Jak jinak na pochvaly.

Moje zamyšlení nad pochvalami, jejich úskalími a alternativami. Oporu hledám zejména v knížce Respektovat a být respektován (dále jen RaR).

Mnoho lidí ani nenapadne, že by na pochvalách mohlo být něco špatného. Někdo možná tuší, že to není ideální styl ale řekne si, že pochvala přece nikdy nemůže uškodit. Dopředu chci upozornit, že ani já se pochvalám nevyhnu, ale níže bych chtěla shrnout proč se o to alespoň snažím.

Ještě než jsem se setkala s konceptem respektující výchovy a ještě než jsem měla svoje vlastní dítě, tak jsem sama nebyla úplně nadšená, když mě někdo chválil. Často jsem měla pocit, že je to jenom taková formalita, když pro někoho něco vykonám nebo když vykonám něco, co ode mne druzí očekávají. Dodnes mi ani úplně nesedí, když mi někdo chválí syna, jak je šikovný či pěkný. To, co mi tedy na pochvalách nejvíc vadí je, že jsou velice nekonkrétní a hlavně často poskytovány bez většího zájmu o osobu, vykonanou činnost či chování. „Ty jsi šikula“, „To je hodný chlapec“, „To je krásná holčička“ a tak podobně na mě působí hodně povrchně. Ano, vím, že je to myšleno jen v dobrém a například při setkání se známým někde na chodníku ani není čas na něco hlubšího, ale mnohem raději slyším „Vidím, že už umí postavit z kostek komín“, „Koukám, jak tvůj syn v klidu čeká zatímco si tu povídáme“, „Ta tvoje dcerka má pěkné oči a krásné lokýnky“. Myslím, že to taky moc času nezabere a přitom je zde vidět konkrétní zájem o člověka, není to paušálně používaná fráze či jakási zdvořilost. Také mám špatnou zkušenost s veřejnými pochvalami. Když paní učitelka pochválí před celou třídou jedno dítko, co se pak často stává? Proč bývají obětmi šikany nejčastěji třídní „šprti“? Jak nepříjemné mi bylo, když mě vedoucí pochválil před kolegy a jak jsem pak z nich cítila odtažitost...

Nelíbí se mi, že pochvaly vytvářejí závislost. Závislost na vnějším hodnocení od druhých lidí. Pokud se staneme závislými na hodnocení druhých lidí, staneme se snáze manipulovatelnějšími. Uděláme i to, co bychom sami neudělali jenom proto, že toužíme po pochvale. Manipulovaní lidé se sami stávají manipulátory (RaR, str.170). Jak já nemám ráda, když vidím štíhlou kolegyni jak fňuká, že má strašný účes a musí zhubnout – kolikrát v tom vidím snahu slyšet od ostatních takové to „ale né, vždyť ti to sluší“. Manipulací je i to, že někoho ve skupině pochválíme a očekáváme, že ostatní se mu budou chtít vyrovnat (dítko ve školce si jako první uklidí po sobě hračky).

„V jednom výzkumu se zjistilo, že děti, které byly svými matkami častěji chváleny za to, že se o něco rozdělily s jinými dětmi, byly mimo domov méně štědré než děti, jejichž matky je za to nechválily.“ (RaR, str. 166)

Stejně tak, jako v období těhotenství, je kineziotejping také po narození miminka neocenitelným pomocníkem, těšitelem bolestí a řešitelem zdravotních problémů.  V 6-ti nedělí a po porodu se nejčastěji používá pro řešení následujícího:

• Bolesti zad a šíje – většinou se jedná o bolesti způsobené poškozením svalů. Především díky manipulaci s miminkem jsou zapojovány svaly, které nejsou na podobnou zátěž zvyklé, z čehož pramení časté problémy. Zde se účinek dostavuje velice rychle. 

