ZDE JE VIDEO S ČESKÝMI TITULKY

NÍŽE JE PŘEPIS VIDEA DO ČLÁNKU.

"Například tříměsíční kolika. Kde dítě konstantně zvrací - ublinkává. Co dělají je, že se dáví. Nazývají to něco jako odříhávání, ublinkávání, aby to neznělo tak hrozně jako zoufalé onemocnění. Ale je to zoufalé onemocnění. Je to bolestivé a evidentně je to prostě nemoc. Tohle není v pořádku. A děje se tak dokonce, když miminka pijí mléko od své matky! Pořád ublinkávají. Jsou pořád narušená, nemocná. Pořád mají nějaké křeče, bolesti. Proč to tak je? Jak se na to proboha můžeme dívat a věřit tomu, že jsme se po několika milionech let vyvinuli v něco, čemu říkáme Homo Sapiens,aniž bychom vyřešili problém s trávením mateřského mléka. Žádné další zvíře tohle nemá. A přitom mléko naší matky je stravitelné stejně jako je stravitelné mléko pro další zvířata. Tak proč máme poruchy trávení. Připomínám, že lidé v džungli, které jsem viděla, nikdy neměli poruchy zažívání, dokud nebyli vážně nemocné, neměly vysokou horečku nebo něco takového. Ty děti nikdy nezvracely, nějak rutinně. A nikdy se nekroutily a nevzpíraly, neprotahovaly, neohýbaly, nekvičely a tak podobně,jako naše miminka dělávají NORMÁLNĚ. A mluvíme o tom, že je to normální, protože jsme nikdy neviděli pohodové dítě. To, co vidíme, je stres. Děti jsou tak vystresované, že v sobě neudrží ani své jídlo dole v žaludku." 

"Co tím chci říct, je, že když je dítě uvolněné, a cítí se pohodlně a když ventiluje svou energii efektivně, mohli byste si ho vzít s sebou do práce.Vyřešilo by se to strašné dilema, jestli jít do práce nebo být doma s dětmi. Ovšem ve stavu, jakém jsou teď, ty děti logicky nejsou na pracovišti nikterak vítané. Protože zvrací a kvičí a stěžují si a prohýbají se a protahují a velmi těžko se vůbec drží. Ale pokud jsou ve stavu jako v těch dalších kulturách, tam to není problém, protože jsou poddajná, sedí na boku, neodporují... vůbec si jich ani nevšimnete."

" A všechny vaše autoritativní postavy trvají na tom, že cokoliv děláte z vlastní iniciativy, čímž je myšleno prozkoumávání, jinak řečeno učení, že když to není vyučováno, tak to není učení. Popravdě jsem dospěla k překvapující novince a myslím, že to překvapí nejednoho, že učení je zcela přirozené, ale vyučování není přirozené vůbec. " 

"Zjistila jsem, že jsme se šeredně zmýlili ohledně toho, co je lidská přirozenost. Pochopili jsme to úplně špatně."

"Věřte sobě a věřte svému dítěti. Protože celá kultura a váš doktor, babička, tchyně a všichni okolo vám budou říkat: „Nevěř svému dítěti. Udělejte jim tohle, a nedělejte tohle, protože jinak z nich vyroste divoký lev namísto člověka“. Pořád dokola je nám omíláno, že když permanentně nekontrolujeme a neovládáme dítě a netvarujeme ho, tak se zvrtnou. "

"Chovají se dobře, protože chtějí z jejich vlastní vůle. Protože jsme s nimi ve vztahu, který zkrátka dobře funguje, takže jsou spokojené. A protože jsou spokojené, tak prostě zapadnou, opravdu chtějí s námi spolupracovat, protože my spolupracujeme s nimi. A vím, že někteří rodiče budou říkat, že to není možné, a proto chci zdůraznit, že důkazy už tu jsou. Jsou to miliony dětí, byť osobně jich znám několik desítek tisíc, a chovají se ukázkově."

 ________________________________________________

Takže já bych nepoužila slovo alternativa, protože tresty jsou úplně mimo můj slovník celkově. Není to prospěšné ničemu, nepotřebujeme žádnou alternativu k něčemu, co nefunguje. Místo toho si musíme uvědomit, že lidé nepotřebují být tvarováni. Takže ideální trest je: „Co udělám dítěti, aby dělalo a stalo se tím, co chci JÁ?“ Ale co učím já, není snaha udělat z detí to, co chcete vy, ale rozvíjet a pečovat o to, co chtějí být oni.Takže není vůbec potřebné je tvarovat, směrovat, manipulovat nebo nutit dělat to, co já chci, aby dělali. Samozřejmě, že mi pak rodiče říkají, že pak děti zdivočí, a že se budou chovat strašně, ale paradoxem je, že když je trestáme, tehdy se chovají hrozně, protože jsou potlačovány, a ta akce způsobuje reakci a obranu, takže když je tlačíme, tlačí zpátky a ubližují a jejich schopnost učení je poškozena.

