Když jsem před léty začala pracovat v nemocnici setkávala jsem se s hromadou lékařů. Mladých či starých. Znala jsem je z pohledu spolupracovnice a vždy k nim vzhlížela a říkala si že jsou to opravdu lidé jako my. Když jsem tohoto roku zjistila že jsem těhotná velmi jsem se těšila z toho všeho a věřila že se nic špatného stát nemůže. A taky se nic moc o nějakého 20 týdne těhotenství nedělo. Když jsem ovšem ve 21 týdnu došla na kontrolu ke své gynekoložce začala mi povídat najednou o tom že můj děložní čípek je kratší a že bych byla měla ležet. Pomalu mi nic neřekla a poslala mě domů. Doma jsem přemýšlela a opravdu se bála cokoli udělat abych se neotvírala. Tudíž měl na starosti všechno přítel a má rodina. Týden utekl jako voda a já měla jít znovu na kontrolu ke své lékařce, Ta mi při kontrole opět oznámila že je děložní čípek ještě o něco kratší a začala mě děsit případy co by se mohlo stát. Naprotsto mě tam tak rozhodila že jsem se jí tam zhroutila a rozbrečela. Cítila jsem se naprosto bezmocná. Ani ne za hodinu jsem seděla v nemocnici kde mě doktorka poslala na rizikové na vyšetření. Hrzou jsem trnula co semnou budou dělat. Ovšem ejhle žádná hrůza se nekonala, Přišla jsem na řadu na ultrazvuk a doktorka na mě kouká jako na blázna. Prosím vás s čím že vás doktorka posílá? S krátkým děložním čípkem. Na to doktorka kroutí hlavou a říká mi....Buďte naprosto v klidu váš děložní čípek je naprosto v pořádku, S tím jsem vyšla do čekárny čekat na vyšetření od lékařky co měla službu a snažila jsem se vztřebat to co se právě stálo. Když jsem přišla na řadu i tam doktorka mi do průkazky napsala že se jasně nejedná o žádný rizikový stav že jsem naprosto zdravá mamina. S tím jsem tedy jela domů uklidnila se a byla velmi nedočkavá na další týden co mi na to ta moje doktorka řekne. Když mi za týden s velmi naštvanou tváří na ultrazvuku dívajíc se znovu na děložní čípek říká že ona za svou diagnózou prostě stojí a hotovo. Udělala sníme děložního čípku který připevnila do průkazky a barevně vykřičníkama zvýraznila. O dva dny později jsem jela opět na rizikové těhotensví protože mě paní doktorka chtěla po té hrůze co mi ta moje doktorka provedla vidět. Otevřela průkazku a s úsměvem si mě dovedla do vedlejší místnosti na ultrazvuk kde samozdřejmě bylo vše v pořádku udělala i ona svou fotku a dala ho k té druhé a napsala k němu děloýžní čípek je v pořádku i ona tuhle větu zvýraznila a asi třema vykřičníkama ukončila. Kroutila jsem hlavou nad tím jak tyhle dvě se prostě nemůžou domluvit a dělají mi jen a jen nervy. To už jsem nevydržela a zavolala třetí nezávislé gynekoložce kterou jsem měla původně než mi odešla do Vsetína zdali by mě pro jednou nemohla vyšetřit že si tam klidně zajedu a připlatím aby mi řekla na tohle svůj názor. Když slyšela jak jsem rozhozená neváhala ani minutu a hned další den jsem jela, Ta mi s ledovým klidem řekla že mám opravdu děložní čípek naprosto v pořádku a poměřila mi malého v břiše. Tím mě naprosto uklidnila a já už konečně po nekonečném měsíci tedy věděla kde je pravda. 

