Výsledky vyhledávání pro slovo “Iva”
Dnes mi děda poslal tento email...
Doporučuji přečíst všem rodičům, kteří dělají se svými nesamostatnymi dětmi DÚ....
Diky, skvěle jsem se pobavila a teď už si ty semtam pohlavky nebudu vyčítat Emotikona grin
Učitelské profese jsem si vždy vážila. Ráda jsem zavzpomínala a konstatovala, že "to nemá chybu" ...
Po pěti hodinách, jednom Neurolu, naučení látky o pět kapitol zpět a jedné dobře mířené facce, jsem naučila svého vnuka rovnice
o jedné neznámé, jako když bičem mrská.
Po zkušenostech s učením mých dětí (dokopaných terorem k vyššímu vzdělání), a následně mých vnuků, je mi líto, že jsem se nenarodila na malém ostrově, kdesi v Tichomoří, kde jedinou starostí by bylo sehnat si kus žvance, a spokojeně žít za šumění mořských vln a šustění větru v listech palmoví, zcela negramotná. Já už opravdu ve svých letech, kdy mám blíž do hrobu než do kolébky, nechci nikoho učit rovnice, gramatiku a bezobratlovce.
Nejdříve své děti (mladá a silná), a teď jejich děti (stará a unavená). No, fuj! Kdo tohle vlastně naučil mě?
Poslední "učitelská" zkušenost mě donutila přemýšlet, zda já, coby dítě školou povinné, jsem měla taky takové problémy, a jak moje vzdělávání
vlastně probíhalo. V každém případě pro moje rodiče bezproblémově. Nepamatuji se, že by se některý z nich zúčastňoval "rodičovských schůzek",
jak jsem k tomu byla nucena později já, jako zodpovědný rodič. Nevzpomínám si, že by za mé učitele musel někdo z rodičů suplovat a učit mě
doma třeba ty pitomé rovnice. Skutečnost, že jsem nebyla zázračné dítě, které se nemuselo učit, měla dopady na moji maličkost v podobě několika výprasků (zásadně od mamičky, neb tatíček byl humanista).
Byla přesvědčena, že dobře mířená facka podstatně urychlí výchovný proces. Mamička měla mušku lepší než Vilém Tell.
Přes toto kruté zacházení nemám kupodivu dodnes pocit, že jsem byla týrané dítě. Naopak, není nic hezčího, než vzpomínky na mé dětství a mládí.
Přes odpor můj jsem prošla do života řádně vzdělána, ke spokojenosti rodičů i své (což jsem ocenila až mnohem později). Tak jsem začala
vzpomínat, jak to vlastně ve škole tenkrát bylo.
Dost kantorů se zapsalo do mých vzpomínek asi až do mého exitu. Tak na příklad pár z nich:
paní soudružka učitelka Válková vyučující nás češtinu stylem "Já vám to do těch palic natluču, i kdybyste to neměli přežít!".
Věřím, že moji spolužáci dodnes umí vyjmenovaná slova, vzbuzeni uprostřed noci a úplně ožralí,"bflmpsvz" by vysypali bez zaváhání. Absence jejich znalostí znamenala automaticky z diktátu pět, i když vše ostatní bylo bezchybně a krasopisně napsané. Krasopis, ano takový předmět opravdu
existoval, a paní soudružka učitelka měla na naše výkony veliké požadavky, co se tohoto předmětu týká.
Když prohlásila, že můj písemný projev vypadá jako klínové písmo starých Egypťanů, a že si opíšu dvacetkrát "Píseň práce", abych si vypsala ruku,
uronila jsem slzu. Namítla jsem, že by stačil jeden trest, proč mám psát zrovna "Píseň práce", že navrhuji třeba hymnu,že tohle mamička nerozdýchá. Neustoupila a já doma pilně psala, zatímco ostatní skotačili venku. Mamičce jsem se bála přiznat, že tuhle blbost píši za trest. Nebylo jinačího východiska, než drze lhát, že to píšu do zpěvu, pro kamarády, protože ve zpěvníku není a my ji musíme umět.
Mamička uvěřila. Já lhala a umírala strachy, že když kápnu božskou, tak mi navrch přidá opsat Shakespearův "Sen noci svatojánské",
nebo Karafiátovy "Broučky". Měla obojí moc ráda.
Na pani učitelku Broučkovou vzpomínáme s láskou.
Nebila nás, neřvala, a když bylo volno, vyprávěla nám staré antické báje. My poslouchali, jak Zeus zahýbal Héře, jak Helena vzala roha s Paridem,
a co z toho bylo za melu.
Na její vyprávění jsme se těšili, jak malé děti na pohádky, a makali, aby nám zbyl čas na další příběh. )
Být to dnes, tak jsem dysgrafik, psala bych jako prase, a neuměla po 30 letech "Píseň práce" (což by byla děsná škoda, no uznejte!).
O antice bych nevěděla zhola nic, a ptala bych se, kde to spává, co to žere.
Pan soudruh učitel Klikar, matikář, přezdívaný Herodes, to bylo jiné kafe.
Od šesté třídy do deváté jsme házeli korunky do kasičky svatému Antonínovi, ať nás příští rok má někdo jiný.
Svatému Tondovi koupil farář nové šatičky, a my zase měli Herodese.
Před jeho hodinou bylo o přestávkách ve třídě hrobové ticho. Zoufalci, kteří tušili, že ne vše ovládají, se snažili na poslední chvíli zachránit si kůži, a dohnat, co se dohnat v pěti minutách nedalo. Naivní troubové.
Zelené manšestrové sako, s koženými záplatami na loktech, kalhoty barvy neurčité, obočí jako Brežněv a postava taky taková, vlasy ala Einstein. Impozantní postava vkráčela do třídy za hrobového ticha, my stáli v pozoru jak vojáci na buzerplace. Obrovská ruka mávla, někteří sedli do lavic, některým se podlomila kolena.
Během dvaceti sekund napsal z hlavy na tabuli příklad, dlouhý jako Lovosice.
Třída strnula a upuštěný špendlík by vydal zvuk bomby.
Vyvolal pět nešťastníků k tabuli, a už to jelo. Za rovnítkem se rozechvělé ruce snažily vypočítat příklad. První zaváhání, a ozvalo se "Pět, sednout!", "Pomalej, tři, sednout!", "Blbej, pět, sednout!", "Ještě blbější, pět!", "Kuba se nám překonal, čtyři, sednout!". Nejblbějšího, vyprovodil ze stupínku pořádným pohlavkem.
Kuba je dnes, mimochodem, řádným profesorem fyziky na prestižní universitě v USA, a deset týraných studentů si vybralo po maturitách Matfyz.
Můj oblíbený předmět, ať jsem studovala cokoliv, byl matika a mechanika.
