K sepsání tohoto článku se chystám už dlouho, jen jsem čekala na dobu, kdy už si zlepšení situace nezakřiknu tím, že o tom napíšu.
Proč tento článek vlastně píšu? Upřímně se musím přiznat, že jsem dlouho váhala, zda to budu vůbec zveřejňovat, protože je to opravdu hodně osobní zpověď, kterou možná nedovede každá z vás pochopit. Kdo nezažil, nepochopí, co s maminkou může udělat bojkot kojení a laktační krize. Když jsem to prožívala, hledala jsem kde se dalo a nacházela strašně málo osobních zkušeností, které by mi ukázaly, že i ostatní mohou něco takového prožívat. To málo, co jsem našla, mi psychicky hrozně pomohlo, takže doufám, že i moje zkušenost někoho povzbudí🙂
Na úvod bych jen chtěla říct, že celé těhotenství a porod probíhalo naprosto ukázkově a já byla strašně šťastná. Po porodu se Eliášek sám krásně přisál a bylo to opravdu takové to ideální dítě na kojení – krásně se přisaje, 20 minut si pososá a další mlíčko chce za poměrně delší dobu. Prostě miminko, které chce každá maminka. Kojení pro mě dokonce byly jedny z nejhezčích okamžiků maminkovství.
Všechno prostě probíhalo, jak mělo, já i manžel jsme byli strašně šťastní a naplno jsme si užívali toho, že jsme se stali rodiči. Když si na to období vzpomenu zpětně, byla jsem jak „nafetovaná“, ze všeho nadšená a šťastná na maximum.
Přesně v den Eliáškových 5 měsíců se však zničehonic nechtěl přisát k prsu. Viděl prso a spustil šílený řev, jak když mu někdo trhá nehty. Zrovna jsme byli na celý víkend na návštěvě u kamarádů v Brně, a na Eliáškovi bylo vidět, že je už unavený. Právě jsme se chystali, že vyrazíme na cestu domů, nakojit se mi ho nepovedlo, tak jsme odjeli s tím, že budu kojit někde cestou. Eli byl ale fakt tak unavený, že celou cestu prospal a vzbudil se až před domem. Doma se normálně najedl a já si myslela, že se jednalo o nějakou jednorázovou událost. A strašně se mi ulevilo.
Tohle přesvědčení se však bohužel ukázalo jako špatné a my tímto vlastně začali náš cca tříměsíční boj s kojením. Od toho dne se to prostě sr... Zpočátku se nechtěl najíst jen třeba jednou denně, ale nakonec to dospělo do fáze, kdy každé krmení byl strašný stres a boj. Eli se přisál a jakmile se mu nespustilo hned mlíčko, začal se odtrhovat a šíleně plakat. Zezačátku jsem to brala sportovně, ale pořád to bylo horší a horší. Umělé mlíko odmítal, pít nic jiného neuměl a já byla ve strašném stresu, že bude mít hlad.
Jednou večer jsme do něj tedy nacpali UM. Pitomci. Samozřejmě to skončilo tím, že celou noc šavloval. Druhý den odmítal pít a večer jsme pro jistotu zajeli na pohotovost. Paní dr. se rozhodla neponechat nic náhodě a ihned nás vzala do nemocnice, že se udělají všemožné testy. Všechno bylo v pořádku. Já jsem si myslela, že mi třeba nějak poradí, jak překonat bojkot, ale bylo jim to úplně jedno. Jediné, co se tam dělalo, bylo to, že jsem před a po kojení musela vážit. V nemocnici Eli jakž takž pil, takže jsme po 2 nocích šli domů. Hurá.
Jenomže doma bylo zase hůř, každé kojení bylo strašné pro mě a myslím, že i pro Eliáška. Mně se v tu dobu prostě zbláznily hormony – před každým kojením jsem byla tak vystreslá, že jsem zvracela a měla průjem, nesnášela jsem kojení, sebe sama a všechny rady od okolí a rodiny, že si to tak nesmím brát a Eliášek určitě hlady neumře. Zkoušela jsem všechny možné rady, jak překonat bojkot, ale nic nepomáhalo. V tu dobu jsem si prošla osobním peklem a přiznám se, že na tuto dobu opravdu nevzpomínám ráda. Napadala mě spousta ošklivých myšlenek a nejvíc mě asi mrzelo to, že mě nedokázal pochopit ani manžel, kterému jako jedinému jsem říkala opravdu všechno, co se mi honilo hlavou. Dá se říct, že jsem v té době byla skoro zralá na blázinec. Po manželovi jsem dokonce chtěla, aby se mnou už nikdy neměl dítě, ani když to po něm budu chtít.🙂
Nefungovalo naprosto nic, takže jsem zatnula zuby a zkoušela kojit pořád dál. Eli se nakonec vždycky nějak nakojil a najedl, ale byl to boj na dlouhou dobu. UM stále odmítal, takže jsem začala s příkrmy. Eli měl o jídlo velký zájem, takže „opravdické“ jídlo si zamiloval a kojení se postupně (hodně zdlouhavě) vracelo do normálu. Asi 2 dny se kojil hezky, tak jsem se pochlubila holkám v soukromé diskusi, že už to máme za sebou, měly radost se mnou a mně se fakt strašně ulevilo.
Ale to ještě nebyl konec, hned druhý den začal bojkot nanovo. A takto to trvalo ještě dlouho. Vždycky 2 týdny to bylo příšerné, pak třeba 2 dny byl klid a tak pořád dokola.
Co nakonec pomohlo:
- čas
- krmit až když měl Eliášek opravdu hlad
- začít s příkrmy
- před každým kojením nahřívat prsa polšrářem z pecek – pro lepší spouštění mlíčka
- před každým kojením vypít horký nápoj
- Magne B6
- čaje z řeckého sena a benedyktu
- uklidnit se, nehysterčit a hodně o tom mluvit (s každým, kdo byl ochotný mě poslouchat🙂 )
V době, kdy jsem se uklidnila a byla vnitřně přesvědčená o tom, že to nějak zvládneme, protože Eliášek začal hezky jíst jídla a přinejhorším bude mít pestrou stravu bez mlíka, se to zlomilo. Nebylo to ze dne na den a stále to nebylo lehké, ale konečně jsem začala věřit, že nastanou dobré časy.
Dneska je Eliáškovi 14 měsíců a kojení miluje. Kojíme ráno a večer před spaním a konečně mohu říct, že si to užíváme oba. Zase... Za těch 14 měsíců jsme strávili kojením přes 40 000 minut a já jsem opravdu vděčná a šťastná, že jsme to spolu zvládli.
A s manželem dokonce plánujeme i další miminko🙂
Více článků si můžete přečíst i u mě na blogu:
https://slaskouapacheee.blogspot.cz/2017/08/o-chlapeckovi-ktery-me-naucil-byt-mamou.html
Like pro šíření .., zveřejnit to chtělo dost odvahy. A já jen doufám, že nám se takovýhle bojkot vyhne