Po první úlevě s gymdařkama to ale není vše. Příjde mi jako bych tyhle problémy prostě přitahovala. Když jsem byla před asi třemi lety na očním dokrorka mi jasně řekla že mám oční vadu která zahrnuje tenké sítnice a tudíž bych neměla rodit přirozenou cestou. Velmi apelovala na to abych si stála za tím abych nerodila přirozeně že by mi mohli popraskat a já mohla oslepnout. No ale ejhle rok s rokem minul a já potřebuju papír na to abych opravdu ten přirozený porod neměla protože si ho doktorka přeje. Říkám si OK to nebude žádný problém. Zajdu si tedy na oční a chci za lékařkou která mi onen verdikt řekla. V tu chvíli se dozvídám že paní doktorka už tam nepracuje a je za ni jiná. No mávnu nad tím ruku ono je jedno kdo vám to přeci napíše no ne? Joo ale to by se nesmělo stát mě. Paní doktorce už bylo velmi proti srsti že mě musela vzít. Už její první věta mi měla říct seber se a raději vypadni. Ta věta byla a co tady jako děláte? Situaci jsem ji vysvětlila a aniž by mě viděla mi na tvrdo říká No já si to nemyslím. Tak to jsem tam stála jak trdlo a lapala po dechu co to má znamenat. Ale než jsem stila cokoli říct táhla mě sestra do čekárny kde mi rozkapala oči a oznámila že si za chvíli pro mě příjde. Po sledování zdali se mi oči již dostatečně roztáhli mě odtáhla do jiné místnosti kde mě opět nakapala cosi do očí pro umrtvení a po chvilce přišla ona velmi příjemná lékařka. Pomalu mi ani neřekla co se bude dít a cpala mi do oka jakousi krabičku za pomocí které mi přes přístroj koukala do očí. Položila jsem bradu a čeo tam kde chtěla ale tolik mi tlačila na oko že jsem myslela že mi ho snad zatlačí a pod touhle boletí mi prostě utíkala hlava dozadu. To už se na mě rozeřvala co nechápu na tom že ta brada musí být opřená. Vzteky jsem na vy vyjekla že to prostě bolí a proto ji tu hlavu nemůžu udržet na místě. Tak si na mě zavolala sestru která mi silou tu hlavu na místě držela. V tu chvíli jak už jsem před bolestí utíkat nemohla se mi zaalo dělat zle.Měla jsem pocit že ji každou chvíli pozvracím a při pomyšlení že mi deset minut vytrvale svítí do jednoho oka a čeká mě ještě jedno se mi dělalo ještě hůř. Konečně prohlédla jedno. Byla jsem na něj naprosto slepá. Byla jsem oslepená světlem a ani jsem nemrkla a už mi to ládovala do druhého oka. Nadechla jsem se a řekla si že to prostě musím vydržet. KOnečně to bylo zamnou nechala mě tam chvíli sedět o samotě abych znovu mohla alespoň tochu na oči vidět. Sestra mě odvedla do další místnosti kde mi doktorka s naprostým klidem oznámila že nevidí ani jediný problém abych nemohla rodit přirozeně. To už jsem šla do kolen a nevydržela to a řekla ji že mi doktorka před ní jasně řekla že si mám stát za svým a to potvrzení chtít. Mrskla po mě ledovým pohledem a řekla Že vy ho chcete neznamená že vám ho dám. Tak na to už jsem opravdu neměla co říct a sebrala se a šla za mojim do čekárny div jsem si nerozbila pusu protože jsem neviděla ani na krok. Sedla jsem si k němu a čakala až mi ta hvězdy napíše zprávu kde mi samozdřejmě napsala že nevidí důvod k SC. Takže jsem došla domů opět hledala očního lékaře který nemá dlouhé čekací lhůty a budu se jen modlit aby byl alespoň z poloviny normální a to potvrzení mi napsal. Co bych si na té krávě na očním vzala kdybych oslepla při porodu. Nic. Už se jen prostě modlím aby to byl poslední papír a poslední hrůza v těhotenství protože to co se děje v lékařství mě stále velmi ale velmi nemile překvapuje.

Byl jednou jeden materiál. Skvělý. Chytrý.  Vyvinuli ho vědci v NASA pro oblečení kosmonautů. Pohlcoval teplo, když jim bylo příliš horko, a vrátil ho zpět, když jim byla zima. Jmenoval se Outlast®.

Víte, že dnes do něho můžete obléct i svoje děti? Novorozená miminka, batolata a hlavně jejich maminky si dětský textil s vrstvou Outlast® nemohou vynachválit. Proč?  Outlast®  funguje podle teploty těla a ví, zda potřebuje ochladit nebo zahřát. Děti jsou stále v teple, přitom však nehrozí jejich přehřátí.  Jednoduché ne?

Outlast® je skvělý například pro aktivní maminky, které toho hodně najezdí během dne s kočárkem. Změna počasí je s Outlastem® nepřekvapí, bez obav z přehřátí miminka se mohou vydat třeba do nákupního centra. Zatímco s obyčejnou přikrývkou budete muset myslet na to, aby miminku nebyla venku zima a uvnitř se nepřehřálo, s Outlastem® to bude jednodušší. 

Outlast® také oceňují maminky, které často jezdí autem. Kombinací podložky do autosedačky a přikrývky s Outlast® zajistíte dítěti tepelnou pohodu, i když bude v autě zima, přetopeno nebo puštěná klimatizace. Díky tomuto oblečení a textilu nemusíte mít strach o pohodlí vašeho děťátka. Oblečení vytvoří teplotní harmonii, zvyšuje pohodlí a celodenní komfort. Technologie Outlast® nabízí komfort a aktivně vyrovnává výkyvy teploty pokožky v průběhu celého dne. Děti se v oblečení Outlast budou cítit příjemně bez ohledu na to, jaké aktivitě se věnují nebo jaké roční období právě panuje.

Nošení Outlast® oblečení navíc přispívá ke snížení svědivosti a podrážděnosti pokožky dítěte. Textil s Outlast®  technologií významně prospívá ekzematické, citlivé a suché kůži. Navíc omezí pocení až o 40%.

Jediný výrobce v Evropě, který s tímto materiálem produkuje oblečení a textil pro děti, je značka LittleAngel. Český výrobce, který si zakládá na kvalitě střihu, zpracování a designu. A jeho sortiment věcí pro miminka a děti s Outlast®  je opravdu široká. V nabídce najdete body, overaly, trička, legíny, tepláky, čepičky, kraťasy, rukavice, ponožky, bundy, mikiny atd.  Ale také fusaky, deky, zavinovačky, potahy na autosedačky, spací pytle a další.

