Vidím to, jako by to bylo dneska. Začátek srpna 2015, sprchovala jsem se a smutnila, že můj milovaný, se kterým jsem přes 10 let, musí odjet na 3 měsíce na školení na druhý konec republiky. Nikdy jsme od sebe nebyli ani dva dny a teď tohle? Navíc dcerce byl teprve rok a kousek a na tátu je hodně fixovaná. Jak to zvládneme? Když mi najednou blesklo hlavou - mohli bychom se vzít, aby nám ta doba rychleji utekla, když se budeme mít na co těšit a čím si lámat hlavu 🙂 Nikdy jsme nebyli ti, co touží po svazku, ale tak nějak mi přišlo, že je ten správný okamžik. Tak jsem to tak příteli nadhodila a on souhlasil. Měla jsem ale jednu podmínku - nechci, aby to někdo věděl. A tak se začaly kout pikle 😉

Vymysleli jsme to tak, že svatba se bude konat v den dceřinných druhých narozenin, což bude dobrá kamufláž na rodinnou sešlost. Nejsem příznivcem tradičních svateb, takže jsem si dělala vše po svém. Vyráběla jsem jen se svědkyní všechno - od kytice, přes doplňky, vývazky, výslužky, dort, úprava šatů, prostě komplet. Přípravy byly více než hektické, zvlášť posledních pár dní, kdy jsem došívala šaty a pekla výslužky a dort. Před svatbou jsem spala asi hodinu, ale byla jsem tak natěšená, že už je to tu, že to nešlo moc vidět, snad 😀 V sobotu ráno jsem naložila věci, jela se učesat a nalíčit a pak připravit místo k obřadu, stůl apod. Stihli jsme to jen tak tak, navíc to od rána vypadalo na déšť a hlásili bouřky, tak jsme ani nevěděli, jak to vyjde. Překvapivě všichni dorazili na čas, tak jsme se vydali je přivítat. Řekla jsem, že jsme moc rádi, že všem to vyšlo a než půjdeme slavit narozky, máme pro ně ještě malé překvapení a to sice, že se budeme brát. Všichni byli doslova v šoku, jen přítelova maminka říkala, že to tušila, můj taťka taky, holt mají pod čepicí 😉 (Samozřejmě nadšení nebylo stoprocentní, ale s tím jsme počítali. Uraženou osobu jsem rovnou ignorovala, abych si nekazila skvělou náladu.) Dostali námi vyráběné taštičky, ve kterých bylo "oznámení", program toho, co se bude dít, vývazek a svatební bublifuk. Přesunuli jsme se do restaurace, kde si vybrali jídlo a přípitek a dostali za úkol nafouknout balonek, na který nám napsali, co uznali za vhodné. Balonky se daly na tyčky a zapíchali se před oltář, takže tvořili uličku, kterou jsme pak šli. Fíla se šel převléknout a pak jsem ho vystřídala já se Sofinkou. Ve třičtvrtě na dvě jsme dostali echo, že oddávající je na místě a za deset minut můžeme začít. Fíla mě chtěl vidět až u oltáře, ani šaty předtím neviděl, takže čekal na místě. Obřad jsme měli na krásném dvorečku, lehce zarostlém trávou, úplně zastrčeném od všech kolemjdoucích. Čekala jsem za rohem, svědkyně dala předzvěst, že je vše připraveno a šlo se. Začala hrát hudba (https://www.youtube.com/watch?v=Wyk5em_cQ_c), Fíla se nechal odvést svojí mamkou k oltáři a pak jsem šla já se Sofinkou. Byla prostě kouzelná 🙂 V té trávě se brodila jako víla a těsně před oltářem si sedla do trávy a hrála si, tak jsem ten kousek došla sama 😀 Byla jsem bosa a bylo to úžasné, věděla jsem, že přesně tak to všechno mělo být. Obřad byl rychlý a krásný. Bylo lehce zataženo, ale nepršelo. Když nás prohlásili za manželé, spadlo na nás jen pár kapek a při prvním polibku se zahřmělo, to bylo přímo mystické, jako by nám přálo samo nebe 🙂 Všichni nám popřáli, objímali nás, plakali, smáli se. Udělali jsme pár fotek a šli se najíst. Měli jsme kliku, protože v restauraci měl zrovna službu jako vrchní náš dlouholetý kamarád, který nám rozbil talíř a připil si s námi. Měli jsme radost, že to není nic nahraného, ale že nám přál někdo, kdo nám to opravdu přeje 🙂 Dali jsme si společnou polévku a hlavní jídlo a pak už to bylo takové volnozábavové 🙂 Udělali jsme si ještě pár fotek a šlo se na dort, kterej se nám faaaaakt povedl 😉 Sachr, v první vrstvě domácí borůvková marmeláda, v druhé tvaroh s jahodami a zvenku mascarpone, navrch bílá čokoláda. Zároveň s naším přinesli i Sofinčin narozeninový dortík, takže jsme jí chtěli zazpívat, ovšem dala nám najevo, že nemá zájem, jelikož začala brečet 😀 Tak jen sfoukla svíčky a začala se ládovat 🙂 Zbytek dne už jsme tak nějak jen povídali a zapíjeli 🙂 

