Nabízím šití tutu sukýnek a šatiček, sukýnky šiji podle rozměru, takže vždy zaručeně padnou 🙂
Používám kvalitní české materiály.
Velký výběr barviček a rychlost ušití 🙂

Nabízíme oblečení pro děti od narození do cca 14ti let. Dále potom oblečení těhotenské. Kočárky různých značek a také mnoho druhů odstrkovadel a hraček.

Jsme bazárek a využíváme komisní prodej (tzn, že nám můžete donést co už je vašim dětem malé a my to za vás prodáme a poté vám vyplatíme utržené peníze)

                                         Oficiální pravidla Bazárku   Písek

Pořadatel: Modrý koník s.r.o., Martinská 56, 821 05 Bratislava, IČ: 35936851, DIČ: 2022011046, DIČ pro účely DPH: CZ682750590, tel. 226 213 413, email:bazarek@modrykonik.cz , www.modrykonik.cz

Název bazárku: Modrý koník Bazárek (dale jen “Bazárek”)

Místo konání: Velké náměstí 175, Písek, 3. Patro OD Luna - Jednatel, správce: Jana Vojíková, tel.: 776606631 - http://www.laserarenapisek.cz/

Termín konání: 21.4. ODod 9 do 18h 

1. Zaměření Bazárku a definice zboží

Již se stalo tradicí, že se na Koníku draží ruční výrobky. Výtěžky jsou věnované pro postižené děti uživatelek Koníka. Alespoň doposud.

Co potřebujete vědět?:

• 6. dražba probíhá celý duben
• Celková částka půjde pro Vanesku
• Vše probíhá ve skupině Charitativní dražba
• Přispět můžete i bez dražby

Podívejte se, co o dražbě napsala @helulela, jedna z organizátorek:

Co vlastně je ta dubnová dražba?