Dnes by pana soudruha učitele odsoudili a zavřeli, že by zčernal. Za všechny ty pohlavky, štulce a modřiny na rukou, co nám udělal dřevěným pravítkem. Holky tahal za vlasy a vyhazoval na hanbu, čumákem ke zdi k umyvadlu, v rohu třídy. Prostála jsem tam něco hodin a přesto mi nic z probírané látky neuniklo. Když mi řekl, že tak beznadějně blbou holku ještě neviděl, že ubozí rodiče určitě nevědí, co zplodili za dementa, a mnoho jiných pochval tohoto typu, tak doma ani muk. Mamička by řekla, že to tak bude, protože pan učitel má vždycky pravdu.
A já vím, že nebýt jeho, neuměla bych matiku a měla bych odborníky diagnostikovanou lehkou mozkovou dysfunkci a zvláštní péči ohledně mého vzdělávání.
Námi milovaný učitel na chemii, zvaný Nuklid. Starý pán, který měl být už dvacet let v penzi. Kdysi vyučoval latinu, a protože komunista nějak nestíhal, vyškolit během jednoho roku soudruhy dělníky na kantory, nechali ho učit chemii. Zásadně dával za jedna a když už bylo opravdu zle a někdo nevěděl, že H2O je voda, tak chytil nemilosrdně, bez slitování za dvě. Já k tomu přihodila (nevím jak) ještě H2SO4 a tím moje vědomosti o chemii končí.
Na druhou stranu jsme díky němu, vedli zuřivé debaty, jestli je lepší zlo činiti nebo snášeti (Kubík dokonce zlomil Baxovi nos, když mu došly
argumenty). Řešily se filozofické otázky tohoto světa o smyslu bytí a nebytí. Platon a spol. To byla Nuklidova parketa a na ní nás naučil tancovat.
Hyperaktivita, byla ovšem i tímto milovaným kantorem, přísně zakázána. Takovýto jedinec byl potupně vykazován ze třídy za dveře.
Shrnuto a podtrženo: )
nás, chudinky, nikdo nikdy neuznal za nemocné dyslektiky, dysgrafiky, dysjánevímco, za postižené mozkovými dysfunkcemi nebo hyperaktivní. My jsme byli prostě blbí, nebo neukáznění. Dostali jsme po čumáku, mnozí hned při projevu blbosti a nekázně ve škole, mnozí až doma, když matky, popřípadě otcové, přečetli poznámky nebo vysvědčení. A bylo vymalováno.
Škola se s námi nemazlila a díky za to. Rodina nám dala mantinely i za to dík.
A tak se stalo, že když můj milovaný vnuk, po pěti hodinách nechtěl pochopit, jak se počítají rovnice a Neurol přestal působit, použila jsem
onu starou metodu mojí mamičky a Herodesa. Trefila jsem se přesně, facka sedla a stal se zázrak: vzápětí jsme počítali zcela bezchybně jednu rovnici za druhou. Z matematiky máme za jedna.
Že neumí jíst příborem, už nějak přežiju .
Kdyby tady byla máma...
Zase jsem použila tři tečky na konci, prý je používám často. Ale život mě naučil, že nikdy nic není uzavřené, definitivní, napořád...jedna tečka prostě patří až na konec, kdy tělo zůstane, ale "duše" už není.
Kdyby tady byla máma, byla bych něčí středobod světa.
Kdyby tady byla máma, my všichni bychom měli spojovatelku a rodina by se nerozpadla na milion kousků samostatně fungujících.
Kdyby tady byla máma, hned bych zvedla telefon a začala jí brečet všechna svá trápení.
Kdyby tady byla máma, nepochybně bychom se pohádali kvůli "té" věci.
Kdyby tady byla máma, našeho Čudlíka by miloval někdo snad víc než my.
Pro milovníky cyklistiky mám informaci, že Valašským Meziříčím vede páteřní cyklostezka Horní Bečva-Velké Karlovice. Úsek vedoucí přes Valmez má necelých 8km. Od místní části Hrachovec se vlní po levém břehu řeky Bečvy k městskému koupališti. Zde kříží řeku po nové lávce a dále pokračuje po pravém břehu po stávající komunikaci kolem prvního splavu. Cyklostezka pokračuje ulicí Kubkova, kolem kapličky sv. Rocha. Asi 50 metrů za ní je hospůdka Přístav, kde doporučuji určitě zastavit. Hlavně v parném létě - občerstvení se v zahrádce. Pokud oceníte vychlazené pivo, točenou kofolu a máte rádi třebas nakládaný hermelín nebo utopence, zastavte tím tuplem. V létě zde najdete i nabídku poctivých hamburgerů připravovaných na venkovním grilu. Pro děti je zde malé zázemí v podobě houpačky a dřevěného domečku nebo můžete nakrmit věčně hladové rybky v Bečvě 🙂 Odtud cyklostezka pokračuje přes místní tržnici, a dále po ulici Vodní, kde se cyklostezka dělí dvěma směry - buď můžete jet směr Vsetín nebo směr Hranice na Moravě. V případě, že chcete pokračovat směrem na Vsetín, pojedete vlevo do parku Abácie a dále po novém asfaltu směr Jarcová. Stezka projíždí parkem a vjíždí mezi domky na ulici Za drahou. Za těmito domky bych Vám určitě doporučila občerstvit se v Zahradní restauraci Pod Lípou. Mimo točené kofoly a výborného piva zde mají výborné speciality z grilu - koleno, žebra, pstruhy. Za lidové ceny a opravdu si pochutnáte. Pro děti je zde zázemí v podobě malého venkovního hřišťátka. Pokud by Vás nezaujala Hospůdka Pod lipami, pokračujte úsekem mezi poli, a po levé straně budete mít Grill bar u Bystroně a lamy, podrobně viz. příspěvek níže. Cyklostezka pokračuje směrem na obec Jarcovou, která bude naší další dnešní zastávkou.
Když už jsem Vám představila park Botanika, bylo by nespravedlivé vynechat i zbylé dva, které ve Valašském Meziříčí máme. Včera jsem nakousla, že zámek Kinských, sídlo místního muzea, obklopuje rozsáhlý park stejného jména. Takže si o něm řekneme něco víc...
Byl založen v 18. století. V rozlehlém parku si můžete prohlédnout vzácné dřeviny, vede tudy Nauční stezka vybudovaná roku 2010 pří rekonstrukci parku. Stezka má 10 zastavení se 2 informačními tabulemi, které návštěvníkům přibližují historii založení a jeho další vývoj, také, co se v parku nachází .V jeho krásném prostředí stojí Amfiteátr (původně letní kino), kde se konají hlavně kulturní akce, v létě koncerty, divadla, festivaly, promítají zde letní kino a jsou zde i další akce. Návštěvu parku doporučuji pro rodiny s menšími dětmi. Během horkých letních dnů zde najdete příjemný stín a děti zde mají k dispozici soustavu dětských hřišť.
