna, ale trojrozměrný, čili prostorový pohyb, vzniklý ze zadních a tudíž dvou nohou. Koňská pánev, a následně i hřbet, se pohybují při chůzi stejně, jako pánev a páteř lidská.

Domnívám se, že jinak než nápodobou to nejde. Jestliže rodiče nezdraví, neprosí, neděkují, neumějí se omluvit, popřát dobrou chuť nebo říci „Mám tě rád“, děti se to nemají jak naučit a nebudou chápat, proč by se měly takto chovat, když se tak nechovají sami rodiče.
Jen co se naše děti naučily říkat „máma“ a „táta“, učili jsme je krom zdravení i „Prosím.“ a „Dík!“. Roční dcerka ochotně podá mámě hračku. Před jásavým „Jé, tys mi dala hračku? A co s ní mám dělat? Můžu si ji nechat?“ bývalo prosté „Děkuji!“ nebo jednodušší „Dík!“ provázené úsměvem.  O pár měsíců později se situace obrátila a dodala jsem: „A co řekneš? Jak se to říká, když ti něco dám? Říká se: Dík!“ Dcerka se rozzářila a opakovala požadované slovíčko. Později stačilo jen se usmát a pozvednout obočí a věděla, co se po ní chce. Pokud náhodou zapomněla, reagovala jsem rozpačitým úsměvem a gestem ruky naznačujícím, že něco chybí. Opravila se obvykle velmi rychle.
I batole, které ještě mluvit neumí, často dokáže podobně jako „paci-paci“ naznačit ručkama i „prosím-prosím“.  Naše děti mluvily obě velmi brzy a gest používaly spíše tehdy, když chtěly dodat svým slovům větší váhu a více zapůsobit.  Od dvouletých jsem slýchala:
-„Mami, chci pití!“
-„Jak se to říká správně?“
-„Prosím!“
Krátce před třetím rokem se rozmluva rozšířila:
-„Mami, uděláš mi pití?“
-„Když si o ně správně řekneš.“
-„Maminko, prosím tě, uděláš mi šťávu?“
Podávám šťávu.
-„Co řekneš?“
-„Děkuju!“
-„Prosím.“
Syn zmateně zopakoval: „Prosím.“
Pochopila jsem, že syn má, narozdíl od své starší sestry, problém pochopit, že slůvko „prosím“ se používá při jednom aktu ve dvojím významu. Dokud nebude schopen rozlišit prosbu a odpověď na poděkování, bude lepší slůvko „prosím“ coby odpověď na poděkování nahradit jiným výrazem nebo souslovím. Protože „Není zač!“ nemám sama ráda, začali jsme používat „Rádo se stalo.“
A tak se mi brzy poštěstilo zažít krásnou chvíli, kdy jsem se synem, jenž měl brzy oslavit třetí narozeniny, během procházky obdržela sedmikrásku a na svoje „Ta je krásná, děkuji!“ slyšela: „Rádo se stalo!“  Byla jsem tak potěšena hned dvakrát najednou.
Šestiletá dcera i tříletý syn umějí prosit a děkovat. Občas se ale stane, že na kouzelná slovíčka ve svých požadavcích zapomenou. Stačí si pak přiložit dlaň k uchu, naznačit nedoslýchavost a pokrčit bezradně rameny. Oba si pak uvědomí, nač zapomněli, a rychle se opraví.  Postupem času zapomínají méně a méně a nám se tak potvrzuje, že jít příkladem, opakování a důslednost se vyplácejí. Díky za to.

Zdroj: slune-cz.cz

Můžu začít klidně tím, že jsem v neděli nestihla napsat článek, který jsem si naplánovala. Byl to tento článek 🙂 A dostávám se k němu až dnes - tři dny po "uzávěrce". 

