„Musím to zvládnout sama.“

Věta, kterou jsem si opakovala tak dlouho, až jsem jí uvěřila. Až do chvíle, kdy mi vlastní dcera řekla: „Mami, nejsi na to sama.“ A já poprvé pochopila, že opravdová síla není v tom vydržet. Ale dovolit si vypnout.

Nedávno jsme s maminkou řešily, že máme pocit, že všechno musíme zvládnout samy. Ať se děje cokoliv, v hlavě pořád jede ten samý program: „Nesmíš se spoléhat na nikoho, všechno si obstarat sama.“

Spustilo se to, když manžel odjel na týden s kamarády na dovolenou. Zůstala mi péče o dceru, zvířata, domácnost a k tomu práce v režimu „po tornádu“. Kolegyně nečekaně skončila ze dne na den. První dny se to dalo ustát. Ale třetí den? Totální vyčerpání. Sesypala mě dcera – ne tím, co udělala, ale prostě tím, že jsem už neměla z čeho brát.

Další den jsem přišla domů. Bylo uklizeno. Navařeno. Rozbrečela jsem se. A když dcera řekla: „Mami, nejsi na to sama,“ brečela jsem ještě víc. Jedna část mě byla dojatá. Druhá část se dusila pocitem neschopnosti. Ten pocit byl tak hluboko, že jsem ho cítila až do poslední buňky těla. V hlavě mi jely myšlenky: Jak jsem to všechno zvládala, když jsme byly samy dvě, dcera ve školce? A teď pár dnů a složí mě?

A otázka, která se vkrádala mezi ty výčitky: Opravdu musí člověk stíhat všechno sám?
Nemusí. Ale ten vzorec „musím“ tam je. Pevně usazený, zakořeněný. S mamkou máme před sebou ještě dlouhou cestu. A přiznávám – teď mi přijde nemožné ten vzorec opustit. Ale možná právě to, že jsem se rozbrečela nad uklizeným bytem, je první malá trhlinka v té betónové zdi.

Když podám špičkový výkon v práci, doma už sotva dýchám a na děti mi zbývá jen minimum energie. Když se pustím do zahrady, domácnost jde stranou. Když mám doma konečně čisto, venku to už zase nestíhám. A když chci stihnout všechno, připadám si jako časovaná bomba.

Dnes jsem tikala o něco silněji – a stačilo málo: převržený talíř s večeří na čerstvě umytou podlahu. A už byl oheň na střeše. Teď mě mrzí, jak jsem reagovala… Vždyť jsou to jen děti, musí rozlévat, vysypávat, učit se, zkoušet… Ale někdy se to prostě stalo už každé z nás, že jsme se neovládly a kvůli troše nepořádku bylo až moc křiku. Neznamená to, že jsme špatné mámy, jen že potřebujeme odpočinek – a někdy i pomoc.

A pro mě se tou pomocí stal Rowenta X-Clean 10. Věřte nebo ne, od chvíle, co ji mám, mě už nerozhodí žádná vylitá, vysypaná, rozpatlaná nebo rozšlapaná pohroma…

Proč jsem si Rowenta X-Clean 10 tak oblíbila?

Když jsem někde kdysi četla, že „v momentě, kdy potkáš toho pravého, prostě to poznáš“, přišlo mi to směšné. Naivní. Patetické. Slova, která dávají smysl jen v romantických filmech, kde má hlavní hrdinka lesklé vlasy, nekonečné řasy a vždycky všechno vyjde. V jedné pohádce říkají, že do vás vjede blesk.

V dětství jsem si představovala toho pravého jako herce z Kobry 11 nebo zpěváka z oblíbené kapely. Ten pravý měl jezdit rychlým autem, mít smutný pohled a zachraňovat svět. 

V dospívání jsem pak měla pocit, že „ten pravý“ je každý, kdo se na mě mile usmál a řekl mi, že mám hezký smích. Až na to, že většina z nich z mého světa zase rychle zmizela – a já zůstala jen s tím smíchem, který najednou zněl o něco tišeji.

Ale pak… přišel on.

Ne s lesklým autem ani dramatickým pohledem, ale s klidem. Se starou rezavějící octavkou. A s tichým, nenápadným poznáním. Že ho znám. A on zná mě. Že si rozumíme i beze slov. Jako bychom byli každý jednou polovinou mozku – a dohromady tvořili dokonalý nástroj.

Na co jeden zapomene, druhý připomene. Co jeden nestihne, druhý dotáhne. Není to žádná filmová romantika. Je to hluboký klid. Vnitřní soulad. Máme stejné hodnoty. Stejné směšné nápady. Stejné pohledy na svět. A ano – rozumíme si i v posteli.

Šla jsem do Tediho. Na misi. Pro lžičky. Malé i velké, protože ty staré? Ty asi zdrhly. Možná založily sektu v šuplíku. Možná se reinkarnovaly v otvíráky na konzervy. Každopádně – jsou pryč. Sága o ztracených lžičkách pokračuje už několikátým rokem a já začínám mít podezření, že mají vlastní vesničku někde za lednicí, kde si žijí svým tajným nerezovým životem.