• Zánět šlach na ruce. K poškození šlach dochází především chronickým přetěžováním – celodenní manipulaci s dítětem. Kineziotaping snižuje otoky, bolest pomáhá zasaženým svalům a tím usnadňuje přenos síly na úponové šlachy. V tomto případě se výsledek projevuje do 48 hodin. (viz. obrázek)

• Posílení svalů stěny břišní a urychlení hojení tkání a úprava trofiky v regionu. Viz. obrázek ve fotogalerii. Ideálně 1.-5.týdnů po porodu. Toto lepení napomáhá správnému hojení nejen svalů, ale také orgánů, které reagují zvětšení prostoru.

• Otoky stehen, lýtek a kotníků – zde je úleva velice rychlá. Během chvíle se zbavíte nepříjemného pálení, bolesti a pocitu těžkých nohou. V tomto ohledu je kineziotaping opravdu nejúčinnějším pomocníkem.

 Pro podrobnější informace si můžete napsat na honza@moravec-consulting.com, nebo volejte na 721 577 578. 

Domácí divadlo

Chtěla bych tu shrnout zamyšlení nad využitím hraní divadla pro nejmenší děti. Mám namysli divadlo hrané se zvířátky, panenkami či plyšáky atp.

U svého syna i u jeho kamarádů, kteří přijdou na návštěvu mám ověřeno, že již malé děti mají rádi, když jim dospělý hraje divadlo. Nepotřebujete k tomu žádné speciální vybavení, stačí konferenční stůl a „herci“. My používám vše výše uvedené, děti mají nejraději zvířatka. Skvělé je, když začínáme a končíme zazvoneněním zvonku.

Co ale poslední dobou shledávám na této aktivitě skvělé je její využití při jakési „psychohygieně“ dítěte ale i při výchově samotné.

Případ první, divadlo hraje rodič:

Pohádky si většinou vymýšlím až v průběhu hry, většinou mám předem jen promyšleno, o čem to bude (i tak je to pro mě dřina, vymýšlení příběhů není úplně moje parketa). Ráda využívám výchovná témata, například jak byl pejsek vůči kamarádům ošklivý a pak byl osamělý a smutný, protože si s ním nikdo nechtěl hrát. Jak se kočička ztratila v lese. Jak byla ovečka nemocná a nechtěla ležet v postýlce. Pohádka končí vždy „vhodným“ vyřešením. Pejsek si uvědomí, jak se choval a ostatním se omluví a pak je šťastný, že má zase kamarády. Kočička říká ostatním zvířátkům, která potká jak se jmenuje a kde bydlí a ptá se jich na cestu domů. Ovečka pochopí, že jí ležení v posteli pomůže, protože při běhání venku se jí přitíží. To jsou jen takové nápady, určitě každého napadne spousta dalších. Hlavně se tak nenápadně dají řešit různé aktuální výchovné problémy. Sice to není samospásné, ale je to zase trochu jiná úroveň výchovávání než běžné vysvětlování a nakazování.

Vždycky, když jsem se vracela z pracovních prázdnin v Řecku, tak jsem se zpátky domů do Čech moc těšila. Jsou prostě krásné a pestré. Máme vše "za rohem".  Pojďme toho využít. 

Někdy postačí obyčejná zahrada nebo hřiště před panelákem. Na jednom takovém jsme tento týden byli. Já si říkala, co tam bude děti bavit, vždyť tam jsou jen dvě železné prolézačky a pískoviště. Ale děti si vystačí i s málem. Jedna průlezka je zaujala obzvlášť - pořád všichni tři vylézali nahoru a výskali si u toho, jak jsou vysoko. Péťa nám udělala výbornou ledovou kávu a my na hřišti strávili fajn dvě hodinky bez většího karambolu. 