Odpolední program s Nikolkou jsme zvládly na jedničku. Naše dámská jízda nám zkrátka vyšla podle plánů:

- 2x jsme si krásně zaplavaly

Jedna starší fotečka

- naše valentýnské výtvory jste mohli vidět v předchozím článku (http://blogujicimaminy.blogspot.cz/2014/02/svaty-valentyn-darecky-pro-tatinka.html)
Tatínek z nich měl opravdu radost. Když mu je Niki předávala, tak měla ke každému nějakou průpovídku. Jsem ráda, že jsme některé maminky inspirovaly a ty šly pak s dětmi taky tvořit.

-  vyrazily jsme na návštěvu za Milčou s Vojtíkem i Matýskem a Káťou s Ondráškem. Udělali jsme si příjemnou procházku a moc pěkné odpoledne

Ondrášek, Vojtík a Matýsek, aby bylo jasné, o kom je řeč 🙂

Stavebko je zvlášť zajímavým produktem, pokud chtějí rodiče našetřit potomkovi peníze do budoucna. Vedle spoření mu tím zajistí i nárok na výhodný úvěr na bydlení.

Stavební spoření je na trhu už dvě desetiletí a je stále populární. Nebýt jeho zavedení, mnoho lidí u nás nemá dnes takové úspory. Za dvacet let existence tohoto systému jím prošla prakticky celá populace.

V posledních několika letech se sice o jeho osudu dost spekulovalo a jednalo, ale k žádným změnám v podstatě nedošlo. Podmínky zůstávají stejné, naproti tomu úroky na spořicích účtech klesají. Stavební spoření má nezastupitelnou roli zejména při financování bydlení. Peníze občanů jsou přitom i v tomto případě ze zákona pojištěny a výnos je stále solidní. To je také důvod, proč se rodiče či prarodiče zajímají o založení stavebního spoření pro děti.

Speciální nabídka na trhu

Většina rodičů se snaží svému dítěti něco naspořit, než začne samo vydělávat nebo na dobu, až se bude chtít osamostatnit a pořídit si vlastní bydlení. Rostislav Trávníček, ředitel komunikace Českomoravské stavební spořitelny, k tomu dodává: „Mnoho rodičů chce své děti ochránit nejen fyzicky, aby se nezranily nebo aby jim někdo neublížil. Snaží se je zabezpečit i finančně. Úroky na účtech v bankách jsou zanedbatelné a investovat se Češi často bojí. Jde o peníze pro jejich nejmenší, nechtějí tedy riskovat ztrátu. A právě pro ně je vhodné stavební spoření. Uvědomujeme si to, a proto se snažíme nabízet dětské smlouvy ještě výhodněji než dřív.“

Solidní výnos s minimálním rizikem

Ach, jak jsou pohodlné nazouváky s nártovým pružením na gumu nebo botičky se suchými zipy! Ale při pomyšlení, že po prázdninách půjde dítě do školy, kde bude vyžadována již samostatnost a bez tkaniček se při tělocviku nebo v družině na hřišti neobejde, vám nezbude, než se nad problémem hluboce zamyslet. Jak na to?
Vzít šněrovací botičky, nazout je dítěti a očekávat, že nějaké pravidelné zasouvání tkaniček do dírek, a nepochopitelné kroucení smyček je zaujme, se ukázalo jako naprostý nesmysl. Naopak, při několika zoufalých, neúspěšných pokusech se dokonce objevily slzičky. Až přišel nápad!
Dětský pokoj, několik dekoračních polštářků a nákup barevných stuh snad splní naše očekávání. Stačí jen dítě zapojit do tvořivé činnosti s tím, že si bude moci vylepšit své bydlení. Navíc, stužky lze na polštářcích různě obměňovat, takže každou chvíli může přijít změna. Nápad se líbil, tak jsme se do toho s chutí pustili. A vůbec nevadilo, že se některý uzlík nepovedl a stužka byla volnější. Provlékli jsme ji do jiné, kterou jsme utáhli více, a na polštářku se objevily zajímavé varhánky. Další kreativní přínos a nadšení v dětských očích! Pak přišla dětská otázka. Proč musí mít smyčka jen dvě očka? Rázem tu byl nápad pustit se do něčeho složitějšího. Tak se na jednom polštářku uvázaly čtyř a šestismyčky a vznikly jakési stužkové květy, nad kterými se jásalo. Za dokončeným dílkem bylo úžasné sledovat dětské nadšení z vlastního úspěchu.
Stačil k tomu jeden den, kdy jsme dopoledně společně nakoupili v textilní galanterii potřebné „rekvizity“ a odpoledne jsme se pustili do kreativní činnosti. Bez slziček, bez nervů a na konci naprostá spokojenost všech zúčastněných.
Teď už tkaničky v teniskách nejsou žádný problém a dokonce se občas objeví i pentlička uvázaná na zácloně nebo „vydekorovaný“ polštář v obývacím pokoji, což vůbec není na škodu.