Období snažení se o miminko patří k nejkrásnějším obdobím našeho života a samo mateřství je snad ta největší přirozená změna, jakou můžeme projít. Zároveň je to však ta největší změna v našem životě. Naše tělo je od přírody uzpůsobeno ke snadnému početí ve věku kolem dvaceti let.

Bohužel vlivem současného životního stylu je doba plánovaného početí čím dál častěji odkládá na období po třicítce a toto období je často po několik let vyplněno užíváním antikoncepce. To vše může být příčinou, že mezi páry snažícími se o miminko mohou být velké rozdíly v délce čekání na vytoužené miminko. Někdy se to podaří takřka „napoprvé“, někdy to může trvat i několik let. 

Šance na otěhotnění je velmi ovlivněna psychickým stavem ženy. Žena by měla být na otěhotnění psychicky připravena a na novou etapu svého života se těšit, ne se jí stresovat. Pro zdárné početí je nadmíru důležité cítit se dobře.

Společnost Green-Swan Pharmaceuticals společně se specialisty na pomoc při otěhotnění z Ústavu pro péči o matku a dítě v Praze - Podolí přichází s novinkou. Přípravek GS MimiStar® je unikátní přípravek, který zohledňuje potřeby žen, jež se chystají otěhotnět. Dokonale připraví Vaše tělo k početí miminka, a navíc klade důraz na látky, které přispívají k psychické pohodě. 

Přípravek je určen ženám, které:

• plánují miminko a chtějí otěhotnět,
• v minulosti dlouhodobě užívaly antikoncepci a po jejím vysazení chtějí v těle doplnit důležité látky,
• plánují miminko ve zralejším věku,
• jsou vystaveny dlouhodobému stresu a psychické zátěži,
• se pokoušejí otěhotnět s pomocí centra asistované reprodukce.

V pátek 23.Března 2012 jsem byla na kontrole v porodnici Motol a tam mi řekly je jsem otevřená na jeden prst a že to na porod vůbec nevypadá.Tak mě odjednaly na další kontrolu která měla být asi za 14 dní což mi přišlo divné ale nechala jsem to být.Byla jsem ráda že po 2 hodinách v čekárně a půl hodině u doktorky která se ve mě hrabala jak bába v koksu.No nic jela jsem radši domů za svým přítelem abych ho ještě stihla než odjede do práce.

Večer kolem 20:00 jsem jela za přítelem do prace abych mu tam pomohla.Domů jsme se dostaly ve 23:45.Já myslela že půjdeme hned spát ale ne.O půlnoci volala přítely moje tchýně jestly u nás můžou přespat takže jsme ještě čekaly než přijedou.Když přijely tak mi v 00:30 všichni přály k mým 21 narozeninám.Najednou se na mě tchýně podívala a řekla že mám najednou bříško strašně moc dole.

Když jsme dokoukaly hanibala který skončil ve 3:00 tak jsme šly konečně spát. 🙂

Ráno 24.Března 2012 v 6:00 jsem se zbudila s příšernýma bolestma.Vzhledem ktomu že byly pravydelné po 5 minutách tak jsem usoudila že jde o kontrakce.Tak jsem začla chodit po bytě zda se bolesti neuklidní ale ani náhodou,tak přišla na řadu sprcha tak jsem byla asi 30 minut.Když jsem z ní vylezla tak se mi udělalo zle že jsem musela jít zvracet.Potoj jsem šla zpátky do ložnice abych vzbulila partnera ale vzhledem ktomu že jsme šli spát až ve 3:00 ráno tak jsem měla problém ho vzbudit a podařilo se mi to až v 7:15.Když se na mě podíval ještě rozespalej a já se tam kroutila v bolestech tak se mě zeptal '' MÁM TI ZAVOLAT SANITKU? '' .

Sanitku volal v 7:30 a to už jsem měla kontrakce po 2-3 minutách.

Sanitka přijela v 7:50 a v 8:00 jsme stály před porodnicí.

V rámci iniciativy Všichni jsou na koníku vítám u nás

MUDr. Janku Bambasovou MPH, ředitelku Nemocnice Břeclav.

Paní doktorko, Vaše specializace a atestace je gynekologie a porodnictví a máte v ní přes 20 let praxi.

Jak se podle Vás za tu dobu prostředí v českých porodnicích  změnilo?

Kdybych to měla říct jednou větou: „ Otevřelo se maminkám, lidem”.

V minulosti bylo oddělení porodních sálů a šestinedělí uzavřeno. Návštěvy na oddělení šestinedělí nesměly být a novorozence maminky ukazovaly příbuzným pouze přes okna nebo skleněné dveře.

Je tak lehké nadávat na důchodce. Jak nás nepouští v těhotenství sednout v MHD, jak jsou zatrpklí a protivní. Jak se cpou v obchodech, přebírají zeleninu, nadávají na matky na mateřské.