Pokud si však chcete všední dny zpestřit něčím nevšedním, zde máte několik typů:

 Verča a Ondra

Vodní hrátky v iQparku

Dneska jdeme zkusit s Ondrou poprvé iQpark (www.iqpark.cz) a dopoledne jsme byli v muzeu hraček (http://muzeum-hracek-jablonec.cz.hdd.cz/). Dáša byla o víkendu na Grabštejně(http://www.hrad-grabstejn.cz/titulni-strana/) a Lukymu se tam prý strašně líbilo, tak to nějaký víkend chceme taky zkusit.
Diana: iQpark je spíše pro starší, ale i naše malé děti si v něm najdou zábavu (u vodních hrátek mějte pro jistotu věci na převlečenou). 
V našem muzeu hraček jsme ještě nebyli, ale prý je pán průvodce velmi ochotný, o hračkách mluví s láskou a půjčí je i těm největším raubířům 🙂 
Nedávno jsem četla článek o tom, kdy jít s dětmi na prohlídku hradu a zámku. S takhle malýma to nemá cenu (tím myslím povídání s průvodcem). Na Grábštejně bývá spousta doprovodných programů, které naopak děti velmi zaujmou.

Petra a Vojtík

ZOO Liberec (http://www.zooliberec.cz/cz), zubačka Tanvald-Kořenov (http://www.zubacka.cz/index.htm) nebo Kryštofovo údolí-muzeum betlémůhttp://www.krystofovoudoli.eu/turisticke-zajimavosti/muzeum-betlemu  (Vojtík od tam tuď nechtěl ani domů )

Chystáme se na naší druhou letošní dovolenou. Snad bude úspěšnější než ta první, tím myslím bezúrazová (http://blogujicimaminy.blogspot.cz/2013/06/dovolena-jak-to-bylo-dal.html). No pro jistotu si s sebou přibalíme lékárničku s první pomocí a hlavně Bepanthen Plus (nejen, že si s ním já mažu jizvy, ale Nikča kdykoliv spadne, tak ho po mě vyžaduje 🙂

Jedeme do Řecka, podívat se za dalším členem naší rodiny. Průběh popíšu až po návratu.

Prozatím předkládám zážitky ostatních maminek:

 Verča a Ondra

My jsme byli loni i letos v Chorvatsku na stejném místě. Poprvé jsme tam jeli, když Ondrovi bylo rok a půl. Nejhorší ze všeho (pro mě a asi i pro manžela a dítě) byla cesta autem - 16hodin. Myslím ale, že letos, když mu bylo 2,5 roku, to zvládl daleko líp než loni. Jeli jsme na noc, tak většinu prospal a i potom krásně seděl, nezlobil a poslouchal CD s dětskýma písničkami.  
Jezdíme na ozdravný pobyt s Astmálkem - doporučuji vřele všem s dětmi (http://www.astmalek.cz/), které mají jakékoliv zdravotní problémy (dýchací, kožní aj.), ale je to vhodné i pro děti zdravé (Ondra žádné problémy nemá). Pobyt tam jsme měli vždy víceméně bezproblémový - nestýkalo se mu po domovu, neříkal nic. (Většinou, když se mu někde nelíbí říká: já chci za kočičkami). Loni tam schytal nějakou střevní chřipku, tak pár dní musel být v klidu a nesměl na sluníčko. Obrovskou výhodou tohoto pobytu je, že je tam vždy přítomen nějaký doktor či zdravotník, který mi Ondru přišel zkontrolovat kdykoliv jsem si řekla a hlídal, aby nedošlo k dehydrataci (hodně zvracel a nechtěl nic jíst a pít). Naštěstí letos jsme ho my nepotřebovali a užívali si dovolenou do sytosti. Nemusíte se o nic starat, program zajistí na každý den animátoři (vy tam ale s dětmi jste), každý den jsme něco malovali, tvořili, vyráběli. Byli tam i děti, které nechtěly do moře (teda případ našeho Ondry to není, my jsme měli problém ho z moře vytáhnout), ale při cákáčku ochotně samy a dobrovolně do moře vlezly klidně až do pasu 🙂 Po cákáčku bývá aquaaerobic pro maminky, babičky, tety a jiné dospělé osoby, které rády cvičí. Pak každý den odpoledne se píská na flétnu a hrají se s dětmi různé míčové hry. A aby ani rodiče nepřišli zkrátka, tak je potom beach volejbal. Letos Ondra už nepotřeboval žádnou tetu, strejdu na hlídání. Celý 2 hodiny si hrál stranou v pískovišti. A večer se promítají nejdřív pohádky, pak nějaké filmy pro dospělé, či se něco griluje nebo někdo udělá nějakou zajímavou přednášku (třeba o první pomoci). Kromě jiného se tam hledá Astmálkův poklad, soutěží dospělí ve znalostech, zručnosti a rychlosti o Astmálka všeználka a jde se stezka odvahy. 