Takže já neučím alternativy, co dělat místo toho, učím mít vztah s dětmi, být rodičem, který si jich váží. Je to jako zalévání květiny, aby mohla kvést, je to lepší než otevírat poupata a rozhodovat, jakou by měla mít barvu a jakým směrem by měla rostlina růst. Takže je to způsob bytí s dětmi, který dovoluje vlastně dítěti být nejlepší možnou verzí jeho samotného. Mám již dvacet let zkušeností práce s tisíci a tisíci rodinami, takže není nedostatek důkazů, jak to dopadne nebo jaký druh dětí jsou. Zpráva je taková, a tedy také co vidím já je, že děti, které vyrostou s komunikací a porozuměním, a že rodič je na jejich straně vždycky, se chovají nejlépe, nemají problémy s chováním, všeobecně excelují v čemkoliv, co dělají, učí se velmi rychle, protože nejsou vystresovány úzkostí a jejich chování není dobré proto, že se bojí, ne ze strachu či poddajnosti. Chovají se dobře, protože chtějí z jejich vlastní vůle. Protože jsme s nimi ve vztahu, který zkrátka dobře funguje, takže jsou spokojené. A protože jsou spokojené, tak prostě zapadnou, opravdu chtějí s námi spolupracovat, protože my spolupracujeme s nimi. A vím, že někteří rodiče budou říkat, že to není možné, a proto chci zdůraznit, že důkazy už tu jsou. Jsou to miliony dětí, byť osobně jich znám několik desítek tisíc, a chovají se ukázkově. Přidám Vám dokonce malou anekdotu:

Právě jsem dostala email z Austrálie od jedné maminky, které jsem poskytovala konzultaci, které dělám po skypu nebo telefonicky, a matka "praktikuje" rodičovství podle mě a otec byl vždycky proti tomu, že nechce o rodině Aldort ani slyšet. A pak šli někam na veřejnost a otec chtěl dokázat své ženě, že jiné děti se chovají dobře taky. Ukázal na rodinu, kde ty děti byly velmi spokojené a mírumilovné a dobře se chovaly a vypadaly spokojeně a ne utlačovaně. Vydali se směrem k té rodině a zjistili, že jsou to rovněž „následovníci“ Naomi Aldort. Takže její muž řekl: „Aha, už chápu.“

 Pojďme si trochu popovídat o spaní.

Spánek je děsivý. Je to jeden ze zážitků velmi podobný smrti. Děti v kterémkoliv věku, vyjma teenagerů, klidně ve věku okolo 10, 11, 12 let neradi spí samy o samotě o nic víc než vy nebo já. A jsou ve skutečnosti velmi vyděšení. A když vy řeknete: „Je čas jít spát.“, schválně, kolik z Vás říká, že je čas jít spát. Kdo je ten Bůh, který říká „Je čas jít spát.“, spadne z nebe a diktuje, že je čas jít spát. Padá z nebe a najednou „Áááá, už je čas jít spát". Ale maminka a tatínek nejdou spinkat do postele. „Co mi nedochází? Oni jsou stále vzhůru a dávají mě pryč! Zbavují se mě! Nikam nejdu! (a dupne si nožičkou) Nechci přijít o všechny ty prima věci a události! Já nechci spát!“

Takže najednou je z toho dvouhodinový obřad, protože jdete proti dítěti, válčíte s realitou. Kdo chce být odložen stranou, když párty pokračuje dál? Takže sedíme s dítětem, zpíváme mu ukolébavky, jsme skvostní rodiče, obvykle uspává maminka, ale ta mezitím usne taky. A buď už tam zůstane nebo nakonec ještě vstane a ještě si udělají nějaké manželské chvilky nebo je natolik ospalá, že už stejně nemůže k ničemu dojít. Proč se tedy tak vázat na staré zvyklosti, že sex a vztahy se mají odehrávat v noci. Proč vlastně? Nevšimli jste si snad, že to nefunguje? Proč pokračujete způsobem, který není funkční?