Maminka vanesa16 popsala, proč Vaneska potřebuje finanční pomoc: "Před čtyřmi lety v březnu se nám narodila krásná "zdravá" holčička - Vaneska. Slovo ZDRAVÁ nás celkem brzy opustilo. Já měla pochybnosti asi od 2,5-3 měsíců, kdy byla Vaneska pořád jako novorozeně, jediné, co na pár vteřin dokázala, bylo pást koníčky, nic víc. Prý je líná, ale to mě moc neuklidňovalo. Ve 4 měsících jsme byly poprvé hospitalizovány skrz neklesající teploty a slabší febrilní křeče a tehdy se konečně začalo něco dít. Začal náš nekonečný kolotoč. Hospitalizace..vyšetření..čekání na výsledky a mezi tím neustálá rehabilitace Vojtova a Bobathova metoda až 5x denně, z toho jednou týdně návštěva rehabilitace. Magnetická rezonance, vyšetření na metabolické vady a genetika negativní. Závěr byl opožděný psychomotoricky vývoj. V 10ti měsících jiný neurolog stanovil DMO s tím, že je velká šance udělat pokrok. V tu dobu Vaneska jen ležela, uměla pouze pár slabik (táta, bába, ham, baf, udělat paci paci a uchopit hračky). O měsíc později přestala dělat i to málo, co se naučila, a začaly stereotypní pohyby ručiček, neustále si je dávala do úst a zpět, její celodenní aktivita mimo spánku. Byla jsem s ní odeslána na podrobnější vyšetření metabolických vad. Po prvním setkání s lékaři nám bylo doporučeno, že by udělali vyšetření na genetické onemocnění jménem Rettův syndrom. Výsledky byly o 4 měsíce později a v září 2013 byl potvrzen Rettův syndrom s ne zrovna moc dobrou prognózou, ale vzdát jsem to nechtěla. Od té doby je Vaneska skoro učebnicový příklad tohoto onemocnění. Komplikace za komplikací. Trpí chronickým silným zahleněnim, proto se ukončila Vojtova metoda, u které se dusila. Byli jsme na Slovensku v láznich, kde byl malinečký pokrok, který opět za pár měsíců zapomněla a právě ztracení naučených dovedností patří k tomuto onemocnění. Od malička mezi tím vším byla několikrát hospitalizována ze zápalem plic. Rok po určení diagnózy se přidal abnormní záznam na EEG - epilepsie a další opakované hospitalizace. Záchvaty měla dva, jinak se to projevuje při usínání a buzení - dává očička v sloup. V říjnu 2014 se Vanesce narodil bratříček Davídek a od té doby navštěvuje Lila domov (stacionář + školičku), kde se ji moc líbí. Často měla záchvaty pláče, neutišitelné, trvající i hodinu, u kterých se zjistil vysoký tlak, tak po třetím roce dostala léky na uklidnění, po kterých ji alespoň tohle trápení přestalo. Ale nastalo další..téměř přestala přijímat tekutiny a každých 14 dnů ji trápí vysoké horečky už od května loňského roku. Několikrát hospitalizována, ale bez efektu a pořad dokola antibiotika. Vanesčin stav se za poslední měsíce dost zhoršil. Má mixovanou stravu, ale už to není dítě co vše s ní. Špatně se ji polyká, dáví se a dusí. S tekutinami je to čím dal horší, max zvládne injekční stříkačkou 200 ml za den a to je velký boj. Nejspíš je dehydratovaná, unavená a pak jí stoupá teplota. Tak čekáme na zavedení PEGU, které by mělo být do pár týdnů a tím budeme Vanesce podávat tekutiny, léky, stravu a ústy jen co má ráda a dokáže spolknout. Zatím ji drží čilou nutrindrinky v krému, dokáže být veselá, usměvavá , ale zatím ještě převažuje její utrápený pohled. Nyní je na tom tak, že jen leží. Nedrží hlavičku, nesedí, neleze, nestojí, nemluví a ruce neustále vkládá do úst plus začínají bolesti zad. Jednu speciální pomůcku už má a tou je kočárek /židlička. Rádi bychom ji alespoň trošku zpříjemnili život dalšími pomůckami jako je například speciální autosedačka/zádržný systém do auta, o který si chceme žádat, nebo speciální vyvýšenou postelí, kterou bude nejpozději do roka také potřebovat a také jsem zvažovala kašlacího asistenta, o kterém jsem se dozvěděla, že by ji usnadnil vykašlávání hlenu, na které nemá sílu. Všechny tyhle pomůcky jsou relativně dost drahé a naše finanční možnosti nám nedovolí Vanesce je dopřát. Proto Vám děkujeme za jakoukoli pomoc, která by alespoň malinko dopřála Vanesce lepší život. S pozdravem a poděkováním maminka Lucka s Vaneskou"

Před Vánoci jsem díky synově pomoci přišla o mobil. O ten chytrý, jak se dnes říká. O ten, co byl občas jediným mým spojením s okolním světem. Když jsem tak koukala na roztříštěný displej, hlavou mi běželo akorát: ,,No nazdar, co teď, vždyť nebudu online. Jak budu komunikovat, když ne na Messengeru? A co moje druhá, babská rodina na FB skupince"? Věděla jsem, že moderní dotykáč musím nahradit stařičkou Nokií (ano, tou, u které syn téměř před rokem ochutnal tlačítko a zajistil si tak první seznámení se záchrankou). Pocity pár minut po "katastrofě" lze vyjádřit jen slovem - zoufalství. 

Doma jsem muže chvíli přesvědčovala, že nutně potřebuju novej přístroj hned. Byl ale neoblomný.
,,Ne, objednal jsem ti novej displej, to do tý doby přežiješ. Tak nebudeš viset na chatu a Facebooku".
Haha, copak on ví něco o tom, být týden zavřená s nemocným dítětem doma a nemít možnost nějaké konverzace? Na PC přes den skoro nemůžu, syn ho považuje za skvělou hračku. A když mě vidí telefonovat, chce si samozřejmě povídat taky. Zkusila jsem to přes práci, musím přece sledovat, co se děje a komunikovat. Bez úspěchu. Ačkoli - úspěch přišel, jen jiný, než jsem čekala.