Petra a Vojtík:

Dovolenou v loni zvládl bezvadně, byli jsme na Moravě,  moc se mu tam líbilo, jen cesta autem pro něj byla úmornější, letos jedeme na Šumavu, tak se mu tam snad bude zase líbit  

Káča a Ondrášek:

Trpíte bolestmi palce z nohy, které Vás v moci probouzí? Nevejdete se do bot, protože Vás kloub u palce je příliš velký? Máte problémy při dlouhodobém stání nebo delší chůzi? Trpíte tzv. vbočeným palcem?

Vbočený palec vzniká snížením funkce vazů, šlach, kloubních pouzder a svalů v oblasti chodidla i nártu. Tato dysfunkce vede nejprve ke vzniku příčně ploché nohy. Následkem toho dochází k destabilizaci kloubů (nejvíce je patrná právě u kloubu palce). Chůze při vbočeném palci je bolestivá, někdy až nemožná, vznikající artróza kloubu znemožňuje aktivní život a ani měkká obuv příliš nepomáhá. Problémy nastupují s rostoucím věkem a nejsou výjimkou dokonce již po dovršení 20 let věku. Pohyb nohou (ať už aktivní nebo pasivní) je u této diagnózy téměř nemožný pro silnou bolest. Bolesti se manifestují především s pasivní rotací palce, nebo aktivním ohybem či narovnáním palce do původní podélné osy.

Při návštěvě lékaře, je klient vyšetřen a instruován o klidovém režimu, vhodné obuvi, případně mu je doporučena dlaha a předepsány kortikoidy a analgetika. Odeslán je k rehabilitaci, kde mu je doporučeno aktivní cvičení a aplikována fyzikální léčba dle předpisu lékaře. Cvičení pro zvýšení hybnosti je však velice bolestivé a není moc efektivní, stejně jako v Čechách velmi často předepisovaná magnetoterapie, laser a ultrazvuk, případně parafin. Dále mohou být doporučeny ortopedické vložky, které mají podepřít klenbu příčnou i podélnou. Korekční „polštářky" mezi palec a druhý prst jsou bez efektu, neboť palec je dostatečně silný natolik, aby i přes korekční polštářek vyvíjel tlak na ostatní prsty a sám dále uhýbal mimo podélnou osu. Posledním řešením bývá operace. Operatér u tohoto typu řešení odstraní část základního článku palce, čímž se kloub stává nestabilním. Po této operaci je nutné dlahování, aby se části kloubu a měkké tkáně zahojily ve správném postavení. Pacient je propuštěn přibližně 15. den po operaci. Ještě několik týdnů až měsíců po operaci je noha velice bolestivá, oteklá a při každém postavení či položení nohy na zem projíždí bolest do palce (překrvení) a chůze o berlích je nutná cca 1 měsíc. Pacient po operaci nemůže obout boty, noha při chůzi bolí. Většina pacientů může došlapovat jen na patu a to i 1-2 měsíce po operaci. Ve své praxi jsem se setkal s lidmi, kteří na operaci byli opakovaně (i 6krát) a vždy se jim problém s vbočeným palcem vrátil.

Z mého pohledu a zkušeností je ideální předejít operativnímu zákroku pomocí kineziotapingu. Ten pomáhá řešet problémy s příčnou plochou nohou a navrací palec na své místo. Jeho nespornou výhodou, že účinkuje 24 hodin denně. Na tomto místě vydrží, při aplikaci kvalitního tejpu, 5 – 7 dní. Cena ošetření se pohybuje v rozmezí 100 – 150 Kč. 