Zdroj: slune-cz.cz

  Coby správně natěšený rodič očekávající prvního potomka jsem už během jeho prenatálního vývoje na internetu hledala informace o hračkách vhodných pro malá miminka, o jejich vhodnosti dle věku, studovala články o psychomotorickém vývoji dětí a snažila se vybrat, čím podpořím rozvoj svého drobečka.  Snažila jsem se orientovat v nabídce hraček, zjistit, na co si dát pozor ohledně bezpečnosti a zdravotní nezávadnosti, a těšila se, jak se bude miminko na své první hračky tvářit.  
   Což chrastítka a látková leporela v prvních měsících, ta zaujala a fascinovala, ale později, když přišly ke slovu různé zvukové hračky, veselé, barevné a rámus dělající… Brzy jsem získala pocit, že návrháři a výrobci museli sami zamrznout v dětském věku a světě, protože jinak jsem si neuměla vysvětlit, jak něco tak agresívního vůči mé nervové soustavě mohli vymyslet a zrealizovat. Přemíra barev a zvuků sice odrostlejší miminko fascinovala, mně však rychle mrzl úsměv na rtech. Maličké reproduktory jsem brzy přelepila pevně držící průhlednou páskou, abych alespoň trochu ztlumila decibely z hračky se linoucí, a doufala, že dítko brzy tato hračka omrzí, k čemuž naštěstí došlo.  Popadla jsem nejhlučnější z plastových krámů a s gustem i úlevou se ho zbavila. Tudy cesta nepovede. Všimla jsem si, že dcerka zvědavě pokukuje po PET láhvi a fascinují ji zvuky, které vydává při zmáčknutí nebo při úniku vzduchu.  A nápad byl na světě. Vzala jsem jinou láhev, tentokrát od mléka, se širším hrdlem, do čistě vymyté a suché láhve vložila barevné uzávěry jiných lahví a pečlivě zavřela.  Vzniklo tak velké kutálející se a chrastící „cosi“, co dcerku nesmírně zaujalo a co se jala bedlivě zkoumat.  Otáčela to v ručičkách, plazila se a lezla za tím. A protože její zájem vydržel po překvapivě dlouhou dobu, rozhodla jsem se hračku dále rozvíjet a obměňovat. A tak téměř každý den v láhvi objevila něco jiného – někdy jen o pár barevných víček navíc, někdy jsem víčka vyměnila za přírodní produkty a nasypala dovnitř hrách nebo fazole, jindy zase dovnitř nacpala malé pěnové míčky a k nim velké korálky.  Hračka byla barevná, vydávala zvuky, měnila se, byla pořád „nová“. Hrály jsme si tak obě.  
   Když nastal čas kostek a stavění, všimla jsem si, že barevné skládačky, které mají vést k vyřešení jednoho konkrétního úkolu, baví jen na chvíli. Logicky. Jakmile je úkol vyřešen, lze jej párkrát zopakovat a ujistit se, že jsem šikovný a umím. Pak už skládačka přestává být výzvou a omrzí. Zato kostky, ze kterých lze tvořit stále nové a nové věci, jsou nesmrtelným evergreenem.  A to byla přesně cesta pro nás. V záplavě nabídek hračkářství se vyskytují spousty jednoúčelových hraček s různými motivy, které lákají a vábí, ale ve své podstatě dítěti mnoho nenabízejí. Zato umějí dobře vyluxovat peněženku. Míjíme je bez většího zájmu. Bohatě stačí, co k Vánocům a narozeninám občas nakoupí zbytek rodiny. Léta praxe ukázala, že nejlepšími hračkami jsou ty, ze kterých dítě tvoří samo. Jednoduché stavební kostky, modelína, papíry a pastelky nebo zažehlovací korálky jsou v naší rodině teď, kdy jsou dětem 6 a 3 roky, nejoblíbenějšími hračkami.  A také voda a mouka. Obě děti nesmírně rády pomáhají v kuchyni. Od válení těsta a vykrajování motivů až po obalování řízků. Kuchyň vždy vypadá jako po boji, ale za spokojenost obou dětí a hrdost na to, co už dokáží, mi úklid rozhodně stojí.
   Výše uvedené samozřejmě neznamená, že jiné hračky než kreativní naše děti nemají a neznají. Vlastní i ty „nerozvíjející“, jen pro potěchu oka. Ale kreativní hračky a hračky s širší možností využití u nás jednoznačně vedou.  A jsem tomu ráda.