Zabralo to několik let zpočátku, kdy jsem pracovala s různými rodiči a začala jsem si všímat tenhle model. A také proč se manželství zhoršují, proč jsou muži podrážděni, že jejich žena pořád usíná a oni ji nevidí nebo vyjde ven ospalá, pokud vůbec projeví snahu. A když už je venku, tak hádejte, kdo je vzhůru? Dítě. A kňourá: „Mám hlaaaaad!".

Takže „dávání dětí spát“, abyste měli se svou drahou polovičkou čas pro sebe funguje zřídka, dle mé vlastní statistiky tak v 1: 500 případů. Ve většině to nefunguje, protože to je proti přírodě. Dítě chce být s vámi. Tak proč nemůžeme být spolu celá rodina a půjdete společně spát jako rodina? Žádný dvouhodinový obřad uspávání! Můžete jít rovnou spát! Máte vyřešen celý problém, ať už máte miminko, batole, starší dítě, ať ještě s Vámi spí nebo už ne. Prostě jděte celá rodina.

V naší rodině jsem byla většinou první v posteli. To byl ten nejrychlejší způsob, jak dostat mé tři děti do postele. Měli jsme rodinnou postel a když jsem řekla: „Dobrá, půjdu už spát", obvykle šli k pianu. Mimochodem dva z mých synů jsou hudební géniové. A tak začali hrát na piano, improvizovat, dělali duety, byli kreativní, což je skvělé. Takže jsem řekla, že jsem unavená a chtěla bych jít do postele, ale o hodinu předtím, než jsem si myslela, že opravdu budu. Ale připravila jsem se do postele, posadila jsem se v obýváku a poslouchala je v pyžamu a pak jsem šla do postele a oni za mnou volali „Mami, mami, mami, už jdeme, už jdeme". Také chtěli do postele, chtěli být tam, kde je party. Takže když je uložíte do postele a jdete do obýváku, tak půjdou do obýváku. Takže jsme byli s manželem v posteli, takže přišli do postele a prosili o nějakou pomoc, ať už plenka nebo kojení či cokoliv, co potřebovali ve svém věku. Ale byli jsme všichni v posteli, někdy o půlnoci, ale proč ne?

Někdy chtěl můj muž jít spát dříve, takže byl v posteli dřív a někdy díky tomu za ním přišli děti a on si s nimi hrál, lezli na něj a skvěle se bavili. Měli jsme spací večírek každou noc. Z toho plyne otázka, kdy máme naše partnerské chvilky? Někdy jindy. Ne v tom nejšílenějším a nejstrašidelnějším a nejdůležitějším přechodu mezi bděním a spánkem. A nenarušovali jsme rodinou soudržnost navečer. To není vhodný čas k tomu něco takového dělat. Skvělý čas je zkrátka někdy jindy. Můžete poprosit babičku nebo chůvu, aby pohlídala vaše dítě nebo já jsem milovala například víkendová rána, když – ještě – spí. A zatemnili jsme okna, aby byla déle tma, oni mohli ještě do desíti spát. A mohli jsme také někdy vstát dříve. Nemusíme být přece pořád v ložnici, za předpokladu, že děti nejsou příliš malé a nevstávají často a naše nepřítomnost by jim vadila.

Další důležitou věc ohledně spánku, kterou bych chtěla probrat je to, že když dáváte miminko nebo batole do postele a potom se vypaříte, abyste měli čas pro sebe, tak programujete své dítě k neurotickému lehkému spánku. Protože co se dítě naučí, když se vzbudí a vy tam nejste, byť jen na sekundu, je to, že když usnu, mohu ztratit svou životně důležité spojení (lifeline). A je jedno, že dítě není oddělené v postýlce, i když je v rodinné posteli, ale je samo. To vážně nechcete, aby dítě ve dne v noci vstávalo samo.Nechávala jsem tedy děti celou dobu se mnou. Mohlo usnout na mě například v šátku, nechtěla jsem ho odkládat do postele. Bude spát, když chce spát. V přírodních společnostech vůbec nemají podobný koncept: Jít uložit dítě. To není žádný balíček, nic, co by se mělo někam ukládat. A „není čas jít do postele“, protože to jsou jen slova, která nahrazují skutečnost. A skutečnost je: Já chci, abys šel do postele. Takže když se chcete dítěte zbavit a mít čas sami pro sebe, řekněte pravdu: „Zlatíčko, opravdu bych chtěla být bez tebe. Mohl bys prostě jít a předstírat, že jsi unavený a že chceš spát?"Vidíte, že všechno je jen sobecká manipulace s dítětem? A to je přesně ta chvíle, kdy my říkáme, že se dítě špatně chová. Že vůbec nereaguje. Že nás neposlouchá. Že nedělá, co by měl dělat. Ne. Dítě vždycky dělá, co by mělo dělat. Dítě je vždy pravdivé a má naprosto pádný důvod k tomu, co dělá.