Přijdu tam. Lžička za 30. Dva kusy za 35. Začnu to počítat na prstech a rychle mě to přestane bavit. Pátrám dál. Najdu set – kovový spodek, plastová rukojeť. Vypadá to, jako by to vyráběli v neděli odpoledne po šichtě. A umývat to? To bych rovnou mohla jít drbat ježka kartáčkem na zuby.

Zůstaly jen zlaté. Se zlatou sadou příborů v ruce si připadám jako arabský šejk na nákupech. Dvakrát obcházím obchod s těma zlatýma jako královna z chalupy, hlídač za mnou jak věrný stín. Možná čeká, že si je strčím do podprdy, začnu čajový obřad, nebo rovnou spustím příborový woodoo rituál.

Nakonec jsem odešla se zlatou sadou. A s novým respektem ke svým ztraceným lžičkám, které aspoň neměly plastovou rukojeť a cenu jako lunch menu.

Jinak – ty černé příbory? Krásné. Elegantní. Ale za tu cenu bych čekala, že se samy umyjou, naleští a popřejou ti dobrou chuť.

Dneska těmi zlatými budeme jíst játra na cibulce. Jako páni.

Možná to taky znáte a tuhle situaci občas zažíváte. Těšíte se, že si s prckem užijete hezký společný čas – vždyť přeci má tak rád vodu, lezení přes překážky nebo hraní. Jenže místo radosti a nadšení se najednou u děťátka objeví vztek, nespolupráce nebo dokonce pláč. Proč se to děje a jak na takovou situaci reagovat?

Proč se dítě vzteká nebo nespolupracuje?
Těch důvodů může být opravdu hodně – tak se dneska spolu pojďme podívat na ty nejčastější.

1. Únava nebo přetížení – Malé děti mají omezenou kapacitu pozornosti a energie. Pokud je kroužek pozdě odpoledne nebo po náročném dni, může být dítě unavené.
2. Strach z nového prostředí – Některé děti se těžko adaptují na nové prostředí, nové lidi a změny v rutině.
3. Potřeba autonomie – Děti chtějí objevovat svět po svém. Když je nutíme do něčeho, co nechtějí dělat, může to vyvolat odpor. Tohle třeba měl můj syn. Nesnášel úvodní kolečka na všech kroužcích a má to dodnes 🙂)))
4. Silné emoce – Děti často neumí své emoce regulovat. Vztek může být způsob, jak se vyrovnávají s frustrací.
5. Hlad nebo žízeň – Zní to banálně, ale někdy může být problém tak jednoduchý jako nedostatek energie.
6. Nepřiměřené očekávání – Možná je program kroužku příliš náročný nebo dítěti nevyhovuje tempo.

Jak reagovat, když se dítě vzteká?

1. Zůstaňte klidní (pokud to jde)
Dítě se učí regulovat emoce tím, že pozoruje dospělé. Pokud zůstaneme v klidu a nebudeme reagovat podrážděně, dítě se snáze uklidní.

2. Nepoužívejte nátlak ani tresty
Pokud dítě odmítá spolupracovat, nenuťte ho. Místo toho ho zkuste zapojit hravě nebo mu nabídnout možnost volby („Chceš si teď jen sednout a dívat se, nebo chceš jít zkusit tamtu hru?“).

Měla jsi někdy ráno, kdy nezvládáš vůbec nic – ani sprchu, ani emoce, ani život? Já jo. Ráno, kdy ti tělo říká: „Zůstaň pod peřinou.“ Ale svět je hlučný, dům žije a ty musíš taky. I když nechceš. Na sobě pyžamo, co si pamatuje lepší roky. Vlasy jako pozůstatek noční bouře. Kafe studené, výčitky horké.

„Zase jsem nebyla dost trpělivá.“ „Zase jsem zvedla hlas.“ „Zase jsem padla do postele jako pytel ho*en.“ A v hlavě pořád dokola:

Proč to pokaždé podělám?

Proč neumím držet svoje emoce?

Proč nejsem ta máma, jakou bych chtěla být?

A právě v tom nejhorším momentu, kdy si přeješ být neviditelná, se stane něco, co tě trefí rovnou do srdce. Dcera si ke mně sedla. Bez dramatu, bez slovních kudrlinek. Jen si mě přitáhla k sobě, položila hlavu na moje rameno a zašeptala:

Být mámou, je jako mít několik plných úvazků najednou – děti, domácnost, práce, vaření, nákupy... V tomto víru každodenních starostí je každá ušetřená minuta výhrou. Právě zde přicházejí na scénu pomocníci, kteří nejen vysávají, ale doslova přemýšlejí za vás – Dreame L50 Pro Ultra a Dreame L50 Ultra.