Zdroj: slune-cz.cz

Přidávej inzeráty a vyhraj 1.000 Kč na nákup zboží v bazaru.

Modrykonik.cz vyhlašuje další týden soutěže v bazaru. Každá maminka, která vloží inzerát, má možnost vyhrát.

Od pondělí 10.3. 00:00 do neděle 16.3.2014 24:00 jsme začali sledovat pořadí nově přidaných inzerátů.

V našem bazaru přibude zhruba 1x.xxx inzerátů za týden. Tři uživatelky, které dosáhnou v pořadí čísla 5.231, 10.231 a 15.231, vyhrávají odměnu v částce 1.000 Kč. Může to být klidně i ta samá maminka.

Začínáme v pondělí od 00:00 ... první inzerát... druhý... a maminka, která zadá 5.231-tý inzerát, vyhrává. Stejně vyhrají další dvě maminky.

Stačí, když zadáš alespoň jeden inzerát do našeho bazaru během týdne od 10.3. - 16.3.2014 a staneš se tak účastnicí soutěže. Počkej si na další pondělí, kdy vyhlásíme výsledky a zveřejníme přihlašovací jména výherkyň.

Oblékání, svlékání, převlékání... Pokud máte děti, tak se mnou budete jistě souhlasit, že se jedná o méně oblíbenou činnost. Proto já osobně z tohoto hlediska mám ráda léto, kdy stačí jednoduše řečeno tričko a šortky a nějaké rychlonazouváky.

Ovšem v zimě je oblékání náročné a malých, nespolupracujících dětí zvlášť.

Nicméně kolem mezi 2-3 rokem života by se mělo začít dítě snažit oblékat samo, přesněji řečeno byste mu měli dát prostor, aby se tuto dovednost naučilo. Samozřejmě očekávejte protesty, že to nejde, že je to malé apod.

Opět to chce nápad, opět to chce motivaci a následně nešetřit chválou. Kdybys ses rychle obléknul, tak bychom stihli před nákupem ještě zajít na hřiště a pohoupat se 🙂 No, super – moc ti to sluší, takže vyrážíme na tu houpačku.

Naše dítko (3 roky) si umí obléknout a svléknout vše, včetně bot (pominu-li ty na zavazování, neboť tkaničku zavázat neumí). Ovšem na výše uvedené větě je podstatné to, pokud chce. Jinak nezvládne ani ponožky, natož bundu!