Preklad videa „Naomi Aldort on sleep“ - zdroj: https://www.youtube.com/watch?v=5oelT2QM5Tk .

Když jsem poznala toho mýho,hned od začátku mi bylo řečeno,že žádný dítě už ne -je totiž starší,že už to má za sebou.Postupem času jeho názor na dítě se otočil o 360 stupňů.Měla jsem strach ale souhlasila jsem.A tak začal maraton početí.Po půl roce ne moc velkého snažení se zadařilo.Ani jeden jsme tomu nemohli uvěřit,že se to povedlo,samozřejmě jsme byly rádi .Hlavně ať je to zdravý a je jedno co to bude.V duchu mé drahé polovičky doufal že to bude holka.Celé těhu bylo super,žádný problémy jsem neměla vše probíhalo tak jak má.Do 8m jsem chodila do práce a ne a ne se rozloučit.Před silvestrem jsem začala malinko krvácet.Takovej strach jsem snad nikdy neměla.Zůstala jsem v nemocnici na pozorování.Nic se nenašlo proč to se tak stalo.Dál vše pokračovalo bez potíží.Termín jsem měla 9.1.To ráno jsem šla na wc a ten šok co mě čekal.Praskla mi voda.V klidu jsem šla do sprchy udělala hygienu a šla vzbudit přítele.Ten okamžitě začal šílet.Já byla úplně v klidu.Vyjeli jsme.Příjem byl v pohodě,ale něco bylo špatně.Já byla v pohodě žádný bolesti kontrakce prostě nic.Začala jsem být nervozní.Zůstala jsem na porodním sále.Čekalo se jestli se porod rozjede - nerozjel se.Začali mi vyvolávat porod.Ani nevím co do mě rvali bylo hrozný.Byla to moje noční můra.Noc byla katastrofa.Pořád mě chodily kontrolovat a ty bolesti,bylo to hrozný ani spát jsem nemohla.Byla sobota přítel byl semnou.Bylo nas něm vidět jak to špatně nese.Vydržel do večera,potom to vzdal.Nedokázal se na mě dívat jak trpím.Chtěli jsme to ukončit SC,ale doktorka řekla,že to postupuje pomalu,ale postupuje.Už se to nedalo vydržet,dostala jsem na mou žádost epidural.Aplikace byla pro mě utrpení.Přišla na chvíli úleva,ale jen na chvíli.Léky co do mě rvali byly silnější.Neděli jsem už skoro nevnímala byla jsem na pokraji sil.Skákání na míči ve sprše bylo vysilující a únavné.Usínala jsem,ale usnout jsem nemohla.Kontroly byly čím dál častější ,otravnější a bolestivější.V pondělí ráno přišel doktor,podíval se na mě a už jsem jela.Konečně vše mělo skončit.I když jsem byla otevřená na 9 cm,pořád to nešlo.Přišel SC.Hurá.Malej se narodil 11.1.Po vřevezení na JIP a probuzení mi bylo divně.Cítila jsem jako kdybych pořád čůrala.Omyl.Byla to krev,která ne a né zastavit.Objednali drahé léky,které mě měli pomoct,ale bohužel,nezabrali.Moje rodina nic o mě neví,neví co se děje.Opět jedu na sál,vidím přítele,úleva.Diagnoza byla jasná.Děloha musí pryč.Po mém krkolomném podpisu se jelo.Jednali rychle,už jsem ztratila skoro 3l.Připadala jsem si jak v Chicago Hope.Měla jsem strach,vše mě bylo líto.Řvala jsem jak malý děcko.Bylo po všem.Po odebrání dělohy a 10l transfuzí jsem byla zachráněna.Dny na Jip se táhly.Druhý den mi přítel donesl prcka.Brečela jsem štěstím.Chtěla jsem pryč JIP byla hrozná.Po přemlouvání mě přesunuli na na pokoj.Byla jsem ráda.Nevzdávala jsem to chodila jsem hýbala se jak jen to šlo abych byla fit.Chtěla jsem být co nejvíc s malým.V porodnici jsem byla 9 dní.Byly to snad moje nejhorší dny.Konečně nás pouštěli domů,jásala jsem.Co se nestalo?Propouštěla mě ta samá doktorka co mi nechtěla ukončit porod.Ani do očí se mi nepodívala,dívala se bokem.Určitě věděla,že udělala chybu.Neřešila jsem to neměla jsem sílu ani pomyšlení.Vím,že už další dítě by přítel nechtěl ani já jsem nechtěla,ale teď je mi to hrozně líto,že nebude mít malej sourozence.Být více při smyslech asi bych si více dupla ale jako prvorodička jsem moc nevěděla.Teď si užívám toho mýho malýho čertíka a jsem šťastná.

