Jak jinak na pochvaly.

Moje zamyšlení nad pochvalami, jejich úskalími a alternativami. Oporu hledám zejména v knížce Respektovat a být respektován (dále jen RaR).

Mnoho lidí ani nenapadne, že by na pochvalách mohlo být něco špatného. Někdo možná tuší, že to není ideální styl ale řekne si, že pochvala přece nikdy nemůže uškodit. Dopředu chci upozornit, že ani já se pochvalám nevyhnu, ale níže bych chtěla shrnout proč se o to alespoň snažím.

Ještě než jsem se setkala s konceptem respektující výchovy a ještě než jsem měla svoje vlastní dítě, tak jsem sama nebyla úplně nadšená, když mě někdo chválil. Často jsem měla pocit, že je to jenom taková formalita, když pro někoho něco vykonám nebo když vykonám něco, co ode mne druzí očekávají. Dodnes mi ani úplně nesedí, když mi někdo chválí syna, jak je šikovný či pěkný. To, co mi tedy na pochvalách nejvíc vadí je, že jsou velice nekonkrétní a hlavně často poskytovány bez většího zájmu o osobu, vykonanou činnost či chování. „Ty jsi šikula“, „To je hodný chlapec“, „To je krásná holčička“ a tak podobně na mě působí hodně povrchně. Ano, vím, že je to myšleno jen v dobrém a například při setkání se známým někde na chodníku ani není čas na něco hlubšího, ale mnohem raději slyším „Vidím, že už umí postavit z kostek komín“, „Koukám, jak tvůj syn v klidu čeká zatímco si tu povídáme“, „Ta tvoje dcerka má pěkné oči a krásné lokýnky“. Myslím, že to taky moc času nezabere a přitom je zde vidět konkrétní zájem o člověka, není to paušálně používaná fráze či jakási zdvořilost. Také mám špatnou zkušenost s veřejnými pochvalami. Když paní učitelka pochválí před celou třídou jedno dítko, co se pak často stává? Proč bývají obětmi šikany nejčastěji třídní „šprti“? Jak nepříjemné mi bylo, když mě vedoucí pochválil před kolegy a jak jsem pak z nich cítila odtažitost...

Nelíbí se mi, že pochvaly vytvářejí závislost. Závislost na vnějším hodnocení od druhých lidí. Pokud se staneme závislými na hodnocení druhých lidí, staneme se snáze manipulovatelnějšími. Uděláme i to, co bychom sami neudělali jenom proto, že toužíme po pochvale. Manipulovaní lidé se sami stávají manipulátory (RaR, str.170). Jak já nemám ráda, když vidím štíhlou kolegyni jak fňuká, že má strašný účes a musí zhubnout – kolikrát v tom vidím snahu slyšet od ostatních takové to „ale né, vždyť ti to sluší“. Manipulací je i to, že někoho ve skupině pochválíme a očekáváme, že ostatní se mu budou chtít vyrovnat (dítko ve školce si jako první uklidí po sobě hračky).

„V jednom výzkumu se zjistilo, že děti, které byly svými matkami častěji chváleny za to, že se o něco rozdělily s jinými dětmi, byly mimo domov méně štědré než děti, jejichž matky je za to nechválily.“ (RaR, str. 166)