Takže kde a jak začít? Ráno, až dítě vstane, tak mu připravte vhodné oblečení – vzhledem k tomu, co máte v plánu, co máte na denním programu, vhledem k počasí apod., přeci jenom je ještě příliš malé na to, aby si umělo vybrat, v čem půjde ven, do školy či jinam. Ovšem to neznamená, že si neumí vybrat, zda chce mikinu s Medvídkem PÚ nebo s Peppa Pig 🙂 Poté jej vyzvěte, ať se zkusí obléknout sám, že je jistě šikovný, že zatím musíte dodělat snídani či cokoliv jiného a uvidíte, že dítě částečně oblečené bude. Pokud si dítě obleče tričko naruby, tak jej i přesto pochvalte a určitě to hned nepředělávejte, aby neztratilo chuť to příště zkusit znova. Potom během dne v rámci hry mu tričko upravte a řekněte třeba: „Jééé, koukni, když se to tričko otočí, jaký krásný má obrázek, tak příště koukni a dej si obrázek na bříško, ať na něj hezky vidíme“.

Prostě to chce čas, mnohdy i Vaše pevné nervy, ale naučili se to všichni, naučí se i Vaše dítko. Výhodou je, že věk cca 3 roky je období „já sám/a“, takže toho naplno využijte a pokud projeví zájem si bundu obléknout samostatně, tak jej nechte i za cenu, že Vám ujede např. autobus, pokud totiž mu dáte čas, tak jednou se mu to podaří a pak už to půjde pokaždé a pokud jste vyloženě někam nutně nespěchali, tak autobus pojede jistě další!

No, a samozřejmě to chce trénink, takže trénujte 🙂 trénujte zipy, suché zipy, knoflíky, obouvání bot apod. Oblékejte-svlékejte-převlékejte doma společně v rámci hry panenky, medvídky, pokud má dítě mladšího brášku, tak jej vyzvěte, ať Vám jde pomoc s jeho oblečením či svlečením.

Neboť, věřte mi, pokud se bude dítě umět alespoň částečně samostatně obléknout před nástupem do školky, tak mu ulehčíte, urychlíte adaptaci, protože se bude cítit „důležitě“, že i on se „nějak“ obléknul, že i on zadaný úkol zvládnul a hodné paní učitelky ho, aniž by si všiml, doupraví, tak aby se mohlo vyrazit třeba na procházku.
    
Zdroj: slune-cz.cz

Včera jsme byly s Nikolkou na tvořivé dílničce, kterou pořádal DDM Vikýř (http://blogujicimaminy.blogspot.cz/2014/02/posledni-tyden-na-materske-jak-si-ho.html). I tentokrát to měla Ája moc hezky připravené a odnesly jsme si spoustu dárečků pro tatínka. 

Schválně píši pro tatínka, protože tentokrát má Sv. Valentýna v režii Nikolka. Do tvoření se pustila s vervou a já jí jen minimálně pomáhala.

Už se moc těší, až se taťka vrátí z hor a dárečky mu předá. Tak uvidíme, jak se budou líbit...

Pokud ještě nic nemáte, tak se třeba trochu inspirujete. My je všechny měly hotové za dvě hodinky i s přípravami, takže např. takový 

srdíčkový šnek 

vám nezabere ani deset minut 🙂

Velkou inspiraci najdete na stránkách www.krokotak.com

Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá a mají hebkou srst... se zpívá v jedné velmi známé písničce. Nicméně vše je potřeba se naučit zvířata mít rád.

Pokud doma zvíře máte a dítě s ním příchází do každodenního styku, je bezesporu snažší mu vysvětlit, jak se správně má chovat. Pokud od mala dítě žije s pejskem, kočičkou, papouškem, různými myšáky, popř. i s rybičkami či zcela jiným zvířátkem, třeba na statcích se prasátkem, slepičkami, kozou, krávou, koněm atd., tak ví, že zvířatko potřebuje najíst, že potřebuje jeho vymezený prostor, jeho „domeček“ uklidit, samozřejmě ví, jak se k danému zvířeti chovat, aby mu neublížilo apod.