Původně jsem neměla v plánu tento článek zveřejnit, ale chci tím budoucím nevěstám či manželkám říct toto -  vůbec nejde o to, jaké máte šaty, kdo na svatbě je a není, co se povede a nepovede, kolik peněz za všechno utratíte... Svatba má být o tom, že DVA lidé (ano, pouze dva, na nikom jiném nesejde) se milují a chtějí svou lásku stvrdit před zákonem. Neřešte hlouposti, jen se prostě milujte 😉

Nejen ve své praxi se s bolestivou menstrací setkávám velice často a sama jsem si protrpěla nesčetně dnů, kdy jsem proklínala přírodu za to, že takové utrpení “zařídila”. Byla jsem také vychována tak, že menstruace prostě taková je a že se to jednou za měsíc hold musí překousnout. A tak už jsem se při pohledu do kalendáře předem děsila tohoto období. Později jsem však pochopila, že bolestivá menstruace není “normální”, že jde o signál těla, duše, psychiky…a že jde o cyklicky se opakující proces vypovídající o mém celkovém vedení života, jeho prožívání v mnoha směrech, vztahu k sobě a ke svému ženství v tělesném i duchovním rozměru.

V tomto článku nastíním význam menstruace, příčiny bolesti z celostního pohledu a jaké jsou možnosti řešení, které využívám ve své práci fyzioterapeutky a s jejichž praktikováním v běžném životě Vám ráda pomohu.

Význam menstruace

Menstruace je cyklicky se opakující “očista” dělohy řízená složitou, ale dokonale sehranou hormonální činností. První menstruace (menarché) přichází ruku v ruce s rozvojem ženy v nás, s růstem prsů, ochlupení, ukládáním tuku ženského typu (břicho, boky, stehna, paže), ženského myšlení, chování a prožívání, zkrátka v období puberty a hormonální bouře.

Prožívání našeho “poprvé” již může vypovídat o tom, jaký vztah k sobě máme. Velice záleží na tom, jak nás Ženy v naší rodině připraví na roky, kdy bude menstruace nedílnou součástí našeho života. Pokud ze všech stran slýcháme o dnech plných utrpení, nepříjemných hygienických pomůckách, náladách spojených s menstruací a užívání pejorativních synonym menstruace, je pravděpodobné, že se nám tyto katastroficky vypadající scénáře nevyhnou. Kolik z nás zažilo přivítání do Ženského světa, oslavu svého počátku dospívání, hovorech o menstruaci s úctou a láskou k přirozenému procesu našeho úžasného těla?? Obávám se, že v našich zeměpisných délkách je to opravdu jen malé procento dívek a žen. Domnívám se, že čím dříve žena/dívka přijme skutečnost, že menstruace k životě ženy patří a má své významné místo, stane se pro ni tento proces příjemným a váženým.