Miminko jsme si moc přáli. Po samovolném potratu ve 13tt, jsem měla strašný strach že nám to nepůjde. Na 2.7 jsme měli naplánovanou svatbu a tak jsme se domluvili že v červnu vysadim ha a uvidíme. Týden po svatbě jsem byla pořád strašně unavená a vyjít schody byl pro mě nadlidský úkol. Bylo mi to hned jasný. Udělala jsem ráno test a krásný / / . Řikala jsem si že počkam a neřeknu to ani manželovi a dam mu pak až fotku. Odpoledne jsem šla domu a zas funěla do schodů. Manžel mi řiká - ty funíš jak kdyby jsi byla těhotná, měla by jsi zas začít makat. A já na něj - jsem těhotná 😀. Brečeli jsme oba štěstim. 

Těhotenství bez jakéhokoliv problému,ale intuice na mě křičela od začátku že to přijde dřív. Tašku jsem měla zbalenou od 20tt, porodnici zvolila dál ale vybavenou pro nedonošence. 

Bylo 10.2 byla jsem 34+4 na kontrole vše ok. Vecer sel manzel s kamaradem na ples. Ja nemohla spat. Kolem pulnoci uz jsem usinala. Pes ktery lezel semnou, najednou vybehl z pod deky. Koukam na nej a rikam co je? A citim teplo. Rikam si to ne, urcite krev!!!! Sahnu a nic. Tak vstanu a uz musim bezet. Hupsnu do vany a ziram. Praskla mi voda. Je ji hrozne hodne. Ale cista. Stojim tam v kalhotkach a zachvacuje me strach. Beru rucnik a bezim volat manzelovi. Dotykovy telefon a mé třesoucí se ruce - to je něco. Manzel nechape co mu rikam. To nepil!!! Uz je nastesti pred domem, takze dupe nahoru. Umeju se, dobalim a vyrazime. 

Na přijmu mi nevěří. Prý jsem zamklá na 20 západů. Voda bohužel svědčí o něčem jiném. Mam o prcka strasny strach. Takže čípky na kontrakce, pak na otevirání. Malému se daří dobre. Nemůžu chodit. Jsem připojena nonstop na sondy. Pak dalši tableta, kapačka. Pak sprcha, kdy manzelovi umirali ruce jak me nahrejval 😀. A ta mi pomohla nejvic. Uz jsem malem nedosla na box. Umiram strachy.

11.2 - 19.45 asi na 3 zatlaceni a hupsnuti na bricho od Pa se v 34+5 tt narodil Davidek. Mel 2400g a 49cm a 9-10-10. Naprosto v poradku. Nachvilicku mi ho ukazali a hned nesli na Jip. Manzel sel hned s nim. Takovou dobu nesel. Umirala jsem strachy. Pak dorazil a jen se usmival. Byl v poradku, krasnej. Hned jsem usnula a rano mi pak zlaticko privezli a byli jsme uz jen spolu. 

M. třetí fáze úvodní diety + pro mě potraviny z pozdějších fází

Ráno si m. stěžuje na těžký pocit v žaludku, taky má větší větry. Chtěla jsem začít s další fází úvodní diety, ale tahle zpráva mě trošku vrátí zpátky. No dobře. Jedeme moc rychle, ospravedlňuji to finanční, časovou náročností a v neposlední řadě mírným reptáním rodiny na samou vařenou zeleninuJ Ale když už teda jedeme úvodní dietu, chce se na to trošku zaměřit. Problém – nových potravin měl m. teď dost. V potaz přichází syrovátka, od neděle pije už hrnek syrovátky denně, dnes je úterý, prý už je to divné od pondělí. Dále kysané zelí (začal je jíst taky od neděle) a vajíčka (tedy v neděli měl nově i bílek)…hm, nějak jsme to přepískli…