Nicméně vše výše uvedené ví proto, že od mala vidí, že pro zvířátko chystáte papání, že vidí, že se jeho klec, akvárium, pelíšek, stáj atd. pravidelně uklízí, že vidí Vaše chování vůči zvířeti, zkrátka vidí, že zvíře máte prostě rádi a tuto „vlastnost“ v podstatě vezme dítě za svoji.

Ovšem ne v každé domácnosti zvířátko může být, někde není dostatečný prostor, někde nejsou jiné podmínky, není třeba dostatek volného času, které každé zvíře potřebuje.

My krom rybek, které jsou v podstatě výhradně manžela, také žádné zvířátka nemáme. Ale děti od mala vnímají, že akvárium se musí jednou týdně vyčistit, vědí, že každý večer rybky krmíme a v současné době, dokonce velmi rádi, pomáhají a to jak s radostmi-krmením, tak starostmi-čištěním.

Ale o zvířátkách si s dětmi i hodně povídám, učím je podle obrázků, které se jak jmenuje, kde bydlí, co jí, jak „dělají“ atd. Venku, když pak potkáme nějaké zvíře, tak dcera hned ví, že je to např. pes, že dělá haf apod. Samozřejmě jsem ji vysvětlila, že ačkoliv zvířátka rádi máme, že ony to nemusí vědět a že se na ně nesahá, pokud se nezeptáme jejich majitele, jestli se může kupříkladu pejsek pohladit. Zmínila jsem pohladit. Ano, dcera ví, že se pejsek za chlupy nesmí tahat, že by ho to bolelo, že na ocásek se mu také nesahá, že to nemá rád a to právě díky tomu, že neustále, když má zájem, zvířátka probíráme 🙂

Prostě je dobré od mala dítě učit, že nějaké píchání do očí, tahání za chlupy apod. zvířátka rádi nemají, že by se dětem taky nelíbilo, kdyby jim rodiče dělali ošklivé věci a zároveň by se mělo dítěti vysvětlit, že pokud budou dělat nepříjemné věci např. pejskovi, že se může stát, že je kousne. Učím samozřejmě děti, že se netrápí ani zvířátka ve volné přírodě, takže když dcera chytne berušku, tak si ji prohlédneme, objasním ji vše, co ji napadne a vybereme ji hezké místo v trávě, aby mohla jít za svými kamarády. Prostě žádné ubližování netoleruji.

A závěrem? Pokud Vaše dítě projeví mít vlastní zvíře doma, je jedno jaké, tak zvažte, zda na to máte vhodné prostory a zda především Vy máte náladu, čas se o vybrané zvíře starat, neboť bezesporu dítě bude potřebovat pomoci. Zvíře je přeci jenom společník na několik let, tak aby ve výsledku nebyl přítěží! Pokud se pro nějaké zvíře rozhodnete, tak krom toho, že dítě se naučí se zvířátkem pracovat, tak získá další cenné vlastnosti jako je např. zodpovědnost.

Ale v žádném případě nemusíte mít zvíře doma, nemusíte potkávat zvířata na Vašich vycházkách a i tak můžete lásku k nim v dítěti jednoduše probudit. Knížek existuje spousty, takže kdo žije v lese dítě může velmi dobře znát, stejně tak jako kdo žije v pralese, poušti apod. Velmi dobré a výchovné je chodit s dětmi např. do ZOO, vysvětlit jim, že ačkoliv zvířata nežijí volně, že se mají dobře, že je o ně postaráno, a že pro některé je to jediný způsob, jak přežít, jak se dál rozmnožit, neboť ve volné přírodě jsou téměř vyhubeni. Do jisté míry, úměrně věku dítěte, můžete dítě seznámit i s tím, proč byli a jsou některá zvířata lovena, což spěje k jejich vyhubení. Zkrátka povídat si můžete o všem v takové míře, aby to bylo odpovídající věku posluchače 🙂

