Je tomu už skoro 100 let, co slavná módní návrhářka Coco Chanel našla zalíbení v opálené pleti. Stačila návštěva francouzské riviéry, lehce spálená kůže s následným zhnědnutím a to, co se do té doby spojovalo s nižší společenskou vrstvou (dělníci, námořníci, lidé pracující na poli), se díky módnímu průmyslu postupně etablovalo jako zdravá, stylová a dokonce luxusní záležitost. Paříž si idealizovala opálenou pleť a z Francie se tento módní trend začal šířit do celé Evropy a zámoří. Časopisy motivovaly k opálení, celotělové plavky se zmenšovaly a koncem 4O-tých let spatřily světlo světla první bikiny.

Odhalování těla mělo za následek to, že bylo slunečním paprskům vystavováno stále víc a víc kůže. Debata o rizicích nadměrného slunění byla na světě. Jak se tedy chránit před sluncem?

Zdravé opalování?

Sluneční paprsky sehrávají důležitou roli při tvorbě vitamínu D v těle. Zároveň je ale známo, že nadměrné vystavování kůže slunci má škodlivé účinky na zdraví, vede k jejímu spálení, vzniku kožních nádorů, oslabení imunitního systému a předčasnému stárnutí kůže. Jak je to tedy s opalováním?

Zhnědnutí je přirozenou ochrannou reakcí kůže. Už malé množství ultrafialového (UV) záření stimuluje v hlubších vrstvách kůže tvorbu melaninu - látky, která je zodpovědná za zhnědnutí kůže. Kůže se tedy brání a nedá se mluvit o tzv. "zdravém opálení". Naopak, tento termín je podmíněn módním trendem a nemá nic společného s projevem zdravé kůže.

Posilnit ochranu kůže mají opalovací krémy. Byly vyvinuty tak, aby se lidé nespálili a minimalizovalo se opálení a zhnědnutí kůže. Bohužel, laická označení jako "opalovací krém" a nebo "krém na opalování" evokují spíše opak a nabádají k opalování. Z odborného hlediska je to nesmysl. Takový produkt má chránit kůži před nebezpečným vlivem UV záření, které může způsobit její spálení. Správně tedy hovoříme o produktu sluneční ochrany a nebo o fotoprotektivním produktu. Sluneční ochrana se používá proto, aby se lidé nespálili a zábranilo se tak spálení kůže. Je to přirozený efekt těchto přípravků. Nedá se proto očekávat jak ochrana, tak i intenzivně hnedá kůže.

Tlak na výkonnost a úspěch v očích druhých začíná vlastně už u nejmenších mimin. Je i rodičovská láska první formou "zisku", který dítě dobývá za odvedenou práci?

„Tak copak už umí?“ Nepříjemná otázka, kterou jsem zase slyšela u lékaře. Co by asi tak ani ne roční dítě mohlo umět? Přemýšlím. Zdravotníci kontrolují psychomotorický vývoj proto, aby včas odhalili odchylku, která by signalizovala, že něco není v pořádku a mohli učinit potřebné kroky.

Z podrobného výslechu vyplynou závěry: Leze, staví se a obchází nábytek, ale nesedí, žvatlá a snaží se opakovat slova, ale neumí dělat paci, paci, paci pacičky a pá pá. Jak to, že nesedí, když už stojí? Zdravotní sestra všechno pečlivě zapisuje. Klidně vysvětluju, že moje starší děti už chodily, ale neseděly. Později se i sedět naučily. A že neumí zamávat a nezná říkanky bude asi tím, že jsem ho to nenaučila.

Rozhovor se odehrává v přátelské náladě, a když se lékařka ujišťuje, jestli si správně pamatuje, že je mé dítě vegetarián, umiňuju si, že už k ní musím přestat posílat své kamarádky, protože se jí všechny ty alternativní matky asi trochu pletou. Vegetariáni opravdu nejsme.

Mimořádně vstřícná atmosféra u naší dětské lékařky obrušuje hrany mým úzkostem. Tíseň ve mně vzbuzuje požadavek, aby bylo všechno jak má být, i když jsem přesvědčená o tom, že jsem už dopředu srovnaná s myšlenkou, že všechno v pořádku být nemusí. Ale asi nejsem.