Význam menstruace je z pohledu tělesna přípravou na plodné období a zároveň s menstruací odchází nahromaděná sliznice, která byla připravena na uhnízdění oplodněného vajíčka. Každý měsíc se tak ženské tělo očišťuje, a to nejen v podobě menstruační krve, ale též zpracováváme uplynulý měsíc, období, minulost na psychické úrovni. Jsme spíše klidnější, šetříme energii, jsme unavené, můžeme být emočně podrážděnější a vidět vše spíše v “černých barvách”, vyhledáváme samotu a klid. To vše je ale v pořádku a naprosto fyziologické.

Dívám se na naše děti, jak sjíždí Moravu a hlavou mi běží roky, které uplynuly jako ta voda. Vidím je jako bezbranná nemluvňata, o kterých nám říkali, že budou rozmazlená, protože jsme je nosili blízko u srdce. Roky společného usínání, které bývaly trnem v oku těm, kteří usínali povětšinou sami v tmavých pokojích. Podle škarohlídů jsme měli mít vlastně dost nesnesitelné děti... A tady se nám vzdalují na lodi, s jistotou kormidlují v peřejích a když nás přepadne bouřka, drží se statečně v promoklém oblečení. Ani stopa po těch dětech, které nám předpovídali.

Bývají dny, kdy je život prostý jako lněný ubrus...na kterém nejlépe vyniknou dary, které nám padají do klína.

Třeba právě den jako ten dnešní.

Obyčejný ve své neobyčejnosti.

Neřekla bych, že je k tomu potřeba extra porce "vědomí"... Spíš odvaha nenechat se semlít normou, která jde proti tomu hlásečku uvnitř, který říká: "Nakoj ho, nakoj ho kdykoliv! Pochovej ji, pochovej ji vždycky a ničeho se neboj! Vezmi si miminko klidně k sobě do postele... Vezmi si ho a od nikoho nežádej svolení."

Ten hlas má pravdu.

1. Mám univerzální výmluvu omluvu pro pozdní příchody. Mám dítě. Mám malé dítě. A že jsem se zrovna dneska před odchodem z domu asi desetkrát převlékla? No a co? Kdo to na mě práskne? Batole?  

2. Mám univerzální výmluvu omluvu vlastně pro všechno. Mám dítě. Mám malé dítě. A nebojím se ho použít.

3. Téměř na každý zdravotní problém jsme doma připraveni. S dětskými mastičkami a sirupy si totiž vystačíme i my dospělí.  

4. Počet nezdravých potravin vyskytujících se v naší domácnosti jsme srazili téměř na nulu. Ne že bychom si tak moc frčeli na vlně zdravé výživy, důvod máme jiný a mnohem prostší. Co dítě nevidí, to nesežere.

5. S největší pravděpodobností se už nikdy nebudu nudit. Nebo alespoň příštích osmnáct let ne.

6. Mám denně k dispozici jednu z nejlepších věcí na světě. Dětský smích. Jeho hodnota je nevyčíslitelná, přestože jej dostávám zcela zdarma. Stačí jezdit s autíčkem po pomyslné vzdušné dálnici a dělat k tomu zvukový doprovod brrrm, brrrm. Nebo se rozběhnout a zakřičet, „až tě chytím, tak tě sním”. Kolik dospělých rozesmějete takhle snadno?!

Patří muž k porodu? Může při něm své ženě skutečně pomoci? A může jej společné prožití porodu nějak obohatit?

Jednoznačně ano! Muži neodmyslitelně k porodu svých žen patří. Vždyť dítě, které se rodí, je jejich společným potomkem a mít možnost být u jeho zrození je stejně přirozené jako být u jeho zplození. Jejich přítomnost, ať už je v jakékoliv podobě, vytváří ženě zázemí. Někdy stačí, když muž sedí za dveřmi nebo ohřívá vodu, tak jak se to dělo v minulosti za časů našich prababiček. Někdy může být neuvěřitelně pevnou oporou. Muž při porodu sice fyzickou bolest své ženy necítí, ale pokud se naladí na její pocity tím, že jí bude na blízku, skrze ni může vnímat, jaké to je, když přichází jejich společné dítě na svět. Stává se tak kompetentním otcem se silnou vazbou na dítě od jeho prvního nádechu. Tím, že je své milované oporou, rovněž dokazuje, že je skutečným partnerem do pohody i nepohody.