Co se na to podívat z druhé stránky? V době jejich mládí těhotenství nebylo žádná nemoc. Těhotné často dělaly práci, která byla opravdu těžká, takže hcvilka stání nepřijde starším lidem jako nic zvláštního. Zatrpklými a protivnými je dělá tento svět, nehledě na to, že takto naladění nejsou všichni, my si jen těch protivných víc všímáme. Kolik babiček nám ulpí v mysli po jedné cestě v MHD, kde nám jedna stará paní vynadá, kam se s kočárkem cpeme? Jen ta jedna, i když jich tam mohlo sedět dalších patnáct. A spoustu lidí pak bude nadávat na důchodce jako celek. V obchodech si vozík dotlačí až k regálu, protože se o něj leckdy opírají a nebo se o něj bojí. A že je jich plný supermarket? Ono je to pro ně často jediný program, který mají, když se na ně jejich děti a vnoučata, pro nedostatek volného času, "vyprdnou".

Jak je lehké pořád si stěžovat na tchýně. Ale ony to (tedy většina) myslí dobře. Ač nám jejich rady přijdou zastaralé, hloupé a nevyžádané, kdybychom je nezajímaly, prostě by si nás nevšímaly. Tchýně jsou matky vašich partnerů, už proto si zaslouží alespoň vyslechnout.

Neříkám, že to jde vždy, ale někdy je třeba jít tou těžší cestou pochopení. Když je na mne protivná starší paní, řeknu si, že asi má těžké období, kašlou na ní děti i vnoučata, trápí ji zdraví,...

Radu si od lidí vyslechnu vždy, ať je jakákoliv. Od rodiny to znamená, že jim na mně záleží. Rady ohledně dětí poslouchám a sama si je roztřídím, někdy v sobě má i hloupá rada kousek dobrého.

A protože jsmena MK, tak prosím o toleranci. Nikoho tímto článkem nenapadám neurážím ani nesnižuji. Článek není reakcí přímo na MK, celkově odráží můj názor na svět kolem mě 🙂

po včerejším rozhovoru se svou kamarádkou a nedávném přečtení článku o pocitech neplodné ženy jsem se rozhodla napsat tento článeček. Snad někomu pomůže, že v tom není sám...

Včera jsem se bavila s kamarádkou, která mi se slzami v očích sdělila, že vůbec nemá ráda svou osmiměsíční dcerku, že od porodu si k ní stále nenašla cestu. Musela jsem ji uklidnit. Mně to trvalo rok, než jsem si našla cestu ke svému synovi a rok a půl než jsem ho začla opravdu bezmezně milovat...

Po dětech jsem strašně toužila, když mi bylo 26 let. Děti bohužel nepřicházely, po čase u nás nastal marast IVF a KET a dítě přišlo, když mi bylo 32 let. Ve 26 moje hodiny bily jako hrom. Ve 32 bylo ticho po pěšině. Těch 6 let mezitím, kdy jsem se plácala v tom, že jsem neplodná, aniž bych chtěla, když jsem vždycky chtěla mít děti a každá kráva je má a já ne, to bylo opravdu psycho. Dostala jsem se i do fáze, že jsem odmítala chodit na akce, které byly s dětma. Cítila jsem se být absolutně mimo kolektiv. Nesnášela jsem blbý kecy o tom, že neumíme souložit nebo o tom, že nemám děti, protože honím kariéru. Ani jedno ani druhé totiž nebyla pravda. 

No a pak to přišlo. Po dalším KETu najednou //, které jsem už tak nějak vlastně ani nečekala. Neříkám, že jsem neměla radost. Měla, obrovskou. Konečně. Konečně je to tu... Pak přišel 6tt a masivní krvácení - hematom. Dva týdny jsme se plácali v nemocnici, jestli to dáme nebo nedáme. Po propuštění mi neustále všichni doktoři tvrdili, že nemáme vyhráno. Ať se vlastně ani netěším, že je to stejně nejisté a dokud nemám v kočárku zdravé dítě, ať krotím své emoce. Těhotenskou průkazku jsme vyfasovali až ve 20tt, kdy už to konečně vypadalo, že to snad i klapne. Pak po zbytek těhu hrozilo, že budu muset lehnout do nemocnice na udržení, k čemuž nakonec vlastně ani nedošlo. Nevím, co mě tak poznamenalo. Jestli ty léta psychického strádání nebo toho, že jsem se zatvrdila v tom těhotenství, že to vlastně nemusí dopadnout... Nevím. 

Potom přišel porod a najednou jsem měla dítě. Dítě, které řvalo celé dvě hodiny na porodním sále a já vlastně ani nevěděla, co s tím... 🙂 Po porodu totiž nepřišlo NIC. Ale opravdu NIC... Fungovala jsem jako matka, která se stará o dítě. Plnila jsem své povinnosti, ale něco tam prostě chybělo... ☹ Nikdy jsem si nepoložila miminko nahé na své tělo, celkově jsem ho strašně málo chovala. Prostě nějak chyběl ten citový vztah a nevím proč. ☹ Opravdu jsem mívala stavy, že jsem chtěla, aby si ho někdo odnesl. 

