Poprvé přespat u babičky a dědy – to není jen vzrušující pro děti, ale pro maminku, tatínka a prarodiče je to napínavá, nová situace, se kterou je třeba se nejdříve seznámit. Odevzdat zodpovědnost prarodičům není často jednoduché a i děti jsou i přes často demonstrovanou sebedůvěru přeci jen trochu úzkostlivé, když vidí maminku a tatínka odcházet. Aby nestálo vydařené návštěvě nic v cestě, sestavili jsme pro Vás několik typů a rad.

Je už moje dítě připravené?

Mnozí rodiče to znají: jednou mít čas pro sebe, jednou se jít bavit, jednu noc se vyspat. To jsou věci, které v prvních letech, kdy dítě potřebuje nejvíce pozornosti, většinou nejsou možné. Také pro pracující rodiče, kteří jsou v práci a musí na služební cesty, vyvstává otázka, zda mohou své dítě nechat přespat u prarodičů. Nejjistější si můžete být, když samo Vaše dítě vysloví přání, že chce přespat u babičky a dědy. Rádi můžete toto téma už dříve sami nakousnout, abyste přivedli dítě na tuto myšlenku, ale v žádném případě byste ho neměli nutit. Obecně platí, že neexistuje žádný konkrétní věk, kdy je dítě připraveno. Mluvte se svým dítětem o tomto návrhu a zjistěte, jak se k tomu staví.

Pomocná opatření před prvním přespáním

Než dítě poprvé přespí mimo domov, je doporučení hodné, aby například babička a děda přišli jeden večer k Vám, aby uložili dítě ke spánku, aby poznali všechny zvyklosti. Vysvětlete svým rodičům v každém případě, jaké zvláštnosti Vaše dítě má a např. se kterou pohádkou na dobrou noc nejlépe usne. Mimo to může dítě nejdříve jen přespat po jídle u prarodičů nebo u nich strávit několik hodin. Pokud má dítě z přespání ještě strach, dají se obavy ještě trochu rozptýlit tím, že necháte dítě těšit se u babičky na překvapení, výlet do Zoo nebo pečení oblíbeného cukroví. Dítěti můžete také nabídnout, že ho vyzvednete, když vůbec nebude moci usnout nebo se nebude cítit dobře.

Dohodnout se sprarodiči

Je to doménou nás otců.

Jelikož byl včera státní svátek, měla školka zavřeno a tím pádem jsem musel vymyslet pro mladýho program, aby se mi tu doma neflákal. Nesnáším státní svátky.

Z nedostatku lepších nápadů, jsme se vydali do aquacentra, ačkoliv jsem již několikrát proklamoval, že tam už nikdy nepáchnem, neboť to pokaždé zavání nějakou ostudou.

Po jednom obkroužení divoké řeky a asi dvou minut ve vířivce, mladík usoudil, že už jsem se bavil dost a teď je načase, aby taktéž on z toho aquacentra něco měl. Z toho důvodu mě odtáthl do dětského brouzdaliště plného cizích fakanů a matek, kam mě usadil na okraj a jal se skotačit.

Jak tak sedím na kraji dětského brouzdaliště s chodidly ve vodě a koukám kamsi do blba, najednou se to stalo. Z čista jasna, nikým nezvána dorazila má ranní erekce. Dnes poněkud opožděně. Předesílám, že ranní erekce nemá nic společného s nějakým vzrušením. Je to prostě nikým nezaviněný jev, se kterým se musíme smířit. Muži jistě chápou.

Situace nebyla příliš pozitivní. Seděl jsem na kraji bazénku obklopen dětmi a měl jsem erekci. Pokud bych byl někým odhalen, měl bych co vysvětlovat. Bylo proto potřeba nehybně sedět a doufat, že se co nevidět vše vrátí zpět do zajetých kolejí.

Přiznejme si to - na světě je zlo i dobro od jeho počátku. Jejich poměr si ale určujeme sami. My, lidé. Pokud si myslíte, že teď chci psát o míru a válce, přistěhovalcích nebo teroristech, pletete se. Na srdci mě velmi tíží jiná věc. Hlavou mi kvůli ní prolétá stále dokola několik stejných myšlenek, otázek, hesel. Mísí se ve mně různé negativní pocity. Vztek, strach, bezmoc, nepochopení, lítost... Měli bychom se zase naučit pomáhat. Opravdově, těm nejbližším a ihned. 