Jak přišlo na svět naše milovaé a vytoužené zlatíčko
Bylo 20.1.16 a v 9.15 doktor na prohlídce stanovil, že mám v 21.00 nástup. Byla jsem nervózní, šťastná, že se blíží den D, čípek nebyl vůec nachystný a přenášela jsem, proto se doktoři rozhodli můj porod vyvolat. Měla jsem a mám sklony k trombofílii, kvůli mé výšce 156 cm a odhadu miminka 3300 g, že mi porod vyvolají, abych nemusela později na císař a proto, že placenta rychleji stárne, když máte sklony k tombofílii. Večer před odjezdem do porodnice nastalo nečekané a jela se mnou krom manžela, také maminka a tatínek, kteří jeli všichni domů po krásném rozloučení a v 21.09 jsem byla už na sesterně a sepisovaly jsme různé papíry, které byly ještě třeba. V 21.45 zhruba přišel doktor s porodní asistentkou a zavedl mi 4 čípky za čípek kvůli preindikaci, po zavedení a vysvětlení situace mě personál porodnice opusil, že se mám do rána krásně vyspat a načerpat síly na zítřejší den. Asi v 22.00 mi praskla voda, kterou mi asistentka potvrdila. Nachystali mi čaj na celou noc a já přes noc snědla celou čokoládu. V průběhu noci jsem měla lehké kontrakce, které mě občas probudily, ale zase v zápětí jsem usnula. Kontrakce nastupovaly po 7-8 minutách, ale v průběhu noci ustaly. Ráno asi v 6.50 přišel tentýž doktor, kterému měla právě končit směna a čípky mi vytáhl a zkontroloval nález, který zněl "výborně, to se nestává tak často, čípek nám krásně zmizel". Pak mi asi v 6.57 zavedl tabletku na vyvolání porodu. Pak už se jen čekalo, co se bude dít dál. Zatím jsem se cítila velice dobře, šťastně a napjatě, kdy uvidím ten náš poklad. Asi v 8.20 jsem dostala klystýr. Snědla jsem kolem 9.00 banán, protože jsem už byla hladová a vzápětí na to mě přišla zkontrolovat porodní asistentka a mě bylo zle po banánu, to se mi nikdy nestalo a bohužel šel banán ven a bohužel jsem nebyla kompletně vyčištěná a šlo s tím ven i následek klystýru, no prostě trapas. Ale porodní asistentka mě utěšila, že se to občas stává a najednou jsem byla klidná. Říkala jsem asistentce, že mi je zle z hladu, tak byla tak hodná a donesla mi piškoty, ale bohužel jsem snědla jen jeden a víc to nešlo. Celou dobu do porodu mi bylo zle z hladu a možná i proto jsem necítila žádné bolesti z kontrakcí a ani jsem nebyla schopná sledovat po kolika minutách mám kontrakce, nebyli ze mě nadšení, tak mi asistentka dala monitor bez drátů, aby sledoval srdíčko malé a mé kontrakce, abych mohla kdykoliv na wc a hýbat se, pomohlo mi to, že jsem mohla měnit kdykoliv pohyb. Asi v 10.30 asistentka svolala lékařský tým, malé se u mě nedařilo a rozhodovali se mezi akutním císařem a jiným méně invazivním řešením, rozhodli se mi dát kyslík, abych lépe dýchala, protože malá měla jen 80 tepů za minutu a jak mi bylo vysvětleno dávno před porodem, tak má být min.100 a více. Díky bohu se malé začalo opět dařit a já se začala otevírat a porod se posunul dál. Kolem 11.30 - 11.40 jsem byla otevřená na 6 prstů a opět se u mě seběhl celý tým porodníků, protože jsem měla už kontrakce na tlačení a tak se rozhodlo, že se jde tlačit. Během pár 6-8 kontrakcí byla malá princezna na světě a to dne 21.1.16 v 11.51 s hvězdnými mírami 47 cm, 3010 g a obvod hlavičky 33 cm. Během porodu následoval nástřih, vypuzení placenty trvalo pouhé 3 minuty a pak se šilo, bylo to nepříjemné, ale zubař je daleko horší než porod. Asi do 14.15 jsme bondingovali, jen zaplakala u měření a už o nás nebylo slyšet vůbec. Pak nás odvezly s princeznou na porodní pokoj, ale bohužel nás na 2,5 hodiny odloučily, byla se po porodu nahřívat, já se atím najedla a přišla se podívat na malou, jak jí koupou a pak už jsem jen čekaola, až mi ji dovezou. Kolem 17.00 už jsme byly jen spolu a to naštěstí trvá do teď a jsme všichni spokojená rodina a těšíme se, až budeme opět v očekávání a pořídíme snad brášku do párečku, ale hlavně, že to bude zdravé. Všem přeji pohodový a bezbolestný porod, tak jak se zadařilo nám s Eliškou.
Ale já to chci koupit
Článek č. 3 ze série JSME PARŤÁCI
Stalo se to jistě každému z Vás. I já jsem ten problém mockrát řešila. Je to už ale nějaký ten rok zpátky. Od té doby jsme děti i já v pohodě.
-„Mami kup mi prosím lízátko“.
-„A jaké by si chtěl broučku? Pojď si vybrat“.
Brouček si vybere z nabízeného sortimentu lízátek a společně s Vámi pokračuje v nákupu. Pár kroků od Vás je mrazák se všemi těmi úžasnými zmrzlinami a nanuky. Brouček se pustí nákupního košíku a utíká se podívat, co že je v tom mrazáku dobrého.
-„Tenhle nanuk mi minule moc chutnal. Pamatuješ, jak jsi mi ho kupovala? Prosím kup mi ho.“
absolutní štěstí: Když se vzbudí, stojí v postýlce a usmívá se na mě 🙂
Kousek od Gobelínky, vedle hlavní silnice se nachází kostel Nejsvětější Trojice, který určitě stojí za návštěvu. Kostel sloužil jako hřbitovní kostel města Meziříčí a okolních vsí a nejstarší zmínku o něm bychom našli až v roce 1605. Kostel Nejsvětější Trojice je polodřevěná jednolodní církevní stavba, k liturgickým účelům sloužil až do 50. let 20. století. Nejstarší dochovanou částí kostela je zděný presbytář z 16. století. Z hlediska slohového je na něm patrné doznívání pozdní gotiky (polygonální závěr kněžiště), typické pro českou sakrální architekturu 16. století. V současnosti se v kostele nachází lapidárium Trojice, spravované Muzeem regionu Valašsko. Je zde umístěna expozice architektonické, sepulkrální a oltářní plastiky. Exponáty pocházejí z poloviny 16. až z počátku 20. století a provenienčně souvisí s místním prostředím. Vedle sbírkových předmětů Muzea regionu Valašsko a rožnovského skanzenu jsou v lapidáriu vystaveny předměty převzaté od města Valašského Meziříčí a od valašskomeziříčského a hošťálkovského římskokatolického farního úřadu. Vedle stálé expozice kostel občas hostí i krátkodobé výstavy. Kostel i expozice jsou přístupné pouze v letních měsících. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.