Postupem času jsem zjistila, že je nás takových víc. Jen o tom nemluvíme. Cítíme to jako totální osobní selhání. Tak dlouho jsem toužila po dítěti a najednou je tu a já nemám tu lásku? Divné, co? Pak když jsem o tom začla mluvit, tak jsem najednou zjistila, že mám spoustu kamarádek, které měly úplně stejné pocity, ale styděly se o tom mluvit. Kdo by to taky pochopil, že? Pouze žena, která to zná...

Ahojky Maminky, tak jsem se konečně dostala k tomu,abych se také svěřila se svým příběhem-porodem. Musím říct,že jsem se na porod těšila,a nenervovala se a nenechala se nikým a ničím nervovat.Termín jsem měla 25.května 2014. Celé těhotenství probíhalo bez komplikací, to že jsem měla nízký tlak,nebo mi v prvním trimestru bylo špatně jsem neřešila,a užívala si každý den 🙂 V třetím trimestru se bohužel stalo, že mi začalo tvrdnout hodně bříško,a to konkrétně v 32. týdnu, tak jsem si poležela tři a půl dne a tři a půl noci v nemocnici na kapačkách, a z toho jsem dvě noci byla na čekankách a zažila jsem dva porody, a to jsem oplakala,bála jsem se moc o miminko,a však víte, že to je nelehké citové období, natož když něco není v pořádku. Díkybohu po již zmíněné době mě propustili z nemocnice domů,a já jsem se opatrovala a šetřila co to šlo 🙂 Pak mi začaly otékat ruce,a ke konci těhotenství i nohy,a to opravdu hodně :( Tlak jsem měla dvakrát vysoký, a nic nenasvědčovalo tomu,že bych měla mít Preeklampsii. Od začátku května jsem si každý den říkala, tak holka už se to blíží,kdypak to asi přijde. Samozřejmě rodina a přátelé si přáli,aby se miminko narodilo např. 29.května to má narozky mladší ségra, nebo 26.května kolegyně mé sestry, pak 25.května přímo v termín porodu má narozky kamarádka. Někteří tvrdili,že budu přenášet, takže padali další přání termínu porodu v červnu 🙂 Já si říkala v duchu,že by se mohl splnit sen,který se mi zdál,že porodím 14.května...a nic...ale poslíčky jsem párkrát měla. Blížil se termín porodu a to také jistě znáte všichni byli dosti nervní 🙂 a já z nich 🙂 Tatínek, můj manžel budoucí jen při vyslovení slova porod,trošku bledl,ale byli jsme domluvení, že až přijde tak chvíle...když to nebude zvládat,tak bude na chodbě a počká si...V sobotu 24.května na můj svátek (Jana) jsem si řekla, tak dneska by ses naše štěstíčko mohlo narodit,a když ne dnes,tak přímo v termín porodu bylo by to krásný 🙂 a musím podotknout,že mi nebylo zrovna dobře...Únava,a takový divný pocit...asi určitá nervózita mnou cloumala od rána, odpoledne víc,a večer když jsem se sprchovala, tak jsem se lekla, že už mi odtéká plodová voda...V klidu jsem přišla za manželem,a řekla,že radši pojedeme do porodnice,že si nejsem úplně jistá (protože všude to popisují jinak...jak je to s odtokem plodové vody), ale že mi možná trochu odtekla,a že cítím,že bych měla jet do porodnice. Vše jsem měla už měsíc sbalené, tak jsem se jen rozloučila s naším labradorem a jeli jsme...to bylo cca 22:10 h.. V porodnici mi hned podali košili ať se převléknu,poté mi natočili monitor a mezitím z vložky,kterou jsem jim přivezla zjistili,že to tedy plodová voda ještě není,ale že si mě tam nechají radši,a dali mě na čekanky, kde jsem se setkala s paní,která měla silné poslíčky. To bylo cca 23 hod. loučení s manželem bylo, tak zítra si pro mě přijedeš když se nic nebude dít a pa....Ale intuice žen je opravdu zvláštní, protože ve tři hodiny ráno,kdy jsem trošku dřímala, mne probudilo,takové lupnutí,leknutí a nevěděla jsem co...a jen jsem cítila to teplo...a začala mi odtékat plodová voda,to už jsem si byla jistá,a šťastně jsem napochodovala s vložkou za sestrou,že bych řekla,že teď to je plodová voda určitě 🙂 a ona mi to potvrdila a šla připravit kapačku s antibiotiky na Streptokoka. Ve čtyři jsem začala mít kontrakce a v půl páté odešla hlenová zátka. Já se ptala sestry kdy můžu zavolat manželovi,ta mě ujistila,že je čas..v pět ráno přijde primář,prohlédne si mě a pak se uvidí. Jak řekla,tak se stalo...a výsledek...nebyla jsem otevřená vůbec...Bolesti se začali stupňovat,prodýchavala jsem to,a věřila,že dnes porodím....jelikož primář mi řekl,no snad dnes porodíte,kdyžtak to další den ráno vyvoláme....:( V půl osmé mě poslali na snídani,že když se neotvírám,že to bude ještě dlouhá cesta,tak ať se posilním, u snídaně jsem měla kontrakce cca po sedmi minutách, po hodině najednou po třech minutách,a tak to už zůstalo...otevřená jsem byla na 1 cm...Poslali mě na svačinu, nejen,že jsem neměla chuť,ale navíc po chlebu mě pálí žáha,bála jsem se,abych pak nezvracela...nesnědla jsem nic...Kolem půl 12 cca přijel manžel s věcmi, s tím,že dnes asi porodím,že se na mě jde podívat a pak ještě zajede domů vyvenčit hafana, když jsem "v pohodě",ale to jsem řekla,že začínají být ty kontrakce fakt silné...Primář mě vyšetřil a sdělil sestře ať mě vezme na přípravu,že jsem na 3 cm. Při klystýru jsem měla už takové kontrakce,že jsem si říkala,já jí porodím tady 🙂 A poté v koupelně jsem nedokázala myslet na nic jiného než na tu bolest,a byla to jedna kontrakce za druhou...Mezitím to sdělili manželovi,který jaksi nechápal,že se ta situace změnila 🙂a jel rychle na chvíli domů. Když kolem půl jedné přijel,už jsem ležela na sále,a oči jsem otvírala jen když to šlo...a šlo to špatně...