Ano, existuje řada charitativních organizací, stáváme se dobrovolníky, přispíváme penězi, sběrem plastových víček, oblečení nebo jídla. Plníme vánoční přání dětem z dětských domovů. Venčíme psy umístěné v útulcích. Fakt, že toto vše a ještě mnohem víc náš svět potřebuje, považuji sice za smutný, ale tiše jej přijímám. Slzy, někdy zamáčknuté v oku, jindy stékající po tváři, mě doprovází ve chvíli, kdy na mě nejvíce dopadá tíha jiného příběhu.

Občas se mi na tomhle světě opravdu těžce dýchá. Ocelová maska rázné, nekompromisní holky mi sice jistou obranu zajišťuje, ale co člověk zmůže, když jej něco zasáhne zevnitř. Nejspíš to bude pro některé z vás znít jako naprostá hloupost, ale zkuste si žít se srdcem bohéma a hlavou realisty v jednom těle. Neměnili byste se mnou, na to vsadím boty.

A tak se ptám. Jak si mohu vykračovat s lehkostí, když někdo blízký trpí? Jsem sice zastánkyní teorie, že bychom se museli cítit provinile 24/7 za cokoli, kdybychom mysleli neustále pouze na ty, kteří žijí ve válce, na sirotky, na nemocné... a proto, zejména v Evropě, můžeme být i částečnými sobci, jenže co když je ten problém, neštěstí, smutek nebo nespravedlnost na dosah ruky?

Někdo v mé blízkosti měl a má velmi, velmi těžký život. Po všech stránkách. Ošklivé zážitky v dětství i v (pozdější) dospělosti. Nemoc. Finanční problémy. Někdo, kdo si ani jedno z toho absolutně nezaslouží. A přestože by toto všechno vystačilo na moře mých slz, nic z toho ještě není tím pomyslným "3-2-1-start".

Kámen úrazu je především selhání lidského faktoru. Je až neuvěřitelně ironické, jak je člověk inteligentní a zároveň naprosto hloupý tvor. Určité věci prostě nejsou a nebudou přenosné vzduchem. Ano, jistě, teď se svět snaží frčet na vlně pozitivní energie. Obklopujme se pozitivními lidmi, Mysleme pozitivně. Bla, bla, bla. Pokud se nepletu, četla jsem to kdysi v jednom z rozhovorů s Michalem Vieweghem - někdy je potřeba přiznat si, že je něco v prd*li. A já tedy říkám, že v prd*li je především lidská soudržnost, empatie, síla přátelství a základní lidské hodnoty vůbec.

Článek jsem psala průběžně hned po porodu hlavně proto, abych si uspořádala myšlenky a dala si dohromady všechno, co se stalo... A tak nějak se s tím srovnala. V té době mi moc pomáhalo číst si podobné příběhy a vědět, že v tom nejsem sama. Odhodlávala jsem se dlouho a protože dnes, ve Světový den předčasně narozených dětí, je více než příhodná doba, rozhodla jsem se jít s kůží na trh a podělit se s vámi o náš příběh.

Celé moje těhotenství probíhalo naprosto bez problémů. Bylo plánované, ale i tak si pamatuju, jak jsem překvapeně hleděla na to, jak se zbarvovala druhá čárka. Naše krásné sladké tajemství. Týdny postupně plynuly, 1. screening výborný, miminko zdravé, oznámení rodině a známým, 2. screening výborný, čekáme chlapečka! Chodila jsem na poradny, vždy všechno v pořádku, pan doktor se radoval, jak vše krásně vychází a nic se nechystá, miminko krásně prospívalo, já byla šťastná a cítila jsem se strašně dobře.

Až jsme se takhle v poklidu dostali přesně na konec 7. měsíce. Byl pátek, těšila jsem se, že za pár týdnů nastoupím konečně na mateřskou a připravím se v klidu na příchod našeho drobečka. Na víkend přijeli kamarádi, poseděli jsme, podívali na fotky z manželova výletu. Pak už jsem byla unavená, tak jsme si šli kolem půlnoci lehnout. Prakticky hned jsem usnula.