Z ordinací se imperativ dobrého vývoje přenáší na dětská hřiště, do mateřských klubů a rozhovorů matek. Ač jsou rodičky společností často vysmívané a jejich potřeba řešit pokroky svých potomků terčem mnoha vtipů, vyjadřují něco hlubšího, něco, co se přenáší i na děti a ovlivňuje to naši společnost víc, než si myslíme.

Důkaz, že dítě netrpí žádným postižením, že se vyvíjí jak má, se transformuje do honby za co nejlepšími výsledky. Čím dřív sedí, mluví, chodí, tím víc je jasné, že je v pořádku. Touhu po absolutním zdraví chápu. Nakonec je to všechno jednodušší, když nejsou žádné problémy. Cítím za ní ale nedůvěru k člověku jako takovému, k tomu, že má hodnotu sám o sobě, nebo že může spočívat v něčem jiném, než že je zdravý.

Dětem tím vysílají rodiče nechtěně signál, že jejich pokroky jsou tím nejdůležitějším. Dítě cítí radost svých rodičů a může dospět i k závěru, že je mají rádi proto, že něco dokázalo. A ne proto, že má radost ze života, nebo proto, že vůbec je.

Preventivní prohlídka končí. Dostávám ještě radu, abych dítě méně nosila, protože odlišný vývoj mohla způsobit skutečnost, že mu bráním v pohybu. Když bude více volné, naučí se prý i sedět. Uvažuju nad tím, zda existuje reálná možnost, že by se nenaučilo kvůli nošení v šátku a nosičce sedět vůbec. A když si ho upevním na tělo a ve dveřích se loučím, otočí se malý, usměje se na lékařku a sestřičku a zamává jim. To gesto je naprosto jasné. Už s rukou na klice volám do ordinace: „Viděly jste to? On vám zamával, zapište si to, prosím vás, určitě si to tam zapište!“

(sloupek napsala Saša Uhlová pro Deník Referendum: http://www.denikreferendum.cz/clanek/15740-paci-paci-pacicky-mame-same-jednicky)

První termín 20.5.2013 nevyšel. Ten termín, ve který jsem tolik doufala – byla jsem přesvědčená, že malá byla počata dřív, doktor mě neustále strašil velkou porodní váhou a já se upínala k tomu, že malá vyleze na tento termín.

Nakonec se ukázala její dochvilnost a podívala se na svět v den druhého termínu 26.5.2013. Ten den ráno jsem se vzbudila jako více méně každý den – bez příznaků, zcela ok. Verdikt z poslední kontroly u dr. Byl – otevřená volně na prst, cs 2. Říkám si v duchu – Neli – dnes ti končí nájemní smlouva, víš o tom celých 9 měsíců – tak co bude? Den probíhal normálně, po obědě manžel upekl koláč a kolem 16 hod. jsme zasedli ke stolu a začali si na něm pochutávat. Koukám na hodiny a říkám mu –noo, má ta naše Nelinka co dělat, bude půl páté – jestli má být do půlnoci venku – a manžel – no já jí čekám až někdy v týdnu. Potom jsem šla uklidit nádobí a najednou MOKRO! Říkám, ono to teče! Co??? Asi voda – plodová! J a můj zběsilý úprk na WC. Říkám – dones vložku! Chudák muž pobíhal jak splašený a nemohl ji najít. Uf, vložka nelezena, umístěna. Říkám, počkáme – nebylo toho zase tolik. Návrat do kuchyně a najednou – LUP-  a teklo to mooc! Tak a pojedem J dobalila jsem tašku, napsala jsem vám na koníka a vyjeli jsme. Po cestě, která nám trvá cca 45 min začaly kontrakce po 8 minutách. Já nadšená, jak se nám to rozjíždí, zatím to moc nebolelo, žertovali jsme, jak je malá přesná J

Dojeli jsme do porodnice, kde mé nadšení začalo pomalu opadávat. Na přijmu mi bylo sděleno, že se od čtvrteční kontroly ztratila moje karta – prý – byla jste tu vůbec někdy?? No ok, vypsali novou. Pak mě sestra odvedla na prohlídku. Říká co vám je – já odtekla voda. Dejte mi vložku – tak jsem jí dala tu co jsem měla v kalhotkách. No ale na ní nic nebylo. Prý – hm, asi jste si to spletla – nepočůrala jste se? Ve mně to začalo vřít. NE! V tašce máme tu mokrou, s příměsí trošky krve. Chcete tu? NE! Tahle je suchá a to mi stačí. A já znovu – ale fakt je mokrá a fakt odtekla! Já vám ji ukážu! Ne, nechci vidět nic co máte někde jinde. Uf. Tak na vás koukne doktor. Doktor naštěstí zjistil, že voda teče! A vytekla i na zem a já měla radost, že ta babka čumí a konečně vidí, že jsem nekecala! Tak a na porodní sál. Ale bude to na dlouho – jste volně na 2 prsty. Hm L škoda.