únavou jsem ztrácela vědomí..usínala...Píchli mi Oxytocin...nu žádná sláva...a do toho mě začalo zlobit srdíčko...Tachykardie,ale Miminko naštěstí v pořádku...Několikrát mě vyšetřovali,a já byla otevřená cca na 3 cm kolem půl 4, řekla jsem si o Epidural,i primář souhlasil, že by to mohlo pomoct porodu...aby se rozjel...Píchli mi Epidural,ulevilo se mi,že jsem zvládala zase komunikovat. Čas se vlekl,a kolem šesté mi dali další Epidural. Blížila se osmá hodina a já jsem měla takové bolesti,jak maminky uvádí...že Tě to zlomí vejpůl 🙂 a jelikož jsem byla otevřená cca na 8 a půl cm,věřila jsem,že do desíti porodím 🙂 A dozvěděla jsem se, že mám bílkovinu v moči, to že jsem měla tak strašně oteklé nohy, že se sestry na ně dívali s hrůzou v očích,a to nepřenáhím.....Takže Preeklampsie potvrzena...V půl desáté jsem byla na 8 a půl centimetru...a to už jsem měla dávno pocity na tlačení, chodila jsem s manželem do sprchy,který mi byl neuvěřitelnou oporou. Pak kolem 22: 20 hod. přišel primář, pomyslela jsem si, tak a teď to řekne, zatlačte ... Místo toho řekl...Je mi líto, ale musíme udělat Císařský řez...Musím se přiznat,že jsem to vůbec nečekala,byla jsem odhodlaná to zvládnout a zvládala jsem to doteď...tak proč????Řekl,že je to nepostupující porod, a že musím akutně na sál....Rychle jsem stačila říct, že chci Spinální anestezii a manžela mít u sebe. Pan primář naprosto skvělý lékař a člověk, bez mrknutí oka řekl, že ano,a pak to šlo tak rychle. Bandáž nohou, zastavení Oxytocinu...ale bolesti jsem dál měla, pak přechod na lůžko a převoz na sál...A po napíchnutí Spinalu,to byl fofr ještě větší,během chviličky u mě byl manžel,dost bledý strachy...o nás...Nevěděli jsme jestli se nám za chvíli narodí holčička nebo chlapeček...chtěli jsem být překvapeni...a já si byla jistá, že to bude holčička a manžel si to moc přál...po chvíli kdy jsem ucítila tlak v břiše, pak takové zvláštní lupnutí a pak ten nejněžnější a nejkrásnější hlásek na světě....V tu chvíli jsem už měla zimnici...a drkotajíc ptám se svého milého : "Co to je" ? Anesteziolog řekl, tak se podívejte Tatínku. Jenže neměl hned takový výhled,aby to mohl říct,a pak už jen slyším holčička...Chtěla jsem moc plakat,ale nešlo to,asi únavou...A při pohledu na manžela a na jeho oči,tedy spíš ty škvírky štěstí..jsem byla ta nejšťastnější na světě 🙂 A naše Barborka nejkrásnější na světě...zahlédla jsem jí na chvíli...Měla jsem hroznou zimnici,která trvala asi dvacet minut...Odvezli mě na pokoj..a Maličkou přivezli,ať jí vidím...nedá se popsat ten pocit štěstí...Manžel byl absolutně dojatý a šťastný, že jsme v pořádku....si si myslíte...tak to je vše...ale není. Ráno přivezli Barborku na kojení,přisála se na první pokus,pyšně jsem na ni hleděla a řekla manželovi,že jdu rodit znovu,opravdu si nevymýšlím,řekla jsem to a stojím si za tím furt...Jenže po pár hodinách za mnou začali chodit pediatři,že Barborka ublinkává,tak jsem řekla,že to je časté po porodu,napolykají plodovou vodu a pak mají chuděrky takové trable...Jenže za chvíli i sestra s kamennou tváří,že ublinkává...Pak přišla hlavní doktorka z pediatrie,že převezou Barborku do nemocnice kde mají dětskou JIPku...ještě jsem se držela,byla jsem si jista,že převezou i mě s ní...Jsem přece maminka...musím být s ní...navíc i kvůli laktaci nééé?Jenže řekli,že to nejde,že převezou jen jí.....trošku jsem plašila,víc plakala...Manžel se držel...Malou odvezli...Volala jsem hned v úterý ráno, a že je v pořádku...že ji,ale udělají testy další....Večer jsem volala zas, a zase mi bylo řečeno,že je v pořádku...Ve středu ráno i večer totéž je v pořádku...a že bych mohla přijet já za ní,že tam mají místo pro mě...Jenže v noci mi začalo být divně...nedá se to popsat...Tlak,nepříjemné pocity...Změřili mi tlak a už to lítalo, měla jsem hodně vysoký tlak a Preklampsie se začala rozvíjet do té horší úrovně...ráno to bylo ještě horší, dali mi už x-tou infúzi....a na speciální přístroj hlídající tlak po patnácti minutách,tak vysoký tlak jsem měla,hrozila mi mrtvice...pak přístroj na odměřování dávky infúze...a do toho jsem řešila jak se dostanu na Kladno,ale věděla jsem,že bude problém,že mě pro změnu nepustí...což se potvrdilo...Lékař z nemocnice kde byla Barborka byl dosti udiven náhlou změnou situace a najednou řekl (a to byl čtvrtek),že dnes už to nepůjde,ale v pátek bychom Vám dcerku tedy přivezli...Nemohla jsem se dočkat pátku...Bylo kolem desáté hodiny,když jsem slyšela pravidelné pípání inkubátoru,který byl slyšet na chodbě....a já už věděla,že za chvíli mi bude nejlíp 🙂 Dojetím jsem nemohla ani plakat.....Konečně po dnech a nocích hrůzy ji mám u sebe lásku mojí největší...Tlak jsem měla tuplem vysoký,ale pak už to bylo jen lepší...Z Preklampsie jsem se dostala a tlak mám v pořádku, léky jsem brala doma cca tři týdny a nyní jsem v pořádku..Zažila jsem si vlastně dva porody..přirozený,bez závěru a císaře..a Maminky,můžu Vám říct, šla bych do toho hned den po porodu jak jsem řekla,každá ta kontrakce za to stála...Protože já jsem MAMINKA, a jsem ta nejšťastnější žena na světě a mám naprosto úžasného manžela,který byl u porodu tak skvělý a báječný,že pláču jen při vzpomínce, a na závěr mám tu nejkouzelnější a nejkrásnější holčičku na světě! Moc Tě Miluju Baruško a můj drahý budoucí mužíčku Luboši !!!