Když už budete u gymnázia či v parku Botanika, doporučuji návštěvu Moravské gobelínové manufaktury. Je hned vedle gymnázia. My ji říkali zkráceně Gobelínka a já si dodnes pamatuju, jak jsem z chemické učebny měla výhled na její historický komín, kde každoročně sídlila čapí rodinka 🙂
Manufaktura se již déle než 50 let zabývá ruční výrobou a restaurováním klasických gobelínů i uměleckých tapiserií s moderními motivy. Je považována za první manufakturu na výrobu gobelínů v Československu a jedinou svého druhu na Moravě a v Českém Slezsku. Jejím zakladatelem byl v roce 1898 Rudolf Schlattauer. Továrna se během prvních let své existence potýkala s ekonomickými potížemi. Vleklý problém nakonec vedl k žádosti o státní finanční podporu, což nakonec vyústilo k převzetí manufaktury Moravskou oblastní komisí a následnou přeměnu na Jubilejní zemskou tapiserii a školu se sídlem ve Valašském Meziříčí. Z uměleckého hlediska je počáteční období školy ve znamení textilních návrhů vytvořených jejím ředitelem Rudolfem Schlattauerem: jeho tapiserie, plátna a polstrování nábytku zdobí secesní motivy, tvary a ornamenty. Stejného významu byla i spolupráce manufaktury s českým malířem a Schlattauerovým spolužákem z vídeňské akademie Hanušem Schwaigerem. Továrna vyráběla gobelíny se Schwaigerovým ozdobným vzorem, jehož variace byly často žádány i v pozdějších letech. Tkané nástěnné tapiserie spolu s druhým hlavním produktem manufaktury – ručně vázanými koberci – byly považovány za potenciálně stylové ozdobné prvky v tvorbě interiérů, a tak se manufaktura zaměřila na spolupráci s architekty. Mezi nimi byli i Dušan Jurkovič - autor staveb na Pustevnách (Libušín, Maměnka) či lázeňských domů v Luhačovicích. Ojedinělým projektem Moravské gobelínové manufaktury je Živé muzeum gobelínů. Za vstupné 40 Kč/dospělý umožňuje návštěvníkům muzeum navštívit gobelínové a kobercové dílny s více než stoletou tradicí za plného provozu, a vychutnat si tak atmosféru tradičního uměleckého řemesla.
Během prohlídky nejen uvidíte vznikat gobelín či vázat kobercové uzly, ale spoustu věcí si budete moci osahat a sami vyzkoušet. Navíc uvidíte v chodu historické stroje, které jsou dnes již technickými památkami, můžete shlédnout dobové filmy o dílnách a řemeslech na Valašsku. K dispozici je zde Schlattauerova kavárna. Mají zde několik druhů výborné kávy, skvělé dezerty. Pro polovičky pak tři druhy piva - teď v pátek jsem testovala 12° a super 😉 . Kavárna je nekuřácká, má k dispozici dětský koutek a v létě je v provozu venkovní zahrádka, u které je pískoviště. Za mě jedna z dobrých kaváren, kam může člověk zajít i s dětmi 🙂
Na závěr otevírací doba muzea je Po-Pá 8-14hod. Kavárna pak Po-Čt 10-21, Pá 10-23 a So-Ne 15-21.
Ze života s Jessou: od té doby, co jsme byli nuceni sundat mini chlapíkovi jeho zábranu u postýlky nabrali naše večery naprosto jinej spád. Zjistili jsme, že máme následující tři možnosti:
1. Výhra ve sportce, ehm za chvilku vyhraju fakt tu sportku spíš než se mi tohle splní. Mini chlapík dostane flašku mlíka jeho milovaná mamá mu zazpívá pár ukolébavek a mini chlapík to zalomí hned u flašky, následuje velice opatrný přenes do postýlky a volná zábava.
2. Mám žízeň tak to je teď asi nejčastější scénář, mini chlapík dostane mlíko, ukolébavky, mazlení, přenos do postýlky za mini chlapíkova usilovného chrápání, který je teď velikym hitem, problém je, že čím víc mini chlapík chrápe tím menší je šance, že bude brzo spát. Po přenesu do postýlky, zavře jeho věrná mamá dveře, jenže za tri sekundy je mini chlapík zpět a znakuje, že má žízeň, to se opakuje cca dalších 10-15 minut, následuej volná zábava zkrácená o cca 40 minut.
3. chó pší a hají, ehm jsme v háji všichni, mini chlapík je v děsně sladký náladě, muchluje nás, nechce nás pustit ze svý postýlky ani z naší, předstírá, že má žízeň ze svý postele slejzá asi tak každý 3 minuty, bohužel zpátky to prej samo nejde, volná zábava se nekoná neb oba rodiče jsou naprosto K.O. když to mini chlapík zabalí, což může trvat klíďo do půl jedenáctý večer....celkově bych byla spíš proto udržet mini chlapíka v zamřížovaný postýlce až do puberty...
Na základě níže uvedeného příspěvku si neodpustím, jak to vlastně bylo s tou Gabrou a Málinkou. Jsou skutečné a nebo vymyšlené? Kdo tyto knížky neznáte, doporučuji co nejdříve někde sehnat, jsou prostě kouzelné. 🙂
Gabra a Málinka Tauberovy pocházejí z pera spisovatelky Amálie Kutinové. Autorka je ve skutečnosti knižní Málinka a v knihách popisuje své dětství a dospívání po boku starší sestry Gabriely, které nikdo neřekl jinak než Gabra. Do Valašského Meziříčí se přestěhovaly ze Štítné nad Vláří a obě "dcerky" zde navštěvovaly gymnázium. Tyhle knížky pro mě osobně znamenají moc, jako malá jsem je četla strašně ráda a kdybych měla dvě dcerky, jmenovaly by se 100% Gabra a Málinka 🙂 Ráda bych skončila s nostalgií, ale ještě to se mnou budete muset vydržet, protože další příspěvek věnuji gymnáziu, které jsem v roce 2003 absolvovala 😀
DĚTSKÉ BOTY ANEB KOJÍME, ŠÁTKUJEME A NIČÍME DĚTEM NOHY
http://www.maminka.cz/getthumbnail.aspx?q=100&height=330&width=660&crop=1&id_file=120744127
UPOZORNĚNÍ: Všechny mnou publikované články jsou laické. Opakuji, že nejsem ani lékař, ani fyzioterapeut, ani podiatr, ani podolog. Všechno, co zde píšu, prosím berte jen jako inspiraci a pomoc při hledání vaší vlastní cesty. Není mým zájmem se s kýmkoli přít o (ne)vhodnosti chůze naboso. Každý ať dělá, co považuje za nejlepší.🙂
Už dlouhou dobu chci napsat tento článek. Sbírala jsem čas, náladu a hlavně materiály. Dnes a denně vidím venku děti. Dnes a denně jim koukám na boty. A dnes a denně mě neopouští jistá míra zklamání. Zklamání z toho, že všechny mámy si hlídají kojení, nošení, výchovu nevýchovou. Ale na nohy vlastních dětí jim asi nezbývá čas.