Zdroj: slune-cz.cz

I když jsem sice otěhotněla v 20 letech ,tak jsem při zjištění 2 čárek na testu nelitovala.Jenom můj přítel , který je mladší o 4 měsíce to bral docela tragicky.Všechno jsme spolu nakonec zvládli.V 14 týdnu ,když to zrovna vyšlo na Štědrý den jsem začela krvácet.Pro jistotu jsme jeli do nemocnice.Kde mi doktor s klidem řekl ,že tam je hematom a napsal mi utrogestan.A poslal domů .Po 2 dnech špinění nepřestávalo.Tak jsme se vydali do jilemnické nemocnice.Tam paní doktorka hned mi nakázala lehnout na týden k nim.Dostávala jsem injekce a všechny možný prášky.Byla jsem z toho už psychicky na dně.Ležení v nemocnici pomohlo.A mě po propuštění čekal klid ,ležení a žádná námaha.Když jsem zvládla tohle.Za pár dní volala sestřička mého doktora,že triple test vyšel špatně a že mám hned přijed.S nervama vyklepaná jsem se bála už všeho.Tam mi doktor hrdě a naštvaně řekl ,protože jsem ho asi otravovala ,že tam jenom něco špatně vyšlo a že budu poslaná do centrum Gennet na velký  ultrazvuk.Měsíc jsem musela čekat na objednání.Hrozná doba.Tam doktor s úsměvem ,že je vše v pořádku ,až na velikost miminka.Bylo moc velké !!! O 2 týdny ☹Test na cukrovku,žádné sladké a časté kontroly.Už jsem myslela ,že nic horšího mě nepotká.Asi kolem 20 týdne mě  sem tam tvrdlo břicho ale týden po týdnu se to horšilo.Magnesium nepomáhalo a hrozil mi předčasný porod.Když jsem začla chodit do poradny v  nemocnici Jilemnici.Zrovna byly vedra a teplota byla přes 30 °C.A mě nebylo vůbec dobře v 37 týdnu jsem musela do nemocnice ,miminku hrozně zlobilo srdíčko.Celou noc mě kontrolovali a srdíčko se nelepšilo.Hrozil mi porod.Ale naštěstí vedra skončily.A já mohla na 2 týdny před porodem domů 🙂V 39 týdnu se mě doktoři zeptali ,kdy mi naposledy dělali ultrazvuk.Byl to poslední ultrazvuk u mého doktora a divili proč ho neudělali dřív ,když miminko bylo větší  o 2 týdny.Jako každá maminka ,jsem se pořád v porodnici ptala ,už jse to blíží???Ale odpověď  zněla ,já nevím .Miminko mělo hlavu ,tak nízko,že doktor se k čípku i přes velkou snahu a mojí bolest nedostal a podle ultrazvuku měl mít přes 4 kila.S tím jsem skončila u zástupkyně primáře.Ale nešlo to.Domluva zněla,tak příjdete 9. července v úterý a vyvoláme Vám porod.Celou noc jsem nespala a pak přišla 7 hodina ráno a ležela jsem na porodním sále.Tabletu díky nízko položené hlavičce i když se snažili k čípku nedali.Tak jsem dostala kapačky a to  se už trochu pohlo.Klystýr to taky urychlil ale voda nechtěla prasknout.Tak se jí doktor snažil protrhnout ,ale vyndal jen rukavici od krve.Byla jsem k smrti vystrašená.I doktor vypadal vystrašeně.Musela jsem dostávat kyslík ,aby miminko se neudusilo.A voda mi praskla ,až malý vykouknul ven.A sice jsem rodila jenom  6 hodin,tak mi to stačilo.A malý se narodil v pořádku  měřil 53 cm a vážil 4 471 g.Sice mě museli nastřihnout dost,ale vše se zahojilo.A prý jsem ukázkový případ ,co se prý stává jednou za 100 let 😀.Teď je malému 7 měsíců a je úplně v pořádku a je to prostě macíček po tátovi 🙂I když to byly hrozné chvilky ,jsem za Štěpánka vděčná 🙂A moc musím děkovat za pomoc porodní asistence v jilemnické porodnici!!