Papus (což je řecky Nikolčin děda) odjel na dovolenou, takže jeho zahrada se stala na víkend naší zahradou. Táty zahrada je prostě krásná oáza klidu, ale není vůbec dělaná pro děti, až na malé pískoviště a klouzačku. A tak jsme si ji na víkend přivlastnili a přizdobili k obrazu svému. 

Napustili jsme obří bazén, pověsili houpací síť a postavili stan.
V pátek jsme si opekli vuřtíky, vše připravili a večer tábořili. Teda do té doby, než Nikča uslyšela kočky, jak se mrouskají. Lekla se a ptala se, co to jako je? Tak jí to táta vysvětlil a ona, že se bojí a že jde spát domů k babičce. Nakonec si to rozmyslela, že tedy vydrží s námi. Do stanu se jí ale moc nechtělo, až když jsem ji řekla, že kočičky přijdou určitě v noci ke grilu na návštěvu a že by po nás lezly, tak řekla, že tam teda vleze, co má s námi dělat. Trochu zhýčkaně jsme si ve stanu nafoukli velkou matraci, pryč jsou doby karimatek. Jenže ta byla spíš k zlosti. Luky málem chytil mořskou nemoc, jak se to s ním houpalo při každém mém otočení.

Pak jsme konečně všichni ulehli. Luky ještě něco řekl a Nikča hned na to: "Tati, cos říkal, že jdeme z toho stanu pryč?" 🙂 No moc si to užívala. Za chvíli: "Mami, já ale vůbec nic nevidím, nemůžu si na tebe rozsvítit baterku?" A aby toho nebylo málo, tak já si z venčí přitáhla v nohavici od tepláků mravence. A ten hajzlík mě pořádně kousnul. Už vás někdy kousnul mravenec? Pálí to jak ďas. Já začala pěkně vyšilovat, co mě to proboha štíplo a hledala jsem všude možně. No a Luky, ten z nás byl hotovej. Kdo by taky nebyl? 🙂

Nakonec jsme všichni usnuli a vzbudili se až ráno. Celý víkend byl parádní. Díky bazénu a teplému počasí se u nás postupně vystřídala půlka Jablonce 🙂 Klidně jsme mohli vybírat vstupné.  Jen ten štípanec pálil ještě druhý den - poctivě jsem ho mazala www.bepanthen.cz.