‌Moderní robotické vysavače nové generace už dávno nejsou jen o vysávání. Jsou o komfortu, čase pro sebe, a hlavně o tom, že když vaše dítě rozsype drobky ze sušenek, rozlije džus, nebo donese písek ze hřiště – vy nemusíte dělat téměř nic – stačí aktivovat vašeho robotického pomocníka.

Proč jsou vysavače Dreame ze série L50 vhodné pro rodiny s dětmi?

   1. Výkon, který zvládne i nepořádek po dětech nebo domácích mazlíčcích

Oba modely – Dreame L50 Pro Ultra i Dreame L50 Ultra – disponují extrémním sacím výkonem až 19 500 Pa, takže si poradí s drobky pod stolkem, vlasy v koupelně či pískem po příchodu ze hřiště. Inteligentní rozčesávací kartáč HyperStream™ navíc zaručuje, že se vlasy nezamotají a vše zůstane funkční a čisté. Robotický vysavač Dreame L50 Pro Ultra si hravě poradí s každým nepořádkem.

   2. Automatické mopování = čisté podlahy každý den

V posledních letech se rostlinná mléka těší stále větší oblibě. Jsou skvělou alternativou kravského mléka pro vegany, lidi s intolerancí na laktózu nebo třeba jen pro jen pro ty, kteří hledají zdravější a udržitelnější možnosti stravování. V tomto článku se podíváme na zoubek čtyřem oblíbeným druhům – mandlovému, sójovému, kešu a ovesnému mléku. Pojďte společně se mnou prozkoumat jejich výhody, chuť i využití🙂

Mandlové mléko

Chuť a konzistence: Mandlové mléko má jemnou, lehce oříškovou chuť a světlou, vodnatější konzistenci. Hodí se do smoothie, cereálií i kávy.

Výživové hodnoty: Je přirozeně nízkokalorické (zejména jeho neslazené verze), má nízký obsah sacharidů i tuků. Často bývá obohacováno o vápník, vitamín D a B12.

Plusy:

• Nízký obsah kalorií
• Jemná chuť vhodná i do sladkých receptů

Rýžové mléko

Chuť a konzistence: Rýžové mléko má jemnou, přirozeně nasládlou chuť a lehkou, vodovější konzistenci. Nepění tak chutné jako jiné rostlinné alternativy, proto se méně hodí do kávy.

Aneb některé generační vzorce nejsou k zahození

O generačních vzorcích se poslední roky mluví hlavně negativně.

Terapie, knihy, rituály, kurzy na rozvazování rodových karmických lan… znáš to. Všude samé „co všechno dělali špatně“, jak moc nás to poznamenalo a co je nutné přepsat, propustit a hlavně už nikdy neopakovat.

Jasně. Já si tím taky prošla. A upřímně – jo, některé věci fakt nebyly ideální.
Třeba ta schopnost schovat emoce tak hluboko, že už si ani nepamatuješ, co tě původně zabolelo. Emoce jsou zlo? Nejsou. Jsou úžasné.

Nebo věta:
„Hlavně ať to venku vypadá dobře.“
(Tu slyším v hlavě i při věšení prádla. Pro jistotu.)

Ale víš co?

Rodinné oslavy jsou skvělou příležitostí k setkání s blízkými, ale pro děti často nejsou zrovna nejoblíbenější. Proč? Hlavně kvůli elegantnímu oblečení, které sice vypadá nádherně, ale bývá nepohodlné a výrazně snižuje komfort nejmenších. Dá se s tím ale něco dělat? Samozřejmě! Přečtěte si náš článek a zjistěte, jak obléct dítě na rodinnou oslavu tak, aby vypadalo stylově a zároveň se cítilo pohodlně. Pojďme na to.

Dětské outfity na rodinné oslavy – úvod

Při prohlížení nabídky elegantního dětského oblečení si nelze nevšimnout, jak krásně tyto kousky vypadají. Estetická hodnota je však jen jednou stranou mince. Ukazuje se, že módní návrháři často obětují pohodlí na úkor vzhledu. Tuhé šaty, sukně nebo saka sice zaručí působivý vzhled, ale omezují pohyb dítěte – a tím snižují jeho pohodlí. To pak odrazuje děti od her s ostatními a vede k tomu, že raději zůstávají u rodičů, často mrzuté nebo uplakané. Musí to tak ale být? Měly by se děti „přemáhat“ jen kvůli formálnosti? Rozhodně ne.

Dětem se mnohé promíjí, a tak výběr jejich slavnostních outfitů nemusí striktně následovat obecně platná pravidla. Proto je lepší upřednostnit pohodlné oblečení. Elastické, měkké materiály, vzdušné sukně (https://cz.coccodrillo.eu/divky/divci-obleceni/sukne.html), volné košile nebo dokonce pohodové, volnočasové oblečení. Možností je spousta – a při správné kombinaci jednotlivých prvků snadno vytvoříte elegantní, ale i pohodlný outfit.

