Pro dnešek jsem si říkala,že bych Vás ráda pozvala na procházku Bělský lesem, je to místo, kam na procházku s kočárkem míří skoro všechny maminky z Hrabůvky, Dubiny, Zábřehu a Výškovic, které jej mají jen trochu na dosah. Tedy alespoň podle množství maminek s kočárkem, které jsem tam vždycky potkávala.

Když jsme se přestěhovali z Hrabové do bytu, tak jsme měli les kousek od domu, dokonce na něj z balkonu vidíme, ale vůbec jsme jej s manželem neznali. Sice jsme tam několikrát vyrazili na procházku, ale až když se nám narodil syn tak jsem poznala les skutečně důklad.

Jedná se o lesopark a co si pod tímto pojmem představit? Když si přestavím "Bělák" (jak se mu říká) tak je to les, kde jsou cesty vyasfaltované a člověk se po nich může vydat s kočárkem za jakéhokoliv počasí, v zimě se ohrnují a když se po nich vydáte tak se nemůžete ztratit. Kromě toho tam je ale i značné množství klasických lesních cest, po kterých když jdete déle a už nevidíte žádnou civilizaci máte pocit,že jste skutečně v lese. Když jsme tady měli na návštěvě rodinu z Plzně a vzali je do lesa tak sami říkali, že kdyby nevěděli, kde do lese vešli, měli by pocit, že jsou v lese uprostřed divočiny. Což když bydlíte na sídlišti je něco úžasného, protože ne každý může jezdit s dětmi pravidelně na hory či jinam.

Bělský les je sice hodně velký (podle internetu má 160 ha, ale kdo si to umí představit kolik to vlastně je? já ne). Ale máte-li dítě, které požaduje pro spánek dvouhodinnou rychlou chůzi brzy vám začne být malý a vyzkoušíte všechny cesty.

Moje oblíbené cesty byly ty lesní. Člověk tam byl často sám a skutečně měl pocit, že je v lese a krásně si odpočine a když jsem se po nich vydala směrem do Staré Bělé (městká část Ostravy s rodinými domky) tak byla procházka i dostatečně dlouhá. Při jedné takové procházce jsem narazila na ukazatel, Stará Bělá léčebna, nikdy jsem o ničem takovém neslyšela a tak jsem se rozhodla, že se půjdu podívat co to vlastně je. Došla jsem až na konec avšak nic co by mi připomínalo léčebnu jsem nenašla a tak jsem po návratu domů rozjela internet a poptala se kamaráda google 🙂 a zjistila, že ve Staré Bělé byla skutečně léčebna Rekonvalescent pro zaměstnance Vítkovických železáren, která fungovala od roku 1900, ale už dávno nefunguje. Je to fajn, že i na procházkách s dítětem si můžete rozšířit obzory.

Další možností pro dostatečně dlouhou procházku bylo vydat se po asfaltových cestách a projít les od Hrabůvky, přes Zábřeh až do Výškovic, to zabralo tak 45 minut. Cestou jsem šla kolem areálu zdraví, je tam okruh pro běh a nějaké stroje pro cvičení na čerstvém vzduchu. Poprvé jsem viděla něco podobného na dovolené u moře a moc jsem litovala, že něco takového není i u nás a ono ejhle, ono to existuje i u nás a dokonce kousek od mého bydliště a i tak jsme děsná zdechlina, která tam ještě nebyla ☹.

Rozhodla jsem se s vami podělit s mým zážitkem z porodu.

Když jsem objevila na testu 2 čárky, myslela jsem že omdlim. 20 let, prvák na VŠ...nevěděla jsem, co dělat. Přepadali mě ty nejhorší varianty, ale přítel byl tak nadšený, že jsem si řekla, že je na čase dospět a přivítat mezi nás třetího člena rodiny.

Těhotenství jsem měla zcela bez problémů, z každé poradny jsem odcházela nadšená, jak vše skvěle postupuje.  

13.7. jsem šla naposledy na kontrolu ke svému doktorovi a ten mě poslal ve čtvrtek 16.7. na první kontrolu do nemocnice s tím, že v patek 17.7. už mám termín a ať si radši s sebou vezmu už tašku, kdyby si mě tam nechali, když už jsem v termínu.

