Milé maminky,

myslíme na Vaše nejmenší zlatíčka a proto jsme za pomoci nejnovějších poznatků vědy, ale i rad našich babiček, vyvinuli pro Vaše úplně nejmenší, ale i odrostlejší děti novou řadu přípravků Baby.

Protože víme, jak se o svoje minimka bojíte, nechali jsme všechny produkty klinicky testovat, takže se můžete spolehnout na to, že je můžete použít už od 1. dne po narození!

Chcete vědět, v čem tkví tajemství těchto produktů? (zároveň tam najdete nápovědu k soutěžní otázce). Nic netajíme. Podívejte se na naše webové stránky www.pharma-future.com nebo nás sledujte na Facebooku. Nápovědu k soutěži najdete zde: http://www.pharma-future.com/21-prinasime-spickove-produkty-i-pro-nase-nejmensi-milacky

Připravili jsme pro 7 z vás ceny v hodnotě 5.000 Kč. Jedná se o:

3 x balíček našich Baby produktů v hodnotě (hodnota každého balíčku je 455 Kč)

K sepsání tohoto článku se chystám už dlouho, jen jsem čekala na dobu, kdy už si zlepšení situace nezakřiknu tím, že o tom napíšu.

Proč tento článek vlastně píšu? Upřímně se musím přiznat, že jsem dlouho váhala, zda to budu vůbec zveřejňovat, protože je to opravdu hodně osobní zpověď, kterou možná nedovede každá z vás pochopit. Kdo nezažil, nepochopí, co s maminkou může udělat bojkot kojení a laktační krize. Když jsem to prožívala, hledala jsem kde se dalo a nacházela strašně málo osobních zkušeností, které by mi ukázaly, že i ostatní mohou něco takového prožívat. To málo, co jsem našla, mi psychicky hrozně pomohlo, takže doufám, že i moje zkušenost někoho povzbudí🙂

Na úvod bych jen chtěla říct, že celé těhotenství a porod probíhalo naprosto ukázkově a já byla strašně šťastná. Po porodu se Eliášek sám krásně přisál a bylo to opravdu takové to ideální dítě na kojení – krásně se přisaje, 20 minut si pososá a další mlíčko chce za poměrně delší dobu. Prostě miminko, které chce každá maminka. Kojení pro mě dokonce byly jedny z nejhezčích okamžiků maminkovství.

Všechno prostě probíhalo, jak mělo, já i manžel jsme byli strašně šťastní a naplno jsme si užívali toho, že jsme se stali rodiči. Když si na to období vzpomenu zpětně, byla jsem jak „nafetovaná“, ze všeho nadšená a šťastná na maximum.

Přesně v den Eliáškových 5 měsíců se však zničehonic nechtěl přisát k prsu. Viděl prso a spustil šílený řev, jak když mu někdo trhá nehty. Zrovna jsme byli na celý víkend na návštěvě u kamarádů v Brně, a na Eliáškovi bylo vidět, že je už unavený. Právě jsme se chystali, že vyrazíme na cestu domů, nakojit se mi ho nepovedlo, tak jsme odjeli s tím, že budu kojit někde cestou. Eli byl ale fakt tak unavený, že celou cestu prospal a vzbudil se až před domem. Doma se normálně najedl a já si myslela, že se jednalo o nějakou jednorázovou událost. A strašně se mi ulevilo.

Tohle přesvědčení se však bohužel ukázalo jako špatné a my tímto vlastně začali náš cca tříměsíční boj s kojením. Od toho dne se to prostě sr... Zpočátku se nechtěl najíst jen třeba jednou denně, ale nakonec to dospělo do fáze, kdy každé krmení byl strašný stres a boj. Eli se přisál a jakmile se mu nespustilo hned mlíčko, začal se odtrhovat a šíleně plakat. Zezačátku jsem to brala sportovně, ale pořád to bylo horší a horší. Umělé mlíko odmítal, pít nic jiného neuměl a já byla ve strašném stresu, že bude mít hlad.

Dobrý den,

Chtěla bych se zeptat jesti mužů být těhotná. Je to tři týdny,co jsem se vyslala se svým přítelem. Tento čtvrtek jsem dobrala plató antikoncepce a v neděli ji mám dostat...Ale už teď se bojím,co když ji nedostanu? Beru prášky a používáme i ochranu pro jistotu....Je možné že bych mohla být těhotná i přes to vše?