Ve spoustě věcí už nedáme na pediatry, nemocniční personál v porodnici, drahé polovičky, matky, otce, babičky, dědečky, jiné matky. Máme přístup k informacím a vlastní rozum. Stále jsou ale oblasti, kde mohou naše znalosti pokulhávat. Obouvání (nejen) dětí je jednou z nich.
„Děti instinktivně chápou, že obuv je něco nepřirozeného. Malé dítě se okamžitě pokouší zout si cokoli, co mu obujete, batolatům je nutné neustále připomínat, že se mají obout (nebo si botky nechat na nohou), a dokonce i starší děti nejraději chodí bosé (ačkoli některým už ‚nezbytnost‘ bot stačilo okolí vtlouct do hlavy). Než děti dokončí základní skolu, jsou plně přizpůsobené a přesvědčené, že chodit naboso je nebezpečné, nehygienické a za určitých okolností i nezákonné (nic z toho samozřejmě není pravda). Je to nešťastné, nezdravé a naprosto zbytečné.“ (Howell, 2012, s. 101)
Nohy jsou takové naše druhé ruce. Přestože nám už neslouží k uchopování potravy, obejít se bez nich by nám dělalo značné potíže. Jejich hmatová funkce má svůj smysl. Pro člověka jdoucího bosky je důležité (a často také příjemné) cítit povrch, po kterém jde. Je měkký, tvrdý, studený, teplý, jemný, hrubý, suchý, mokrý. O tohle všechno nás konvenční obuv ochuzuje. Často slýchám: Když mně je to nepříjemné, chodit bosky. Bingo! To je právě to. Něco, co bylo tisíciletí naprosto přirozené (a to hlavně fyziologicky!), nám najednou není příjemné. Dětem však ano. Jejich nohy ještě nejsou zdeformované společností. Pro ně jsou nohy stále ještě nedílnou součástí jejich propriocepce. Ale jen na chvíli. Než přijde máma a všechno to změní.
První den v nové pracicce a spokojenost. Tak zase ve čtvrtek a už se to pomalu bude rozjíždět.
Nel ve školce po 14 dnech super a od příštího týdne budou mít angličtinu tak jsem na to zvědavá a za 14 dni půjde poprvé do divadla 😊
Všední nedělní dopoledne
Dneska je MDŽ! Tento článek píšu pro všechny ženy dětné, které jsou doma nebo v práci! Chci sdílet své přednosti i zadnosti!
V neděli mi pěkně šlapalo dopoledne! Vstala jsem v šest a hodinu se svým osobním trenérem cvičila. Trenér je teda totožná osoba s manželem, ale musela jsem to tak napsat, protože to zní frajersky dobře! 🙂
Martin po cvičení odjel demontovat svou výstavu a já začala vařit, a že jsem toho stihla. Dala jsem kynout kváskový chlebík, udělala těsto na cibulový koláč, které mi sice dalo zabrat, protože nešlo vyválet, ale nakonec se povedlo a už se chladilo na balkóně v pečící míse. Oloupala jsem kopec cibule a dala ji na pánev. Mezitím jsem udělala těsto na meruňkové knedlíky z domácího kozího tvarohu. Cibule už byla pěkně sklovitá, a tak jsem ji dala na těsto, zalila smetanou s rozšlehanými vajíčky a bylinkami a šup s ní do trouby. Vyrobila jsem kokosové mléko a začala vymýšlet, co s tím kokosem. To už jsem měla ovšem uválené knedlíky, když jsem se rozhodla upéct kokosové sušenky.
A potom všem pečení byla trouba akorát rozpálená na chleba, který pravě vykynul, tak šup tam s ním.A nakonec jsem uvařila ty knedlíky a Martin se vrátil zrovna domů! :D
A proč to píšu? Jednak se ráda pochválím, když mi jde práce od ruky, která z nás hospodyň ne? Ale hlavně chci ukázat i tu odvrácenou stránku rádoby dokonalosti, a to, že naše děti, zatímco já byla v kuchyni, seděly před televizí a stihly zkouknout dvě nové pohádky. Přiznávám, fakt se dívali na bednu 3 hodiny vkuse! Vůbec jsem se o ně nestarala! Teda, když pominu, že chtěly na snídani každý něco jiného, že jsem jim chystala oblečení a oblíkala je, některé i dvakrát, občas se za mnou přišli malí kluci potulit nebo se chtěli vykakat, a potom chtěli všichni svačinku. Párkrát se mi přišli schovat pod sukni nebo něco zamíchali, ulizovali těsto a táááák podobně.
Takto to totiž chodí skoro každé dopoledne. Uklízím a vařím a děti si samy hrají nebo koukají na pohádky a já z toho nemám žádné výčitky, taky proč? Jsem líný rodič v plném pracovním tempu, cítím, že tak tvořím teplo domova. A taky mě to baví. A vůbec. I ta telka k dětství patří! Čím víc ji budu zakazovat, tím více po ní budou toužit. A když je těch pohádek moc, samotné je vypnou a vymýšlí, co by kdyby, když si s nimi nehraji a učí se, jak spolu vyjít bez mámy a táty.
Jak to chodí v CAR...část první
Pro všechny, koho čeká vyšetření v CAR nebo prostě jen čekají, až konečně objeví své vytoužené dvě čárky. My se snažíme zatím jen rok, ale už nám není pětadvacet, takže jsme se rozhodli jít štěstí trochu naproti. Neznáme ještě ani výsledky všech testů, takže tenhle román na pokračování nemá žádný happy end a nemá zatím ani konec. Je to jen pro pobavení, povzbuzení a hlavně pro představu, co takové vyšetření plodnosti obnáší.🙂
"...tak napiseme zadanku" slysim rikat svoji gynekolozku. Po roce hypnotizovani bilych testu a prodychavani ste reprízi vety "nemysli na to" to zni jako rajská hudba, konecne! Jeste ten den vytacim cislo z papirku. "Prosim, centrum asistovane reprodukce Motol..." Ha! Tak ono se to nečte "kar" to zahadny slovo CAR , ktery na Koniku vsude vidim a nikdy me nenapadlo se zamyslet, co to vlastne znamena. Proberu se rychle ze zamyšlení a s prijemnou pani na druhem konci telefonu domluvim termin vstupní konzultace...prekvapive uz za 2 tydny, parada!