15.7. večer zamnou přišla mamka se segrou, že si mysli, že už se neuvidime, popřáli mi hodně štěstí, že na mě budou myslet, pohladili mi bříško a odešli. Já jsem se jim smála, co blbnou, že jdu na obyčejnou kontrolu(kdybych jen věděla). 

Rano 16.7. jsme s přítelem nakládali veci do auta, on byl nervózní, jak kdyby šel rodit, peskoval mě ať nic nezapomenu a já vtipkovala, že blázni a že si s sebou vše nevezmu, že budeme na oběd doma. Odjížděla jsem z domu ale nějaká napnutá.

Tato část sousedí s Hrabovou a jak jsem již naznačila ve včerejší otázce mají i společnou část historie. Původní název Hrabůvky byl Nová Hrabová a patřila pod Hrabovou, děti z Hrabůvky chodily do Hrabové do školy a stejně tak i věřící do kostela v Hrabové. Ti co znají Hrabůvku jak dnes vypadá (jako já) tak je překvapí, když zjistí, že tak obrovská městká část patřila pod mnohem menší.

Dnes není Hrabůvka samostatnou městkou částí, ale patří společně se dalšími  3 částmi (Dubina, Zábřeh a Výškovice) k městké části Ostrava- Jih.

Popíšu Vám spíše ty části či pamětihodnosti, které mě zaujaly než abych se věnovala přesné historii a výčtu zajímavostí.

Kostel panny Marie Královny posvátného růžence

Kostel stojí hned na začátku obce, pokud někdo sjíždí z cesty na Frýdek-Místek je to to první co vidí.

V tomto kostele jsem měla před mnoha lety svoje první svaté přijímání. Tehdy jsme šly k přijímaní z Hrabové jen dvě tak to pan farář spojil s Hrabůvkou. Tehdy vedl bohoslužby v Hrabové právě farář z Hrabůvky, dnes spadá Hrabová pod Vratimov.

Všichni jdeme v životě za štěstím. Toužíme po jeho různých podobách. Doufáme, že nám budou odpuštěny naše hříchy a že budeme odměněni za dobré skutky. Hledáme to něco. Něco, co uspokojí naše potřeby, naši mysl, naše srdce i duši.

Sčítáme do nekonečna své životní výhry a prohry. Hledáme partnery, práci, byt nebo dům, skvěle padnoucí džíny, dobrou školku nebo levné letenky. Někdo na to jde systematicky, jiný se drží teorie chaosu. Všechny nás bez ohledu na cestu i podobu cíle spojuje jedno - víra. A to, že nevěříte třeba ani sami v sebe, k ní patří taky.

Jsou dny, kdy se (ve vodách mateřství) potápím ke dnu jako Titanic. Mám pocit, že jsem ztratila některé přátele. Možná i sama sebe. Že se nevrátím k práci, která pro mě znamená víc než výplatní pásku. Že mě ta role ženy v domácnosti doslova zabije. A nebo mě zničí venkov a já si půjdu přivázat lano na nejbližší strom. Mám chuť být sama uprostřed města, sedět na kraji chodníku a dívat se do světla pouličního osvětlení.

Bez deště by ale nebylo duhy. A díky té otočce o 180° jsem pak zase ráda, že bude M. vyrůstat právě na venkově. Já můžu po blízkém i dalekém okolí pobíhat v přírodě až do zblbnutí s foťákem na krku. Nemusím se bát, že bychom měli hlad, i když nepracuji. Přestože se s mým mužem za některé věci navzájem přímo nenávidíme, staráme se jeden o druhého. Protože se taky milujeme. Protože jsme rodina.

Mé štěstí má podobu rovnováhy a kompromisu. Rovnováha mezi mým sobeckým a starostlivým já. Kompromis mezi plány mého singl a mateřského života. Hledání začátku kruhu. Pozor, nehledám návod na to, jak dokonale skloubit péči o domácnost a syna s kariérou. Nejsem líná, ale ani netoužím nálepce "paní dokonalá". Mně by ta role jednoduše nesedla.

A tak se snažím věřit. Věřit ve štěstí, v naději, ve vlastní rovnováhu. Někdy méně, někdy více. Ale bez ohledu na míru - pořád. Nečekám s rukama založenýma v klíně. Na druhou stranu je dobré umět se na spoustu věcí na chvíli, na některé dokonce navždy, vykašlat. Ta naše planeta se kvůli tomu točit nepřestane.