Děkuji za odpovědi 

Mám výbornou kolegyni, která se časem stala i výbornou kamarádkou. A jak šel čas, i výbornou matkou. Někdy možná až převýbornou. Svým dětem je ochotná obětovat vše - čas, peníze, zdraví... Když se naposledy hroutila z přemíry povinností - správně rozvést své tři děti do různých kroužků a posléze je i ve správném pořadí vyzvednout, v mezičase nakoupit biopotraviny, ze kterých večer uvaří výborné výživné jídlo a nakonec se všemi udělat úkoly, nachystat biosvačinky a oblečení na druhý den, podotkla jsem, že by si měla udělat nějaký čas na sebe. (To, že je na ní opravdu vidět, že si už 10 let nekoupila nic na sebe, protože vždy se nákupy zvrtnou v nákup dětského oblečení, jsem si nechala pro sebe.) Jen si povzdechla a špitla: "To nemůžeš pochopit. Obětovala bych jim i život."A co vlastně jsem ochotná svým, ještě nenarozeným dětem obětovat já? Nepočítám finance, za které už by se dala koupit slušná ojetá Fábie... Když jsme se před cca 10 lety rozhodli založit rodinu, jedna z mých kamarádek byla právě čerstvou matkou. "Ty piješ?" vyděsila se, když mě viděla labužnicky popíjet dvě deci muškátu. "Co když jsi už těhotná? To je fakt nezodpovědný...Jestli se něco zvrtne, budeš si to do smrti vyčítat." Vzala jsem si její radu k srdci. Má pravdu, děvče. Těhotenství za rohem a já tu nasávám jak notor! A stala se ze mě abstinentka. Po roce jsem pochopila, že mám dvě možnosti: zůstat do přechodu abstinentkou nebo se na to vykašlat a risknout to. Jsem odvážná žena a risk je zisk. Začala jsem pomalu červeným vínem (to prý je i v těhotenství zdravé). Jenže červené víno nemám ráda. Tak jsem odvážně přidala i bílé. A pivo. A whisky. A fernet. A slivovici. A..... Ne všechno najednou. Postupně. S mírou....Také se mi podařilo nastoupit do práce, kde je velmi přijatelná pracovní doba a polovinu práce lze dělat z domu. "To se hodí, až budeme mít rodinu," usoudili jsme s manželem. A tak jsem se na deset let zapíchla v práci, která mě možná až tak moc nebaví, ale pro rodinu všechno, že...Dlouho mi šel na nervy koberec v obýváku. Starý, zplihlý, nudný... Ale nebudu měnit koberec,když mi na něj za pár měsíců bude slintat potomek. To by byl čirý nerozum. Situaci vyřešil až manžel. Polil koberec červeným vínem... Jsem přesvědčena, že to udělal schválně... A tak máme v obýváku krásný, nový, barevný koberec. "Doufám, že nebudeš naštvaná, až ti ho Dominik poslintá," pravila švagrová, když ho poprvé uviděla. Nebudu. Jestli Dominik slintá jak americký buldok, koberec před jejich návštěvou jednoduše sroluju a slintajícímu batolenti prostřu na zem starou deku.Uznávám, že v porovnání s kolegyní jsem v sebeobětování se břídil.Naštěstí jsem nikdy nedošla do stádia nákupu rozkošných miniaturních oblečků jako moje bezdětnostní stejně postižená kamarádka... Ale kdo ví...? Třeba i na to dojde. Až si pořídím roztomilou čivavu🙂 

Je ráno. Spěchám do práce. Rychle se najíst, umýt a obléct se. Sáhnu po svém oblíbeném bavlněném triku…..A teď pozor! Přemýšleli jste někdy, co si na sebe vlastně oblékáte? Většina z nás asi ne a možná proto pro Vás budou následující informace zajímavé: 

1. Na výrobu jednoho trička je při běžném způsobu pěstování třeba cca 140 gramůhnojiv a pesticidů. Možná je pro Vás také novinkou, že sedm z  nejběžněji používaných pesticidů je potencionálně či skutečně karcinogenních! 

2. Produkce půl kila bavlny obnáší spotřebu cca 3 500 litrů vody (to znamená pro jedno tričko cca 1000 litrů vody)! Navíc tato voda není efektivně využívaná a více než 60% se vypaří nebo unikne díky neefektivním metodám zalévání. 

3. Celosvětově se pro výrobu bavlny využívá zhruba 32 mil. hektarů půdy. Bavlna tedy zabírá asi 2,5% veškeré  obdělávané půdy, ale pro její produkci se spotřebuje 16% insekticidů.