"U civilizovaných národů se hovoří o fenoménu porodního traumatu. Pokud jej budeme nahlížet z pohledu principů kontinua, zjistíme, co jej může způsobovat: používání ocelových nástrojů, ostré světlo, gumové rukavice, zápach desinfekce a anestetik, hlasité zvuky nebo zvuky přístrojů. Zážitky miminka během netraumatického porodu se musí shodovat s pradávným očekáváním jeho a jeho matky. Mnoho zdravých kultur nechává matku, aby porodila své dítě bez jakékoli pomoci, zatímco jiné, stejně tak rozumné, předepisují, aby jí někdo pomáhal. Je jedno, jak se miminko narodí, vždycky je hned po narození v těsném tělesném kontaktu s matkou. Miminko odpočívá na mámě, která ho hladí, aby se uklidnilo. Když začne samo dýchat, je přestřižena pupeční šňůra, která mezitím dotepala. Pak je malý tvoreček bez prodlení přiložen k prsu - bez jakéhokoli oddalování jako koupání, vážení nebo lékařské prohlídky. Po skončení porodu totiž nastává důležité období, kdy se matka a miminko poprvé setkávají jako dva oddělení jedinci, v tuto chvíli dochází závažné události: procesu seznamování mláděte, vtisku. Je dobře známo, že si spousta malých zvířat po porodu "vtiskuje" matku. Housata si po vylíhnutí vštěpují do paměti nejbližší pohybující se předmět. Normálně to má být matka, ale i kdyby to byla mechanická hračka...

U člověka, na rozdíl od většiny ostatních živočišných druhů, je naopak nutné, aby si matka vštípila do mysli dítě, protože lidské mládě je natolik bezmocné, že nemůže nikoho následovat ani nijak přispět k udržení kontaktu se svou matkou. Umí akorát signalizovat, pokud se jí nedaří uspokojit jeho očekávání.

Tento pud vtisku je ze všeho nejdůležitější. Je tak silný, že má přednost před všemi ostatními vjemy. Je jedno, jak je matka unavená, zda má hlad či žízeň nebo jiné osobní potřeby, všechno je přepsáno touhou krmit a chovat toho malého, ne zrovna hezkého cizince. Bez tohoto pudu bychom nepřežili všechny ty stovky tisíců generací. Ke vtisku, ke kterému dochází v důsledku celého řetězce hormonálně spouštěných událostí při porodu, musí dojít hned, jinak bude pozdě. Prehistorická matka si nemohla dovolit nevšímat si novorozence byť jen na pár minut, tak je to naléhavé. Toto opatření je základním předpokladem pro hladký průběh následných podnětů a reakcí na ně po celý jejich společný život.

Pokud je vtisku zabráněno, pokud je dítě odneseno pryč v okamžiku, kdy matka cítí potřebu se s ním mazlit, přiložit ho k prsu, obejmout ho a přitisknout na své srdce, nebo pokud je matka pod vlivem léků, že si sbližování plně neužije, co se stane? Dostaví se stav smutku. ...

Když potom moderní porodnice zavede ještě i kojení podle harmonogramu, matka ve stavu smutku má pocit viny, že není schopná "cítit se jako matka" nebo že "své dítě dost nemiluje"...

Novorozenec, jehož kůže touží po odvěkém doteku živého těla, hebkého a teplého, je zabalen do suché látky bez života. Někdo ho strčí do vozíčku, a ať pláče, jak pláče, je ponechán v tom očistci, který se vůbec nehýbe (poprvé v celém jeho životě, který byl dosud nekončícím blahem v děloze, poprvé během dlouhé doby evoluce). Jediné zvuky, které slyší, jsou nářky ostatních obětí té samé nepopsatelné agonie..."