Noc. Tma. Vzbudilo mě jakési mokro. Do háje, co to je? Rozsvítila jsem a zjistila, že mám mokrou noční košili. Polilo mě horko a zároveň mi přejel mráz po zádech, začalo mi bušit srdce. V první chvíli mě napadlo a snažila jsem si vsugerovat, že mám hodně slabý pánevní dno a nějak mi to "ujelo", ale tušila jsem... Šla jsem na záchod a po návratu mi to začalo téct i po nohách. Neumím popsat myšlenky, které se mi v té chvíli honily hlavou. Nechápala jsem to. Absolutně vůbec. Ještě před třemi dny jsem byla na poradně… Strašně jsem se o malého začala bát. S manželem jsme se oblékli a jeli hned do nemocnice. Všude bylo naprosté ticho, byla zhruba jedna v noci.

Přešli jsme vrátnici a našli porodnické oddělení. Otevřela sestřička, já jí sdělila své podezření na odtékající plodovou vodu ve 31. týdnu. Vyděsila se a se slovy „Ježiši!“ mě ihned pustila dovnitř. Manžel zůstal na chodbě.

Uvnitř mě sestřička požádala o intimku. Ta se po polití roztokem okamžitě zbarvila do modra, obavy se bohužel potvrdily.

Je to jako dnes,i když uplynulo 11 let...mám strach v břiše a zároveň velkou touhu po poznání, bude se mi líbit jeho domov?Jeho rodiče?Ty krpály všude kolem?Hned na začátku Komárova továrna....budovy z 30. let se směskou socíka....hmmm průmysl, potěš koště. Tady se na kole jako jezdí?No horalové asi jezdí....tak tady pojdu.

Tak toto všechno se mi točilo v hlavě, když jsem jela se svým partnerem k němu domů na seznámenou.Uvolnila jsem se až při vzpomínce na tátův vítězný obličej,když jsem řekla,že je drahý z Komárova.Ty budeš v Komárově?Tam se i lišky bojí dávat dobrou noc.Táta myslel jiný Komárov,jednu prdelinku ve východních čechách......po čase uznal,že v našem Komárově se nebojí ani lišky a moc rád za námi jezdí........................

Když přijíždíte k nám do Komárova směr od Hořovic, vidíte opravdu budovy továrny,nyní Buzuluk,dříve Komárovské železárny.....je to místo úzce provázané s historií Komárova. Nebudu vás trápit výčtem uměleckých a užitkových předmětů,které se tu vyráběly,ale kdo miluje litinu (šperky,  formy, psací potřeby, busty, sochy, kříže, náhrobky...)zkrátka krásné věci, navštivte naše muzeum. V ČR najdete jen málo míst, které ukojí vaši litinovou vášeň (ano, já jí propadla).

Malebné náměstí s dominantou kašny s čápem žije svůj maloměstských život,ale když se setmí a svitne světlo v lampách,máte zvláštní pocit, jako ze starých časů.Vídíte tu, jak jinak, spoustu litinových soch. Pak rozhodně doporučuji vydat se po naučné stezce (při světle) kolem Červeného potoka a dýchat a dýchat a dýchat...rozhodně si odpočinete.Čeká vás poučení a seznámení s krajem formou naučných tabulí,ale číst je nemusíte 🙂 stačí se dívat a když vezmete rohlíky místním kachnám na Červeňáku (rybník),budete mít zábavu i pro děti. Pak se projdete lesem kolem letního tábora a další nádrže, tentokrát Drátenický rybník. Na kopečku vás čeká vesnička Mrtník s krásným hřbitovem. Nejsem divná, jen trošku archivář a tak oceňuji litinové kříže a náhrobky a taky typický vesnický kostelík s pěkným výhledem do okolí. Přes chatovou oblast dál k další nádrži - Záskalské. Tady je v létě hezké koupání a můžete si vybrat stranua místo. Nicto nestojí,ale s sebou doporučuji něco k zakousnutí - inu krásná příroda bez KFC a Mekáče. .... No a tady jsme už u brány Brd. Odsud podnikámečasto výpravy např. ke zřícenině hradu Valdek, nebo k nově opravené štole Barbora....nebo jen tak po lese na houby a borůvky.Každopádně,když pomažete do Brd, mějte dobré boty, pití, telefon a mapu...nebo místního Komárováka,aby vás nemuseli hledat místní hasiči a Brdonoš......Naučná stezka není tak dlouhá,ale můžete jí zkrátit dle potřeby...Komárov také žije společenským životem,takže vásmohu krom přírody a muzea pozvat na některý z trhů farmářských,nebo jarmark. Také se tu hrává divadlo a konají sem tam přednášky.Komu vyhládne, může skočit do místní nekuřácké restaurace U šneka a pár místníchšneků sníst...no a nebo si dát steak a točenou zmrzlinku.