24. 9. Se konala v RC Dobříšek přednáška s besedou paní s Ing. Mgr. Marií Novákovou, lektorkou preventivně výchovného edukativního konceptu ,,Škola lásky v rodině" podle etiky PhDr. Jiřiny Prekopové. Přednáška byla pro zúčastněné přínosná, velmi příjemná, téma pojato s odlehčením.  Mnoho věcí si účastníci měli možnost uvědomit. Výchova v kontextu vnímání pozice konkrétního dítěte v sourozenecké konstelaci. Mohli jsme si také propojit vnímání vlastního nastavení v oblasti příjmání zodpovědnosti, tendence řídit, být řízen a vliv sourozeneckých konstelací na vztah muže a ženy, ale také na vztah rodič dítě.  Každá pozice v pořadí sourozenců,  má svá obecná specifika, i když toto nelze brát jako šablonu, protože proměnných, které dítě ovlivňují, je ve hře mnohem více.  Je to například pohlaví dětí, jejich dovednosti, očekávání, která vůči nim rodiče mají a jak dalece je naplňují. Důležité je také to, zda nám konkrétní dítě nepřipomíná některého z předků. Toto může být však podvědomý proces. Abychom pasivně nenasávali předkládané informace, rozdělila zúčastněné lektorka do skupinek na prvorozené, druhorozené. Bohužel, na přednášce bylo pouze 8 žen, tak že zástupci tvz. sendvičových dětí, druhých ze tří, nebyli v zastoupení. O nich jsme se dozvěděli, že jsou to výborní diplomaté. Učí se vyjednávat z obou stran. Jak z pozice mladšího vůči staršímu, tak také naopak z pozice staršího vůči mladšímu sourozenci. Druhý ze tří, jak říká Jiřinka Prekopová, může někdy propadnout a ztratit pozornost rodičů, když nějakým způsobem starší i mladší sourozenec vyžaduje mnoho péče a pozornosti rodičů. Ale toto se v podstatě může stát kterému - koliv z řady sourozenců, pokud je ten druhý nemocný,
z nějakého důvodu velmi naléhavý na pozornost. Narazily jsme na téma psychosomatiky. V tuto chvíli se může vyvinout onemocnění již z podvědomého principu, aby se mě také všímali. Aby mě také viděli.  Prvorození mají zase Své klady a zápory. Ve skupinkách jsme dávaly dohromady pozitiva a negativa své pozice v sourozenecké řadě.

Prvorození si postěžovaly na to, že mladší sourozenci mají všechno dříve, dříve jsou jim některé věci ovolovány, než-li jim - PC, telefony, samotné chodí domů ze školy atd. Na mladší jsou kladeny menší nároky, prošlapávají jim cestičku životem. Negativa? Velké nároky rodičů. Jsou z velké části zastoupeni v řadách pedagogů, psychologů, lékařů a právníků, v zaměstnáních, kde řídit a nést zodpovědnost je přirozené. Někdy prokletí,
samé jedničky, výkon, úspěch, snaha obstát, sklon k perfekcionismu.  Rodiče a samotní prvorození znají důvěrně  větu ,,ty jsi velký/ velká, máš přeci rozum".  Vezměte si, že toto říkáte často  již  dvou  letým ,,miminkům".  V tomto směru mohu doporučit knížku Jiřinky Prekopové, ,,Prvorozené dítě" až si ji přečtete, krásně porozumíte situaci Vašich prvorozených dětí. Knížka je v knihovně RC Dobříšek. 

Druhorození, jako negativum vnímají fakt, že dětí onošené a použité věci po svých starších sourozencích, musí se více přizpůsobovat, vnímají pozitivně, že na ně nejsou již kladeny takové nároky.

Rodiče mohou být svým dětem oporou a pomocníkem při zpracovávání pocitů křivdy, žárlivosti, plynoucí z pocitu odstrčení staršího sourozence mladším, a nebo přijetí zodpovědnosti za své úkoly a respektování  hranic druhorozených. Dotkly jsme se také praktických aspektů výchovy sourozenců, jak naplnit potřeby
vlastních věcí, svého místa, soukromí a to zejména těch starších před těmi mladšími. Protože ať je starší starší, právo na svůj klid a soukromí má před mladším sourozencem.  A tak mladší ať benjamínci, roztomilé dětičky, hranice by v tomto směru měly respektovat a budou prožívat také to, že i jejich jistoty budou respektovány ostatními sourozenci.