Elegance a pohodlí v jednom – jde to dohromady

Dobrá nálada dítěte během rodinné oslavy je zárukou příjemného zážitku i pro jeho rodiče. K tomu je ale potřeba zajistit dítěti naprosté pohodlí, které mu umožní volně si hrát a užít si chvíle s ostatními dětmi. V čem tkví tajemství? V pohodlném outfitu, který neomezuje pohyb. U malých slečen jsou skvělou volbou volné šaty (https://cz.coccodrillo.eu/divky/divci-obleceni/saty.html), vzdušné sukně nebo měkká, prodyšná trička. Pokud jde o chlapce, malí gentlemani se budou cítit skvěle v širších úpletových kalhotách, polokošilích nebo košilích z příjemného materiálu. Možností je opravdu mnoho – každý si najde to pravé.

Aneb když léčba bolela víc než nemoc

Kdysi dávno, než lékárny připomínaly hygienické svatyně s regály plnými vitamínů a panem magistrem v bílém plášti, bylo „léčení“ poněkud jiná disciplína. Představ si dobu, kdy jsi při nachlazení nešel pro Paralen, ale za babou kořenářkou, která ti místo tablet nabídla oměj – a ne ledajaký. Anebo jsi skončil u ranhojiče, který místo antibiotik vytáhl nůž a s klidem ti sdělil: „Pustíme trošku žilou. To tě buď postaví na nohy... nebo taky ne.“

Byla to éra, kdy bolest nebyla tlumena – prostě jsi ji jen přežil. A často byla právě léčba horší než nemoc samotná. Někdy přežila bolest tebe. Cesta k uzdravení tehdy připomínala spíš ruskou ruletu – jenže každá komora byla naplněná něčím, co tě buď oslepilo, nebo rovnou zabilo.

Krev, rtuť a žár – svatá trojice středověké medicíny

„Pusťme žilou!“ – proč ne, že? Ve starověku a středověku se věřilo, že nemoc způsobuje „přebytek tekutin“, zejména krve. A ta prý byla zdrojem všeho zla. Takže když tě bolela hlava, zub nebo svědomí, první, co lékaře napadlo, bylo zbavit tě trochy té „zkažené“ tekutiny. Pokud jsi měl štěstí, přišel jsi jen o pár deci. Pokud smůlu – o vědomí. Nebo o život. Ale co, aspoň tě už nic nebolelo.

A pak je tu rtuť – stříbrně lesklý jed, který si lidé v 15.–19. století mazali na dásně, pili na syfilis, nebo s ním „čistili“ střeva. Když pomineme drobnosti jako zničené ledviny, mozek a identita, byla vlastně skvělá. Pacient sice nezemřel na pohlavní nemoc – jen na selhání všech životně důležitých orgánů. Detaily.

Mladé maminky stále častěji kombinují profesní život s osobní péčí o dítě. Práci z domova jim to umožňuje – mohou vykonávat své pracovní povinnosti a zároveň budovat kariéru, třeba i během dětského odpoledního spánku. Profese, ve kterých mohou ženy najít uplatnění, se neustále mění, takže mladé matky se nemusí omezovat jen na jeden způsob výdělku přes internet. Hledáte-li práci na dálku, která se skvěle hodí pro maminky, tady najdete výběr nejlepších příležitostí roku 2025. Můžete si tak vydělávat z domova a zároveň být s dítětem – bez starostí o jesle nebo drahou péči.

Virtuální asistentka

Jedním z nejvhodnějších zaměstnání pro maminky pracující na dálku je pozice virtuální asistentky. Tato profese umožňuje flexibilní pracovní dobu a zahrnuje úkoly jako odpovídání na e-maily, vystavování faktur, správa firemního blogu nebo objednávání zboží. Díky tomu lze snadno skloubit péči o dítě s vyděláváním peněz a realizovat se v obou rolích.

Výdělky virtuálních asistentek mohou být velmi atraktivní, zejména pokud má maminka dovednosti v oblasti grafického designu, tvorby infografik nebo copywritingu. S těmito přidanými schopnostmi může dosáhnout na plný úvazek příjmu na úrovni průměrné mzdy, a to zcela z domova.

Obchodování s kryptoměnami

Kryptoměny jsou čím dál dostupnější a jejich nákup se stává běžnou záležitostí. Dá se proto očekávat nárůst počtu maminek pracujících na dálku, které se začnou věnovat transakcím na burzách s virtuálními měnami. Online burzy neslouží jen k převodu běžných měn na kryptoměny, ale také umožňují uživatelům prodávat digitální měny přímo mezi sebou.

Léto je doba, kterou má většina z nás spojenou se sluníčkem, teplem, koupáním, výletěním, pořádáním párty, grilovačkami... Daleko více v tuto dobu nosíme šaty, sukně, kraťasy - a na řadu tak přichází odstraňování chloupků a péče, kterou jsme v zimě mnohdy zanedbávaly 🙂

Foto: Dreame

Péče o pokožku je pro mnoho žen každodenní rutinou i chvilkou, kdy si mohou dopřát něco jen pro sebe. A právě produkty určené k holení a depilaci hrají důležitou roli v tom, jak se cítíme – hebká a jemná pokožka nám dodává pocit svěžesti, sebevědomí a pohodlí. V dnešním článku vám představím aktuální novinky z dm drogerie, které vám tuto péči nejen zpříjemní, ale hlavně zefektivní. Ať už hledáte šetrné holicí pomůcky, depilační vosky nebo pečující produkty po holení, v dm vždy najdete.