Poradila bych všem mužům, kteří se chtějí aktivně podílet na narození svého dítěte: “Nebojte se a buďte tam! Tělem i srdcem! To vše pod podmínkou, že o to bude ONA stát!“

Nadechněte se a vydechněte a pusťte všechen strach ven! Buďte pozorní a vnímejte její potřeby. A nebojte se na ně reagovat! Tak, jako se nebál Zbyněk, když…..

….. se jedné dubnové noci rozhodla přijít na svět Bára. Svůj příchod sice dávala najevo už přes den, nicméně se rozhodla, že večerní zpěv ptáků je málo hlasitý, a že ke svému příchodu na svět potřebuje jejich ranní symfonii. To, že se její maminka moc nevyspí, už tak moc neřešila, ale ono se vlastně na porod nedá nikdy dostatečně vyspat. A takovou čarokrásnou noc, kterou si pro rodiče nachystala, ještě nikdy nezažili. Nebo to bylo naopak a oni si ji přichystali pro ni?

Ve 12 hodin v noci jsem vyjela za Katkou a Zbyňkem domů. Katka měla stále častější kontrakce, a proto jsme se domluvili, že vyrazíme do porodnice. Původní plán sice byl strávit, co nejvíce času před odjezdem doma, ale vidina ještě intenzivnějších bolestí prosezených v autě se v tu chvíli jevila jako nepřijatelná. A vlastně dobře, že jsme vyrazili, protože na nás v porodnici čekal poslední neobsazený pokoj. Na příjmu Katce natočili monitor, který zobrazoval silné kontrakce, ale nález byl zatím stejný jako ráno v poradně, proto jsem jí nabádala, aby se mezi kontrakcemi ještě snažila co nejvíce odpočívat. Porodní asistentka byla velmi milá, zopakovala nám obsah porodního plánu, který si stačila přečíst, a zdůraznila, že nás bude opravdu rušit jen minimálně, protože tak si to Katka přeje. Po celou dobu porodu porodní plán opravdu dodržovala. Byla úžasně empatická!

Moje celé těhotenství probíhalo v pořádku a nic nenasvědčovalo tomu,že by bylo něco ,,špatně". Malý byl otočený koncem pánevním,ale byla jsem teprve ve 32. tt, takže času na přetočení měl dost. Na miminko jsem se těšila, termín jsme měli stanovený na 8.4.,ale já pořád doufala,že to bude třeba o něco dřív (ideální variantou byly Velikonoce,abych nemusela otevírat mrskáčom😀). No,ale chlapeček sa rozhodl, že maminčino přání vyslyší, jenomže je svéráz po tatínkovi, takže to vzal ještě trochu dřív...

V noci na 16.2.- strašně silná křeč v podbřišku,ale hned to ustalo,nic se nedělo,tak jsem spala dál. Ráno manžel vstal do práce,tak jsem vstala s ním,šla na wc a tam jsem si všimla,že trochu špiním krev. Bylo ještě brzo, tak jsme jeli na pohotovost. Po cestě se mě začaly přidávat křížové bolesti,ale pořád by mě ani ve snu nenapadlo,že jsem začala rodit. Přijedeme na pohotovost,převzala si mě sestřička,sepsali jsme protokol,doktorka mě vyšetřuje a naraz říká: cítím tam nožičky, takže vás pošlu do Zlína, tady nejsme na předčasné porody vybavení...tak jsem si říkala,že to mosí byt špatný vtip,že to přece není možné...na chodbě jsme se ještě potkali se sestřičkou, ta nám přála hodně štěstí při porodu a manžel jí říká: Ale my eště nerodíme. Tak se na nás jen tak usmála.