Prvorození  přišli do rodiny první, hned po rodičích a toto místo jim také náleží. Děti vnímají pocit své pozice v rodině skrze vztah s rodiči. Skrze očekávání rodičů, pocit přijetí, chválu a přijímání náklonnosti, tělesného kontaktu, soustředěné pozornosti. Ale také práva a povinnosti jsou to, co odlišuje jednotlivé pozice   sourozenecké řadě. Mluvíme s dětmi o tom, tom co společně prožíváme a vnímáme. Děti si tak dovolí spíše říci, jak jim je a co cítí. Otevřená komunikace, bez tendencí radit a hodnotit, ale vnímat, sdílet a chápat vztah. Druhorozeným zase pomohou přijmout pocit zodpovědnosti za přidělený úkol, mnohdy je důležité více vůlí benjamínka vymezovat.

Jak předejít sourozenecké žárlivosti? Vnímat potřeby prvorozeného, jako toho, kdo byl nyní sesazen
z trůnu. Byl středem rodiny, vše se točilo kolem něho, nemusel se přizpůsobovat a teď? Teď bude muset. Miminko spinká, musíš být potichu, musíme s miminkem k doktorce.  Jsou to situace, kdy se začíná učit se přizpůsobovat, aby vůbec přijal nutnost se přizpůsobit situaci, měl by cítit zároveň porozumění a ventilovat emoce.  Rodiče mu mohou přijetí situace usnadnit skrze vyjádření empatie, pochopení a dát prostor pro vyjádření emocí.

CO JE KOUZELNÉ ČTENÍ?

Kouzelné čtení je unikátní vzdělávací koncept, díky kterému se děti zábavnou a poutavou formou dozví spoustu zajímavých a užitečných informací. Kouzelné čtení je určeno jak dětem v předškolním věku, tak dětem starším, ale bezpochyby zaujme i dospělé. Záleží pouze na tom, jakou knihu si právě zvolíte.

Díky speciální technologii mohou knihy plně využívat i děti v předškolním věku, které ještě číst neumí. Samy si tak mohou „přečíst“ pohádku nebo se hravou formou naučit poznávat barvy, čísla, písmena či nejrůznější tvary.

Všechny tyto dovednosti si pak trénují v zábavných edukativních hrách, které knihy obsahují. Starší děti i dospělé pak zcela jistě zaujme interaktivní Atlas světa či zvířat nebo kniha na výuku angličtiny. Uživatelé jistě ocení fakt, že knihy jsou namluveny populárními interprety, jako jsou Josef Somr, Otakar Brousek mladší či Zora Jandová.

JAK KOUZELNÉ ČTENÍ FUNGUJE A JAK TO VYUŽÍT?

Je to velmi jednoduché, elektronická tužka slouží jako čtečka speciálního kódu, který je ukryt přímo na stránkách knih. Díky této technologii tužka dokáže předčítat text, který je v knize vytištěn i ten, který je skryt pod ikonami či obrázky. To je ale pouze zlomek toho, co Kouzelné čtení dokáže.

Marti, jseš * divadelní, televizní a filmovou herečkou a k tomu všemu i dvojnásobnou maminkou. Jak to, prosím Tě, všechno zvládáš? 

Není to až takový problém. Je spoustu zaměstnaných maminek. Děti jsou dopoledne, kdy já zkouším, ve škole a školce. Odpoledne udělám klasického rozvažeče, absolvujeme kroužky a pokud žádné nejsou, jedeme domů.

Jen ty večery moje děti nemají rády. Ve dnech, kdy hraju, kterých je v měsíci cca.10, je jim líto, že je neukládám. A když už je úplně nejhůře a vím, že v jistém období nebudu doma téměř vůbec, přijede moje moravská spása, moje maminka 🙂.

Činohra - Jedenácté přikázání, foto: www.narodni-divadlo.cz

Vzpomeneš si na to zjištění, že jsi těhotná? Jakým způsobem jsi to oznamovala svému manželovi?   

Jeden podvečer před představením ve Stavovském divadle se mi udělalo tak špatně, že jsem okamžitě, už v kostýmu, vyběhla z divadla do nejbližší lékárny a udělala jsem si test. A bylo to tam! Manžel to věděl ještě tutéž noc po představení a musím říct, že jsme oba plakali.