Obdivuji maminky, které to zvládnou a televizi vůbec nepotřebují. Nejsme na "té bedně závislí", ale občas je příjemným zpestřením.
Nepouštíme ji denně. Někdy už děti nebaví pomáhat maminkám s úklidem, což je pro ně naštěstí pořád ještě forma hry. A maminky prostě uklidit ten svinčík musí. Nebo jsme tak unavené, že plácnout se vedle spokojeného dítěte na gauč je v danou chvíli to nejlepší řešení. 

Nechci nás moc obhajovat. Pokud to máte podobně, třeba vám přijdou vhod pohádky, které sledujeme. A pokud ne, tak klobouk dolů před vámi.

Dvě otázky pro maminky:
Necháváte koukat dítě na TV? 
Jakou pohádku má nejraději?

Verča a Ondra:

Spíše nenechávám. 
 
Jediný na co se dívá pravidelně je Večerníček. Někdy zapneme televizi třeba i o 15min. dřív - jsou tam pohádky (má rád Bolka a Lolka a ovečku Timmyho a úplně nejvíc Krteček - díl Krtek a autíčko) a když jsme byli na dovolené, tak koukal na animovaný filmy, nejvíc si oblíbil Doba ledová 3 - Návrat dinosaurů.

Petra a Vojtík:

Ano necháváme, samozřejmě v omezeném čase a jen na vybrané pohádky. 
 
Nejraději teď máme mrňousky, Bolek a Lolek, ovečky Shauny a Tom a Jerry  

Káťa a Ondrášek:

Hele hele, bazar letí...   máme novinky. Na základě mnoha vašich návrhů jsme připravili letní nadílku rozšíření a změn v bazaru a PRO shopech. Tak se podívejme, co je nového:

• Vznikla nová kategorie "Dětské módní doplňky", ve které najdete dětské taštičky, kabelky, kufříky, deštníky, opasky, peněženky, kapesníky, hodinky, brýle, čelenky, sponky, všemožné okrasy a bižu.

• V kategorii "Šátky, nosiče, klokanky" je nové dělení na Klokanky, Baby šátky, Baby vaky, Ergonomické nosiče, Mei tai, Turistické nosiče, Jiné nosiče a Doplňky (mimichodem už jste přispěli do vaší  Wiki: Nošení dětí?)

• Dětská výživa, potravinové doplňky se dělí na: Umělá mléka, Kaše, Děské příkrmy, Potravinové doplňky (a hele - i o tomto můžete psát ve Wiki: Dětská strava)

• Dospělí: Kabelky, tašky, opasky, peněženky se změnilo na Dospělí: Módní doplňky, a najdete tam kromě kabelek, tašek a peněženek i opasky, brýle, deštníky....

• Dospělí: Knihy se dají dělit podle jazyka

O bolesti zad toho bylo napsáno již mnoho. Zarážející je, že nám to doposud bylo k ničemu. Poslední průzkumy potvrzují, že problémy se zády má skoro každý druhý z nás starších 30-ti let. Co vlastně naše problémy způsobuje? Většinou nás bolest postihne z důvodu špatně prováděného pohybu, sedavého způsobu života, případně špatného držení těla. Paradoxní je, že lidé ročně utratí miliony za medikament...y a lékaře, aniž by se u nich dostavil nějaký efekt. Co tedy dělat proto, abychom se „neládovali“ farmakologickými přípravky a přesto se zbavili bolesti zad? Zde je pád rad:
- Pokud vás záda bolí, nezůstávejte ležet. Snažte být aktivní. Nemám na mysli, abyste aktivně sportovali, nebo podávali nějaké vrcholné výkony, ale provádějte – podle možností – standardní denní aktivity.
- Cvičte – ideálně s trenérem – alespoň na začátku (mimochodem není od věci, nechat se od něj čas od času „zkalibrovat“). Posílení svalů vám může jenom pomoc.
- Používejte suché teplo. Není vhodné, naložit se do horké vany. To vám opravdu nepomůže. Používejte vyhřívané dečky, gely v pytlíku (standardně se používají k chlazení) atd.
- Pokud je to možné, vyhněte se jednostranné zátěži. Pohyb při sportu i práci musí být kompenzovaný.
- Spánek. Je důležité spát kvalitně. Ideálně na pravém boku. Příliš to nepřehánějte s podložkou hlavy. Čím budete mít hlavu výše, tím více budou vaše záda bolet.
- Přestaňte kouřit. Ale to bych doporučil obecně a takřka na všechny problém. Ale teď vážně. Je prokázáno, že nikotin zapříčiňuje snížení dodávky krve do měkkých tkání. To způsobuje ochabování svalů.
- Vyčistěte si hlavu. Blokády a bolesti zad jsou často způsobené stresem a depresemi. Tak pozor na ně.
Pokud toto všechno selže, nebo máte jako já rádi urychlení celého procesu, zkuste kineziotaping. Ten pomůže unaveným svalům a sjedná rychlou nápravu. Cena ošetření se pohybuje od 150Kč do 200Kč, nicméně tejp působí 24hodin denně po dobu 5-7 dnů. 