VSTUPNÍ KONZULTACE
Vchazime s manzelem do cekarny, kde sedi nekolik paru s podobnym vyrazem jako my. Ten nas je nejpritroublejsi, jsme tu poprve. Iniciativne se hrnu do sesterny, nahlásit se, ze jsme tu. Jsem mile odvelena zpet na chodbu a cekame, az si nas zavola doktorka. Z pod stropu, kde visi dve televize, se ozyva huronsky smích divaku Na stojaka, kteří zrovna ocenuji vykon „blby blondýny“. Do cekarny vchazi pani s neuveritelnym bubnem a spokojene se usmiva. "To je reklama?" posepta mi manzel do ucha. "Pani Š..." vola sestricka, vchazime do ordinace, kde nas vita mlada pani doktorka "dobry den, ja jsem Ned... teeeda, vy jste vysoci!". Podivam se na meho skoro dvoumetroveho manzela ze svy výšky 177 centaku a snazim se predstavit si nase deti. Ve velke, ale utulne ordinaci se nas doktorka vyptava na rodinnou anamnezu, pravidelne pritom tuka do klavesnice a medovym hlasem vysvetluje na obrazcich co vsechno nas v pristich týdnech ceka za vysetreni. Ja, samozvana doktorka planovaneho rodicovstvi, vystudovana na Koniku, souhlasne prikyvuju, manžel kouka trochu vydesene na "kozu" kousek od nej, a velmi detailne rozkresleny a popsany obrazek penisu primo pred nim. Nenechavaji nic nahode a posílají nas sakumprdum na vsechno, jsme nadseni. Rozloucime se, na sesterně jeste oba necháme dve ampule krve jako suvenýr na hormonální profil a pohlavni choroby a s plnou taskou zadanek odchazime.
1DC - volam dle instrukci na objednani vysetreni pruchodnosti vejcovodu - kontrastní latkou pod rentgenem. "Bohuzel uz je plno, mame na to vzdycky jen tri mista. Zavolejte si zase dalsi cyklus" rika mily hlas do sluchátka. Nechapu..."Plno? Takze za mesic se mi to muze stat zase?" "Bohuzel je vas hodne a mist malo". S vypětím vsech sil neposilam sestřičku do haje, loučím se a jsem rada za svoje kratší cykly.
3DC – HORMONÁLNÍ PROFIL a AMH
Dobré odpoledne všem koníkovkám. Doufám, že jste po dobrém obědě naladěné na další informace o Valašském Meziříčí 🙂 Včera jsem vám představila největší dominantu města a sice zámek Žerotínů. Dneska se podíváme na další pamětihodnosti, které si myslím, že byste při návštěvě města měly vidět. A bude toho spousta 🙂 Těšte se i na bleskové soutěže o srdíčka.
Ahojky😊
Kazda to mame v tehotenstvi jinak...Pokud by vas zajimalo, jak jsem jeho prvni mesice prozivala ja, kouknete na video😉
TĚHOTENSTVÍ | Další příznaky těhotenství:
A začínáme
Dnes je to přesně půl roku od chvile co jsem se stala Matkou na plný úvazek. Každodenní péče začínala kolem půl deváte přebalením a nachystáním na vizitu. Já jako prvorodička jsem byla vždy ještě v pyžamu, pokud jsem se nějakým zázrakem neprobudila dřív,což se stalo málokdy. Takže vizita, kontrola hlavičky, nožek, jestli správně kakáme, čůráme atd...., a tak to bylo každý den. Po vizitě krmení a po krmení 3 krát týdně velká vizita v čele s panem přimářem, který do pokojů vždy vstupoval jako herec v hlavni roli na jeviště Narodního divadla 🙂. Poté následoval zasloužený odpočinek a sledováni hodin na stěně, abychom nepropáslí 3 hodinové intervaly v krmeni. Vždy po 12 hodině začínaly naše chvilky svobody- oběd, zastávka v lékárně a zpět za našimi zlatičky, dalši krmení a pak vytoužený kontakt s realným světem- návštěvy. Moje návštěva- můj manžel- další účastník kurzu rodičovství. Užival si každou chvilku a nejvice ho bavilo přebalování, hodně jsme si povidali, psali dennik naši maličké a já jsme zkoušela přikládat k prsu a byl to fajn strávený čas. 5 hodin uteklo jako voda a manžel už musel domů:( ale ani my jsme se nenudily- výměna desinfekcí,večeře, koupání, krmení a hurá do sprchy a na kutě. Nezapomenout nastavit budik a vyspat se aspoň chvili než nám zase začne noční šichta. Ta začínala mezi 10-11 večer a končila v 6- 7 ráno 🙂 prostě realita mateřství.
Jak se narodila Rozárka
Mé dva předchozí porody, ač z nich mám 2 krásné zdravé děti, nebyly podle mých představ, vždy to probíhalo tak nějak mimo mně, mimo mou kontrolu, a tak když jsem potřetí otěhotněla, chtěla jsem zažít krásný a přirozený porod tak nějak více podle sebe. Shlédla jsem spoustu videí o porodech bez bolesti, hypnoporodu, přirozeném porodu a nabývala jsem sebevědomí pro krásný zážitek ze zrození. Těšila jsem se,že porodím v nejbližší, celkem vyhlášené, zlínské porodnici, potmě, s dulou, případně s manželem, ale tomu se k porodu nechtělo a já ho nenutila, chápala jsem ho. Ovšem v 23.týdnu na velkém UTZ byla objevena u naší holčičky vrozená vývojová vada na srdíčku, od té doby jsme byli sledování se srdíčkem i v Brně, a taky mi bylo doporučeno rodit právě v Brně, kde by v případě komplikací byli po ruce specialisté.
U našeho miminka byla objevena špatně tvarovaná chlopeň a zúžená plícnice. Naštěstí se v průběhu těhotenství tato vada nezhoršovala, srdíčko jinak mělo dobrý tvar i funkci, ale i tak jsem byla velmi nervózní z porodu, aby vše bylo v pořádku a aby srdíčko, až se mimi narodí, začlo dobře pumpovat a pracovat. K tomu jsem byla nervózní z cesty do porodnice, přeci jen je od nás Brno vzdáleno 100 km, k tomu to je třetí porod a už ten druhý byl velmi rychlý, od prvních bolestí 4,5 hodiny. A navíc ještě, manžel pracuje v Praze a jsem většinu času s dětmi doma sama, naštěstí se nabídli i milí sousedé s hlídáním dětí apod.