Zdravotní sestra: pro někoho povolání jako každé jiné. Pro někoho práce, která není ohodnocena tak, jak by měla. Práce, kdy se po sestřičkách vyžadují stále větší nároky, zodpovědnost a někdy si může připadat spíše, jako administrativní pracovník, než osoba především pomáhající lidem. Kreditní systém a stále se měnící studijní požadavky tomu také moc nepřidají a tento pěkný obor, spíše mnoho mladých budoucích zdravotníků odradí od dosažení tohoto povolání. Ovšem, ten který se pro tuto práci narodil, přizpůsobí se každé situaci a je vděčný, že takto záslužnou práci může vykonávat.

Třeba, jako já. Na začátku studia jsem si nebyla úplně jistá, zda tuto práci zvládnu, zda jsem člověk na správném místě. Naše paní profesorka psychiatrie, se nám během jedné vyučující hodiny přiznala, že nikdy neměla ráda tento obor, dokonce z něj i málem propadla. No a nyní je kapacita a nejlepší psychiatr v kraji. Já jsem na tom nějak podobně. Na škole jsem říkávala, že nikdy nebudu mít děti a nechci s nimi ani pracovat. Nyní už vím, že se nemá nic podcenit , obzvlášť přísloví : nikdy neříkej nikdy. Po narození mé dcery jsem opravdu začala s dětmi pracovat. Během mateřské jako spoluzakladatelka jednoho rodinného centra jsem byla (a jsem) vedoucí několika kroužků pro děti. Pak, když jsem si hledala práci, přišla nabídka pracovat na novorozeneckém oddělení. Já ji vzala všemi deseti a jsem nesmírně ráda za tuto možnost, že můžu pracovat na tak pěkném, voňavém prostředí. Některé maminky jsou vděčné, že se jim věnuji. Jsou rády za mou optimistickou náladu, za každou radu, některým stačí, když si s nimi jen tak popovídám, vypůjčím si jejich mrňouska aby ony samy si mohly aspoň na chvíli odpočinout a ony mi pak poděkují jejich spokojeností a úsměvem, tak si říkám, stojí to za to… Jsem člověk na správném místě a neměnila bych. I když jsou i perné dny, kdy je více porodů, či nějaký s komplikací, je to moc hezká a záslužná práce. Ostatně, jako naše oddělení tak i ostatní mají svůj smysl a kouzlo..své poslání…

A jaká je vlastně náplň práce sestřičky na novorozeneckém oddělení?

Přímo na novorozeneckém oddělení se komplexně staráme o narozená miminka. Jakmile z porodního sálu přijedou k nám, miminka ošetříme, zvážíme, poměříme, vykoupeme, oblečeme je do jejich vlastně prvních oblečků a dáme na výhřevné lůžko, kde spinkají či pomaličku se seznamují s okolním světem. Chodíme na sál k operativním porodům, kde stojíme vedle gynekologa – operatéra, a jakmile vybaví z maminky miminko, tak nám jej předá a my zahajujeme ošetřovatelskou, někdy i resuscitující péči. Stejně tak, na porodním sále, když se očekávají komplikace, pro jistotu si nás s pediatrem zavolají a my jsme připraveni na záchranu miminka. Nebo jen ošetření, zabalení a předání šťastným rodičům. Musím se přiznat, že někdy jsou tak dojemné chvilky, že i já mám co dělat abych udržela slzu v oku.

Naposled, když tatínek byl pracovně v Avganistánu a nestihl být přítomen u porodu. Sledoval tedy vše přes mobil na kameře. Jakmile se děťátko narodilo, kromě maminky a babičky začal plakat i tatínek na mobilu někde daleko v zahraničí..I když vidím porození miminka skoro denně, jednou jsem máma, ženská, a takové dojemné chvilky, mě pokaždé obměkčí…

Někdy to u nás vypadá, jako na jipce, zvláště, když je třeba nějaké miminko na infuzní terapii, fototerapii, či nedonošené v inkubátoru. Některé maminky zvládají péči na jedničku, některým se musí trošku pomoci. Ať už je to kojení, první koupání, přebalování, bolavé bříško, různé domácí patálie, či rady do života. Ráda si s nimi povídám a vše potřebné vysvětlím a ukážu. Kromě samotné péče o miminko, máme za úkol různá screningová vyšetření novorozence. Denní i noční harmonogram a celková práce specifikovaná právě tomuto oddělení.