Obrázek: Produkce biobavlny, Egypt

Možná Vás tyto informace překvapily a zamyslíte se,  rozhodnete se hledat alternativu. Tou může být geneticky upravená bavlna či biobavlna.

Je sobota 19. září 2015 a s Tomášem máme první výročí svatby a 1 den po prvním termínu porodu. Celé těhotenství jsme si dělali srandu, že by bylo super, kdyby se Bětce zachtělo na svět právě na naše výročí…

Protože stále nemám pro Toma žádný dárek, vydávám se odpoledne na nákupy.
Posledních asi 14 dní mi chodí alespoň jedna zpráva denně, jestli „UŽ!?“ a není tomu jinak ani dnes. Je něco málo před 19. hodinou a já už pár desítek minut cítím, že se tam dole něco děje, ale nějak mi nedochází, že by to mohlo být ono a že je to poslední nákup ve stavu 2v1. 🙂

Tom na mě čeká na zastávce s obří kyticí růží a vyrážíme na večeři do nedaleké pizzerie. Už během ní mi začíná častěji než obvykle tvrdnout a lehce pobolívat břicho. Vzhledem k tomu, že mi při sebemenší námaze nebo špatném pohybu tvrdne už od 16tt, nepřikládám tomu ze začátku větší důležitost. Postupně si ale všímám, že interval onoho tvrdnutí je celkem pravidelný a tak pro jistotu platíme a jdeme domů. Začínám intervaly měřit a dávám si horkou vanu s tím, že jsou to nejspíš poslíčci a určitě hned odejdou. Interval po 12 minutách a vana s tím ani trochu nehnula… No nic, jdu si lehnout. Je to sice trochu nepříjemné, ale bolestí bych to nenazvala, tak to zkusím zaspat. Je asi 11 hodin a Tom jako obvykle sedí u počítače, kde se chystá ponocovat. Zkouším navrhnout, aby šel radši spát, kdybychom v noci museli jet do porodnice… Takhle rychle ještě nikdy počítač nevypnul! Se slovy „No, já asi stejně neusnu.“ ulehá a za chvíli už spokojeně oddychuje. 🙂

Já ještě asi 2 hodiny pokračuju v měření intervalů, které už se zkrátily na 10 minut, ale sem tam se vloudí jeden dřív a některý má zase zpoždění a tak to házím za hlavu a na 2 a půl hodiny se mi podaří usnout. Pak už mě budí bolest v podbřišku a s každou i pravidelné ztvrdnutí břicha. Teď už je mi jasné, že to poslíčci nebudou. Interval se zkrátil na 8 minut, ale ve všech „chytrých“ článcích a diskuzích se píše, že odjezd do porodnice je nejlepší s kontrakcemi po 5 a tak dál vyčkávám a nechávám Toma vyspat… 🙂

Dnes má přednášet na konferenci WebExpo 2015 a určitě má nařízený budík! „No jo, ale na kolikátou?!“ Když ani v 7 budík nezvoní, začínám konat a s co možná nejvíc klidným hlasem i výrazem, abych ho nevyděsila, ho budím s pobídkou ke snídani a s tím, že pak pomalu pojedeme do porodnice. V tu chvíli už jsou kontrakce po 6 minutách a tak by to mělo být tak akorát. Manžel do sebe snídani nahází tak, že se bojím, aby se neudusil, a zároveň ho obdivuju, protože já bych na jeho místě v tu chvíli nepozřela vůbec nic. 🙂

Odjíždíme směr Bulovka. Máme to autem asi 10 minut cesty. Musím říct, že jsem si nikdy předtím nevšimla, jak je ta silnice šílené rozbitá. 🙂
Bolesti už jsou docela silné, ale stále nic, co by se nedalo rozdýchat. Zvoníme na porodní sál, kde si mě přebírá porodní asistentka a Tomáše usazuje v čekárně. Vyšetření a půlhodinový monitor – výsledek: otevřená sotva na 2 prsty a téměř žádné kontrakce. Verdikt doktorky po utz zněl: „Nerodíte, jsou to poslíčci. Přijďte, až to bude nesnesitelný.“ Bolesti stále sílily a mě přepadlo zoufalství. „Poslíčci? 12 hodin pravidelných bolestí? To jako vážně?!“ Dostala jsem 2 čípky - prý na uvolnění, aby bolesti přešly (No to zrovna! Jak jsem se později dozvěděla, byly to čípky na uvolnění porodních cest, abych se otevřela.) Je 9 hodin ráno a my odjíždíme domů.