(aneb Co se stane, když dosáhneš toho, po čem jsi toužila – ale jsi tak unavená, že to skoro necítíš)

Vždycky jsem chtěla psát. Být slyšet. Vidět. Pracovat s lidmi. Inspirovat. Nejen mlčet v koutě, ale tvořit, organizovat. Dělat něco, co přetrvá. Něco, co zůstane, jako pravěká malba – dlouho, a pořád zajímavá. Toužila jsem být součástí psaní knihy. Stát za projektem, který zanechá stopu. Chtěla jsem být vidět. A zároveň něco změnit. V sobě. V ostatních. V tomhle světě.

A dnes? Dnes jsem vyčerpaná. Doma jedu naplno.

Zrušila jsem odpočinkové plány na dovolenou, která měla být předělem mezi obdobím přežití a obdobím tvoření. Místo toho jsem zůstala.
Abych měla sílu pro druhé. Pro rodinu. Pro cizí děti, které jsou už součástí té naší. Pro práci. Pro všechno, co mě někdy naplňuje – a jindy úplně vysává. A právě když se to všechno začalo dít – když se plní to, co jsem si kdysi přála – přišla vlna, kterou jsem nečekala.

Touha nebýt nikde. Zašít se doma. Ztratit se mezi čistým prádlem, co čeká na složení. Mezi chlupy na podlaze. V gauči, co už dávno potřebuje nový potah. A já sedím, koukám na nevyčistitelný flek, a nemám ani sílu ho přikrýt dekou. Tohle nejsou dny jako z Pinterestu.
Tohle je realita.

A přitom – není to nevděk. Není to slabost. Je to pravda. Když lezeš nahoru, na svou vlastní skálu, stojí to sílu. Potíš krev, dusíš se pochybnostmi, padáš a zas vstáváš. A když se konečně dostaneš nahoru? Někdy necítíš radost. Jen únavu. A v hlavě myšlenku: "Co to sakra bylo!?" 

Vztahy mezi sourozenci jsou zvláštní kategorie. Nevybíráme si je – dostaneme je rovnou do základní výbavy. A právě proto jsou tak křehké: stačí drobná prasklina a celá konstrukce se sype; nebo naopak nepatrný detail a držet budou celý život.

Dvě sestry, dva vesmíry

Mám dvě sestry. Se starší si nerozumíme. Jiný svět, jiné priority, jiná já. Už dávno jsme rezignovaly na snahu o víc – zůstala prostá tolerance, vědomí „jsme rodina, tohle stačí“.

S mladší je to úplně jiná liga. Pořád ji nazývám „malá“, i když je dnes vyšší než já. Je kamarádkou, zpovědnicí i záchrannou sítí: když padám, nevymaže mě – protože nemůže. A možná právě proto nemusí.

Sourozenci z druhých větví

Pak je tu moje dcera, z mé strany jedináček. Svět to ale zařídil jinak. Můj muž má syna – mají se rádi, ale není to ono. Vztah naroubovaný hlavou, ne vypěstovaný srdcem. Přijít do vztahu „už cestou“ je jiné než narodit se vedle někoho. A do třetice: dceřina sestra z otcovy strany. Tam láska tepe naplno – bez slov, podmínek, hodnocení. Navzájem jsou si světem i sluncem v dešti.

Opakovaně se mi v poslední době stalo, že si maminky na kurzech nebo konzultacích stěžovaly, že je jejich děťátko bije a dělá naschvály? Znáte to taky?
A tak bych se s vámi dnes ráda na toto téma podívala.

Každý rodič se může dostat do situace, kdy jeho dítě reaguje agresivně – bije, kope, křičí nebo dělá naschvály. Tyto projevy mohou být pro rodiče nejen bolestivé, ale i psychicky náročné. Co za tímto chováním stojí a jak na něj reagovat, aby se situace nezhoršovala?

Nejčastější důvody, proč děťátko takto reaguje

Děti nejsou přirozeně zlé ani násilné. Pokud dítě bije nebo provokuje, obvykle tím vyjadřuje své emoce nebo něco potřebuje a zatím to neumí vyjádřit jinak. Mezi hlavní důvody patří:

• Frustrace a bezmoc – dítě ještě neumí efektivně vyjadřovat své pocity slovy.
• Touha po pozornosti – pokud má pocit, že je přehlížené, může se snažit přitáhnout pozornost „negativním“ způsobem. Znala jsem chlapečka, který se nechal i zbít od rodičů – jen proto, aby měl jejich pozornost.
• Napodobování – děti se učí nápodobou. Vidělo dítě agresivní chování v okolí, na obrazovce nebo u jiných dětí?
• Únava a přetížení – nedostatek spánku, hlad nebo přemíra podnětů mohou vést k podrážděnosti. Pokud za den dítě zažije hodně nových věcí – může být jeho hlavička přetížená, nestíhá vše zpracovat.
• Testování hranic – některé děti zkouší, co si mohou dovolit, a hledají jasné hranice. Objevuje se to zejména v období, kdy se začne rozšiřovat kruh rodiny (dítě začne chodit s maminkou do herničky/do školky, začne ho hlídat kamarádka/babička/chůva, rodiny se s dětmi navštěvují..). Dítě si najednou začíná uvědomovat, že různí lidé reagují jinými způsoby než je zvykem u nich doma. Proto se potřebuje ujistit jak to vlastně je, a proto vás opakovaně vystavují nepříjemným situacím a zkoumá vaše reakce.

Jak reagovat, když dítě uhodí nebo provokuje?

Plánování svatby je proces plný emocí, očekávání, ale i různých výzev. Zatímco nevěsty mívají od dětství konkrétní představy o svatbě, pro mnohé ženichy je to vůbec první příležitost ponořit se do světa stylu, detailů a společenské estetiky. Pojďme se proto podívat, jak k přípravám přistoupit, aby výsledkem byl den, na který se nezapomíná.

Svatební přípravy jako součást příběhu

Svatba je o spojení dvou lidí, ale také o příběhu, který začíná psát ne svatba, ale už její příprava. Ať už plánujete velkolepou oslavu nebo malou komorní svatbu, zaměřte se na to, abyste se v každém detailu odráželi právě vy dva. Diskutujte spolu, navrhujte, hledejte kompromisy. Pokud si s něčím nevíte rady, nebojte se obrátit na profesionály – stylisty, svatební koordinátory, kosmetičky nebo specialisty na svatební doplňky.

Zářivý úsměv jako součást image

Svatební den je jeden z nejfotografovanějších okamžiků vašeho života. A nic nepůsobí tak přirozeně a krásně jako zdravý, zářivý úsměv. Ať už plánujete tradiční focení, nebo jen momentky od přátel, vaše zuby budou v záběru často, proto se vyplatí navštívit dentální hygienu v dostatečném předstihu, tedy zhruba čtyři týdny před svatebním dnem.

Zářit by měla i vaše pleť

Objevte kouzlo háčkování – jemné a uklidňující činnosti, která je oblíbená v těhotenství, v rámci příprav výbavičky, ale i po porodu, jako forma relaxace v náročných dnech. Háčkování se může snadno stát vaší oázou klidu. Jak na to, se dozvíte v tomto článku. 

Háčkování jako klidná činnost, která pomáhá zpomalit

V dnešní uspěchané době hledáme způsoby, jak se zastavit, nadechnout a najít klid uprostřed každodenního chaosu. Právě háčkování se může stát příjemnou formou zpomalení a času pro sebe. Rytmický pohyb háčku, práce s jemnou přízí a soustředění na jednotlivé smyčky dokážou zklidnit mysl a rychle přenést myšlenky do jiného světa – světa, kde na chvíli neexistují povinnosti, jen tvoření.

Uháčkujte si výbavičku pro miminko

Těhotenství je jedinečné období plné očekávání. Mnoho nastávajících maminek hledá způsob, jak se připravit na příchod miminka nejen prakticky, ale i psychicky. Háčkování právě proto v tomto období přijde skvěle vhod. Můžete díky němu nejen zpomalit, ale zároveň využít čas efektivně a uháčkovat třeba malou čepičku, měkoučkou deku nebo první hračku či muchláčka. Vybrat si můžete z řady přízí - od obyčejných bavlněných až po heboučké žinylkové. Oblíbeným výrobkem na háčkování, pokud s ním nemáte zkušenosti, jsou dětské dečky. Především protože mají většinou jednoduchý vzor, který se stále opakuje a často jsou vyráběné z přízí větších velikostí, s nimiž se snadno pracuje. Vybrat si můžete z řady přízí - od obyčejných bavlněných až po heboučké žinylkové.

Vzhledem k tomu, že k háčkování je hodně kompaktní koníček, nemusíte se mu věnovat jen doma, ale tvoření si můžete vzít i na cesty, do parku nebo třeba do čekárny. Stačí háček, příze, nůžky a můžete se pustit do práce.

Každá máma malého dítěte to zná – doma je neustále nějaký pohyb, otázky, drobné karamboly i radosti. A když přijde čas na kreslení, skládání puzzle nebo první pokusy s písmenky, často se to děje mezi vařením, hračkami na zemi a voláním: „Mamííí!“

U nás to nebylo jiné.

Pořád v pohybu, ale bez kotvy

Moje čtyřletá dcera si od malička ráda maluje. Jenže jakmile si začala hrát u jídelního stolu nebo v obýváku, vydrželo jí to jen chvilku. Buď ji něco vyrušilo, nebo ji to zkrátka přestalo bavit. Když jsme se nad tím s manželem zamysleli, došlo nám, že to není o ní – ale o prostředí. Neměla své místo, kam by si mohla sednout jen tak pro sebe.