Na sále – přivítala mě další „čarodějnice“ a studentka. Noo, říkám si – to bude mazec – jsem zvědavá, kdy dorazí nějaký doktor nebo porodní asistentka. Čarodějnice mi podává nějaký papír, prý at podepíšu. A já co to je?? A ona – to doporučuji číst až potom, je to o tom, že přebíráte náramek na ruku, ten pak dostane i dítě. A pokud ztratíte ten papír, tak nedostanu výplatu a přijdu si pro peníze k vám, jasné??? No, ve mně krev vřela, na schvál jsem papír celý přečetla a pak až podepsala – bába nervní, zda to podepíšu nebo ne.

No a tatínku – maminka je na 2 prsty, bude to na dlouho – jedte domů. Tak manžel jel a já tam zůstala sama. Čarodějnice odešla, studentka občas přiběhla změřit mimčo nebo tlak a já si ležela na posteli a psala na netu. Po chvíli se to začalo zhoršovat, tak si říkám, no pěkná sprcha – tak se půjdu namočit. Ve sprše to začalo nabírat na intenzitě, tak jsem se doplácela zpět na postel a ležela. No, doost silné bolesti. Přišla čarodějnice – začala být trošku milejší – tak jí říkám, jaký bude postup? Kdy bude monitor? Za 3 hodiny .. uff.noo, to si ještě počkám, když byl před 40 minutama.  Ležím zase sama, bolest přibývá. Si říkám, noo o bude síla, zvoním na zvonek a říkám PA – čarodejnici – no, nějak mě to bolí. Ona a často? Já tak co 5 min. tak kouknem – dala do mě ruku a říká – noo, postupuje to pěkně – jste na 4cm – volejte muže. Ten bude mít radost mi blesklo hlavou, je doma necelou hodinu. Tak sedá do auta a jede. Během 40 minut je u mě – PA vyšetřuje – uf! Jste na 8cm – budem rodit! Bylo chvíli před 22 hodinou. Už nestihneme ani nic na tišení bolesti. Tak si říkám, já hysterka a budu rodit přírodně! Zcela bez jakýkoliv přípravků. Ani klystýr mi nedala – což se pro mě ukázalo být značně stresující – celou dobu jsem myslela na to, abych se NEPO ..

Potom už to jelo rychle, celou dobu ve měla ruku – nevím co tam dělala ale bolelo to pekelně. Manžel stál u mě, podporoval mě v prodýchání kontrakcí. Za chvíli už se šlo na tlačení, bolest neuvěřitelná, já hysterická, nesoustředila jsem se na nic, takže jsem pokrčila nohy – jednu držel muž, druhou studenka, PA pořád uprostřed s rukou ve mně. Po mém hekání že chci císaře, ať mě uspí, že chci domů, že přijdu jindy, že se to musím naučit jsem si konečně uvědomila, že zpět už to nepůjde a začala spolupracovat. Od té doby se to hnulo. Manžel po levé straně mohutně povzbuzoval, že vidí vlásky, při kontrakci že se klube hlavička, oba se studentkou držely nohy a já tlačila co to šlo. Bylo to cca na 4 kontrakce, při každé jsem tlačila 3x, pak to začalo mooc pálit – hlavička už zůstala a nezalezla. Potom jsem slyšela cvak – nástřih. Ale nebolel – tímto PA děkuji, bohužel – poraněním nezabránila. V další kontrakci šup a malá venku! Bylo to krásné, vyklouzla jak malé kuřátko a celým sálem se rozlehlo křičení. Naše holčička s apgar skore 10-10-10 – Nela Viktorie, přišla na svět ve 22,54 s 50cm, 3260kg a obvodem hlavičky 34,5cm. Byla krásná, bez deformace hlavičky, úplně bez chyby. Po otření si jí manžel vzal a mazlil se s ní, já musela bohužel na rozsáhlé šití. Natržená uvnitř ze dvou stran a nástřih. Začalo odtékat dost krve. Poté jsem dostala malou a přisála se. Krásný pocit J na sále jsme s manželem odpočívali ještě 2 hodinky, malou odvezli na vyhřívanou postýlku a dostala jsem jí k sobě za 4 hodiny – byly nekonečně dlouhé!