Nic, večer zkusíme test citlivosti. Jedeme podle doporučení Žanety z zivakultura.cz. (http://zivakultura.cz/2013/03/den-9-test-citlivosti/) Oba zkusíme syrovátku, kysané zelí, bílek a pro porovnání filtrovanou vodu. Trochu si od všeho dáme na vnitřní stranu zápěstí a jemně škrábnem desinfikovanou jehlou, do čtvrt hodiny se pokus kontroluje. Já syrovátku zatím vůbec nezkouším pít, dle doporučení Žanety vynechávám mléčnou řadu kvůli kvasinkám. Tak chci vidět, co by mi to dělalo. Mléčná řada je tak jaksi mimo fáze, někteří ji mohou nasadit hned, jiní třeba až po půl roce na GAPS…

Výsledek je nadmíru překvapivý…vychází mi jemná intolerance přímo na syrovátku, naopak m. zase reaguje na kysané zelí…takže až tak překvapivé to není.

Do příště se stále budu vyhýbat mléčné řadě (skončila jsem u másla, to jsem si neodpustila🙂) a m. teď nebude chvíli pokoušet kys.zelí. I když reakce nebyla velká, posuďte sami. Jak popisuje Žaneta, kdybychom nebyli na úvodní dietě tak citliví, tak možná nereagujeme vůbec, kdo ví.

            1 - filtrovaná voda. Škrábla jsem dvakrát, proto je to tam červenější, ale jinak škrábanec nijak nenaběhl. 2 - vaječný bílek, 3 - syrovátka (je jasně naběhlejší, červené jsem to tam měla ještě na třetí den) a 4 - kysané zelí

Téma omílané stále dokola, přesto se pořád setkávám se ženami, které nechápou základní princip. Když se nebudou bezmezně a bezpodmínečně milovat ony samy, nikdo jiný to za ně neudělá. Čekání na zázrak z vnějšku je v tomhle případě nesmyslná ztráta drahocenného času.

Před čtyřmi lety jsem šla k doktorce na preventivní kontrolu. Měla jsem 90 (slovy devadesát!) kilo, což při mé výšce 168 centimetrů je pomalu váha na porážku (nebyla jsem před tím ani těhotná ani nemocná, prostě jen vyžraná). Byla jsem žena nešťastná, nesebevědomá a sebezničující. Měla jsem tak velká prsa, že jsem radši permanentně nosila sportovní podprsenku, protože mi hluboký dekolt přišel vulgární. Pleť jsem měla zničenou z vína, nekvalitní péče a stravy. Co si budeme povídat, hlavně i z nedostatku sebelásky. Tehdejší přítel mi dával lásky tak akorát, kolik jsem si zasloužila. Tedy tolik, kolik jsem si jí sama dávala. Sex-appeal pro mě bylo slovo skrývající něco nedosažitelného. Záviděla jsem kamarádce tzv. m*davý pohled (Tenhle výraz je naprosto specifický a nedá se nahradit pouhým "svůdný". V praxi ho můžete vidět ve filmu Duše jako kaviár, kde ho učí Cibulková Vilhelmovou.).  Když jsem chtěla s někým flirtovat, znejistěla jsem a ujelo mi oko někam do tramtárie. Jen jedno. Takže krasavice k pohledání.

A pak jsem se rozhodla pro změnu. Rozešla jsem se s tehdejším snoubencem. Nemělo cenu být spolu jen ze zvyku proto, že nikdo jiný lepší není. A začala jsem hubnout. Bez diety, bez nějakého plánu. Začala jsem být šťastná a měla se čím dál víc ráda. Kila šla dolů sama, deset jen to fiklo. Dalších pět, když jsem se dobrovolně úplně vzdala alkoholu. Teď mám ještě o deset méně, ale na tak novou postavu už jsem si musela zvykat, protože kojení mě doslova vysálo a já přišla o ženské křivky. Už se ale pomalu k mé spokojenosti vrací.

Po prvním rozchodu jsem si na nový vztah počkala rok. Měla jsem pár aférek, ale nějak jako bych nebyla hodná milování. Musela jsem zvednout laťku. V momentě, kdy jsem se skutečně začala milovat, přestala jsem narážet na typy "ošustit, opustit". Všichni mi dělali jen to, co jsem jim dovolila, nízké sebevědomí využití vyloženě nahrává.