Jeden stoleček, jedna židle – a najednou změna

Koupili jsme malý stolek a židli, kterou jsme přizpůsobili její velikosti. Nic velkého. Ale udělali jsme z toho takové její malé území – dala si tam pastelky, oblíbeného plyšáka a lampičku. A já jsem k tomu přidala jeden tichý rituál: když si tam sedne, nic jí do toho nemluvím.

Když se dcera narodila, bylo to období bílé, hnědé a zlaté. Bílé mléko, hnědý obsah plenek (někdy stříkající na místa, kam rozhodně neměl), a zlaté… zlaté bylo všechno ostatní. Malé bezbranné miminko. Malinké prstíky, které jsem s láskou hladila, chytala, pusinkovala, očichávala. Ten malý nosánek, roztomilý jazýček, kulaté bříško, nemotorné pohyby – však to znáte.

Bylo to období, kdy jsem měla neustále ulepené tričko, ale i srdce přetékající láskou. Pak se to začalo měnit. Přišla duha. Dcera začala objevovat svět. Naučila se mluvit, běhat, smát se, dupat, vzdorovat... a já s ní znovu objevovala každodenní maličkosti. Každý den měl jinou barvu. Někdy pastelovou, jindy fosforovou. A občas i šedou. Protože i malý člověk má svoje velké emoce – a zvládat je? Klobouk dolů. To nezvládáme ani my dospělí.

A pak… to bouchlo.

Puberta.

Tohle už nejsou barvy. Tohle je exploze.

Den začíná růžově ("mami, pusť mě dneska ze školy, fakt mě bolí hlava"), pokračuje rudě ("proč se mi zase hrabeš v pokoji?!") a večer je třeba zlatavě dojemný ("mami, stejně tě mám nejradši"). A někdy taky úplně černý ("já už s váma nebudu bydlet, tohle není rodina, to je vězení!"). A přesto – ano, přesto – si to užívám. Není to snadné. Ale je to živé. Člověk se ráno vzbudí (často šokem, třeba že si právě obarvuje vlasy na fialovo v koupelně), ale hned ví, že je naživu. A že vychovávat puberťáka je tak trochu jako turistika bez mapy v bouří, v pralese s jedovatými pavouky – náročná, vyčerpávající, ale neskutečně obohacující. Jen někdy dojdou zásoby čokolády.

Jsou dny, kdy se prostě necítím dobře. Nic konkrétního se nestalo. Svět nepadá, děti žijí, práce běží. Ale ve mně je prázdno… a zároveň napnuto, ostro. Ticho a řev zároveň. Exploze a imploze. Rozmazaný obrys toho, kdo jsem. A s každým dalším dnem, kdy se nic „nelepší“, si připadám ještě trochu víc nefunkční. Frustrovaná.

Je to jak tiché vadnutí. Vnitřní vzkypění kvůli reklamě na zmrzlinu. Vztek, protože jsou doma rozházené ponožky. A vztek, protože jsou uklizené.

Neřítím se ke dnu. Jen se jakoby… vytrácím.

Vyzenovaná i rozhozená zároveň. Jak kdyby mě mlela vlna – jednou nahoře, na vzduchu, jednou pod vodou bez dechu.

Je to zvláštní stav. Není to deprese. Není to úzkost. Spíš něco mezi. A nebo ani to ne. A to mě vytáčí ještě víc. Jakési citové bezvětří, které přitom jiskří. Tělo je unavené, oči těžké, myšlenky líné a pocit, že něco není v pořádku, visí někde mezi žebry.

Chceš se z toho vypsat. Vytančit. Vydejchat. Ale i to tě vytáčí.

Léto, slunce, dovolená. To vše milujeme. Jen naše pokožka dostává od sluníčka zabrat. Co dělat proto, aby byla naše pleť i v létě krásná, svěží, hydratovaná a celkově vypadala skvěle? Pečujte o pokožku obličeje i celého těla více než kdy jindy. Hydratujte ji několikrát denně. Na pomoc si vezměte BIO kosmetiku od české značky Onclé.

Krásná a hydratované pleť obličeje

Hydratační mist na obličej Onclé patří mezi letní nezbytnosti. Tato mlha ve spreji pleť během chvilky dokonale osvěží, hydratuje, vyživí. Pokožce navrací její elasticitu, chrání ji před nepříznivými vlivy, a navíc díky kyselině hyaluronové zpomaluje proces stárnutí. Ideální je na cesty, ale i pro domácí použití. Mezi účinné látky patří kyselina hyaluronová, BIOLIN P, mořská voda s minerály, kokosová voda, BIO organická šťáva z aloe vera. 

Svěží pokožka celého těla

Jedině hýčkaná pokožka může vypadat svěže a mladě. Začněte už ve sprše. Mycí mléko šetrně a zároveň efektivně odstraňuje nečistoty. Pokožku chrání před nepříznivými vlivy, hydratuje a zanechává ji hedvábně jemnou. Obsahuje BIO šípkový extrakt, BIOLIN P, kyselinu mléčnou a jemné čisticí složky.  