Jsem offline...a svět se točí dál

První dva dny jsem byla bez dotykáče jak bez ruky. Nic nepípalo, nechodily zprávy, nemohla jsem sjíždět weby. Byla jsem nesvá, roztěkaná. Ale pak se to zlomilo. Začalo mi být mnohem líp. Najednou jsem se uvolnila, uklidnila, neřešila tisíc věcí najednou. Na procházce jsem se věnovala naplno synovi, nebo si jen užívala pohled na to, jak si hraje a objevuje svět. Bez nutkání, že musím zkontrolovat, jestli mi nepřišel neodkladný pracovní mail. Nebo jestli kámošky nepíšou na Messengeru. Všechny záležitosti jsem vyřídila při jeho poledním spánku, nebo brzo ráno, než vstal.

Večer, když Batole dřímalo v postýlce, jsem místo vypisování na chatu sedla po měsících ke klavíru, vytáhla omalovánky nebo si pustila film. Když jsem jela sama do města, brala jsem si knížku. Venku jsem fotila foťákem proto, že jsem si chtěla uchovat vzpomínku. Ne kvůli čárce na Instagramu. Líp se mi spalo, protože v posteli jsem relaxovala, neodpovídala na zprávy. Kdo mě chtěl kontaktovat věděl, že musí zavolat nebo poslat SMS. Žila jsem mnohem víc reálný život, se svou rodinou, s přáteli z masa a kostí.

Rozbít mi mobil zafungovalo skvěle. Možná syn věděl, proč to dělá. Ano, byla jsem i na můj vkus moc online. Po pár dnech mě hrozně vyděsilo, jak moc času mi závislost na online světě brala. Stále jsem "potřebovala" být dostupná. Tu zkontrolovat mail, tu odpovědět na FB, přečíst zprávy, kouknout na oblíbené blogy. Sosala jsem spoustu dalších informací, o které jsem ani nestála. Ale neuměla jsem si to zakázat. Nedobrovolné odstřižení od internetu a sociálních sítí mi dalo hodně. Svobodu. Cítila jsem se neuvěřitelně volná a klidná. Jako bych byla nedostižná úplně. Schovaná, připravená vidět se jen s tím, s kým chci a kdy chci. Sama, ale spokojená, ne osamělá.

Když jsem se před měsícem měla k chytrému Androidu vrátit, vlastně se mi nechtělo. Bylo mi dobře, už jsem si zvykla. Sice mi občas naše Messengerové povídání s kamarádkami chybělo, ale dostala jsem víc. Nakonec jsem dotykáč vzala na milost. Jednak fakt dobře fotí (a foťák prostě pokaždé nemám), jednak jsem si řekla, že vyzkouším svou vůli. A pokusím se jet v online omezeném režimu. Přiznávám, k večerním chatovým (nebo na naší fb skupince) konverzacím jsem se vcelku ráda vrátila. O víkendech a při procházkách s dítkem ale často mobil nechávám v šuplíku. A nechybí mi. 

Založení rodiny, nemusí být vždy procházka růžovým sadem. Přesto je vždy dobré zachovat klidnou hlavu.

V současnosti se hormonální antikoncepce stala běžnou záležitostí pro mnoho žen. V okamžiku, kdy se rozhodnete založit rodinu a připravit tělo na těhotenství, je potřeba se připravit na řadu změn, které nejsou pouhým okem viditelné, ale přesto probíhají.

Netlačte na pilu, všechno chce svůj čas…

Mějte na mysli…

Je důležité si uvědomit, že tělo po vysazení hormonální antikoncepce prochází úplně novou fází. Zažívá změny spojené se správným nastartováním menstruačního cyklu přírodní cestou, na kterou už dávno zapomnělo. U většiny žen trvá až 2 běžné cykly, než naběhnou do přirozeného rytmu po vysazení používané antikoncepce. Jestliže se ani vám nedaří otěhotnět, může to být právě jeden z důvodů.

Pozor! Existují různé druhy antikoncepce!