Snad na stanování nezanevřeme. Na zkoušku to bylo celkem fajn.
Nikča měla premiéru už loni 🙂

Minulý týden jsme byli s Lukym na svatbě našim kamarádům Martě a Danovi. Ta svatba byla...neuvěřitelná, nezapomenutelná, spontánní, nenucená, prostě nádherná. Myslím si, že pro mnohé může být inspirací, proto vám chci o ní napsat.

Na koláčkách jsme si smlsli měsíc před svatbou a byly vynikající. Přímo na svatebním oznámení byl odkaz na bližší informace. To jsem viděla poprvé. Brzy se bude vdávat další naše kamarádka a ta má ty informace na stránkách ještě lepší, ale to vám neukážu, ještě byste tam chtěli s námi a tolik místa tam určitě nebude 🙂

Den D začal v pět hodin odpoledne na Vrátě (vesnička, kde Marťa vyrůstala) v místní hospůdce. Počasí vyšlo nádherně a díky tomu mohlo vše proběhnout podle plánu jako garden party. 

Hned u vchodu se nás ujal "asistent" Kuba a rozdal nám modrá dřevěná srdíčka. Na ta jsme se měli podepsat bílým fixem a zapíchnout k nim myrtu. Spolu s tím si vybrat jeden list papíru s cizím jménem. Danou osobu pak každý musel najít, promluvit si s ní a nakreslit její portrét, jako dárek pro nevěstu a ženicha. U některých se pěkně nasmáli a byl to skvělý stmelovací manévr. 

Výzdoba:
- už cestou byla navigace spolu s balónky, díky ní jsme zdárně dojeli až na svatební parkoviště. Cedule Vrát nás vítala s modrým a růžovým balónkem, tak bylo jasné, že jsme správně.
- lampiony, bílé papírové pivoňky, fotografie jich dvou, skleněné lucerny na svíčky omotané jemnou puntíkatou stuhou
- světýlka
- dva červené balónky ve tvaru srdíček, které plápolaly na trávě kolem bílých dek na ležení

Program:
- malování obličejů
- fotografka s kameramanem obcházeli s různými rekvizitami hloučky lidí a tvořili zajímavé fotky (už se na ně moc těším)
- krájení svatebního dortu (ten byl mňamózní). Luky říkal, že nejlepší byla ta lízátka. Na fcb najdete autorku jako DortyOdMarky. Její úkol zněl jasně, vytvořit dort podle ubrousků 🙂 Každé patro jiná chuť. Vynijaící!
- obřad - o tom až za chvíli
- rozbíjení talíře
- přípitek (Cinzanem - mňam)
- focení - parádní
-  házení svatební kytice (tu svou si nevěsta nechala a hodila krásnou "druhosvatební")
- tanec, tanec a tanec
- po celou dobu plno jídla a pití (z toho bych vychválila grilované maso, protože to se jen rozplývalo na jazyku a pak ještě sušenky cookies. Až na ty slané, které mě mezi sladkými zaskočily, to byl svěží nápad, který se jen tak na svatbách nevidí).

Samotný obřad:

Začal až po půl desáté večer. Svědkyně a ostatní "pomocníci" rozmístili všude okrasné pytlíčky se svíčkami. Rozsvítili se světýlka a lampióny, sluníčko zapadlo a cvrčci cvrdlikali. Romantika. Vytvořili jsme špalír a ženich procházel k obřadnímu místu, k tomu hrál klavírní doprovod. Pak šly svědkyně. Za nimi my ostatní, kteří jsme se rozřadili, aby mohla projít holčina, která rozhazovala růžové okvětní plátky. Pak začaly Marti kamarádky sborově zpívat spolu s klavírem a Marťa vyšla. Byla krásná. A co se mi moc líbilo, když dorazila k Danovi, tak se drželi za obě ruce a to po celou dobu obřadu. Při gratulacích holky vydržely a zpívaly těch písniček snad téměř dvacet. 

Noční svatba je prostě jedním z mých nezapomenutelných zážitků, které si uchovám na celý život.

Hromadnou fotku naší bandy ještě dodám...

A co vy? Máte nějaké svatební tipy. Brzy se chystáme na další, tak ať se můžu inspirovat: dárek, hra...??? 

V rámci iniciativy Všichni jsou na koníku vítám u nás DiS. Elišku Řiháčkovou Remundovou, která  pracuje jako dentální hygienistka.

V současné době je na MD a občas vypomáhá v ordinaci svých rodičů, kde jsou všichni, včetně její sestry, zubní lékaři. Můj úkol je starat se o zuby a dásně svých pacientů a naučit je správné péči o ně. Kvalitní prevencí lze předcházet celé řadě onemocnění - zubnímu kazu, zánětu dásní i paradontóze. 

Kdy se dětem začínají prořezávat první zoubky a jakou péči jim máme věnovat?

Kolem 6 měsíce života a obvykle to bývají dolní řezáky- „jedničky“.

Je velmi důležité čistit již tyto mléčné zuby, tzn. i pahýlek právě se prořezávajícího prvního zubu.

K tomu nám nejlépe poslouží gumový návlek na prst s měkkými štětinkami - tzv. „prsťáček“.