Termín porodu byl dle poslední MS 26.2.2016, ale dle všech UTZ bylo mimi o týden větší a UTZ ukazoval termín 19.2.2016. Jelikož nevím přesně, kdy jsme miminko počali, tak jsem se spíše vnitřně upínala na dřívější termín.
Od konce ledna jsem dojížděla na kontroly do porodnice do Brna na Obilní trh, kde jsem měla i porodit. Někdy jsem jela s manželem, ale několikrát jsem cestovala i vlakem, po Brně tramvají. Byly to náročné výlety, hlavně fyzicky ke konci, ale i jsem si to užívala. Poslední takový výlet vlakem do Brna na kontrolu byl v pondělí 15.2., kdy doktorka, jako už po několikáté, říkala, že čípek volný pro prst a jinak vše uzavřeno a nejspíš se zatím nic nechystá.
V úterý 16.2. byl velmi uběhaný den. Ráno mě na WC mírně zaskočil růžový hlen, tedy odchod hlenové zátky. U předchozích porodů to vždy značilo začátek porodu. Dopoledne jsem s Johankou jela na kontrolu k doktorce,pak pro Vládíka do školky, pak jsme se vydali na kroužek břišních tanců Johanky, jsem si říkala, kdoví jak to bude příští týden, tak at ještě dnes jde.... Když jsme se odpoledne v pět vrátili, pobolívalo mě trošku břicho. Napadlo mě, že první termín je v pátek a Johanka se narodila 3 dny před termínem, že by i tato holčička možná chtěla vykouknout dříve. Tak jsem se pustila do úklidu. Uklidila jsem si skříň s oblečením, dorazí švagrová hlídat děti, tak at mám uklizeno.Uklidila jsem ledničku, aby i to bylo v pořádku. A ještě jsem potřebovala si nabarvit vlasy! Tak si jdu napatlat hlavu barvou, hezky hnědo-černou, a zase mě pobolívá podbřišek, tak píšu manželovi, ráno mi asi odešlo kousek zátky a bolí mě břicho, zůstaň na telefonu, co kdyby náhodou. Pak byl večer, kolem osmé hodiny, Vládík nám usnul u pohádky na počítači, tak ho přenesu do postýlky. S Johankou si píšeme s tatínkem přes WhatsUp, ptá se, jak je mamince, a zrovnu mu píšu, že dobrý, že se nic neděje a v tom jsem ucítila, jak ze mě něco teče,kouknu pod sebe,byla jsem jen v tričku a kalhotkách, a kape ze mě na zem krev..... Johanka se rozplakala, já jí povídám, to nic zlatíčko, asi maminka začíná rodit, letím na wc, kde si dám ručník mezi nohy a volám manželovi, že krvácím, že se něco asi tedy děje, at zavolá souseda k dětem a já si jdu volat sanitku a dobalit se. Volám 112 s tím, že asi rodím a že potřebuju odvézt do Brna pro srdeční vadu miminka. Dobaluju poslední věci do tašky, papuče,mobil, foťák..... a letím do sprchy, kde smývám krev a barvu z vlasů! obleču se a už je tu sanitka, loučím se s johankou, která povídá, maminko, já jsem plakala štěstím, to je nejkrásnější den, ty rodíš! ..... ach.... Děti hlídá soused a později přijede hlídat švagr a ráno babička.....tak mě nabírají, lehám na lehátko, 5 min mě ještě vyslýchají, a vyrážíme na cestu do Zlína.... Mám bolesti, ale jen slabé, po 10 minutách... doktorce cestou povídám, že potřebuji do Brna, jestli to vědí, a ona že musíme nejprve do Zlína do nemocnice...tam mě vezou na lehátku na vyšetřovnu porodního sálu, monitor, vyšetření dvou doktorů, kteří rozhodují, zda dojedu do Brna, jednomu se to nezdálo, kor když porodní asistentka řeší, že už v pátek mám termín, že jakto, že si mě v Brně už dávno nenechali....mají strach, že porodím cestou.... Nakonec uznají, že bolesti jsou zatím slabé, mimi má ozvy v pořádku a tak čekáme na volnou sanitku..... Na 112 jsem volala z domu kolem 20.30. A asi až ve 23hod jsme vyrazili sanitkou do Brna, kde jsem byla něco po půlnoci. Manžel už byl dávno v Brně z Prahy, zatímco já čekala na sanitku ve Zlíně. Mazec.
Dojeli jsme do Brna tedy po půlnoci, stále s bolestmi po 10min. Cesta utekla rychle, doktorka byla příjemná, cestou píšu sms kamarádkám a rodině, že rodím. Haha, kdeže kdeže. Z Obilního trhu nás přeposílají rovnou do Bohunic, protože další den mají plánovanou opravu plynu, či co. Příjem, vypisování papírů, monitor...vyšetření, 1 cm otevřená, mírně krvácím, ale nejspíš jde jen o hlenovou zátku. Necháme si vás tady (kam bych taky šla! po té cestě dlouhé!) a jdeme pak i s mužem na porodní pokoj. Stále s úsměvem, procházím se po pokoji, klystýr, pročištěná, osprchovaná, bolesti stále mírné a po 10min. Nad ránem se pauzy prodlužují a do rána se to vše zastavuje a bolesti jsou stále mírné a nepravidelné. Ráno rozhodnuto, nerodí se 😀 Domů jet nechci, tak se domluvíme, že mě ubytují na oddělení a budeme čekat, případně další den, ve čtvrtek, porod vyvoláme. Manžel odjíždí zpět do Prahy si dodělat práci. Já se přesouvám na pokoj, kde strávím celý den a půlku další noci.Jen odpočívám, nabírám sílu, spím, bolesti stále jsou a stále nepravidelné a slabé, spíše takové menstruační. Ale věřím, že se to rozjede a že se to všechno prostě zatím jen chystá.
Nejvýznamnější dominantou města je zámek Žerotínů. Začal se stavět již za vlády Jana Pernštejna v roce 1538, Žerotínové ho dostavěli jako náhradu za zbořený hrad v Rožnově pod Radhoštěm. V roce 1648 poškodili zámek Švédové. Počátkem 18. století byl zámek rozšířen a barokně upraven. Po bitvě u Slavkova sloužil zámecký areál nějaký čas jako vojenská nemocnice, v roce 1855 tu byla zřízena ženská trestnice, jediná na Moravě a ve Slezsku. Tehdy byla odstraněna umělecká výzdoba a pokračovala devastace památky. Zámek také zčásti sloužil jako kasárna a k bytovým účelům.