M. čtvrtá fáze úvodní diety + pro mě potraviny z pozdějších fází

Návštěva proběhla celkem pohodově, hlad tentokrát nebyl;) Zeleniny bylo dost, a když už i chyběla, tak se zase našlo něco v mrazáku, co se ani loupat nemuselo. Takže paráda. K buchtám jsem si ostentativně čichala a zálibně se dívala na neGAPS jídla s myšlenkou, že jestli si dá m., tak si asi dám taky. A on si nedal…:(  :DDD

Maminku jsem donutila uvařit pořádný gapsovský dvacetihodinový vývar z kuřecího a hovězího. Dokonce všem i chutnal:D Takže úspěch. Jen o Brownies se maminka vyjádřila něco ve smyslu – to je ale hnusné…:DD

M. už je v pohodě, podle všech indicií byla špatná stolice nedofermentovaným kefírem. Teď již pije i domácí kefír v pohodě bez příznaků. I slunečnicový chléb toleruje v pořádku. Ale při cestování prostě posuny do další fáze nehrozí…

Jediné, co vázlo, byla probiotika. Ve čtvrtek došla, v pátek je m. vyzvedával, ale zapomněl v práci. Takže jsme dobrali C.D. a potom bylo už jen S.B. – nedávala jsem si plnou dávku. V sobotu malý průjem. V neděli nic. Do této doby jsem měla stolici dobrou, pravidelnou, s malými výkyvy…co se děje? Že by cestováním??

Am. na návštěvě baští kde co…na jedné straně ji nechci nějak nutit do GAPSu (svoje si už užila), takže rýži k obědu od babičky dostane. Ale pak už jen člověk vidí, jak v té směsici dětí vyběhne a zase zaleze JEHO dítě a v ruce drží nespecifikovaný piškotkový řez a ještě čímsi plněný…:D Tak nevím…na návštěvě fakt nehrotím. Když já už mám na stravování tak absolutně jiný názor než ostatní…že nejlepší možný způsob, jak přežít s úsměvem, je s úsměvem mlčet;)

M. čtvrtá fáze úvodní diety + pro mě potraviny z pozdějších fází

Čtvrtek. Dnes je opět den C – tzn. cestování. To byl i jeden z důvodů, proč jsem si vždycky myslela, že u nás prostě GAPS nehrozí… moji rodiče, kteří budou muset být konfrontováni s naším novým jídelníčkem, aniž bychom ochutnali jejich domácí tradiční sváteční buchty. Že m. si opravdu nedá ani hlt piva, i když to je přece jenom troška… Mnoho návštěv, kde za krátkou chvíli se budeme snažit vysvětlit, že nebudeme jíst to, co nám nachystali… ale stejně jsme se těšila, i když jsem byla ulítaná jako stěhovavý motýl. Člověk řeší takové starosti, jako co bude po dobu mé nepřítomnosti jíst manžel (odjížděla jsem ve čtvrtek a m. dojel za námi až v pátek večer), co budu jíst já s dcerou po dobu cestování a min. další den aby byl nachystaný + jak vyřeším jídlo na víkend, + jsem cestovala s krosnou, kde se ještě vešel nočník pro malou (bez něj se prostě nevyčurá…) :DD Když vše zpětně píšu, tak to zní celkem šíleně, ale já si to fakt užila, připojila se mladší sestra a m. měla prostě z cestování vánoce.

Jinak na čtvrté fázi zkysneme asi déle… když se cestuje, tak se moc rozumně posouvat nedá…

Jídelníček:

Ráno: Míchaná vajíčka, olej z tresčích jater + kysané zelí

Odpoledne: Vepřový vývar se zeleninou a masem + probiotika C.D.

Krásný den všem! Ráda bych se podělila s chápajícími lidmi o své vjemy a poznatky při nošení dítěte od narození.

