Před rokem, když jsem čekala Lucinku, jsme se stěhovali do našeho prvního vlastního bydlení. Bylo to náročné a to jsme se stěhovali o pár ulic dál, z domku od tchyně, kde jsme mohli libovolné množství věcí nechat a vrátit se kolikrát bylo třeba,

No rok se s rokem sešel, já jsem opět těhotná, čekáme třetí miminko, a opět se stěhujeme. Tentokrát o kousek dál, Renningen v Německu. Manžel tu má práci.

Než došlo na věc byli jsme tu s manžou dvakrát kvůli bydlení, Vybrali jsme takový starší domeček (kromě 3 dětí máme vlčáka) takže se snad nemusíme bát, že ho zdevastujeme. Okolí je tu krásný, hned za domem pole louky, ohrada s koňma, kousek dětské hřiště, no pro děti a psa ideální. Oproti bytu v paneláku příjemná změna, no ale domov je domov :-/

Původní nájemníci se z domku stěhovali nakonec později než původně chtěli, takže už před stěhováním to bylo náročné. Manža začínal v práci už 1.února. Tak nás čekal měsíc o samotě a jeho měsíc na hotelu. Já zůstala s holkama a se psem, samozřejmě s vydatnou snahou babiček mi pomoct. Možná to ale znáte, že ne vždy má byť dobře myšlená snaha pomoci ten efekt. Moje babička u nás přespávala no a někdy to zkrátka bylo jak když mám ty 3 děti už teď. No ale únor jsme přečkaly. Holky to zvládly dobře, Lucinka začala běhěm té doby lézt, stát, ZUzanka to bez tatínka taky nějak zvládla, i když se zdá teď zpětně,že potíže s kaděním které měla byly opravdu psychického rázu. Co jsme všichni pohromadě nás to už netrápí. No a taky je pravda si teď uvědomuju, že Zuzanka spala v noci mnohem hůř. Ve svých témeř 3 letech stále nespí celou noc, ale teď bez taťky doma se budila i 3x.  No ale nakonec přišel pomalu den D.

Já jsem doufala, že budu mít sbaleno co se dá dopředu, ale prostě s holkama to nešlo. TAkže těch pár beden ani nestojí za zmínku. Odjezd byl naplánovaný na sobotu večer, chtěli jsme s holkama a psem jet na noc, aby většinu cesty prospaly. Čekalo nás 6 hodin jízdy, pokud tedy půjde vše hladce. M dostal na pátek volno, ale nepovedlo se domluvit předání domku jinak než právě na pátek dopoledne, pak se musel přestěhovat z hotelu on sám, ještě něco vyřídit na radnici a pak teprve mohl jet domů. Jen třešničkou na dortu k tomu všemu blázinci bylo, že  manžovi zrušili telefon o 2 dny dřív a tudíž jsem vůbec nevěděla jestli je na cestě, co a jak, domlouval na sobotu pomoc kamarádů, jeden z nich nám půjčoval dodávku, no a ti mi všichni volali co se jako děje a jaký je plán na zítra, a já nevěděla která bije. Nicméně manža večer dorazil.

V pátek odpoledne dorazila moje mamka, vyměnila si službu v práci aby mi mohla pomoct. Takže jsme se střídaly u holek a balily. Začaly jsme s kuchyní, to by jeden nevěřil kolik to zabere času. Možná se hodí poznamenat, že naše německé obydlí zeje prázdnotou, stěhovali jsme se tedy kompletně se vším. Na druhou stranu, jelikož v bytě jsme byli teprve třičtvrtě roku a většinu peněz spolkla rekonstrukce kuchyně, moc nábytku ke stěhování nebylo...🙂 No zkrátka a dobře kuchyň byla sbalená o půl 2 v noci, to jela mamka domů. já ještě něco dělala do půl 3, ale s vidinou co vše nás čeká zítra jsem musela jít spát. Manža se pátečního balení nezúčastnil, měl toho docela dost, dlouhou cestu za sebou a v sobotu měl balit a nakládat a jet zase zpátky. Takže ten šel večer spát.