Už vás budu šetřit:mám to tady moc ráda, i když původně z velkého města 🙂 Komárov je pro mě jen jeden, ten náš...

Růžová sukýnka s volánky pro holčičku, pro chlapce modrý batoh s roboty – v naší společnosti  je téměř nemožné se vyhnout stereotypům ohledně pohlaví a vychovat děti neutrálně bez jakéhokoli rázu. V našem příspěvku Vám chceme některá klišé ohledně pohlaví ukázat. Zejména se jedná ovliv na děti a jak je jejich vnímání ovlivněno přednastavenými vzory. Dozvíte se mimo to, jak se můžete bránit šílenství perfektního vzoru a otevřít taksvému dítěti cestu, kterou chce jít samo.

Klišé ohledně dívčího pohlaví

Jedním z klasických klišé zajisté je, že holčičky nosí spíše růžovou barvu a podle toho se i klidně a harmonicky chovají. Vyhýbají se konfliktům, jak je to jen možné a řeší problémy, když se jim nelze vyhnout, slovně a ne násilně. Stereotypické holčičky jsou hodné a spíše slabé, protože jsou stále více ochraňovanány rodiči a také společností. Těžké předměty nesmějí nosit a také navštěvování baletu je lepší než box nebo fotbal. Mimo to jsou spíše ješitné a dbají více na svůj účes a vnějšek. Kritiku neumějí tak snadno zpracovat. V matematice jsou dívky často hůře hodnoceny. To je ale hlavně kvůli tomu, že je klukům připisováno lepší matematické chápání. Tento úsudek stačí, aby byly zastrašeny méně sebevědomé dívky, čímž dosáhnou v mnoha případech skutečně špatné výsledky. Analogicky ktomu jsou dívky podle statistik lepší ve čtení. Principielně ale téměř neexistují rozdíly vzhledem k výkonům ve škole, protože obě pohlaví přináší stejné základy.

Klišé ohledně chlapeckého pohlaví

Kluci se perou, hrají si ve špíně a rádi se zašpiní, protože to rodiče dovolují. Vzhledem k hormonu Testosteronu je každopádně také biologicky dokázáno, proč jsou kluci považováni za obecně agresivnější než dívky. Ve věku 4 let vylučuje tělo více tohoto hormonu, čímž se kluci stávají dravější a vyzývavější. Identifikují se spíše s akčními hrdiny, kteří se silou a odvážně stavějí potížím. Proto jsou tak osvědčené výrobky se Supermanem apod. I když to protiřečí všeobecnému názoru, tak kluci brečí stejně tolik jako holky. Protože ale ukazování emocí není považováno za mužské, naučí se kluci už brzo své emoce schovávat. Jediné konkrétní rozdíly se ukazují převážně ve fyzické stránce. Chlapci mají v průměru více svalstva, širší ramena a jsou větší, čímž jsou také silnější.