Řekněte slovo POROD nastávající mamince v posledním trimestru těhotenství a šance, že jí začne divoce bušit srdce, a že její mysl se zaplaví obavami a v některých případech panikou je vysoká. Ona ví, že ten den se blíží a síla daleko větší než ona sama ji ovládne a bude řídit její tělo. Pro některé ženy je porod událostí plnou obav a strachu, ale pro hypnomaminky je to pouhá výzva.

Tyto moudré ženy používají hypnózu pro zbavení se bolesti a strachu z nastávajícího porodu. V minulosti slovo “hypnóza“ představovalo obrázek hypnotizérů na jevišti uchvacující publikum k ponižujícím a trapným výkonům. V dnešní době je běžné použití hypnózy k terapeutickým účelům v mnoha odvětvích medicíny, zubní anestezie a soukromé terapie. I přes to, je kolem hypnózy pořád mnoho mylných představ, které mohou některé lidi od tohoto velmi účinného prostředku terapie odradit.

Hypnóza se používá ve zdravotnictví a zubních ordinacích nejčastěji s pacienty, kteří mají život ohrožující alergii na anestetika. Hypnóza má velký úspěch a pacienti jsou schopni podstoupit zákroky bez léků a bolesti. Víme proto, že mysl může být trénována, aby pocit nepohodlí a bolesti  daná osoba vnímala jen jako tlak. Tohoto jde také docílit při porodu s pomocí hypnózy. Čím více relaxace a klidu maminka u porodu zažívá, tím více se její uvolnění prohlubuje a je schopná se uvést do hlubokého stavu hypnózy. Fyzické uvolnění a relaxace jsou naučené a maminka se denně připravuje na porod s použitím vizualizací. Když se vědomá mysl hypnózou obejde, můžeme naše podvědomí doslova přeprogramovat aby věřilo, že porod je pohodlný, lehký a radostný.

V jiných kultůrách je porod brán jako přirozená a normální událost v životě ženy. Rodící ženy jsou podporovány jinými ženami a děti jsou často přítomny této události. Touto cestou je zrození oslavováno a uctíváno. Mladé dívky pak vyrostou s vírou, že porod je pozitvní událost a jejich očekávání z narození miminka toto přesvědčení odráží.  Výsledkem je, že jejich porody jsou podobné jejich předchůdcům - bez bolesti a strachu.  Očekávaný porod vnímaji pozitivně. V naší společnosti je tomu právě naopak. Po mnoho generací nám bylo říkáno, že rození miminka trvá mnoho bolestných a útrpných hodin doprovázených strachem a úzkostí. Z příběhů, které slýcháváme od přátel a rodinných příslušníků nám běhá mráz po zádech,  a tak toto “dědictví“ pokračuje.  Při porodu zažíváme bolest - z velké části protože ji očekáváme!

Při uvědomění si jak naše mysl ovládá naše tělo se rodiče očekávájící miminko naučí obklopovat pozitivními lidmi a zprávami. Toto jim pomůže vytvořit si pozitivní pohled a víru v krásné a radostné zrození plné míru. Terapie Uvolnění strachu je nedílnou součástí kurzu, kdy rodiče projeví své obavy, propracují se k jejich řešení a pak je uvolní. Strach při porodu může vyvolat napětí, které způsobuje bolest, poté více strachu a tento cyklus se opakuje. Při strachu a napětí se uvolňuje adrenalin, tělo nemůže efektivně pracovat, porod se stává nefunkční a často dochází k císařskému řezu. Osvobození se od strachu při porodu může mít zásadní vliv na jeho průběh.   

Hypnoporod učí ženy jak se okamžitě uvést do sebehypnózy a vytvořit své vlastní přírodní anestetikum kdykoli a kdekoli tato žena chce. Je to velmi důležité, protože jakékoli léky, které jsou rodící ženě podány mohou být nebezpečné jak pro ni, tak pro její miminko. Tato žena má naprostou kontrolu nad svým tělem a je aktivním účastníkem v průběhu porodu. Čím více její porod postupuje, tím hlouběji se žena uvolňuje, důvěřuje svému tělu a jeho přirozené schopnosti porodit jemně a snadno. Její mysl je programována tak, aby ji dala přesně to co ona chce a potřebuje.