V listopadu 1951 byl zámek dán do vlastnictví Místnímu národnímu výboru ve Valašském Meziříčí a sídlil v něm Sdružený klub pracujících, vzniklý sdružováním kulturních organizací, spolků a klubů ve městě.V březnu 1991 došlo ke změně názvu na Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí. Vzhledem k nevyhovujícímu technickému stavu zámku rozhodlo vedení města v roce 1995 o zahájení komplexní rekonstrukce objektu, připravované od roku 1980. Rekonstrukce začala v červnu 1996.V roce 2001 byla pro veřejnost otevřena venkovní terasa nad řekou Bečvou, v letních měsících s restauračním provozem, který zajišťuje Divadelní kavárna. Od roku 2002 je zpřístupněno také zámecké nádvoří s fontánou a dekorativními plochami zeleně. Zároveň bylo dokončeno také centrální schodiště a výtah, který umožňuje bezbariérový přístup do Kulturního zařízení.
Jak již bylo napsáno v předchozím příspěvku, leží Valašské Meziříčí na soutoku Rožnovské a Vsetínské Bečvy. Svou polohou je vstupní branou do Moravskoslezských Beskyd a významným silničním a železničním uzlem.
Jelikož patří historie mezi mé koníčky (všeobecně), neodpustím si i pár historických zajímavostí z Valmezu.
Město vzniklo spojením dvou samostatných obcí - Meziříčí a Krásna. První zmínka o Meziříčí, ležícím na levém břehu Rožnovské Bečvy,pochází z roku 1297. V sousedství, na pravém břehu Rožnovské Bečvy, byla založena obec Krásno, kterou vrchnost v roce 1491 povýšila na městečko. Obě obce mívaly stejnou vrchnost, přesto k jejich spojení došlo až v roce 1924, kdy se začal užívat název města Valašské Meziříčí. Historické jádro města bylo v roce 1992 prohlášeno městskou památkovou zónou.
Významným rodem, který Meziříčí obýval, byli Žerotínové. Vybudovali zde renesanční zámek, jenž je v současné době jednou z nejrozsáhlejších kulturních památek ve vsetínském okrese.
V druhé polovině 16. století bylo město obehnáno kamennými hradbami. Za třicetileté války bylo několikrát poničeno útoky obou stran tak, že některé domy na předměstí, ale i uvnitř hradeb, již nebyly nikdy obnoveny. Hradby byly rozbořeny v polovině 19. století. Od roku 1850 bylo sídlem okresního hejtmanství. Zatímco ve 2. pol. 19. století vznikaly v Krásně průmyslové podniky, sklárny, továrny na hospodářské stroje, výrobu kůží, textilu, keramiky, klobouků atd., byly v Meziříčí zřizovány střední a průmyslové školy; k nejstarším patřil Spolek katolických tovaryšů 1855.
V roce 1863 přišel do Meziříčí advokát dr. Alois Mikyška. Jeho veřejná a politická práce ovlivňovala čtyřicet let veškeré dění města a celého Valašska. V r. 1871 bylo založeno gymnázium, o tři roky později byla zřízena odborná škola pro zpracování dřeva. Jistou zvláštností v meziříčském školství bylo dívčí gymnázium. Jako sídlo prvních českých středních škol na severovýchodní Moravě, muzeí a řady spolků bylo nazýváno Valašskými Athénami.
To rádio od fisher price je bezva! Ani ne tak pro dite jako pro rodiče. To si takhle hezky jdete na rodinou prochazku, když chlap z ničeho nic "ted si zazpivame veselou písničku, pejsek",, no a uz oba zpivame! :D doporučuji!! :D
GAPS – DEN JEDENÁCTÝ. CESTOVÁNÍ A BOLEST BŘICHA
M. čtvrtá fáze úvodní diety + pro mě potraviny z pozdějších fází
Pátek ráno. Probudila jsem se, dala si zeleninový guláš, ale je mi jaksi nevalně…začne mě pobolívat břicho a to na pravé straně, jako by zlobil apendix…vážně uvažuji, jestli nemám slepák. Zatím to není nějak akutní, tak peču druhý GAPS dýňový chléb, protože máme na víkend odcestovat za dědou. Mám trochu shon, sbalit (kromě tradičního kufříku to je teď všechna zelenina, maso, probio…ještě běžím nakoupit.). Taky jdu péct klasické kynuté buchty plné cukru a bílé mouky (pro dědu), protože má babičku v nemocnici a GAPS dobrotama ho trápit nebudu:D. Mno a dát si nemůžu… Uff…
Ochutnám dýňový chlebík. Chuť by snad i šla, ale na slano opravdu jíst nejde…max. s máslem a medem. Ale to už mě zas rozbolelo břicho. Konečně mám podezření, že mi chlebíky neudělaly dobře a to ani jeden. M. se tváří, že je v pohodě. (krom chutě „chlebů“ – odmítá jim chleba říkat)Hm…že bych ještě nemohla ani semínka a ořechy? Jinak by to vysvětlovalo i to, proč mi je většinou těžko, pokud si dám nějaké jídlo z pozdějších fází, většinou totiž obsahovalo ořechy nebo jsem je k tomu alespoň zakousla…je to zvláštní, ale před dietou jsem na ořechách celkem ujížděla a nej pro mě bylo, když jsem to mohla zapít mlékem nebo si dát jogurt…a teď ani jedno?
Každopádně mám pořád strach ze slepáku. M. mě nakonec přesvědčí a tak jedeme za dědou. V případě zhoršení stavu bychom do nemocnice stejně vyrazili.
Ještě jsem alespoň upekla kokosové muffiny s banánem, abych něco měla pro případ nouze. Poprvé cestování s GAPS…
Jídelníček:
GAPS – DEN DEVÁTÝ
M. třetí fáze úvodní diety + pro mě potraviny z pozdějších fází
Dnes volnější den, trochu krok zpátky. M. vynechal kysané zelí, dál pokračuje v syrovátce i celých vajíčkách. Máme hlavně vývar se zeleninou a masem. M. i já máme klidný žaludek i obstojnou stolici (rozptyl něco mezi 2-4). Zítra tedy dle mého můžeme postoupit dál, potíže s trávením dělalo pro m. asi to kysané zelí...
Já i am. si užíváme kokosových muffinů. Joo..jen tak se do něčeho pečeného zakousnout…asi je budeme dělat častěji.
Jídelníček:
Ráno: Míchaná vejce + vývar se zeleninou + olej z tresčích jater
Odpoledne: gaps sekaná + květákovo-brokolicová kaše + kysané zelí