Chtěla bych tu napsat krátkou úvahu či poznámku o nezbytnosti „čekání“ při výchově dítěte. Ne vždy si uvědomíme, jak zbytečně zasahujeme do prostoru dítěte a jak ho tím omezujeme.

Mám na mysli situace, kdy se dítě plně koncentruje na nějakou činnost. Už i malý kojenec je schopný udržet pozornost po dobu několika vteřin, záměrně pozoruje nějaký předmět, stín atp. Větší dítě si maluje, pomalu se snaží samo obléct, zkoumá brouka na pěšině. Toto vnímám jako velké okamžiky plné energie, tady v těchto chvlích se odehrává ono kouzelné poznávání světa, rozvíjení soustředění. V hlavičce v tuto chvíli pracuje skvělý a dokonalý stoj, který vše co dítko vnímá analizuje a syntetizuje vše, dává do souvislostí, porovnává s minulými poznatky a pečlivě ukládá do paměti. Dítě se skvěle koncentruje na malbu, uvažuje jaký tah bude příště, zamýšlí se nad detaily, dává postavám a objektům život, hraje si s nimi.

A pak přijde rodič, který není naladěn na tuto energii a hodí do tohoto stoje kámen: „Jé, to je krásná princezna!“. „Jé, to je zajímavý brouk!“ A stroj se zastaví. Není jisté, jestli ho dítko dokáže v rychlosti opravit a po komentáři např. „to není princezna, to je královna“ tento stroj plného soustředění dokáže zase spustit. Možná, že už to nedokáže a v tuto chvíli jsme ho trochu zarazili v jeho pokroku.

Rodiče své děti milují a chtějí se účastnit a radovat z jejich procesu poznávání. Měli bychom se však zamyslet, kdy je vhodné do tohoto procesu zasahovat. Proč prostě jen chvíli nepostát, jen tak se dívat jak dítě maluje a až kresbu dokončí, tak si s ním o dílku popovídat? Proč malého kojence přesouvat či začít nad ním mávat nějakou hračkou? Vždyť se právě obdivuhodně zabývalo mouchou lezoucí po stěně a toto zkoumání ještě nedokončilo.

My však míváme pocit, že situaci musíme obohatit svým komentářem, začneme navrhovat úpravy, zlepšováky, dáváme vysvětlení. Když se dítě bytostně soustředí na pokus obout si boty, zapnout si knoflík, tak aniž bychom měli špatné úmysly máme pocit, že mu musíme pomoct, protože víme, že to ještě nezvládne. Ano, nezvládne to, ale tím, že bude mít dost prostoru pro nácvik se to naučí rychleji, než když to uděláme za něj.

Podobně jako když mají dvě děti mezi sebou nějaký konflikt nebo se prostě jen o něčem dohadují. Opět má dospělý pocit, že musí přispěchat s nabídkou řešení a tím tak zachránit „klid a mír“.