Já holka odjakživa divoká, bezprostředná, komunikativní a obklopena přáteli. Vystudovala jsem dvě vysoké školy, žila rok v Anglii, procetovala Turecko během měsíce s krosnou na zádech, z Paříže jela stopem do Amsterdamu atd. Měla za sebou pár vztahů, ale pořád to nebylo ono, přála jsem si jednou mít 4 kluky, krásný domek a stejně divokého partnera. Vymetla jsem kdejakou párty a byla spíše s klukama než s holkama, ty mi připadaly jako slepice. Jednou jsem si se svým nejlepším kamarádem vyjela na snowboard a jel s námi aj ON, teda Hajdík, vpohodě týpek, znala jsem ho od vidění a z vyprávění. Zajímavé, že i přes mnoho společných kamarádů jsme se nikdy nikde (na žádné akci) nepotkali. Z jednoho dne ježdění na svahu bylo pět dní spíše prokalených, i když jsme stihli ještě běžky. Kocovina byla pak nárámná pro oba dva. No a tak jsme to pak spolu zkusili (teda prej sem ho uhnala), nevěřím !!! Byl vtipný, pěkný, akční, divoký, ohleduplný, věrný a strááášně žárlivý 🙂, ale každý má svoje mouchy. V té době jsem hledala nějaké bydlení, protože jsem stále bydlela v krcálku se svým bývalým přítelem (už přes rok jsme byli jen kamarádi a prostě spolu bydleli, možná divné, ale klapalo to). Tak jsme si s Ajdou (jak sem toho svého idola přezdívala) pronajali byt. Bylo to fajn, občas hádky a scény, ale to je to, co můj život potřebuje. A ejhle najednou mě bolelo břicho, tak sem šla k doktorovi a že prej zánět močáku, tak nasadil antibiotika, po týdnu kontrola. Došla jsem s tím, že sem strašně unavená, že sem nebyla schopná jít ani do práce a otázka: Můžete být těhotná? (vzhledem k mé antikocepci "Mě se to stát nemůže"), jsem odpověděla že můžu.  Ani mě to nijak nešokovalo, co už, vždycky jsem si rychle zvykala na změny, dokonce je i vyhledávala. Doktor mě ještě podrobněji vyšetřoval a zjistil, že mám cystu, tak se mě hned zeptal, jestli to dítě  vůbec chci (dost blbá otázka, která mě zarazila a zmrazila), prej když cysta praskne potratím, když ju půjdu operovat potratím. S tím jsem odcházela domů. Přítel těhotenství vzal v klidu, spíš nás strašila ta cysta. Ale týden se s týdnem sešel a byla jsem ve 12-náctém týdnu (cysta už nebyla rizikem), načase oznámit to rodině. Jen podotýkám, že jsem první tři měsíce trávila ve společnosti své nejlepší kámošky záchodové mísy, sem zvracela a zvracela. Když jsem mojí mamce oznámili, že za ty potíže nemůže cysta, ale jakýsi tvoreček plakala a kopla do sebe dva velké panáky slivky (což normálně nepije). Ve druhém trimestru bylo mé tělo klidné a já čekala na Filípka (byla jsem si jistá, že to bude kluk), samozřejmě Ajda chtěl hoklu, jen proto že já kluka. Nadešel den D, kdy nám měli potvrdit, že čekáme zdravého chlapečka. A doktorka, že vidí stoprocentní kačenku, Ajda jásal a já byla v šoku a aj slza ukápla (jen prvotní rekace, pak už jsem si zvykla a Emily se omluvila, že jsem ji 4 měsíce říkala Filipe🙂. Bylo mi odpuštěno. A tak šel čas, bříško jsem měla malé, užívala si první pohyby, milovala chvíle, kdy Ajda na malou mluvil atd. (to zná každá matka). V 7-mém měsíci jsem ještě na dva týdny ležela v nemocnici (zánět ledvin, zkrácený čípek), hrozil předčasný porod. Termín jsem měla 13.3 2013 (krásné datum), ale 10.3 to zas byl rok, co sem se poznala s Ajdou (ano otěhotněla jsem 3 měsíce po seznámení), 15.3 měl brácha nározky.....ale pořád nic ..... tak naplánovaný vyvolávaný porod na 25.3 2013. Já frajerka největší jsem se