Přijeli jsme do Zlína,vzali mě na vyšetření,první pohoda,a pak najednou kontrakce, kolem mě rázem 6 lidí,enom to kmitalo, manžela poslali rychle domů,ať mi zabalí věci do porodnice. Mě začali pichat kortikoidy, ale moje PA mě hned připravovala na to,že to půjde rychle,že to asi nezabere. Nicméně byla zlatá,strašně mě uklidnila. Pak za mnou chodili sestry a doktoři,jedni mě připravovali na císaře,druzí mi vysvětlovali,co bude, ale mám to všecko jak kdyby v mlze. Přesto jsem si připadala nejklidnější ze všech lidí v naší rodině,kteří to věděli.Manžel přijel na poslední chvíli,tak jsme se stihli taktak rozloučit. Poslední,co si pomatuju,než mě uspali,tak bylo,že doktoři řešili,co bude malý za znamení😀.

Malý se narodil 32+4, porodní váhu měl 1820g, 42cm. První den byl na JIPce, kde ho rozdýchávali, ale protože je šikovný,zvládl to rychle. Druhý den jsem se konečně na něj mohla jít podívat. Byl tak maličký,samá ruka, samá noha a hlavičku jak pěst. Vždycky jsem si myslela, že jak se mi narodí dítě,hned mě zaleje pocit bezmezné lásky,ale bylo to jiné. Nějak jsem cítila, že tento vztah si k něm budu muset chviličku budovat. Zatímco malý byl na JIPce, já jsem se měla rozkojit. A tady to začalo-ten pocit,který mě najel, že to je to nejlepší,jak mu můžu v dané situaci JÁ pomoct, na ten nikdy nezapomenu. První den mě to vůbec nešlo,byla jsem z toho už v depce, pak se ale v noci stal zázrak, mě se nalila prsa a už to jelo takovým způsobem, že jsem pak dávala mléko i jiným maminkám, které to pro své maličké potřebovaly. Pak malého přesunuli na intermedial. Musím říct,že první 3 dny jsem byla úplně v klidu, věřila jsem,že vše dobře dopadne. Pak se to ale zlomilo a ze mě se stalo slzavé údolí. Trošku to přičítám i tomu,že na mediálu jsem s malým mohla víc pracovat, ale já se strašně bála, jak byl drobný, navíc jako prvorodička jsem nevěděla, jestli to, co dělám, dělám správně. A další věc. Byly tam další děti, větší i menší, kterým šlo všechno líp(alespoň v mých očích) a já, i když vím,že jsem to neměla dělat, tak jsem nás s nima srovnávala.

Dny plynuly a malý se nijak zvlášť nelepšil, pořád měl silnou žloutenku a byl slabý. Pak ale přišel zlom a malý začal pít sám ze střavičky. Jen 8 ml, ale bylo to tam. Ovšem, co se mu nelíbilo, bylo sání z prsu. Ale nějak jsme s tím bojovali a snažili jsme se ho to naučit. Nicméně pak to bylo zase několik dní stejné. Malý pořád nevypil nic moc, pořád musel mít vyhřívané lůžko, naše ,,kamarády" z mediálu už převeleli za maminkami na pokoj a my nic. Když už jsem byla fakt špatná, tak se stal zázrak. Malý ze dne na den začal pít všechny své dávky sám. To bylo ve čtvrtek. V pátek přijdu ráno k malému, starám se o něj, krmím ho a sestřička mi říká: jste žhaví adepti na společný pokoj, malý už 24 hodin pije sám a nemá sondu. Já jsem si toho vůbec nevšimla! Ale ten pocit,když mě to řekli, to bylo něco úžasného. Honem jsem si jela sbalit věci do porodnice domů. Mé nadšení trochu zchladilo to,že mě malého dali až druhý den pozdě odpoledne, ale bylo to tam!

Pak ale přišel strach. Jak to zvládneme. Bude malý pít to,co má? Nešupnů mě ho kdyžtak zpátky na medial? Nešůpli🙂 Malý sa rozpil, pil si naddávky, přibíral jedna radost, takže za pár dní si nás konečně mohl tatínek odvézt domů.