Nedávno jsem znovu jako modelka na vizážistickém kurzu absolvovala barvovou

typologii. Odlíčená, s bílým pytlem na hlavě a bílým hadrem okolo krku, nasvícená tak, že vyleze každá nedokonalost. Před pěti lety, kdy jsem se sama typologii učila, jsem měla slzy v očích a chtěla, aby už to skončilo. Teď jsem se na sebe usmívala a nemohla se vynadívat. Ten rozdíl v pohledu na sebe sama byl obrovský. Momentálně se líčím, protože mě to baví a mně osobně se to líbí. Dřív jsem se líčila, protože jsem myslela, že ostatním se to líbí a že bez make-upu se na mě nedá dívat. Každé ráno se na sebe v zrcadle usměju. Pak i odpoledne, večer... Už asi dva roky mám ten pověstný m*davý pohled. Naposledy mě to překvapilo, když jsem měla malou na břiše, hnusný vaťák ze sekáče, který plní čistě užitnou tepelnou funkci pro nás obě, ale o estetice řeč být nemůže. Mazala jsem si na pusu vazelínu a najednou jsem si všimla, že mě upřeně sleduje chlap z auta. Usmála jsem se, zamrkala dlouhými řasami a díky tomu jsem měla lepší den.

Hodně z vás mě tu již několik let znáte, ale ráda bych se tímto článkem trochu více představila i ostatním, kdo mě tu ještě nepoznal, nebo právě těm, kdo se těší na sledování mého ambasádorování s Viledou. 

Jsem opravdu úplně obyčejná ženská, možná víc než si umíte představit 🙂 Jsem maminkou šesti dětí ve věku 19 měsíců až 15 let. S manželem jsme spolu od mých 18 let, a myslím, že spolu budeme do posledního dne.

Zatím jsem ještě nepracovala na plný úvazek, ale čeká mě to, a už velmi brzy, proto jsem za tento start v podobě ambasádorky pro zn. Vileda neskutečně ráda. 

Jak jsem se k tomu dostala? Nečekaně! Na konci ledna mi napsala má nejoblíbenější přítelkyně koníkovka, zda bych nechtěla zkusit ambasádorování, a že zrovna se hledá ambasádorka pro Viledu, a že věří, že mě vyberou... a ikdyby ne, přeci nebylo co ztratit. Já jsem zprvu dost váhala, neměla jsem moc přehled co to obnáší. Značku Vileda znám z reklamy, doma jsme používali do ted jen houbičky a hadříky a jsou teda perfektní 🙂

Sedla jsem si k PC a trochu pošmejdila po netu a s každou novou informací, se mi tato idea líbila čím dál víc. Nakonec jsem se odhodlala s myšlenkou: "Chci být ambasádorkou pro Viledu, abych za tento příjem vypomohla mojí mamince" . Mám pocit, že jsem napsala přihlášku na ambasádorku pro Viledu snad poslední, nebo předposlední možný den, napsala jsem to naprosto bez přípravy, jak mi slova šla od srdce a na jazyku. Vlastně jsem ani nevěděla, které informace  se po mě přesně chtějí, přiznám se, že to byla vůbec první přihláška v mém životě! Já si teda moc nevěřím, ale věřila jsem Andělům, že tímto způsobem pomůžu mamince, a nic jsem už nemyslela. A pak přišla zpráva od @gradan : "S radostí ti oznamuji, že tým Vileda si Tě vybral jako jejich ambasádorku!" Pár dní jsem tomu nemohla uvěřit, teda stále tomu nemohu uvěřit, že vybrali právě mě 🙂

Pak bylo setkání s @gradan a jeho kolegynkou ve firmě na školení, kde jsem měla pocit, že jsem tam zbytečně, protože info o výrobcích Vileda jsem si prošla ještě před setkáním, ale domu jsem si přivezla výrobky Vileda, které jsem si hned zamilovala, a už nechci do ruky nic jiného! I tohle bylo pro mne veliké překvapení, a měla jsem z toho druhé vánoce 😀 

Dlouho jsem se rozhodovala, zda tento článek napsat, protože s tím vlastně jdu takzvaně s kůží na trh, ale pak jsem si řekla, že tím třeba někomu, kdo bude v podobné situaci můžu "pomoct"

Vždycky jsem byla optimista a na všem jsem hledala to hezké. I přesto že nám ve 13 tt hrozili postiženým dítětem, věřila jsem, že všechno bude v pořádku (naštěstí vážně bylo).

Čím víc se blížil konec těhotenství, tím víc jsem se na porod těšila, věřila jsem, že to bude v pořádku, že budu mít max za 6 hodin odrozeno (ha ha!) a že hned po porodu budu fit a všechno bude krásné.