na porod těšila, na to, že to sice bude bolet, ale bude to zážitek. Jajajajajaj......byl to horor ☹ Ještě den před vyvolávačkou jsme svařovali víno, dali horkou vanu a sex, ale ani náznak, že by se malé chtělo ven. Tak nastal den D 🙂 Jela jsem do porodnice, docela vklidu. V 9 hod. zavedení tabletky, to jsme ještě s přítelem blbli a vtipkovali, v 11 zavedení druhé, píchlá voda, klystýr nějaké injekce, vůbec sem nevěděla, co mi dávají a co se mnou dělají (a to sem měla v porodním plánu jasně dané, že chci vědět vše, co mi budou dávat). Měla jsem kapačky s antibiotiky, protože jsem měla streptokoka, to je jediné, co vím. A pak to začalo: jedna kontrakce za druhou a strašně bolestivé a dlouhé na všechny úlevové polohy naučené z kurzu sem rázem zapomněla, jen sem to protrpěla. Prosila sem o epidural (v plánu sem měla napsané: dle situace, teď sem žadonila o trojnásobnou dávku). Tak mi ho teda píchli (STOP to byla chyba). Píchli ho špatně a píchali znova, tomu sem nevěnovala pozornost. Zabral jen asi na půl hoďky ☹ A pak ta bolest, myslím, že mě nominovali na hysterku roku. Řvala sem po doktorech, že jsou sadisti, že sem si to rozmyslela, že už žádné dítě nechci, kousla sem Ajdu, byla sprostá. Porodní asistentka teda nic moc, jen: neřvěte, se vyčerpáte, miminko potřebuje bolest (bych uvítala trošku jiný přístup). Doktor mlaďoch (tak zralý, že bych  s ním šla na kafe nebo na pivo) byl fajný. No a malá se sekla na 8 cm a já tlačila tři hodiny, přetáčeli mě na bok a mučili mě, dva doktoři mi pak tlačili na břicho. Ajda musel průběžně odcházet, nedával ten můj řev. A pořád tlačte, tlačte, tlačte...a já sakra už mě rozřežte ja už Vám na to se..  A pak šup lup, měla sem u sebe nádherné miminečko (3,6 kilo .... já že:cože???? Kde sem ju v tom břiše měla). Ajda si vzal malou a já dostala zimnici, pak sem omdlévala a pak masivně krvácela. No a bonus byl pak ten blbě píchlý epidural, mi to ještě na sále vysvětlovali, že teď potřebuju klid, že můžu dostat šílené bolesti hlavy. To je fakt rada nadrady, porodit dítě a mít klid na lůžku. No a na sále sem byla ještě 7 hodin a hlídali mi tlak, vedle rodila borka, co ani nepípla (to sem asi měla za trest abych viděla nebo spíš slyšela, jak se má rodit). Jinak ty bolesti hlavy sem samozřejmě chytla, takže mi znova píchali páteř po třech dnech po porodu a dávali tam nějakou krvavou zátku. Emily sem měla u sebe přes noc až pátý den. A aby to nebylo málo po propuštění z nemocnice sem začala zas krvácet, ale naštěstí zabraly prášky a nemusela sem na zákrok. Ale když tak koukám na ten náš zázrak, podstoupila bych to všechno ještě třeba tisíckrát.....Miluju ji a Ajdu, jsou můj svět a můj život. A Emily je nejkrásnější změna v mém životě.

Tohle mě velmi pobavilo 😀

První příznaky toho, že vám hrabe ze snažení:

1) radujete se při pomyšlení na zvracení
2) vidíte růžové čáry, kde je nikdo jiný nevidí
3) mocné O již neznamená orgasmus, ale ovulace
4) nedokončujete slova (ovu, těhu)
5) používáte tajemné zkratky dc, ms, dpo
6) utrácíte více za testy, než za oblečení
7) ve dny okolo ovulace zrušíte veškeré společenské aktivity
8) močíte na proužek čehokoli
9) každé cuknutí v břiše je buď ovulační bolest nebo že by implantační?
10) ranní motto: Nemluv na mě, dokud si nezměřím teplotu!
11) konečně se těšíte na ranní vstávání – další možnost změřit si teplotu nebo odebrat ranní moč

Hezký a plodný víkend Vám všem holky!!! 🙂