Dívky vs. chlapci

Dopis matky pro dceru:

„Má drahá holčičko, v těchto dnech, kdy vidíš, jak stárnu, bych tě chtěla poprosit, abys byla trpělivá, a především, aby ses pokusila porozumět tomu, čím si procházím. Pokud při našem rozhovoru opakuji tisíckrát tu sa...mou věc, nepřerušuj mě prosím slovy „Vždyť jsi mi to říkala před chvíli“…jen mě prosím poslouchej. Pokus si vzpomenout na časy, kdy jsi byla malá a já ti mohla číst každou noc tu samou pohádku před spaním. Když se nechci jít koupat, nebuď zlá a nebraň mi. Vzpomínáš si, jak jsem se musela honit za tebou, když ses vymlouvala, abych tě přiměla se osprchovat, když jsi byla ještě malá? Když vidíš, jak jsem ignorující vůči novým technologiím, dej mi prosím čas, abych se s tím naučila pracovat, a nedívej se na mě tím svým způsobem… pamatuj, zlatíčko, že jsem tě trpělivě učila dělat mnoho věcí jako slušně jíst, oblékat se, česat si vlasy a vypořádávat se každý den s životními zkouškami…

V tomto období, kdy vidíš, jak stárnu, tě žádám, abys byla trpělivá a aby ses hlavně pokusila porozumět, čím si procházím. Pokud někdy ztratím nit a nevím, o čem jsem mluvila, dej mi prosím čas, abych si mohla vzpomenout, a pokud to nedokážu, nebuď nervózní, netrpělivá ani arogantní. Jen věz ve svém srdci, že nejdůležitější věcí je pro mě být s tebou. A když mi mé staré, unavené nohy nedovolují, abych se pohybovala tak rychle jako dříve, podej mi svou ruku stejným způsobem, jakým jsem ti já podávala tu svou, když ses poprvé učila chodit.

Až přijde můj čas, nebuď smutná… jen buď se mnou a rozuměj mi, až se dostanu na konec svého života s láskou. Budu opatrovat a děkovat za ten dar času a radosti, které jsme spolu mohly sdílet. S velkým úsměvem a ohromnou láskou, kterou jsem pro tebe vždy měla, chci jen prostě říct, že tě miluji… má milá dcerko.“

Když se řekne druhý porod, každá maminka asi doufá v rychlejší a hladší průběh než u porodu prvního. Já jsem nebyla výjimkou. I když první porod zvládnutý za 7,5hodiny nebyl až tak špatný 🙂 Ani ve snu by mne ale nenapadlo, že můj porod bude takový, jaký ve skutečnosti byl.

Neděle 20.9.2015 a já dva dny po termínu porodu (40+2). Jako každou noc jsem se několikrát vzbudila na záchod. V 5:30 jsem vstávala asi po třetí s pocitem, že mě i trochu bolelo břicho.  Došla jsem si proto také na velkou a myslela jsem, že bolest poleví... Bolest břicha ale nepřešla a naopak jsem zjistila, že v určitou dobu břicho bolí víc.

Vrátila jsem se do postele a říkala jsem si, že jestli mě právě čeká porod, tak si musím ještě trochu odpočinout. Vzala jsem si k ruce mobil, kde jsem měla staženou aplikaci na měření kontrakcí a snažila jsem se mezi stahy ještě usnout.

Manžela jsem prozatím nebudila. Jelikož dost chrápe a já se na konci těhotenství moc nevyspala, tak jsem ho večer před tím poslala spát do obýváku 🙂 Alespoň jsem nemusela vysvětlovat co mi je a hned ho plašit, kdyby se jednalo třeba jen o poslíčky.

Aplikace na měření kontrakcí ukazovala, že bolesti jsou nepravidelné (4min, 8min, 4min… trvání cca 15-20 vteřin). Pořád jsem se snažila odpočívat. V 6:45 jsem už šla vzbudit manžela, protože jsem se chtěla jít osprchovat a hlavně oholit, dokud jsem byla v pohodě. Manželovi se zrovna zdál nějaký sen, že se nestihl zúčastnit porodu, a tak byl za moje slova „BUDEME RODIT“ celkem rád 🙂 Zároveň jsem zavolala mojí babičce, která bydlí kousek od nás – jelikož starší dcera ještě spala a nevěděla jsem, kdy budeme muset vyrazit do porodnice, tak aby v případě nutnosti zůstala u nás a pohlídala jí.