Porod trval 12 hodin s tím, že hodinu jsem tlačila. Nevyhla jsem se nástřihu a navíc mi rupla poševní sliznice na obou stranách. Šití bylo brutální a bolest ještě brutálnější.Vrchol mé pohybové aktivity bylo dojít si na záchod. Když jsem musela vyjít tři patra k nám do bytu, brečela jsem bolestí. Nedokázala jsem sedět, chodit ani stát...jen ležet. Nedokázala jsem se postarat ani sama o sebe a do toho jsem měla miminko.

Manžel chodil do práce sice jen na půl směny, ale i to bylo na mě moc. Malá byla navíc hodně plačtivá  a já nevěděla co s ní. Jediné co fungovalo bylo chození nebo procházka s kočárem...ani jedno jsem s těmi bolestmi nezvládala.

Další etapou bylo kojení. Těsně po návratu z porodnice se mi na prsou udělaly obrovské ragády a s nimi začaly bolesti. Pak přišel na řadu zánět -horečky, halucinace, zimnice. K tomu se přidala kvasinka. V nemocnici mě akorát odkázaly na laktační poradkyni - kojit s kloboučky, změna polohy, potírat genciánkou, mazat, větrat, kojit z toho méně poraněného prsa a odstříkávat. Jenže jak to udělat se řvoucím dítětem, které vyžaduje vaší 100% pozornost a chce se stále chovat? Zánět odezněl, kvasinka nikoli. Ragády se zvětšovaly. U každého kojení jsem trpěla jak pes a malá, jak na potvoru, chtěla být u prsa nonstop. Bolesti začaly být celodenní. 24 hodin denně bolest, jako když vám někdo do prsou řeže nožem.

Ve vážném vztahu zažijete nevídané. Je to hotová smršť emocí a mocných zážitků.

Taky nezažijete rozvod bez toho, abyste předtím uzavřeli sňatek. To je obzvlášť důležité zmínit.

Romantika

Žijete-li v domnění, že vás bude manžel každé ráno budit vůní čerstvé kávy a smažených lívanců přímo do postele a hned na to se vytasí s bonboniérou se slovy „Merci za to, že jsi“, tak bych doporučila omezit sledování telenovel, Lásky nebeské, Pretty woman a jiných kvalitních snímků. Také návštěvu chocholouška bych raději neodkládala.

Ne. Tohle vás doopravdy nečeká. Možná pár týdnů po svatbě nebo při zcela výjimečné a sváteční události, například když mu odepřete sex na půl roku, z čirého zoufalství učiní jeden pokus. Obecně bych řekla, že po pár letech vážného vztahu se většího projevu náklonnosti dočkáte spíš od sekuriťáka v supermarketu při šacování kapes než od manžela.

Vlídná slůvka

Úvodní článek k sérii článků DÍTĚ JAKO PARŤÁK – aneb zvládáme to s úsměvem

Možná, že se i Vy ptáte, proč jsem se rozhodla inspirovat rodiče, jak si zpříjemnit každodenní rodinný život s dětmi nebo řešit méně či více složité situace, kterých jistě nikdo z Vás není ušetřen. Ani já nejsem.

Myslím, že na úplný začátek se hodí použít citát:

„MÁMA VŽDYCKY ŘÍKALA: „ŽIVOT JE JAKO BONBONIÉRA, NIKDY NEVÍŠ, CO OCHUTNÁŠ.“      Forrest Gump

Na konci základní školy jsem se toužila stát psychologem. Z důvodu mladické nerozvážnosti, možná ze strachu, že na to nemám, se ze mě stala kadeřnice, později jsem začala dělat nehtovou modeláž. 🙂 Psychologie byla ta tam…. I když ne tak docela a ne navždycky… Vy kteří mě dobře znáte nebo jste četli MŮJ PŘÍBĚH, víte, že jsem měla velký problém se sebevědomím, podepsaly se na mně programy z dětství.  Pracovala jsem na sobě několik let. HURÁ, ÚSPĚŠNĚ.

Vím, že takových žen a jistě i mužů je kolem mě spousta. A tak jsem se rozhodla svoje zkušenosti předat dalším. Že by návrat k psychologii? 🙂 Měla jsem pocit, že pomáhat dospělým ve znovunalezení zdravého sebevědomí, v pomoci zkvalitnit si životy, je moje poslání. Můj manžel o mně s úsměvem rád říká, že jsem psycholog bez titulu. 🙂  Jsem přesvědčená o tom, že zdravé sebevědomí je jednou z cest ke spokojenějšímu životu, ke štěstí.