Od prvního okamžiku, kdy naše dcerka přišla na svět jsem s ní v nepřetržitém kontaktu. Je pravda, že kočárek jsme pořídili, ale hned při první procházce, kdy malá byla v peřince  uvnitř bylo zle - pro mě. Úzkost, kterou jsem pocítila, jako kdyby byla strašně daleko. Věděla jsem, že musíme být při sobě, protože je to hodně důležité pro vývoj nás obou. Od té doby spolu chodíme všude - nákupy, turistika, práce, procházky... Nošení je mnohem pohodlnější. Vzniklo mezi námi úžasné pouto - ne závislost. Vyvíjí se rychleji, než děti vozené v kočárcích, je samostatná, neubrečená, veselá pohodářka.

Samozřéjmě jsem se setkávala (nejčastěji u rodiny) s negativními názory typu: co její záda, bude mít křivou páteř, měla by jen ležet, zase je slepice chytřejší , než vajíčko 🙂 atd., tohle je jedna skupina lidí, ale člověk se na ně nemůže zlobit, protože oni nic jiného neznali a možná nechtěli znát. Druhá skupina jsou lidé, kteří vás zastaví na ulici a řeknou vám, že je dobře, že miminko máte u sebe, mimi je spokojené, zažívá dění kolem sebe po "boku" maminky- tatínka. Spousta lidí se usmívá, když nás vidí a to potěší!

Naši rodiče to s námi určitě mysleli dobře a dělali vše pro naši spokojenost, ale bohužel nenosili. S čistým vědomím a svědomím. Ale???? Řekla bych, že právě proto je většina z nás neprůbojná, bojí se projevit své emoce, city a jsme ustrašení atd.

Dovoluji si napsat, že v dnešní době je mnohem více času a kdo ho nemá pro své dítě, tak by se měl přinejmenším zamyslet!!! Pravda je ta, že nošení dětí je svým způsobem "oběť" od rodiče. Člověk v prvé řadě musí chtít a nesmí být pohodlný!

Připadá mi, že k dnešnímu dni začíná nosit mnohem více lidí. Snad vědí proč a neberou to jako trend. 

Tenhle článek je učebnicový příklad toho, jak nás programy z dětství ovlivňují po zbytek našeho života.
„Tak jo,“ říkám si. „Velikonoce klepou na dveře, měla bys chystat výzdobu, vajíčka, připravit si recepty na mazanec a na velikonočního zajíce…..“
Přesto, že mám malé děti, se mi do ničeho z toho nechce. Vím, že to nakonec udělám, protože děti se těší a tradice by se měly předávat, ale stejně jako každý rok to udělám s obrovskou nechutí. Nezachrání mě ani to, že je to společný s dětmi příjemně strávený čas.

Ačkoliv jsou Velikonoce krásným svátkem jara a měla bych se na ně těšit, mám to přesně obráceně. Nemám ráda přípravu na ně, ani Velikonoce samotné.Dopoledne Velikonočního pondělí každý rok doslova protrpím a očima posouvám pomyslnou ručičku na digitálních hodinách. „Už aby bylo 12 hodin, snad už potom nikdo nepřijde.“

Normálně se na návštěvy těším, miluji je. O Velikonocích bych se ale nejraději zavřela do trezoru, aby za mnou nikdo nemohl, nechci nikoho vidět.
Všechno to začalo před lety. Jako dítě jsem každé Velikonoce protrpěla. Spolužáci, kteří mě o tomto svátku navštěvovali, nebyli zrovna ohleduplní. Každý rok jsem prosila maminu, aby neotevírala, každý rok zbytečně. Smála se: „ Jen si to užij.“

„Užívala jsem si opravdu moc.“ Kluci, kteří za mnou chodili se do mě vždy pustili všichni najednou, ale já měla zadek jen jeden. Nejedna pomlázka minula svůj cíl. Rudé pásy na mém těle od lopatek po kolena se do druhého dne proměnily na modřiny.

Několik let nekončící kolotoč. První nepříjemný zážitek, strach a nechuť absolvovat to znovu, opakující se stejně nepříjemný zážitek a zase strach a nechuť….

Krásně zakotvený program v mém mozku, který naskočí každý rok před Velikonocemi. Není to pro mě svátek jara, ale den plný nepříjemností a povinné bolesti, i když se mě to už v této podobě netýká.