Po osprchování a osušení pokožky přichází na řadu Tělové mléko Onclé. Během léta ho používejte po každé sprše, nikdy nevynechávejte. Proč? Vaše pokožka bude dlouhodobě chráněna před dehydratací. Tělové mléko je koncipováno tak, že podporuje přirozenou strukturu pokožky a vyživuje ji. Obsahuje vzácné přírodní BIO oleje - arganový a švestkový, dále BIO šípkový extrakt, BIOLIN P, přírodní squalan, vitamín E a jemné čisticí složky. 

Narazila jsem na Instagramu na slova, která mě doslova zarazila uprostřed pohybu. Možná je znáš:

 „Za každou nezávislou a silnou ženou stojí malá holčička, která se musela naučit stát na vlastních nohách. Ne proto, že chtěla, ale proto, že musela.“

Jo. To sedí. A nejen na mě. Tohle je příběh tisíců žen, které dnes působí jako „nezávislé“, „odvážné“, „silné“. Ale málokdo vidí, co za tím opravdu je.

Nezávislost není sen. Je to nutnost.

Něco, co ti život hodí na záda dřív, než si stihneš uvědomit, že to není tvoje. Všude slyšíme, jak je skvělé být silná, samostatná, nezávislá. Jenže o tom to většinou vůbec není. Nezávislá nejsi, protože sis ráno řekla: „Dneska budu hustá.“ Nezávislá jsi, protože jsi musela. Protože nikdo jiný tam pro tebe nebyl. Protože sis musela pomoct sama. Protože když jsi brečela, nikdo tě neslyšel. A tak ses naučila nemluvit nahlas. Jen jednat. Držet. Jet.

Možná sis už jako malá musela hojit vnitřní rány sama. Možná ses cítila osaměle i mezi lidmi. Možná jsi řešila dospělé problémy dřív než první lásku. Nebo jsi prostě přežívala tam, kde jiní vyrůstali. A každým krokem jsi víc a víc tvrdla. Až z té malé holky, co si hrála s panenkami, zbyla žena, co zvládá všechno – jen už neví, jak odpočívat.

Pamatujete si na tu dobu před dětmi? Na ty velkolepé plány, na ty nekompromisní zásady a na to, jak jsme si s úšklebkem říkaly, že TOHLE MY NIKDY DĚLAT NEBUDEME? No, tak já si pamatuju moc dobře. A upřímně, teď se sama sobě a své naivitě směju tak moc, až mi tečou slzy. Mateřství je totiž mistr v revizi životních postojů, hodnot a především – zocelovač nervů. Dneska jsem pro vás sepsala deset věcí, u kterých jsem přísahala, že se mě nikdy týkat nebudou. A pak přišla… realita, aneb puberta na plný pecky.

1. Jíst zbytky jídla po dceři. A že jich je!

Kdysi jsem vyhazovala i ten nejmenší ohryzek od jablka. V těch sladkých dětských letech dcery bylo dojídat po ní můj hlavní dietní plán. Křupky z kapsy, okoralý rohlík zpoza gauče, nebo to neidentifikovatelné, co zbylo na talíři po snídani? Žádný problém. Byl to překvapivě efektivní boj proti plýtvání a věčnému hladu. Dneska? Dcera sní, co vidí, a upřímně, občas si říkám, jestli jednou nesní i mámu. Sláva pubertě a tomu nekonečnému jídlu!

2. Oblékat si pyžamo v pět odpoledne.

Před dcerou bych se v pět odpoledne chystala tak maximálně na večeři nebo na rande. Dneska? Pokud mám sprchu za sebou a pyžamo na sobě, je to vítězství hodné medaile. Pohodlí nade vše. A ten pocit, že už nemusím absolutně nic řešit, je k nezaplacení. A ano, přiznávám se bez mučení: jsou dny, kdy jsem v něm celý den. A co jako?

3. Mít v kabelce rozdrobené sušenky a pískoviště.

aneb Jaké to je být žena, co hraje hlavní roli ve filmu, který někdy ani nechce točit

Jsem žena. Což v překladu znamená: herečka mnoha rolí bez nároku na pauzu… a bez nároku na mzdu.

 Ráno jsem zombie.

Pomalu mířím do koupelny, přemýšlím, jak se vlastně používá kartáček, hledám ponožky, balím svačiny, řeším hlad psa a králíka. Jsem opěrný bod domácnosti. A často i boxovací pytel nálad mých dětí.

 Dopoledne jsem vedoucí výroby.

Rychlá. Systematická. Rozhodná. V hlavě chemikálie, byliny, termíny, čísla a chaos. V ruce papíry. Ve svalech únava. A především v mozku: přeplněno. Na tváři úsměv – protože to se nosí. Nebo výraz: „Co to sakra…“ (jen v hlavě místo sakra běží to slovo, co se nehodí napsat).