V klídku jsem se osprchovala. Mezitím dorazila babička a tak jsem zaúkolovala manžela, aby si uvařili kafe. I když vypili kafíčko, dcera pořád chrněla, už bylo ale nějakých 8 hodin a tak jsme jí probudili s tím, že jí odvezeme k tchýni a pak pofrčíme rovnou do porodnice. Původní plán byl takový, že bude během porodu hlídat tchýně a né moje babička, které je už 74 let. Zároveň jsem se s dcerkou chtěla ještě rozloučit, protože jsem věděla, že jí několik dní neuvidím (do Mostecké porodnice děti nesmějí).

Miminka a děti obohacujíkaždý den, že stojí za to žít. První úsměv, první zoubky, první narozeniny –existuje tolik momentů, které chtějí pyšní rodiče zachytit. S každým krokem,který děti urazí a každým centimetrem, o který poporostou, jsou dělány novéfotky do rodinného fotoalba. Koneckonců má být vše zachyceno pro pozdější připomínku. Ale fotografování miminek adětí není vždy jednoduché – než se člověk otočí, je moment už zase pryč. Cozbylo jsou roztřesené a rozmazané fotky, kde se nedá nic poznat. Aby se Vámfotky s miminkem povedly, sestavili jsme pro Vás deset tipů.

1. Dobře  naladěné a zdravé dítě

Miminko by mělobýt zdravé a fit. Správný okamžik je u fotografování velmi důležitý. Která mámato nezná? – Když je dítě unavené nebo nemocné, nemá veškerá námaha smysl. Dobřenaladěné, vyspané miminko Vám usnadní focení.

2. Bavit se

Když se dětibaví, vyjde to samo od sebe. Postarejte se proto před a během focení ouvolněnou atmosféru. Dělejte s dětmi hlouposti a nestesujte se.

3. Přirozené obrázky

Myslím, že nejsem od přírody pesimista, ale okolnosti mě časem dotlačily vidět všechno černě. Až nedávno jsem si uvědomila, že tím vlastně poškozuji hlavně sama sebe a také naše manželství. Tento článek píšu, abych nezapomněla na to, co jsem si slíbila, ale také pro ty, kteří bojují s tím samým.
Znáte to, jste celý den doma, venku je šero, nic se nedaří, tu připálíte oběd, tu zakopnete s připáleným obědem a vychrstnete jej podlahu i na strop. Andulky ječí (kdybych měla dítě, tak by ječelo i ono 😀 ). Pak přijde unavený a otrávený manžel z práce a je vymalováno, hádka přijde vlastně tak nějak sama.

Uvědomila jsem si, že s tím musím něco dělat. Na střední se mnou dokonce holky kvůli tomu, že vidím všechno černě nechtěly dělat skupinky. Nechtěla jsem přijít i o manžela. Navíc se snažíme o dítě a znáte to, když je v pohodě máma, je v pohodě i dítě. Ale já jsem v pohodě nebyla. Samozřejmě jsem zkoušela i psychologa, dokonce jsem brala i antidepresiva (po kterých jsem měla spíš hysterické než klidné stavy), psycholog mi doporučoval nějaké relaxační techniky a jógu, ale já na tohle moc nejsem.
Nakonec jsem si pomohla sama 🙂. Změnila jsem 3 věci, na tu první jsem přišla, když jsem si dávala novoroční předsevzetí.

1. Udělat si každý den s něčím radost - u mě to většinou skončilo jídlem, teď se snažím najít i jiné věci, třeba masáž, abych zas nebyla jako koule. Ale vždycky jsem se těšila, až si udělám radost a dám si koupel nebo pytlík chipsů.

2. Večer si vzpomenout na věci, co mi udělaly radost.

3. Třetí a nejdůležitější moment pro mě bylo, kdy jsem přestala potlačovat tolik emoce. Když mi bylo do pláče, plakala jsem (ještě že pracuju doma a ne v normálním zaměstnání 😀). Když jsem byla šťastná, prožívala jsem to.

4. Čtvrtý zatím nerealizovaný nápad je dodržování "dne odpočinku". Bohužel se většinou nedonutím odpočívat a nic nedělat 🙂 Snad někdy časem...